Dům na úskalí

TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Dopisy

Když se Poirot zbavil Ellen, obrátil ke mně poněkud zamyšlenou tvář.

„Rád bych věděl — slyšela ty výstřely? Myslím, že ano. Zaslechla je, otevřela dveře kuchyně. Slyšela Nick seběhnout po schodech a vyjít ven a ona sama vyšla do haly zjistit, co se stalo. To je celkem přirozené. Ale proč ten večer nešla ven na ohňostroj? To bych opravdu rád věděl, Hastingsi.“

„Proč jste se ptal na ten tajný úkryt?“

„To byla jen taková myšlenka, že možná přece jen nemůžeme vyloučit J.“

„J.?“

„Ano. Poslední osobu na mém seznamu. Problematického člověka zvenčí. Předpokládejme, že z nějakého důvodu spojeného s Ellen tento J. přišel včera večer do domu. Ten muž (předpokládám, že to byl muž) se schová v tajné skrýši v této místnosti. Kolem projde dívka, kterou považuje za Nick. Sleduje ji ven — a zastřelí ji. Non — c’est idiot! A stejně víme, že tu žádná skrýš není. Ellenino rozhodnutí zůstat včera večer v kuchyni byla čirá náhoda. Pojďte, začneme hledat závěť mademoiselle Nick.“

V salonu žádné papíry nebyly. Přešli jsme do knihovny, dost temné místnosti obrácené k příjezdové cestě. Tady stál velký staromódní psací stůl se sekretářem z ořechového dřeva.

Chvíli nám trvalo, než jsme ho probrali. Všechno bylo v hrozném nepořádku. Účty a stvrzenky najedná hromadě. Dopisy s pozvánkami, dopisy s upomínkami, dopisy od přátel.

„Roztřídíme ty papíry,“ prohlásil přísně Poirot, „s řádem a metodou.“

Slovo dodržel. O půl hodiny později se narovnal s potěšeným úsměvem na tváři. Všechno bylo pečlivě roztříděno, označeno a zařazeno.

„C’est bien, ça. Přinejmenším jedna věc je na tom dobrá. Museli jsme všechno projít tak důkladně, že nehrozí nebezpečí, že jsme něco přehlédli.“

„Ne, to ne. I když moc jsme toho nenašli.“

„Snad až na tohle.“

Hodil mi dopis. Byl psaný velkým rozmáchlým rukopisem, skoro nerozluštitelným.

Drahoušku,

večírek byl prostě úžasný. Dnes si připadám dost mizerně. Máš rozum, že se toho netkneš — nikdy ani nezačni, drahoušku. Nechat toho je strašně těžké. Píšu příteli, aby si pospíšil s dodávkou. Život je peklo!

Tvoje Freddie

„Datum minulý únor,“ řekl Poirot zamyšleně. „Bere samozřejmě drogy, to jsem věděl, jen jsem se na ni podíval.“

„Skutečně? Já jsem nic takového ani netušil.“

„Je to celkem zřejmé. Stačí jen podívat se na její oči. A pak jsou tu ty nezvyklé výkyvy nálad. Někdy je celá napjatá a nervózní, někdy je netečná — jako bez života.“

„Drogy přece poškozují smysl pro morálku?“

„Nevyhnutelně. Ale nemyslím, že madame Riceová je skutečně závislá. Je na začátku — ne na konci.“

„A Nick?“

„Ta nejeví žádné známky. Možná se pro zábavu tu a tam účastnila nějakého drogového večírku, ale sama drogy nebere.“

„To jsem rád.“

Náhle jsem si vzpomněl, co Nick říkala o Frederice: že občas to není tak docela ona. Poirot kývl a poklepal o stůl dopisem, který držel.

„Ano, nepochybně měla na mysli tohle. Ovšem tady nula od nuly pošla, jak říkáte vy. Pojďme nahoru, do pokoje mademoiselle.“

I v pokoji Nick stál stůl, ale v porovnání s tím dole v něm bylo jen málo věcí. Ani tady nebylo po závěti stopy. Našli jsme registrační knížku jejího auta a výzvu k vyzvednutí dividend, datovanou před měsícem, ale jinak nic důležitého.

Poirot si nešťastně povzdechl.

„Mladé dívky — nejsou dnes náležitě vzdělávány. Řád a metoda v jejich výchově chybí. Mademoiselle Nick je okouzlující, ale lehkomyslná. Ano, rozhodně je lehkomyslná.“

Probíral teď obsah prádelníku.

„Ale, Poirote,“ upozornil jsem ho rozpačitě, „tohle je spodní prádlo.“

Překvapeně se zarazil.

„A proč ne, příteli?“

„Myslíte — chci říct — nemůžeme přece —“

Hlučně se rozesmál.

„Můj milý Hastingsi, vy rozhodně patříte do viktoriánské éry. Mademoiselle Nick by vám to také řekla, kdyby tu byla. Velmi pravděpodobně by prohlásila, že máte mysl jako kuchyňskou výlevku! Mladé dámy se dnes už nestydí za své spodní prádlo. Živůtek a kombiné dnes už nejsou zahanbující tajemství. Každý den na pláži odkládají tyto části oděvu jen kousek od vás. A proč ne?“

„Nevidím důvod pro to, co děláte.“

„Ecoutez, příteli. Je jasné, že mademoiselle Nick svoje poklady nezamyká. Kdyby chtěla něco ukrýt, kam by to dala? Pod punčochy a spodničky. A vida — co to tady máme?“

Vytáhl balíček dopisů svázaných vybledlou růžovou stuhou.

„Milostné dopisy Michaela Setona, nemýlím-li se.“

Naprosto klidně stuhu rozvázal a pomalu začal dopisy otevírat.

„Poirote,“ vykřikl jsem pohoršené. „Tohle opravdu nemůžete dělat. Takhle se nehraje.“

„Já nic nehraji, mon ami.“ Jeho hlas byl náhle přísný a drsný. „Já chytám vraha.“

„Ano, ale soukromé dopisy —“

„Mi možná nic neřeknou — ale na druhou stranu, možná ano. Musím zkusit všechno, příteli. Pojďte, můžete si je klidně číst se mnou. Dva páry očí nejsou o nic horší než jeden pár. Utěšte se myšlenkou, že oddaná Ellen je patrně zná nazpaměť.“

Nelíbilo se mi to. Uvědomoval jsem si ale, že Poirot si ve svém postavení nemůže dovolit skrupule, a sám sebe jsem uklidnil vytáčkou, že poslední slova Nick zněla: „Podívejte se, na co chcete.“

Dopisy byly za delší časové období, počínaje minulou zimou.

Nový rok

Miláčku,

je tady Nový rok a já si dávám dobrá předsevzetí. Připadá mi to příliš krásné, než aby to byla pravda — že mě skutečně miluješ. Úplně jsi změnila můj život. Jsem přesvědčený, že jsme to oba věděli —od první chvíle, kdy jsme se setka…