Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA XX
Slečna Johnsonová, pani Mercadová, pan Reiter

Ráda přiznám, že mě toto pomyšlení dočista šokovalo. Nikdy mě ani nenapadlo spojovat ty dopisy se slečnou Johnsonovou. S paní Mercadovou možná. Slečna Johnsonová však byla opravdová dáma, uměla se ovládat a byla velice citlivá.

Když jsem si však vzpomněla na rozhovor pana Poirota a doktora Reillyho, který jsem ten večer vyslechla, napadlo mě, žo nějaký důvod by tu být mohl.

Psala-li ty dopisy slečna Johnsonová, mnohé to vysvětlovalo. Všimněte si, že jsem si ani na okamžik nemyslela, že slečna Johnsonová má něco společného s vraždou. Zdálo se mi však, že její nechuť k paní Leidnerové ji mohla přivést v pokušení — no, prohnat jí brka — mám-li to říct vulgárně. Doufala možná, že paní Leidnerovou vyděsí natolik, aby odjela z vykopávek.

Pak ale byla paní Leidnerová zavražděna a slečna Johnsonová měla strašné výčitky svědomí — především proto, jak krutou věc provedla, ale také z toho důvodu, že si uvědomila, že dopisy mohou velice dobře krýt skutečného vraha. Není divu, že se úplně zhroutila. Což by také vysvětlovalo, proč se tak dychtivě chytila mé útěchy, že „co se stalo, stalo se a nemůže se to odestát“.

A pak ta její záhadná poznámka — sebeospravedlnění: ,,Nebyla to moc slušná ženská. Nikdy ne!“

Otázka byla, co si s tím mám počít.

Chvíli jsem se obracela a převalovala, až jsem se nakonec rozhodla, že o tom při první příležitosti povím panu Poirotovi.

Přišel hned druhý den, ale neměla jsem příležitost pohovořit si s ním o samotě.

Byli jsme spolu jen chvilku a než jsem si rozvážila, jak začít, přistoupil ke mně a zašeptal mi do ucha své pokyny.

„Já budu pohovořit se slečnou Johnsonovou a s ostatními snad v obývacím pokoji. Vy máte ještě klíč od pokoje paní Leidnerové?“

„Ano,“ řekla jsem.

„Très bien! Vy jděte tam, zavřete dveře za sebou a zavolejte — nevykřikávejte — ale zavolejte. Rozumíte, co mám na mysli — já chci, abyste vyjádřila poplach — překvapení — nikoliv šílenou hrůzu. Výmluvu pro případ, že by vás někdo zaslechl, já ponechám na vás — našlápnutí na palec u nohy neb cokoli chcete.“

V tom okamžiku vyšla na nádvoří slečna Johnsonová a na víc už jsme neměli čas.

Velice dobře jsem chápala, oč pan Poirot usiluje. Jakmile odešel se slečnou Johnsonovou do obývacího pokoje, zamířila jsem k ložnici paní Leidnerové, odemkla jsem dveře, vstoupila do místnosti a zavřela za sebou.

Připadala jsem si trochu hloupě, když jsem tam stála v prázdném pokoji a volala pronic zanic. Navíc nebylo zrovna snadné odhadnout, jak hlasitě mám zavolat. Vymáčkla jsem ze sebe dost hlasité „ou“ a pak jsem to zkusila ještě hlasitěji a potom ještě jednou spíš potichu.

Poté jsem vyšla ven a připravila jsem si tu výmluvu o našlápnutém (myslím, že chtěl říct přišlápnutém) palci u nohy.

Hned se však ukázalo, že žádné výmluvy není třeba. Poirot a slečna Johnsonová byli zabráni do hovoru a bylo jasné, že je nic nevyrušilo.

„No,“ pomyslela jsem si, „tím je to prokázané. Slečna Johnsonová si buď vyfantazírovala, že slyšela zvolání, nebo to bylo něco docela jiného.“

Nechtěla jsem jít dovnitř a vyrušit je. Na verandě stálo lehátko, a tak jsem si do něho sedla. Jejich hlasy zaléhaly až ke mně.

„Situace je delikatesní, vy pochopte,“ říkal Poirot. „Doktor Leidner — on zřejmě svou ženu zbožňoval —“

„Klečel před ní na kolenou,“ řekla slečna Johnsonová,

„On říká mi přirozeně, jak ji i členové výpravy měli rádi! Co o tom říkají oni? Přirozeně říkají totéž. Toť zdvořilé. Toť slušné. To může také být pravda, leč také nemusí, A já jsem přesvědčen, mademoiselle, že klíč k té záhadě vězí v kompletním pochopení povahy paní Leidnerové. Mohu-li získat mínění — poctivé mínění —každého člena výpravy, mohu si z celku zbudovat obraz. Upřímně řeknuto, proto jsem dnes tu. Já věděl jsem, že doktor Leidner bude v Hassaniehu. To dělá mi to lehčí s každým z vás mít pohovor jde popořadě a poprosit vás o výpomoc.“

„To je zcela správné,“ ozvala se slečna Johnsonová a zarazila se.

„Nenuťte mě do těch britských clichés,“ požádal Poirot. „Vy neříkejte mi, že to není kriket nebo fotbal, že o mrtvých nutno mluviti jen dobré, že — enfin — tu existuje loajalita! Loajalita je věc prožluklá, byl-li spáchaný zločin. Ona znovu a znovu zatmívá pravdu.“

„Nejsem k paní Leidnerové nijak zvlášť loajální,“ řekla slečna Johnsonová suše. Hlas při tom měla doopravdy rezavý a zatrpklý. „S doktorem Leidnerem je to ovšem něco jiného. Byla to koneckonců jeho žena.“

„Přesně tak — přesně tak. Pochopuji, že vy nechcete hovořit proti ženě svého šéfa. Zde však není problém svědectví. Zde je problém náhlé a záhadné smrti. Můj úkol nebude o nic lehčí, když uvěřím, že paní Leidnerová byla umučeným andělem.“

„Určitě bych o ní neřekla, že byla anděl,“ prohlásila slečna Johnsonová a zatrpklost v jejím hlase byla ještě zřejmější.

„Vypovězte mi upřímně, co vy soudíte o paní Leidnerové — jako o ženě.“

„Och! Předem vás musím varovat, pane Poirote — jsem zaujatá. Mám — všichni jsme měli — moc rádi doktora Leidnera. Když sem paní Leidnerová přišla, všichni jsme začali žárlit. Nároky, které si dělala na jeho čas a pozornost, nám byly protivné. Dráždila nás oddanost, kterou jí projevoval. Říkám vám pravdu, pane Poirote, i když mi to není moc příjemné. Její přítomnost v našem středu mi šla na nervy, ačkoli jsem jí to samozřejmě nikdy nedala znát. Víte, znamenalo to pro nás změnu.“

„Pro nás? Řekla vy jste pro nás?“

„Myslím pana Careye a sebe. Víte, že my dva tu nepracujeme první rok. Nestáli jsme proto o žádné nové pořádky. To je myslím přirozené, i když se to může zdát trochu malicherné. Byla to ale přece jen změna.“

„Změna — v čem?“

„Prostě ve všem. Mívali jsme dřív báječné časy. Užili jsme spoustu legrace, vždyť to znáte — různé ty nevinné vtípky mezi lidmi, kteří spolu pracují. Doktor Leidner býval bezstarostný jak malý kluk.“

„A paní Leidnerová změnila to všechno, když přišla?“

„Víte, myslím, že to nebyla její vina. Loni to s ní nebylo tak špatné. A prosím vás mi věřte, pane Poirote, nebylo to …