Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA XIX
Nové podezřeni

Víc už jsme si nemohli říct, protože se vrátil doktor Reilly. Hned ve dveřích prohodil žertovnou poznámku, že většinu těch svých otravných pacientů oddělal.

Zasedli s panem Poirotem k víceméně doktorské debatě o psychologii a duševním stavu individua, které psalo ty anonymní dopisy. Doktor uváděl případy ze své dlouhé praxe a pan Poirot zas vykládal různé historie z vlastní zkušenosti.

„Není ono to tak jednoduché, jak se zdává,“ uzavřel. „Zde je ve hře toužení po moci a silný komplex méněcennosti.“

Doktor Reilly přikývl.

„Proto tak často zjistíte, že pisatel anonymních dopisů je ten poslední, koho by vás napadlo podezírat. Nějaká tichá, zakřiknutá dušička, která vypadá, že neumí do pěti počítat — navenek ztělesněná laskavost a křesťanská pokora — ale v sobě tutlá pekelnou zášť!“

Poirot řekl zamyšleně: „Vy myslíte, že paní Leidnerová byla nějak náchylná ke komplexu méněcennosti?“

Doktor Reiliy si vyklepal dýmku a vyprsknul.

„Poslední ženská na světě, o které bych tohle řekl. Neomezovala se v ničem a s ničím si nedělala žádné problémy. Život, život a zas život — to chtěla a také to měla!“

„Pokládáte vy za možné, z psychologického nazření, že ona sama si ty dopisy psala?“

„Ano. Ale jestliže si je psala, vedl ji k tomu její instinkt k sebedramatizaci. Paní Leidnerová byla tak trochu filmová hvězda v soukromém životě. Všechno se muselo točit kolem ní — pořád chtěla být středem zájmu. Leidnera si vzala proto, že protivy se přitahují. On totiž je nejskromnější a nejmírnější člověk, jakého znám. Zbožňoval ji — jenomže jí nestačilo zbožňování u domácího krbu, toužila ještě po roli pronásledované hrdinky.“

„Takže vy,“ řekl Poirot s úsměvem, „nesouhlasíte s jeho teorií, že ona psala si ty dopisy a pak jí to vymizelo z paměti?“

„Ne, to tedy ne. Nechtěl jsem tuhle ideu vyvracet před ním. Nemůžete dost dobře říct člověku, který právě ztratil vroucně milovanou ženu, že ta žena byla nestoudná exhibicionistka a že ho doháněla téměř k šílené úzkosti jen proto, aby učinila zadost své touze dramatizovat sebe samu. Ostatně není nikdy moc rozumné říkat muži pravdu o jeho ženě. Legrace je v tom, že většině žen bych se pravdu o jejich manželech říct odvážil. Ženy dokážou přijmout fakt, že jejich muž je darebák, podvodník, narkoman, usvědčený lhář a prostě svině, aniž mrknou okem. Jejich city k takovému lumpovi to vůbec nenabourá. Ženy jsou ohromně realistické.“

„Povězte vy mi váš vlastní názor na paní Leidnerovou, pane doktore, ale upřímně.“

Doktor Reilly se pohodlně opřel v křesle a pomalu zabafal z dýmky.

„To máte těžké — upřímně! Tak dobře jsem ji zas neznal. Byla okouzlující — bez přehánění. Chytrá, sympatická… Co dál? Neměla žádnou obvyklou nepříjemnou vlastnost. Nebyla vášnivá nebo líná, nebo nějak zvlášť marnivá. Vždycky jsem si myslel (ale nemám o tom žádné důkazy), že je přebornice ve lhání. Nevím ale (a rád bych to věděl), jestli lhala i sobě, nebo jen druhým lidem. Já sám mám pro lhářky dost pochopení. Žena, která nelže, je žena bez fantazie a bez přitažlivosti. Nemyslím si, že byla nějaká velká lovkyně mužů, spíš ji jen bavilo složit je ‚vlastním lukem a šípem‘. Kdybyste si o tom chtěl pohovořit s mou dcerou…“

„Již jsme to potěšení měli,“ řekl Poirot s mírným úsměvem.

„Ehm,“ řekl doktor Reilly. „Vidím, že neztrácela čas! Jistě jí proprala, že na ní nezůstala nit suchá. Tahle mladší generace nemá k mrtvým žádné ohledy. Je to škoda, že mladí jsou tak nedůtkliví! Odsuzují ‚starou morálku‘ a nastolují bezohledné a tvrdé vlastní zákony. Kdyby paní Leidnerová měla půl tuctu milostných zástojů, Sheila by jí to pravděpodobně schvalovala a tvrdila, že ‚žije naplno‘, nebo že ‚naslouchá hlasu krve‘. Nevidí ale, že paní Leidnerová jednala tak, jak to odpovídalo jejímu typu. Kočka taky naslouchá hlasu své krve, když si hraje s myší. Tak to chodí. Muži přece nejsou malí kluci, aby je bylo třeba chránit a opatrovat. Setkávají se s ženami, které jsou falešné jak kočky, s jinými, které jsou důvěřivé a věrné. S těmi do smrti oddanými i s těmi vykutálenými, které je drží pod pantoflem — a všemi ostatními!… Život je bitva — žádná selanka. Byl bych rád, kdyby Sheila přestala předstírat to vznešené morální pohoršení a přiznala, že neměla paní Leidnerovou ráda z těch starých a věčných, čistě osobních důvodů. Sheila je jediná mladá Angličanka tady v okolí a přirozeně se domnívá, že by před ní mělo ležet na kolenou všecko, co nosí kalhoty. Samozřejmě jí šlo na nervy, když žena, kterou pokládala za ne zrovna nejmladší a která měla na kontě už dva manžely, začala najednou sklízet úspěchy. Sheila je zdravá, hezká holka, docela přitažlivá, a pánům se líbí. Paní Leidnerová ale tady byla čímsi výjimečným. Měla v sobě jakési zlověstné kouzlo, které provádí ďábelské kousky — byla to svým způsobem La Belle Dame Sans Merci.“

Vyskočila jsem z křesla. To přece byla náhoda, že ji také tak pojmenoval.

„Vaše dcera — nejsem-li vtíravý — má snad nějakou tendresse pro některého z mladých archeologů?“

„To myslím že ne. Emmott a Coleman se jí ovšem dvoří, to je fakt. Nevím, jestli o některého z nich stojí. Také jsou tu ti dva mládenci od letectva. To jsou myslím momentálně všechny ryby, které má v síti. Nejspíš ji mrzí, že neobstála v konkurenci se starší ženou. Neví toho prostě o světě tolik, co já; Člověk musí být v mých letech, aby ocenil pleť školačky, jiskřivé oči a pružné mladé tělo. Žena po třicítce ale umí zaujatě naslouchat a tu a tam prohodit slovíčko, aby ukázala, jak je chytrá a prima — a někteří mladí muži tomuhle nedokážou odolat! Sheila je hezká holka, ale Louisa Leidnerová byla krasavice. Měla nádherné oči a takové ty skvostné vlasy. Opravdu, byla to krásná žena.“

Ano, pomyslela jsem si, má pravdu. Krása je báječná věc, A ona byla krásná. Nebyla z těch, na které člověk žárlí — před ní prostě zůstal sedět a obdivoval ji. Cítila jsem hned ten první den, kdy jsem přišla, že bych pro paní Leidnerovou měla něco udělat!

Přesto však, když jsem ten večer jela zpátky do Tell Yar…