Zapomenutá vražda

II

Ve vlaku na zpáteční cestě do Londýna si Gwenda vyndala tu ošoupanou malou černou knížku a začala číst.

Rozevřela ji nazdařbůh.

Kelvin Halliday si zapsal:

Předpokládám, že zdejší ranhojiči rozumí svému řemeslu… ale všechno je to taková pitomina. Miloval jsem svou matku? Nenáviděl jsem svého otce? Nevěřím tomu ani trochu… Nemohu se ubránit pocitu, že je to prostě případ pro policii — pro trestní soud — a žádná záležitost pro blázinec. A přece — někteří lidé, co tu jsou, vypadají tak přirozeně, tak rozumně — zrovna tak,, jako každý jiný… kromě okamžiků, kdy jim najednou přeskočí v hlavě. No dobrá, zdá se, že i mně to přeskakuje…

Napsal jsem Jamesovi… Naléhal jsem, aby se spojil s Helenou… ať přijede, abych ji uviděl před sebou živou na vlastní oči… On říká, že nemá ponětí, kde je… to proto, že ví, že je mrtvá a já jí zabil… on je dobrák, ale já se nedám ošálit… Helena je mrtvá…

Kdy jsem ji začal podezírat? Už před dlouhou dobou… Brzy nato, co jsme přijeli do Dillmouthu… Její jednání se změnilo… Něco tajila… Pozoroval jsem ji… ano — a ona pozorovala mne…

Nedávala mi do jídla drogy? Ty podivné, strašné noční můry! To nebyly obyčejné sny… živé noční můry… Vím, že v tom byly drogy… Jen ona něco takového mohla udělat… Proč?… Byl v tom nějaký muž… Nějaký muž, kterého se bála…

Abych byl upřímný, cožpak jsem ji nepodezíral, že má milence? Někdo tu byl — vím, že tu někdo byl — Totéž mi řekla na lodi…