Dům na úskalí

SEDMÁ KAPITOLA
Tragédie

První člověk, kterého jsme uviděli, když jsme ten večer přišli do Domu na úskalí, byla Nick. Poskakovala po hale v nádherném kimonu s draky.

„To jste jenom vy!“

„Mademoiselle — mně puká srdce!“

„Já vím. Znělo to hrubě. Ale mají mi přivézt šaty. Slíbili mi to — mizerové — svatosvatě slíbili!“

„Ach! Pokud jde o záležitost la toilette! Večer se tančí, že?“

„Ano. Po ohňostroji tam všichni jdeme. To jest, máme tam jít všichni.“

Hlas se jí náhle zlomil. Ale vzápětí se už zase smála.

„Nikdy se nevzdávej! To je moje motto. Nemysli na potíže, a potíže se nedostaví! Dnes mám už zase nervy v pořádku. Budu veselá a budu se bavit.“

Na schodech se ozvaly kroky. Nick se obrátila.

„Á, to je Maggie. Maggie, tohle jsou ti detektivové, kteří mě chrání před tajemným vrahem. Odveď je do salonu a oni ti o tom všechno řeknou.“

Postupně jsme si potřásli rukou s Maggie Buckleyovou a ona nás podle pokynu odvedla do salonu. Můj názor na ni byl okamžitě kladný.

Myslím, že především mě na ní přitahoval dojem klidného zdravého rozumu, jímž působila. Byla to tichá dívka, hezká v starosvětském slova smyslu — rozhodně ne moderně elegantní. Tvář měla nedotčenou líčidly a na sobě prosté, poněkud obnošené černé šaty. Měla upřímné modré oči a příjemný pomalý způsob mluvy.

„Nick mi vyprávěla neuvěřitelné věci,“ řekla. „Určitě přehání. Kdo by mohl chtít ublížit Nick? Ta nemůže mít na světě jediného nepřítele.“

V jejím hlase zazněla zřetelná nedůvěra. Prohlížela si Poirota dost nelichotivým způsobem. Uvědomil jsem si, že pro dívku jako Maggie Buckleyová jsou všichni cizinci podezřelí.

„Přesto vás ujišťuji, slečno Buckleyová, že je to pravda,“ odpověděl Poirot tiše.

Neřekla nic, ale nevíra z její tváře nezmizela.

„Nick mi dnes připadá jako posedlá,“ poznamenala. „Nevím, co to s ní je. Má svou nejdivočejší náladu.“

To slovo — posedlá! Až mi přeběhl mráz po zádech. A také něco v její intonaci ve mně vyvolalo otázky.

„Vy jste Skotka, slečno Buckleyová?“ zeptal jsem se náhle.

„Moje matka pocházela ze Skotska.“

Všiml jsem si, že mne zřejmě schvaluje víc než Poirota. Cítil jsem, že to, co o případu řeknu já, bude u ní mít větší váhu než jeho slova.

„Vaše sestřenice se chová velmi statečně,“ prohlásil jsem. „Je rozhodnutá žít dál jako obvykle.“

„Jinak to ani nejde, ne?“ řekla Maggie. „Myslím — ať člověk uvnitř cítí cokoli — není k ničemu dobré dělat kolem toho rámus. To jen uvádí do rozpaků všechny kolem.“ Odmlčela se a pak tiše dodala: „Mám Nick moc ráda. Vždycky ke mně byla hodná.“

Víc už jsme si říct nestačili, protože v té chvíli se do místnosti přiloudala Frederica Riceová. Měla na sobě blankytně modrou róbu a vypadala velice křehce a nadzemsky. Za chvilku ji následoval i Lazarus a pak vtančila dovnitř Nick. Měla na sobě černé šaty a přes ramena přehozený nádherný starý čínský šál v ohnivě červené barvě.

„Ahoj vespolek,“ řekla. „Koktejly?“

Všichni jsme se napili a Lazarus k ní pozvedl svou sklenici.

„To je úžasný šál, Nick,“ řekl. „Je starožitný, viď?“

„Ano — ten přivezl z cest prapraprastrýc Timothy.“

„Je to nádhera — opravdu nádhera. Druhý takový bys nenašla, ani kdyby ses hodně snažila.“

„Je teplý,“ dodala Nick. „Bude příjemný, až se budeme dívat na ohňostroj. A je veselý. Já — já nenávidím černou.“

„Ano,“ kývla Frederica. „Myslím, že v černých šatech jsem tě ještě nikdy neviděla, Nick. Proč sis je pořídila?“

„Ale ani nevím,“ odbyla ji dívka s podrážděným gestem, ale já jsem zahlédl, jak se jí podivně zkřivily rty, jakoby bolestí. „Proč člověk vůbec něco dělá?“

Šli jsme večeřet. Objevil se záhadný sloužící — patrně najatý pro tuto příležitost. Jídlo bylo celkem nijaké. Šampaňské zato bylo dobré.

„George se neobjevil,“ řekla Nick. „Je to otrava, že musel zrovna včera večer zpátky do Plymouthu. Ale čekám, že se tu během večera objeví. Rozhodně aspoň včas na tancování. Pro Maggie mám taky jednoho chlapíka. Není sice nějak třeskutě zajímavý, ale celkem ujde.“

Oknem k nám zalehl tlumený řev motoru.

„Zatracené čluny,“ ulevil si Lazarus. „Už jich mám vážně plné zuby.“

„To nebyl člun,“ opravila ho Nick. „To byl hydroplán.“

„Asi máš pravdu.“

„Samozřejmě že mám pravdu. Ten zvuk je úplně jiný.“

„Kdy ty si taky jeden pořídíš, Nick?“

„Až seženu peníze,“ zasmála se Nick.

„A pak nejspíš vyrazíš do Austrálie jako to děvče — jak se jmenuje?“

„Hrozně ráda bych —“

„Ohromně ji obdivuji,“ konstatovala paní Riceová svým unaveným hlasem. „Úžasná odvaha! A docela sama.“

„Já vůbec obdivuji všechny letce,“ přidal se Lazarus. „Kdyby Michael Seton byl úspěšně dokončil svůj let kolem světa, byl by hrdinou dne — a právem. Věčná škoda, že tam zahynul. Takové lidi, jako je on, si Anglie nemůže dovolit ztrácet.“

„Třeba je přece jen ještě naživu,“ řekla Nick.

„Sotva. Teď už je šance tak jedna k tisíci. Chudák Šílený Seton.“

„Vždycky mu říkali Šílený Seton, že?“ zeptala se Frederica.

Lazarus kývl.

„On pochází vůbec z dost šílené rodiny,“ vysvětloval. „Jeho strýc, sir Matthew Seton, ten, co před týdnem zemřel — to byl blázen, jako když vyšije.“

„To byl ten uhozený milionář, co zakládal ptačí útulky, ne?“ zeptala se Frederica.

„Ano. Kupoval pro ně celé ostrovy. Strašně nenáviděl ženy. Myslím, že ho jednou nějaká dívka vypekla a on se pak radši utěšoval živou přírodou.“

„Proč říkáte, že je Michael Seton mrtvý?“ trvala na svém Nick. „Nevidím důvod, proč se vzdávat naděje — zatím.“

„No jistě, ty jsi ho znala, viď?“ vzpomněl si Lazarus. „Zapomněl jsem.“

„Já…