Zapomenutá vražda

KAPITOLA 13
WALTER FANE

I

Gwenda hleděla na pana Waltera Fanea přes široký mahagonový psací stůl.

Měla před sebou padesátníka dost unaveného vzezření, s jemným, nevýrazným obličejem. Takový ten typ, uvažovala Gwenda, co si poměrně těžko vybavujete v paměti, když se s ním někde jen náhodně setkáte. Člověk, který — řečeno jazykem doby — nevypadá na žádnou osobnost. Když promluvil, jeho hlas zněl zvolna, rozvážně a příjemně. Je to pravděpodobně znamenitý právník, usoudila Gwenda.

Kradmo se rozhlédla po kanceláři — sídle staršího společníka firmy. Dospěla k názoru, že se hodí k Walteru Faneovi. Byla ve všem všudy staromódní, s ošoupaným nábytkem, který však byl zhotovený ze solidního viktoriánského materiálu. Podél stěn se tyčily do výšky kartotéky — krabice S úctyhodnými jmény z okolí. Sir John Vavasour-Trench, Lady Jessup. Arthur Foulkes, Esq. Zemřel.

Velká zasouvací okna se zašpiněnými skly hleděla do zadního dvora ohraničeného masivními zdmi sousedního domu ze sedmnáctého století. Gwenda nikde nespatřila nic elegantního nebo moderního, ale ani nic zlověstného. Při zběžném pohledu šlo o neuspořádanou kancelář s navršenými kartotékami, psacím stolem vystlaným listinami a s přihrádkou, kde se bortila zakřivená řada právnických svazků. Přesto však bylo zřejmé, že je to pracovna člověka, který přesně ví, kam sáhnout, kdykoli něco potřebuje.

Škrabání pera Waltera Fanea ustalo. Svým typickým způsobem se zdrženlivě, příjemně usmál.

„Myslím, že je všechno docela jasné, paní Reedová,“ řekl. „Jde o velice jednoduchou poslední vůli. Kdy byste ji chtěla přijít podepsat?“

Gwenda odpověděla, že kdykoli si bude přát, ta záležitost nijak nespěchá.

„Koupili jsme si tady dům,“ dodala. „Na úbočí.“

Walter Fane pohlédl do svých poznámek a odvětil: „Ano, dala jste mi adresu.“

Jeho tenorový hlas se přitom ani trochu nezměnil.

„Je to velice krásný dům — moc se nám líbí,“ pokračovala Gwenda.

„Opravdu?“ Walter Fane se usmál. „Je hned u moře?“

„Ne,“ odpověděla Gwenda. „Jeho název byl myslím pozměněn. Dřív se jmenoval U svaté Kateřiny.“ Pan Fane si sundal skřipec. Vyleštil si ho hedvábným kapesníkem a zrak přitom upíral na psací stůl.

„Ach ano,“ poznamenal. „To je na silnici do Leahamptonu?“

Pozvedl oči a Gwendu napadlo, jak odlišně vypadají lidé, co nosí brýle, když si je sundají. Jeho nápadně bledé šedé oči se, zdály být podivně zesláblé a nezaostřené.

Jeho obličej tím dostal výraz jako duchem nepřítomný, pomyslela si Gwenda.

Walter Fane si opět nasadil skřipec a hlasem pečlivého právníka řekl: „Říkala jste myslím, že jednu poslední vůli jste už napsala u příležitosti svého sňatku?“

„Ano, ale tehdy jsem svůj majetek odkazovala několika příbuzným na Novém Zélandě, kteří mezi tím zemřeli, a tak jsem si řekla, že bude jednodušší udělat úplně novou poslední vůli, zvlášť když teď už tady chceme zůstat natrvalo.“

Walter Fane přikývl.

„Ano, to je rozumný názor. No — myslím, že je všechno úplně jasné, paní Reedová. Což kdybyste tedy přišla pozítří? Hodilo by se vám to v jedenáct hodin?“

„Ano, to se mi bude docela hodit.“

Gwenda vstala a Walter Fane také.

Gwenda prohodila přesně takovým lehce zrychleným tempem, jaké si předem nacvičila: „Já — já si vyžádala, abych mohla jednat přímo s vámi, protože si myslím — totiž věřím, že jste kdysi snad znal mou — mou matku.“

„Opravdu?“ Walter Fane přidal do svého projevu špetku společensky protepleného tónu. „Jak se jmenovala?“

„Hallidayová. Megan Hallidayová. Já si myslím — pověděli mi, že jste s ní byl zasnoubený.“

Hodiny na stěně tikaly. Tik ťak, tik ťak, tik ťak.

Gwenda náhle ucítila, že jí srdce tluče rychleji. Jak nesmírně klidný obličej má Walter Fane, člověk by si mohl představit takový dům — dům, jehož všechny rolety jsou st…