Zapomenutá vražda

KAPITOLA 9
NEZNÁMÝ FAKTOR?

I

Když Giles vyprovodil dr. Kennedyho a vrátil se ke Gwendě, zastihl jí sedět bez pohnutí tak, jak ji opustil. Na tvářích jí naskočily výrazné červené skvrny a oči jí horečně žhnuly. Když promluvila, hlas se jí roztřeseně lámal.

„Jak zní ta známá věta — smrt nebo šílenství vyjde nastejno? Takhle to je — smrt nebo šílenství.“

„Gwendo — miláčku!“ Giles k ní přistoupil a objal ji. Cítil, jak jí tělo ztuhlo napětím.

„Proč jsme to nenechali plavat? Proč? Můj vlastní otec — a on ji uškrtil. Ta slova, co jsem slyšela, říkal můj vlastní otec! Už se nedivím, že se to všechno vrátilo — nedivím se, že mě to tak vyděsilo. Můj vlastní otec!“

„Ale Gwendo — počkej. My přece doopravdy nevíme —“

„Samozřejmě že víme. Řekl přece doktoru Kennedymu, že ji uškrtil, ne?“

„Ale Kennedy je naprosto přesvědčený, že to neudělal…“

„Protože nenašel její tělo. Ale ono tam bylo — a já je viděla.“

„Jenže tys je viděla v hale, ne v ložnici.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Je to zkrátka divné, ne? Proč by Halliday tvrdil, že uškrtil svou ženu v ložnici, kdyby to ve skutečnosti udělal v hale?“

„Ach — to nevím. To je jen malý detail.“

„Tím si nejsem tak jistý. Vezmi rozum do hrsti, miláčku. V celé záležitosti je několik podivných věcí. Předpokládejme, když jinak nedáš, že tvůj otec opravdu Helenu uškrtil. V hale. A co se stalo potom?“

„Šel za doktorem Kennedym.“

„A řekl mu, že svou ženu uškrtil v ložnici, vrátil se s ním zpátky a v hale žádné mrtvé tělo nebylo — totiž ani v ložnici. Panebože, přece nemůže dojít k vraždě bez mrtvoly. Co s tím tělem provedl?“

„Možná že tu bylo a doktor Kennedy otci pomohl, aby to všechno ututlali — jenže tohle nám pochopitelně říct nemohl.“

Giles zavrtěl hlavou.

„Ne, Gwendo — nevidím žádný důvod, proč by to Kennedy dělal. Je to věcný, chladnokrevný Skot, co nepodléhá emocím. Ty myslíš, že by byl ochotný vystavit se riziku spoluviny na spáchaném zločinu? Tomu nevěřím. Udělal by jistě všechno, aby Hallidayovi pomohl svědectvím, co se týče jeho duševního stavu — to ano. Ale proč by si měl pálit prsty, aby tu celou věc ututlal? Kelvin Halliday přece nebyl jeho příbuzný ani blízký přítel. A byla zabita jeho sestra, kterou měl zřejmě rád — i když tak trochu starosvětsky odsuzoval její volné mravy. Nezavíral oči proto, aby utajil vraždu. Kdyby to byl chtěl udělat, pak mohl zvolit jediný způsob jak to narafičit: promyšleně vystavit úmrtní list, že Helena zemřela na srdeční slabost nebo něco podobného. Možná, že takhle by mu to asi prošlo. Jenže my s určitostí víme, že nic takového neprovedl. Ve farních záznamech přece není žádný zápis o její smrti, a kdyby to byl udělal, řekl by nám, že jeho sestra zemřela. Když ale vyjdeme z tohoto faktu, tak mi, prosím tě, vysvětli, co se stalo s mrtvým tělem.“

„Možná že je můj otec někam zakopal — třeba v zahradě?“

„A potom šel za doktorem Kennedym a řekl mu, že zavraždil svou ženu? Proč raději nezůstat u historky, že ho ‚opustila‘ „?

Gwenda si odhrnula z čela pramen vlasů. Už nebyla tak strnule napjatá a rudé skvrny na tvářích bledly.

„Já nevím,“ připustila. „Jak to teď vysvětluješ, zdá se mi to být moc zamotané. Ty věříš, že nám doktor Kennedy řekl pravdu?“

„Ale ano — tím jsem si jistý. Z jeho hlediska je to naprosto logický výklad. Sny, představy — a nakonec ta hlavní utkvělá představa. On vůbec nepochybuje, že to byla halucinace, protože — jak jsme si právě řekli — nemohlo dojít k vraždě bez mrtvého těla. A v tomhle bodě se s ním rozcházíme. My víme, že mrtvé tělo existovalo.“

Odmlčel se a pak pokračoval: „Z jeho hlediska všechno do sebe přesně zapadá. Chybějí šaty a zavazadlo, je tu vzkaz na rozloučenou. A později se objeví dva dopisy od jeho sestry.“ Gwenda se neklidně zavrtěla. „Ty dopisy. Jak ty si vysvětlíme?“

„Nevím — ale nějak musíme. Když budeme předpokládat, že nám Kennedy pověděl pravdu, a já jsem naprosto přesvědčený, že ano, potom pro ty dopisy musíme najít nějaké vysvětlení.“

„Myslíš, že byly opravdu napsané rukou jeho sestry? Že její rukopis poznal?“

„Víš, Gwendo, já nevěřím, že by ho něco takového napadlo. To není jako s podpisem na pochybném šeku. Jestli ty dopisy byly napsané věrohodně napodobeným rukopisem jeho sestry, vůbec by ho nenapadlo, aby o nich pochyboval. Přijal už apriorní myšlenku, že s někým odešla. Ty dopisy jen potvrdily, čemu věřil. Kdyby od ní už nikdy nebyl dostal žádnou zprávu — potom by mu to mohlo být podezřelé. Ale stejně je kolem těch dopisů pár zvláštností, které jemu nejsou nápadné, ale mně ano. …