KAPITOLA XXIV
Vražda je zvyk
Ten večer jsme šli všichni, brzo spát. Slečna Johnsonová se objevila u večeře a chovala, se víceméně normálně. Vypadala však trochu jako omámená a několikrát vůbec nezaslechla, co jí ostatní lidé říkali.
Nebyla to zrovna moc utěšená večeře. Dalo by se samozřejmě říct, že na tom nebylo nic divného v domě, kde byl ten den pohřeb, ale já vím, co tím myslím.
V poslední době bylo naše stolování zakřiknuté a neveselé, ale přece jen jsme měli pocit, že jsme přátelská parta. Měli jsme soucit s bolestí doktora Leidnera a dojem, že jsme všichni na jedné lodi.
Ten večer jsem si ale vzpomněla na den, kdy jsem tu jedla poprvé — jak mě paní Mercadová pozorovala a jak v místnosti panovala podivná atmosféra, jako by mělo každým okamžikem dojít k nějakému výbuchu.
Stejný pocit jsem měla — jen mnohem intenzivnější — když jsme seděli kolem jídelního stolu s Poirotem v čele.
Dnes večer to však bylo zvlášť silné. Všichni byli jak na trní — neuvěřitelně nervózní. Byla jsem si jistá, že kdyby někomu něco upadlo, určitě by někdo vyjekl.
Jak jsem řekla, krátce poté jsme se rozešli. Šla jsem si téměř hned lehnout. Poslední, co jsem před usnutím slyšela, byl hlas paní Mercadové, který přímo před mými dveřmi dával dobrou noc slečně Johnsonové.
Usnula jsem okamžitě — unavená námahou a ještě víc tím hloupým experimentem v pokoji paní Leidnerové. Spala jsem tvrdě několik hodin a nezdály se mi žádné sny.
Probudila jsem se naráz a s pocitem neodvratné katastrofy. Vzbudil mě nějaký zvuk. Posadila jsem se na posteli a naslouchala. Uslyšela jsem to znova.
Bylo to hrůzné chroptění — přiškrcené — z agónie.
Rozsvítila jsem svíčku a vylétla jsem z postele jako blesk. Popadla jsem také ještě baterku, pro případ, že by snad svíčka zhasla. Vyběhla jsem ze dveří, zůstala jsem stát a naslouchala jsem. Věděla jsem, že zvuk nemůže být zdaleka. Ozval se znovu — ze sousedního pokoje — z pokoje slečny Johnsonové.
Vpadla jsem tam. Slečna Johnsonová ležela na posteli a svíjela se v agónii. Když jsem odložila svíčku a sklonila se nad ní, pohnula rty a pokusila se promluvit — ale vypravila ze sebe jen příšerné, chroptivé zašeplání. Viděla jsem, že koutky úst a kůži na bradě má spálené do bělavé šedi.
Sklouzla očima ze mne na sklenici, která ležela na podlaze —kam jí zřejmě vypadla z ruky. V místě, kde dopadla, byla na předložce jasně rudá skvrna. Zvedla jsem sklenici, prstem jsem přejela po jejím vnitřku a s prudkým výkřikem jsem ruku uškubla. Pak jsem se té nešťastné ženě podívala do úst.
Bylo naprosto jasné, co se stalo. Tak či onak, úmyslně či nevědomky, se napila nějaké žíraviny — měla jsem podezření na kyselinu šťavelovou nebo solnou.
Vyběhla jsem ven a zavolala na doktora Leidnera. Vzbudil ostatní a dělali jsme s ní, co bylo v našich silách, ale celou tu dobu jsem měla strašný pocit, že to nebude nic platné. Zkusili isme to se silným roztokem jedlé sody — potom jsme jí dali olivový olej. Abych jí ulevila v bolestech, píchla jsem jí morfium.
David Emmott odjel do Hassaniehu pro doktora Reillyho, ale než doktor přijel, byla už mrtvá.
Nebudu se zdržovat s podrobnostmi. Otrava silným roztokem kyseliny solné (jak zněl lékařský nález) je snad nejbolestivější smrt, jakou si lze představit.
Když jsem se nad ní skláněla, abych jí dala, morfiovou injekci, zoufale se ještě jed…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.