Vražda v Mezopotámii

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda v Mezopotámii (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie84 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Vražda v Mezopotámii

Anotace

Amy Leatheranová, anglická opatrovnice, se má vrátit z Bagdádu zpět do Anglie, když se dovídá, že jakýsi archeolog, Dr. Leidner, shání někoho ke své manželce, která je pod silným nervovým vypětím. Je totiž přesvědčena, že její bývalý manžel, který měl zemřít při železničním neštěstí, je stále naživu a hodlá jí překazit nové manželství. Objevily se dokonce výhružné dopisy a pokusy manželskému páru ublížit. Členové expedice však vše přičítají nevyrovnanosti a představivosti paní Leidnerové. Jednoho dne je ale Louisa Leidnerová nalezena mrtvá. Naštěstí se v oblasti právě vyskytuje i slavný Hercule Poirot a místní úřady ho žádají o pomoc při vyšetřování případu…

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

14

Jazyk

Žánr

Název originálu

Murder in Mesopotamia

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda v Mezopotámii“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA XVII
Skvrna vedle umyvadla

Mrtvolu paní Leidnerové odvezli do Hassaniehu na prosekturu, ale její pokoj nechali přesně tak, jak byl. Bylo tam tak málo zařízení, že prohlídka policii netrvala dlouho.. Když člověk vstoupil, napravo od dveří stála postel. Naproti dveřím byla dvě zamřížovaná okna s vyhlídkou do krajiny. Mezi nimi stál prostý dubový stolek s dvěma zásuvkami, který paní Leidnerové sloužil jako toaletní stolek. Na východní stěně byla řada věšáků s šatstvem, uložených v bavlněných pytlích, a pár skříněk prádelníku. Hned vlevo u dveří stál stojánek s umyvadlem. Uprostřed pokoje byl veliký, jednoduchý dubový stůl s pijákovou podložkou, kalamářem a příručním kufříkem. Právě v tom kufříku měla paní Leidnerová anonymní dopisy. Místo záclon tu byly krátké pruhy arabské tkaniny, bíle a oranžově pruhované. Podlaha byla kamenná, s několika předložkami z kozí kůže; tři úzké, hnědobílé, byly před oběma okny a před umyvadlem, jedna větší a lepší, bílá, jen s několika hnědými skvrnami, ležela mezi postelí a psacím stolem.

V pokoji nebyly žádné skříně nebo výklenky nebo dlouhé záclony — tedy de facto nic, kde by se někdo mohl ukrýt. Postel byla železná, s prošívanou bavlněnou dekou. Jediným projevem přepychu byly v pokoji tři polštáře, naplněné tím nejlepším prachovým peřím. Kromě paní Leidnerové tu nikdo takové polštáře neměl.

Doktor Reilly několika stručnými slovy vysvětlil, kde se našla mrtvola paní Leidnerové — zhroucená na předložce u postele.

Chtěl svůj výklad znázornit a tak mi pokynul, abych přistoupila.

„Nebude vám to vadit, sestro?“

Nejsem háklivá. Sedla jsem si na podlahu a zhroutila jsem se —pokud možno — co nejpřesněji do polohy, v níž bylo nalezeno mrtvé tělo paní Leidnerové.

„Když ji Leidner našel, zvedl jí hlavu,“ pravil doktor Reilly. „Vyptával jsem se ho podrobně a je zřejmé, že jinak s mrtvolou nepohnul.“

„Ono to vypadá velice přímočaře,“ řekl Poirot. „Ležela na posteli, spala nebo odpočívala — někdo otevírá dveře, ona vzhlédne, stoupne si —“

„A on ji srazil k zemi,“ dokončil doktor. „Úder ji omráčil a vzápětí následovala smrt. Víte, to je —“

A odbornými termíny nám vysvětlil povahu zranění.

„Moc krve ne, že?“ řekl Poirot.

„Ne, krvácela pouze vnitřně, do mozku.“

„Eh bien,“ řekl Poirot, „to zdá se přímo dost jasné — až na jednu věc. Proč paní Leidnerová hned nevzkřikla o pomoc, jestliže příchozí muž byl cizinec? Kdyby ona byla vykřikla, mohla být uslyšena. Sestra Leatheranová by ji byla slyšela, taktéž Emmott a ten chlapec na nádvoří.“

„Na to je jednoduchá odpověď,“ řekl doktor Reilly suše. „Ten, kdo vstoupil, nebyl cizí člověk.“

Poirot přikývl.

„Ano,“ řekl hloubavě. „Snad překvapena byla, že tu osobu vidí, ale neměla strach. Když pak on ji udeřil, vykřikla asi slabě — leč už pozdě bylo.“

„To byl asi ten výkřik, který zaslechla slečna Johnsonová?“

„Ano, zaslechla-li jej opravdu. Já spíše však pochybuji o tom. Tyto stěny z hlíny jsou tlusté a okna byla uzavřena.“ Přistoupil k posteli.

„Ona ležela, když vy jste od ní odcházela?“ zeptal se mne.

Vysvětlila jsem přesně, jak to bylo.

„Hodlala spát nebo se přichystala čísti?“

„Dala jsem jí dvě knihy — jednu zábavnou a svazek memoárů. Obvykle chvíli četla a pak si krátce zdřímla.“

„A ona byla — jak bych to řekl — zcela obvyklá?“

Uvažovala jsem.

„Ano. Vypadala docela normálně a zdálo se, že má dobrou náladu,“ řekla jsem. „Snad se chovala trochu odměřeně, ale to jsem přičítala tomu, že se mi den předtím svěřila. Lidem to vzápětí bývá nepříjemné.“

Poirot zamžikal.

„Tak — vskutku, já to znám dobře.“

Rozhlédla jsem se po pokoji.

„A když vy jste sem po vraždě přišla, bylo všechno takové, jak jste to předtím spatřila?“

„Řekla bych, že ano. Nevzpomínám si na nic, co by bylo jinak.“

„Zde nebylo ani stopy po zbrani, kterou ona byla udeřena?“

„Ne.“

Poirot pohlédl na doktora Reillyho.

„Co vy myslíte, že to mohlo být?“

Doktor odpověděl ihned:

„Něco velice tvrdého, dost velký předmět bez ostrých rohů a hran. Řekněme oblý podstavec sošky — něco takového. Uvědomte si prosím, že netvrdím, že to byl podstavec sošky, ale nějaká taková věc. Rána byla zasazena s velkou silou.“

„Nanesena silnou paží? Paží muže?“

„Ano — jestliže ovšem —“

„Co — jestliže?“

Doktor Reilly řekl pomalu: „Je dost možné, že paní Leidnerovo klekla — v tom případě, kdyby úder byl zasazen těžkým předmětem seshora, nebylo třeba tak velké síly.“

„Klečela,“ zašeptal Poirot. „Toť je nápad — toto.“

„Nezapomeňte, že je to ale jen nápad,“ spěšně zdůraznil doktor. „Není tu naprosto nic, co by to dokazovalo.“

„Ale možné je to.“

„Jistě. A za těchto okolností nikterak fantastické. Možná že klekla že strachu, že chtěla spíš prosit než volat o pomoc, když jí instinkt napověděl, že už je pozdě — že už nikdo nemůže přijít včas.“

„Ano,“ řekl Poirot zamyšleně. „Toť přece nápad…“

No, nestojí za moc, myslela jsem si. Neuměla jsem si ani na okamžik představit paní Leidnerovou, jak před někým klečí.

Poirot se pomalu procházel po pokoji. Otevřel okna, přezkoumal mříže, prostrčil jimi hlavu a spokojil se zjištěním, že rameny už se přes ně nedostane.

„Okna byla uzavřena, když vy jste ji našla,“ řekl. „Taktéž byla uzavřena, když vy jste ji ve tři čtvrtě na jednu opustila?“

„Ano, odpoledne vždycky bývala zavřena. Není v nich síťka jako třeba v obývacím pokoji a v jídelně. Bývala zavřená, aby dovnitř nenalétaly mouchy.“

„Tudy v žádném případě nikdo nemohl vniknout,“ uvažoval Poirot. „A stěny jsou z důkladně hliněných cihel, není tu padacích dveří, ani oken ve stropě. Ne, jediný přístup do tohoto pokoje vede dveřmi. A jediná cesta k těm dveřím vede přes nádvoří. A do nádvoří je vchod jen jeden — průjezdem. A před průjezdem pobývalo pět lidí, všichni říkají shodně a já nemyslím, že lžou… Ne, oni nelžou. Oni nejsou podplaceni, aby zamlčeli. Vrah byl zde…“

Neřekla jsem nic. Což jsem necítila totéž před chvílí, když jsme seděli všichni shromážděni kolem stolu?

Poirot se pomalu plížil po pokoji. Z prádelníku zvedl fotografii. Byl na ní starší muž …