Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA VII
Muž v okně

Myslím, že bych měla říct rovnou, že tento příběh nehodlám podbarvovat žádným místním ani jiným koloritem. O archeologii vůbec nic nevím a nemohu říct, že bych po tom nějak moc toužila. Nechápu, jaký to má smysl šťourat se v lidských pozůstatcích a vyhrabávat dávno opuštěná obydlí. Pan Carey mi říkával, že nemám pro archeologii buňky a nepochybuji o tom, že měl docela pravdu.

Hned to ráno po mém příchodu se mne pan Carey zeptal, zda se nechci jít podívat na palác, jehož plán prý pořizuje; nyslím, že to tak řekl. Jak může člověk dělat plán něčeho, co už před tisíci lety stálo, to tedy nevím. Řekla jsem mu, že půjdu ráda, mám-li říct pravdu, dokonce mě to trochu vzrušilo. Podle toho, co jsem slyšela, měl ten palác být starý asi tři tisíce, let. Zajímalo mě, jaké paláce tenkrát měli a jestli to bude jako to zařízení z Tutanchamónovy hrobky, které jsem viděla na fotografiích. Jenomže ona tam byla jen samá hlína! Špinavé hliněné zdi, vysoké asi šedesát centimetrů — a nic víc! Pan Carey mě vodil sem a tam a vykládal mi spoustu věcí — že tu býval veliký dvůr, a tady zas nějaké komnaty a horní patro a různé další místnosti, do kterých se chodilo z toho dvora uprostřed. Já jsem si ale pořád myslela: „Jak může vědět?“, jenomže jsem pochopitelně příliš zdvořilá, než abych mu to řekla. Byla jsem tím vším moc zklamaná. Celé ty vykopávky mi připadaly jen jako hromady hlíny — nikde nic pěkného ze zlata nebo z mramoru. To domek mé tety v Criklewoodu je panečku jinší zřícenina! A ti staří Asyřané, nebo kdo to byl, si prosím říkali králové! Když mi pan Carey ukázal ty jejich staré „paláce“, předal mě otci Lavignymu, který mi ukázal ostatní vykopávky. Trochu jsem se otce Lavignyho bála, poněvadž to je mnich a cizinec a má tak hluboký hlas a vůbec, ale byl velice laskavý, ačkoli mluvil poněkud nejasně. Chvílemi jsem měla dojem, že mu to všechno připadá stejně neskutečné jako mně.

Paní Leidnerová mi to později vysvětlila. Říkala, že otce Lavignyho zajímají jenom „psané dokumenty“ — tak to aspoň nazvala. Ti lidé tenkrát všechno psali do hlíny, takovými podivnými pohanskými znaky, ale mělo to asi hlavu i patu. Byly tam dokonce školní tabulky — na jedné straně učitelova předloha a na druhé pokusy žáků. Přiznám se, že to mě zajímalo trochu víc — připadalo mi to tak nějak lidské, jestli mi dobře rozumíte.

Otec Lavigny mě provedl kolem vykopávek a ukázal mi, kde byly chrámy a paláce a kde soukromé domy. Zavedl mě také na místo, kde prý býval starý babylónský hřbitov. Mluvil dost legračně a s pomlkami, jako když mi vždycky předhodí jen kousek informace a hned přejde k něčemu jinému.

Řekl mi: „Je to dost divné, že jste sem přišla. Myslíte, že je paní Leidnerová opravdu nemocná?“

„Nevím, jestli je nemoc to přesné slovo,“ řekla jsem opatrně.

„Zvláštní žena,“ řekl. „Možná i nebezpečná.“

„Jak to myslíte?“ řekla jsem. „Nebezpečná? Jak nebezpečná?“

Zamyšleně potřásl hlavou.

„Řekl bych, že je bezohledná,“ pravil. „Ano, uměla by být naprosto bezohledná.“

„Jestli se neurazíte,“ řekla jsem, „tak tohle pokládám za nesmysl.“

Zavrtěl hlavou.

„Neznáte ženy tak jako já,“ řekl.

Zdálo se mi dost legrační, že to říká mnich. Je ovšem možné, že slyšel hezkou spoustu všelijakých věcí při zpovědích. Nebyla jsem si ale jistá, jestli mniši taky zpovídají, nebo zda na to mají právo jen kněží. A on přece byl mnich, když nosil tu dlouhou vlněnou kutnu, kterou stále zametal prach, a také růženec a další takové ty věci.

„Věřte, že by uměla být bezohledná,“ řekl hloubavě. „Tím jsem si zcela jistý. A přestože je tak tvrdá — jako kámen, jako mramor — přesto se bojí. Čeho se bojí?“

To bychom asi rádi věděli všichni, napadlo mě.

Koneckonců je možné, že to ví její manžel, ale pochybuji, že by to věděl ještě někdo jiný.

Otec Lavigny na mne pojednou upřel jasné, tmavé oči.

„Je to tu všechno tak zvláštní? Připadá vám to zvláštní? Nebo docela normální?“

„Tak docela normální ne,“ řekla jsem uvážlivě. „Je tu slušné pohodlí, pokud jde o vybavení, ale člověk se tu moc pohodlně necítí.“

„Totéž cítím já. Mám takový dojem,“ — pojednou na něm bylo ještě víc vidět, že je cizinec — „že se tu něco chystá. Doktor Leidner je jak vyměněný. Něco mu také dělá starosti.“

„Zdraví jeho ženy?“

„Snad. Ale ještě něco víc. Je tady — jak bych to řekl — jakýsi neklid.“

A to měl pravdu, ten „neklid“ cítili všichni.

Nic víc už jsme si neřekli, poněvadž k nám přišel doktor Leidner. Ukázal mi dětský hrob, který právě odkryli. Bylo to dojemné — ta malá kostřička a nějaké nádoby a tretky, o nichž doktor Leidner řekl, že to byly korálové náhrdelníky.

Rozesmáli mě dělníci. Nikdy jsem neviděla takovou spoustu strašáků pohromadě — všichni v dlouhých chalátech, v hadrech a s ovázanými hlavami, jako by měli bolení zubů. A co chvíli, jak chodili sem a tam a odnášeli koše s hlínou, se dávali do zpěvu — aspoň jsem si myslela, že to má být zpěv — podivná monotónní melodie, která se pořád a pořád opakovala. Všimla jsem si, že většina měla strašné oči — teklo jim z nich a někteří vypadali, jako by byli napůl slepí. Zrovna jsem uvažovala, jací jsou to ubožáci, když doktor Leidner řekl: „Ti hoši vypadají docela pěkně, co?“ a mě napadlo, jak je svět divný, když dva různí lidé vidí stejnou věc každý z jiného konce. Nevysvětlila jsem to moc dobře, ale jistě uhodnete, jak to myslím. Za chvíli doktor Leidner řekl, že si jde domů vypít polední šálek čaje, A tak jsme se ve dvou vraceli k domu a on mi vyprávěl. Když vysvětloval on, bylo to něco úplně jiného. Jako bych viděla, jak to tu bývalo — ulice a domy — a ukázal mi také pec, kde pekli chleba, a říkal, že Arabové jedli chleba, který se velice podobal našemu.

Došli jsme domů a zjistili jsme, že paní Leidnerová už vstaia. Vypadala dnes líp, nezdála se tak vyzáblá a unavená. Čaj nám přinesli téměř hned a doktor Leidner vyprávěl ženě, co nového bylo dopoledne na vykopávkách. Potom se vrátil do práce a paní Leidnerová se mne zeptala, nechci-li si prohlédnout některé nálezy, které dosud učinili. Př…