Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA VlIl
Noční poplach

Je dost tezke přesně odhadnout, co všechno bych měla zaznamenat z toho týdne, který následoval po mém příjezdu do Tell Yarimjahu.

Ohlížím-li se zpět ze svého dnešního hlediska, kdy už všechno vím, vidím spoustu detailů a stop, k nimž jsem předtím byla naprosto slepá.

Mám-li však vyprávět příběh jaksepatří, měla bych se pokusit rekonstruovat stanovisko, které jsem zaujímala tehdy, a rozpomenout se, jak jsem byla zmatená, neklidná a stále víc si vědoma že něco není v pořádku.

Neboť jedna věc byia jistá — ten podivný dojem napětí a rozpaků nebyl vymyšlený. Existoval. A komentoval jej dokonce i Coleman, který měl hroší kůži.

Slyšela jsem ho, jak řekl: „Tenhle flek mi začíná jít na nervy. To jsou tu vždycky takhle nenaložení?“

Řekl to Davidu Emmottovi — druhému asistentovi. Pana Emmotta jsem si docela oblíbila; vycítila jsem s jistotou, že v jeho mlčenlivosti není nepřátelský tón. Měl v sobě cosi neochvějného a uklidňujícího v ovzduší, v němž nikdo nevěděl, co si ti druzí myslí a co cítí.

„Ne,“ odpověděl tehdy panu Colemanovi. „Loni to tu takové nebylo.“

Nijak to ale neupřesnil a také nic víc neřekl.

„Neumím si představit, co za tím za vším vězí,“ řekl pan Coleman dotčeně.

Emmott pokrčil rameny, ale neodpověděl.

Pohovořila jsem si se slečnou Johnsonovou a to mi dost věcí objasnilo. Moc jsem si ji oblíbila, poněvadž byla schopná, věcná a inteligentní. Bylo zřejmé, že doktora Leidnera zbožňuje jako nějakého hrdinu.

Vypověděla mi při této příležitosti celý jeho život od mládí. Věděla kde všude řídil vykopávky a znala i jejich výsledky. Přísahala bych, že by dokázala citovat pasáže ze všech přednášek, které kdy měl. Řekla mi, že ho pokládá za nejlepšího žijícího archeologa.

„A je takový prostý. Žije mimo tento svět. Ten ani neví, co to je ješitnost Tak prostý dokáže být jen opravdu velký muž.“

„To je tedy pravda,“ řekla jsem. „Velcí lidí nepotřebují zdůrazňovat svůj vlastní význam.“

A je takový srdečný. Nemohu vám ani říct, jak nám tu vždycky bylo veselo — jemu, Richardu Careyovi a mně — ten první rok, co jsme tu byli. Moc skvělá a bezstarostná parta. Richard Carey s ním ovšem pracoval už v Palestině. Jsou přátelé dobrých deset let. Já sama už ho znám sedm roků.“

„Pan Carey je velký krasavec,“ řekla jsem.

„Ano — to je.“

Řekla to trochu moc úsečně.

„Je ale až příliš zamlklý, nezdá se vám?“

„Nebýval takový.“ řekla slečna Johnsonová rychle. „To je od té doby —“

Pojednou se zarazila.

„Od které doby —?“ napovídala jsem jí.

„No to víte,“ slečna Johnsonová příznačně pokrčila rameny. „Dneska se strašně moc věcí změnilo.“

„Neodpověděla jsem. Doufala jsem, že bude pokračovat — což se také stalo — ale před těmi svými poznámkami se krátce zasmála, jako by chtěla bagatelizovat jejich závažnost.

„Obávám se, že jsem trochu konzervativní starý podivín. Někdy si myslím, že archeologova manželka nemá svého muže doprovázet na výpravu, když nemá skutečný zájem o věc. Často jsou z toho všelijaké třenice.“

„Myslíte paní Mercadovou —“ hádala jsem.

„Ach ta!“ Slečna Johnsonová mou domněnku rázně zamítla. „Myslela jsem opravdu jen paní Leidnerovou. Je to velice okouzlující žena a člověk snadno pochopí, proč se do ní doktor Leidner ‚zcvoknul‘, mám-li použít slangového termínu. Nedovedu se ale ubránit pocitu, že sem nepatří. To ona — její přítomnost tu vyvolává ten neklid.“

Slečna Johnsonová tedy byla stejného názoru jako paní Kelseyová, že totiž za to napjaté ovzduší je odpovědná paní Leidnerová. Z čeho však potom pramení ta nervozita a strach paní Leidnerové?

„Především to připravuje o klid jeho,“ řekla slečna Johnsonová vážně. „To se ví — já jsem jako jeho věrný, ale žárlivý pes. Nerada ho vidím takhle unaveného a ustaraného. Měl by se plně soustředit na svou práci, neměl by se rozptylovat manželkou a těmi jejími hloupými obavami. Když je nervózní, že se dostala do takového zapadákova, měla radši zůstat v Americe. Nemám trpělivost s lidmi, kteří někam přijdou, nic nedělají a jenom bručí.“

Pokračovala s jistou obavou, že řekla víc, než říct chtěla: „To víte, že ji obdivuju. Je to moc hezká žena a umí být okouzlující, když jí na tom záleží.“

A u toho jsme zůstaly.

Pomyslela jsem si, že je to vždycky tak — kde je víc žen pohromadě, tam propukne žárlivost. Slečna Johnsonová zřejmě neměla ráda manželku svého představeného (což je možná přirozené) a jestli se nemýlím, paní Mercadová ji přímo nenáviděla.

Další žena, která neměla paní Leidnerovou ráda, byla Sheila Reillyová. Objevila se u vykopávek jednou či dvakrát — jednou přijela autem a dvakrát s nějakým mladíkem na koni — vlastně na dvou koních, což je vám snad jasné. Tak nějak jsem si mimoděk myslela, že má slabost pro toho zamlklého mladého Američana — Emmotta. Když měl dozor u vykopávek, vždycky si s ním bůhvíjak dlouho vykládala a zdálo se mi, že i on obdivuje ji.

Jednoho dne, a dost nerozvážně, jak se mi aspoň zdálo, se o tom paní Leidnerová zmínila při snídani.

„To Reillyovic děvče uhání Davida,“ řekla a krátce se zasmála. „Chudáčku Davide, nedá vám pokoj ani u těch vykopávek. Ta děvčata jsou ale bláznivá!“

Pan Emmott neodpověděl, ale osmahlá tvář mu pořádně zrudla.

Vzhlédl a s podivným výrazem se jí podíval přímo do očí — neuhýbavým, tvrdým pohledem, v němž bylo cosi jako výzva.

Nepatrně se usmála a podívala se jinam.

Zaslechla jsem, jak otec Lavigny něco zamumlal, ale když jsem řekla „Prosím?“, zavrtěl jen hlavou a tu svou poznámku už neopakoval.

To odpoledne mi řekl pan Coleman: „Mám-li být upřímný, neměl jsem zpočátku paní Leidnerovou moc rád. Zakřikla mě pokaždé, jakmile jsem otevřel pusu. Teď jí ale nějak líp rozumím. Patří k nejlaskavějším ženám, s jakými jsem se kdy setkal. Člověk jí z…