Dům na úskalí

OSMÁ KAPITOLA
Osudný šál

Myslím, že to nemohlo být víc než čtyřicet vteřin, co jsme tam stáli zkamenělí hrůzou, neschopni pohybu, ale zdálo se to jako hodina. Pak Poirot setřásl mou ruku a vykročil. Pohyboval se ztuhle, jako automat.

„Stalo se to,“ mumlal a nedokážu popsat, jaká úzkost a trpkost v jeho hlase zněla. „Přes všechno — přes všechna moje opatření se to stalo. Já bídák, já zločinec, proč jsem ji lépe nestřežil. Měl jsem to tušit. Ani na okamžik jsem se od ní neměl vzdálit.“

„Nesmíte se obviňovat,“ řekl jsem.

Jazyk se mi lepil na patro, téměř jsem nedokázal artikulovat.

Poirot odpověděl jen nešťastným potřesením hlavy. Klekl si u těla.

A v té chvíli nás čekal druhý šok.

Protože se nocí rozlehl jasný, veselý hlas Nick a vzápětí se ve francouzském okně objevila dívka sama jako silueta proti osvětlenému pokoji.

„Promiň, že mi to tak trvalo, Maggie,“ řekla. „Ale —“

Nedořekla — a vytřeštila oči na scénu před sebou.

Poirot s výkřikem obrátil tělo na trávníku a já jsem se naklonil, abych viděl.

Hleděl jsem do mrtvé tváře Maggie Buckleyové.

Vzápětí byla Nick u nás. Hlasitě vykřikla.

„Maggie — Maggie! To — to nemůže —“

Poirot dosud prohlížel dívčino tělo. Nakonec se velmi pomalu zvedl.

„Je — je —“ Nick to nebyla schopná doříct.

„Ano, mademoiselle. Je mrtvá.“

„Ale proč? Ale proč? Kdo by mohl chtít zabít ji?“

Poirot odpověděl rychle a jistě.

„Ten někdo nechtěl zabít ji, mademoiselle. Chtěl zabít vás! Zmátl ho ten šál.“

Nick zoufale vykřikla.

„Proč jsem to nemohla být já?“ kvílela. „Proboha, proč jsem to nemohla být já? Bylo by to o tolik lepší. Já nechci žít — teď už ne. Já bych byla ochotná umřít, co ochotná, já bych umřela ráda, byla bych šťastná, kdybych nemusela žít.“

Rozhodila zprudka ruce a pak se zapotácela. Rychle jsem ji podepřel paží.

„Odveďte ji do domu, Hastingsi,“ řekl Poirot. „A pak zavolejte policii.“

„Policii?“

„Mais oui! Řekněte jim, že je tu zastřelený člověk. A pak zůstaňte s mademoiselle Nick. Za žádných okolností od ní neodcházejte.“

Kývl jsem na znamení, že instrukce chápu, podepřel jsem omdlévající dívku a vykročil k francouzskému oknu do salonu. Položil jsem tam Nick na pohovku s polštářkem pod hlavou a pak jsem vyběhl do haly hledat telefon.

Trochu jsem sebou škubl, když jsem téměř vrazil do Ellen. Stála tam a na mírném, úctyhodném obličeji měla podivný výraz. Oči se jí třpytily a opakovaně si přejížděla jazykem po suchých rtech. Ruce se jí chvěly jakoby rozčilením. Jen mě uviděla, vyhrkla:

„Stalo — stalo se něco, pane?“

„Ano,“ odpověděl jsem stručně. „Kde je telefon?“

„Nic — nic vážného, pane?“

„Došlo k nehodě,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Někdo je zraněný. Musím telefonovat.“

„A kdo je zraněný, pane?“

V její tváři byla jasně znát dychtivost.

„Slečna Buckleyová. Slečna Maggie Buckleyová.“

„Slečna Maggie? Slečna Maggie? Jste si jistý, pane — chci říct, víte určitě, že — že to byla slečna Maggie?“

„Jsem si úplně jistý,“ potvrdil jsem. „Proč?“

„Ne — ne, to nic. Jen mě napadlo, jestli to není jedna z těch druhých dam. Myslela jsem, jestli to třeba nebyla — paní Riceová.“

„Poslyšte,“ zarazil jsem ji, „kde je ten telefon?“

„Tady v tomhle pokojíku, pane.“ Otevřela mi dveře a ukázala na přístroj.

„Děkuji,“ řekl jsem. A protože se neměla k odchodu, dodal jsem: „Nic víc nepotřebuji, děkuji vám.“

„Jestli chcete volat doktora Grahama —“

„Ne, ne,“ zarazil jsem ji. „To je všechno. Jděte, prosím.“

Neochotně odešla, tak pomalu, jak si jen troufla. Bylo velmi pravděpodobné, že bude poslouchat za dveřmi, ale s tím jsem nemohl nic dělat. Koneckonců brzo bude vědět všechno, co se vědět dá.

Dovolal jsem se na policejní stanici a ohlásil jsem, co se stalo. Pak jsem z vlastní iniciativy zavolal onoho doktora Grahama, o kterém se zmínila Ellen. Jeho číslo jsem našel v seznamu. Měl jsem pocit, že přinejmenším Nick bude potřebovat lékařskou péči — i když pro tu ubohou dívku, která leží venku, doktor už nic udělat nemůže. Slíbil mi, že hned přijde, a já jsem zavěsil a vyšel zpátky do haly.

Pokud Ellen poslouchala za dveřmi, dokázala se ztratit velmi rychle. Když jsem vyšel ven, nebyl nikdo v dohledu. Vrátil jsem se do salonu. Nick se pokoušela posadit.

„Myslíte — mohl byste mi donést — trochu brandy?“

„Samozřejmě.“

Spěšně jsem se vrátil do jídelny, našel jsem, co jsem chtěl, a zamířil zpátky. Několik doušků destilátu dívku oživilo. Do tváří se jí začala vracet barva. Přerovnal jsem polštáře, aby si mohla pohodlněji položit hlavu.

„Je to všechno — strašné.“ Otřásla se. „Všechno — všude.“

„Já vím, děvenko, já vím.“

„Ne, nevíte! Nemůžete vědět. Všechno je to tak zbytečné. Kéž bych to byla já. Bylo by po všem…“

„Nesmíte být morbidní,“ napomenul jsem ji.

Jen zavrtěla hlavou a opakovala. „Vy nevíte! Vy nevíte!“

Pak se náhle rozplakala. Bylo to tiché, beznadějné vzlykání, jako když pláče dítě. Pomyslel jsem si, že tohle je pro ni asi nejlepší, a tak jsem se její slzy nesnažil zastavit.

Když se první záchvat pláče trochu utišil, přikradl jsem se k oknu a vyhlédl ven. Před několika minutami jsem zvenčí zaslechl výkřiky. Teď už byli na scéně všichni, seskupení v půlkruhu kolem místa tragédie, a Poirot je držel v uctivé vzdálenosti jako bájeslovná hlídka…

Právě v té chvíli se objevily na trávníku dvě postavy v uniformě; dorazila policie.

Tiše jsem se vrátil na své místo u pohovky. Nick zvedla uslzenou tvář.

„Neměla bych něco dělat?“

„Ne, děvenko. Poirot se o všechno postará. Nechte to na něm.“ Nick minutu nebo dvě mlčela a pak řekla:

„Chudák Maggie. Chudák stará dobrá Maggie. Taková hodná duše, která za celý život nikomu neublížila. Že se to muselo stát zrovna jí. Připadám si, jako bych ji zabila — když jsem ji sem takhle přitáhla.“

Smutně jsem zavrtěl hlavou. Jak málo dokáže člověk předvídat budoucnost. Když Poirot naléhal na Nick, aby si pozvala přítelkyni, netušil vůbec, že té neznámé dívce podepisuje rozsudek smrti.

Seděli jsem mlčky. Toužil jsem zjistit, co se děje venku, ale věrně jsem plnil Poirotovy instrukce a setrvával na s…