Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA III
Klepy a pověsti

Bylo domluveno, že odjedu do Tell Yarimjahu příští týden.

Paní Kelseyová se zařizovala ve svém domě v Alvíjáhu a byla jsem ráda, že jí mohu pomoci aspoň s nějakou tou maličkostí.

V té době jsem zaslechla několik narážek na Leidnerovu výpravu. Jeden přítel paní Kelseyové — mladý major letectva — překvapeně sešpulil rty a zvolal: „Aha, tak to si Krásná Louisa vymyslela zas něco nového!“ Otočil se ke mně. „Tak se jí totiž říká, sestro — víte? Kdekdo ji zná pod jménem Krásná Louisa.“

„A je opravdu tak hezká?“ zeptala jsem se.

„To totiž vychází z jejího vlastního hodnocení. Ona si myslí, že je!“

„Nebuďte tak zlomyslný, Johne,“ řekla paní Kelseyová. „Víte dobře, že si to nemyslí jen ona. Zlomila srdce spoustě mužů.“

„Máte nejspíš pravdu. Je už sice trochu v letech, ale svým způsobem je atraktivní.“

„Teď jste se sám dočista shodil,“ řekla paní Kelseyová se smíchem.

Major letectva se začervenal a poněkud zahanbeně připustil: „No, to se s ní člověku stává. Pokud jde o Leidnera, ten by pomalu líbal cesty, po kterých Louisa chodí — a ostatní členové výpravy jsou povinni zbožňovat ji taky. Čeká se to od nich!“

„Kolik jich tam celkem je?“ zeptala jsem se.

„Jsou tam nejrůznější lidi, všechny možné národnosti, sestro,“ řekl letecký major vesele. „Je tam anglický architekt, francouzský páter z Kartága — ten luští ty nápisy na tabulkách a vyzná se v podobných věcech. Pak je tam slečna Johnsonová, to je taky Angličanka — dělá jim tam děvče pro všechno. Pak takový baculatý mužík, co fotografuje — to je Američan. A Mercadovi. Čertví, jaké ti jsou národnosti — snad nějací Estonci! Ta Mercadová je velice mladá — mrštná jako hádě — a strašně nenávidí Krásnou Louisu! Pak jsou tam dva mladíci a to je všechno. Hezkých pár podivínů, ale vcelku jsou to slušní lidé — nemám, pravdu, pane Pennymane?“

Oslovil staršího muže, který seděl a zamyšleně točil na prstě skřipcem. Škubl sebou a zvedl hlavu.

„Jistě — jistě — docela slušní lidé. To jest — individuálně vzato. Ten Mercado je ovšem trochu podivný —“

„Má takový zvláštní plnovous,“ vmísila se do hovoru paní Kelseyová. „Tak nějak divně zplihlý.“

Major Pennyman pokračoval, jako by ho byla nepřerušila.

„Oba ti mládenci jsou milí. Ten Američan je trochu moc zamlklý a ten Anglán toho zas nažvaní až moc. Což je legrace, poněvadž většinou to bývá obráceně. Leidner sám je příjemný člověk — takový skromný a nevtíravý. Ano, induviduálně vzato jsou to všechno příjemní lidé. Ale přece jen něco — to je jen můj dojem — když jsem tam naposledy byl, měl jsem takový zvláštní pocit, že tam něco nehraje. Sám nevím, čím to přesně bylo. Vypadali všichni tak trochu nepřirozeně. Taková divně napjatá atmosféra tam byla. Nejlíp snad vysvětlím, co mám na mysli, když řeknu, že na sebe všichni byli až trochu příliš medoví.“

Maličko jsem se začervenala, poněvadž nerada moc vykládám, co si myslím, ale přece jen jsem řekla: „Když jsou lidi příliš dlouho pohromadě, začnou si dřív nebo později jít na nervy. Mám s tím zkušenosti z nemocnice.“

„To je pravda,“ řekl major Kelsey, „ale jim začala sezóna teprve nedávno; neměli zatím ještě moc času na to, aby si už teď šli nějak zvlášť na nervy.“

„Taková výprava je asi něco jako náš pozemský život v malém,“ řekl major Pennyman. „Existují v ní různé kliky, averze a žárlivosti.“

„Zdá se mi, že tam letos mají nějak moc nováčků,“ řekl major Kelsey.

„Počkejte.“ Letecký major je spočítal na prstech. „Mladý.Coleman je nový a Re…