Dům na úskalí

PRVNÍ KAPITOLA
Hotel Majestic

Žádné přímořské městečko na jihu Anglie není myslím tak přitažlivé jako St. Loo. Celkem právem se mu říká Vodní královna a velmi silně připomíná Riviéru. Pobřeží Cornwallu je podle mého názoru právě tak fascinující jako pobřeží jižní Francie.

Poznamenal jsem něco v tom smyslu ke svému příteli Herculu Poirotovi. „Ano, něco podobného psali včera na menu v jídelním voze, mon ami. Vaše poznámka není originální.“

„Ale souhlasíte, ne?“

Usmíval se sám pro sebe a neodpověděl hned na mou otázku. Opakoval jsem ji.

„Tisíckrát se omlouvám, Hastingsi. Byl jsem myšlenkami jinde. Konkrétně v oné části světa, o níž jste se právě zmínil.“

„Na jihu Francie?“

„Ano. Vzpomínal jsem na poslední zimu, kterou jsem tam strávil, a na události, k nimž došlo.“

Pamatoval jsem se na to. V Modrém rychlíku byla spáchána vražda a Poirot tu záhadu — složitou a matoucí — vyřešil se svou obvyklou neomylnou bystrostí.

„Přál bych si, abych tam byl tehdy s vámi,“ prohlásil jsem s hlubokou lítostí.

„Já také,“ kývl Poirot. „Vaše zkušenosti by pro mě byly nedocenitelné.“

Podíval jsem se na něj úkosem. Dlouholetý zvyk mě naučil nevěřit jeho komplimentům, ale teď se zdálo, že mluví naprosto vážně. Konečně, proč ne? Mám skutečně dlouholeté zkušenosti s metodami, kterých používá.

„Zvlášť jsem postrádal vaši živou obrazotvornost, Hastingsi,“ pokračoval zasněně. „Člověk potřebuje alespoň trochu odlehčení. Můj komorník Georges je sice obdivuhodný muž a já s ním někdy probírám určité body, ale obrazotvornosti nemá ani špetku.“ Tato poznámka mi připadala naprosto irelevantní.

„Řekněte mi, Poirote,“ začal jsem, „neláká vás někdy obnovit svou činnost? Takový pasivní život —“

„Mně naprosto vyhovuje, příteli. Sedět na slunci — co může být kouzelnějšího? Odejít do ústraní na vrcholu slávy — jaké větší gesto by si kdo mohl přát? Říkají o mně: ‚To je Hercule Poirot! Veliký —jedinečný! — Nikdy nebyl nikdo jako on, a nikdy ani nebude!‘ Eh bien —já jsem spokojen. Jsem skromný člověk.“

Já osobně bych slovo skromný nepoužil. Zdálo se mi, že sebestřednost mého malého přítele se s léty rozhodně nezmenšila. Pohodlně se opřel v křesle, hladil si knír a skoro předl sebeuspokojením.

Seděli jsme na jedné z teras hotelu Majestic. Je to největší hotel v St. Loo a stojí na vlastních pozemcích na pobřežním mysu, obrácený k moři. Pod námi se rozkládaly zahrady hotelu s četnými palmami. Moře mělo krásnou temně modrou barvu, nebe bylo blankytné a slunce svítilo právě s takovým upřímným zápalem, s jakým by srpnové slunce svítit mělo (i když v Anglii to většinou nedělá). Včely hlasitě a příjemně bzučely — zkrátka úplná idyla.

Přijeli jsme teprve předchozího večera a tohle bylo první dopoledne našeho plánovaného týdenního pobytu. Jestli tohle skvělé počasí vydrží, budeme mít dokonalou dovolenou.

Zvedl jsem zase noviny, které mi předtím vypadly z ruky, a zabral jsem se do ranních zpráv. Politická situace se zdála neuspokojivá, ale nezajímavá, v Číně se šířily nepokoje, dlouhý článek byl věnován finančním machinacím v City, o nichž se v poslední době stále více mluvilo, ale celkem vzato tam nebylo nic skutečně vzrušujícího.

„Zvláštní věc, ta papoušci nemoc,“ poznamenal jsem, když jsem obracel stránku.

„Opravdu zvláštní.“

„Dva další mrtví v Leedsu, jak vidím.“

„Skutečně politováníhodné.“

Otočil jsem stránku.

„Pořád ještě žádné zprávy o tom letci Setonovi z jeho cesty kolem světa. Mají kuráž, tihle mládenci. Ten jeho obojživelný stroj, Albatros, musí být skutečně velký vynález. Věčná škoda, jestli to nepřežil. Ale ještě se nevzdávají naděje. Mohl se dostat na některý tichomořský ostrov.“

„Na Šalamounových ostrovech dosud žijí lidojedi, že?“ zeptal se Poirot konverzačním tónem.

„Musí to být výjimečný muž. Takovéhle věci člověku dodávají pocit, že je přece jen dobré být Angličanem.“

„Aspoň nějaká útěcha za porážky ve Wimbledonu,“ odsekl Poirot.

„Já — nemyslel jsem —“ začal jsem.

Můj přítel odbyl mou zamýšlenou omluvu velkorysým mávnutím ruky.

„Já,“ prohlásil, „sice nejsem obojživelník jako stroj chudáka kapitána Setona, ale jsem kosmopolita. A jak víte, Angličany jsem vždycky velmi obdivoval. Například důkladnost, se kterou čtou své noviny.“

Moje pozornost se přenesla k politickým zprávám.

„Jak to tak vypadá, ministr vnitra dostává pěkně zabrat,“ poznamenal jsem se smíchem.

„Chudák. Ano, skutečně má potíže. Ano, ano. Dokonce takové, že hledá pomoc na těch nejméně pravděpodobných místech.“

Vytřeštil jsem na něj oči.

Poirot s pousmáním vytáhl z kapsy ranní poštu, pečlivě sepnutou gumičkou. Vylovil z balíčku jeden dopis a hodil mi ho.

„Včera nás patrně minul,“ řekl.

Přečetl jsem si dopis s pocitem příjemného vzrušení.

„Ale, Poirote,“ vykřikl jsem, „tohle je přece velice lichotivé!“

„Myslíte, příteli?“

„Mluví o vašich schopnostech těmi nejpochvalnějšími výrazy.“

„Má pravdu,“ kývl Poirot a skromně odvrátil zrak.

„Prosí vás, abyste pro něj tu záležitost vyšetřil — žádá vás o to jako o osobní laskavost.“

„Přesně tak. Nemusíte mi to všechno opakovat. Chápejte, můj milý Hastingsi, já jsem ten dopis četl.“

„Ale to je smůla,“ vykřikl jsem. „Tak to máme po dovolené.“

„Ne, ne, calmez vous — o tom nemůže být řeč.“

„Ale ministr vnitra píše, že záležitost je naléhavá.“

„Možná má pravdu — a možná ji také nemá. Tihle politici se snadno rozruší. Sám jsem viděl, v Chambre des Deputés v Paříži —“

„Ano, ano, ale Poirote, přece bychom měli začít něco zařizovat! Rychlík do Londýna je už pryč — ten odjíždí ve dvanáct hodin. Příští —“

„Uklidněte se, Hastingsi, uklidněte se, snažně vás prosím! Pořád samé rozčilení, samé vzrušení. Dnes do Londýna nejedeme — a zítra také ne.“

„Ale tohle předvolání —“

„Se mě netýká. Nesloužím u vaší policie, Hastingsi. Byl jsem požádán, abych se případu ujal jako soukromý vyšetřovatel. A já odmítám.“

„Vy odmítáte?“

„Přesně tak. Napíšu dokonale zdvořilý dopis, vyslovím politování a omluvu, vysvětlím, že jsem z toho naprosto zoufalý, ale co se dá dělat? Jsem na odpočinku — skonči…