Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA IV
Přijíždím do Hassaniehu

O tři dny později jsem odjela z Bagdádu.

Nerada jsem opouštěla paní Kelseyovou a její holčičku, která byla hotový andílek, dařilo se jí báječně a každý týden přibírala docela slušný počet deka. Major Kelsey mne odvezl na nádraží a doprovodil mě. Příští den ráno jsem měla přijet do Kirkuku a tam mě měl někdo čekat.

Špatně jsem spala — ve vlaku nespím nikdy moc dobře — a trápily mě těžké sny. Když jsem se ale druhý den ráno podívala z okna vlaku, byl venku krásný den a pojednou jsem začala být zvědavá na lidi, s nimiž jsem se měla sejít.

Když jsem pak stála na peróně a rozpačitě se rozhlížela kolem sebe, spatřila jsem mladíka, který se ke mně blížil. Měl kulatý růžový obličej a opravdu jsem ještě nikdy v životě neviděla nikoho, kdo by se tak přesně podobal jednomu mladému muži z knížky P. G. Wodehouse.

„Dobrejtro!“ řekl. „Vy jste sestra Leatheranová? Nemusím se ani ptát — omyl je vyloučen. He-he! Já se jmenuji Coleman. Poslal mě sem doktor Leidner. Jak se máte? Pekelná cesta, co? To holt jsou ty zdejší vlaky! No jo, tak jste tady. Už jste snídala? Tohle je vaše zavazadlo? Poslyšte, vy to teda nepřeháníte, že? To paní Leidnerová má čtyři kabely a lodní kufr, a to vůbec nemluvím o krabici na klobouky a speciálním polštáři — a ještě tohle, a ještě támhleto. Já mám moc řečí, že? Tak pojďte do té naší káry.“

Před nádražím stálo vozidlo, kterému říkali dodávka, jak jsem ovšem zjistila až později. Bylo to něco mezi kočárem, náklaďáčkem a osobním autem. Pan Coleman mi pomohl nasednout a vysvětlil mi, že je lepší sedět vpředu u řidiče, že to tam míň hází.

Jo hází! Dodnes bych ráda věděla, čím to, že se celý ten vehikl nerozpadl na kusy. A cesta žádná — jen taková jakási stezka, plná výmolů a děr. No teda — Orient! Když jsem si vzpomněla na naše nádherně udržované anglické silnice, docela se mi zastesklo po domově.

Pan Coleman se ke mně nakláněl ze svého sedadla a pěkně mi řval do ucha.

„To je cesta ještě v moc dobrém stavu!“ vykřikl ihned poté, co nás to nadhodilo tak, že jsme málem narazili hlavou do střechy.

A vypadal na to, že to myslí vážně.

„To je pro vás moc dobré, natřese to člověku játra,“ prohlásil. ,,To byste měla vědět, sestro.“

„Natřesená játra mi nebudou k ničemu, když budu mít rozraženou hlavu,“ poznamenala jsem kysele.

„Měla jste sem přijet po deštích. To byste viděla smyky! To člověk jede většinou bokem nebo i zadkem dopředu.“

Na to už jsem neodpověděla.

Zakrátko jsme se přepravili přes řeku, což se stalo na fantastické přívozní pramici, jakou si stěží můžete představit. Měla jsem pocit, že jsme se přes řeku dostali z boží milosti a překvapilo mě, že se ostatní tvářili jako by bylo všecko v pořádku.

Trvalo nám to asi čtyři hodiny, než jsme se dostali do Hassaniehu a překvapilo mě, že je to poměrně velké město. Vypadalo velice pěkně, ještě když jsme se na ně dívali z druhé strany řeky — celé bílé a s těmi minarety jak z pohádky. Když jsme ale přejeli most a octli se přímo ve městě, bylo to už trochu jiné. Strašný zápach, všechno zchátralé a na spadnutí, všude jen špína a nepořádek.

Pan Coleman mě zavedl do domu doktora Reillyho a řekl mi, že doktor na mě čeká se snídaní.

Doktor Reilly byl roztomilý jako vždy a také dům má pěkný, s koupelnou a všechno jako ze škatulky. Báječně jsem se vykoupala, a když jsem se znova oblékla do uniformy ošetřovatelky a přišla jsem dolů, cítila jsem se moc dobře.

Snídaně už byla připravená a zasedli jsme ke stolu; doktor omlouval svou dceru a řekl o ní, že má ve zvyku chodit vždycky všude pozdě. Právě jsme jedli výborná vejce v omáčce, když vešla, a doktor Reilly řekl: „Tak tohle je má dcera Sheila, sestro.“

Podala mi ruku, prohlásila, že doufá, že jsem cestovala aspoň jakžtakž snesitelně, sundala si klobouk, odměřeně kývla na pana Colemana a usadila se.

„Tak co, Bille,“ řekla. „Jak se daří?“

Začal jí vyprávět o nějakém večírku, který se chystá v klubu, a já jsem si ji zatím pořádně prohlédla.

Těžko říct, že by se mi zrovna moc líbila. Na můj vkus byla příliš protřelá. Celkem průměrná dívka, ale docela hezká. Černé vlasy a modré oči, bledá tvář a tuctově nalíčené rty. Mluvila odměřeně a sarkasticky, což mi šlo trochu na nervy. Měla jsem ve špitále jednou takovou žákyňku, dívku, která docela dobře pracovala, ale jejíž chování mě vždycky dráždilo.

Zdálo se mi, že spíš dělá dojem na pana Colemana. Trochu koktal a jeho konverzace byla ještě o chlup idiotštější než předtím, jestli to ještě bylo vůbec možné. Připomínal mi velkého hloupého psa, který vrtí ocasem, aby se zalíbil.

Po snídani odešel doktor Reilly do nemocnice a pan Coleman si měl obstarat nějaké věci ve městě. Slečna Reillyová se mne proto zeptala, jestli si chci trochu prohlédnout město nebo raději zůstat doma. Řekla, že pan Coleman si pro mne zajde asi tak za hodinu.

„Je tu něco zajímavého?“ zeptala jsem se.

„Je tu pár malebných zákoutí,“ řekla slečna Reillyová, „ale nevím, jestli by se vám líbila. Jsou neuvěřitelně špinavá.“

Způsob, jakým to řekla, mě trochu dopálil. Nikdy jsem nedokázala pochopit, že malebnost omlouvá špínu.

Nakonec mě vzala do klubu, kde to bylo docela příjemné, byl odtamtud výhled na řeku a měli tam anglické noviny a časopisy.

Když jsme se vrátily domů, pan Coleman tam ještě nebyl, a tak jsme si sedly a trochu si povídaly. Nějak nám to ale moc nešlo.

Zeptala se mne, jestli už znám paní Leidnerovou.

„Ne,“ řekla jsem, „zatím jsem poznala jen jejího manžela.“

„Ach tak,“ prohlásila, „to jsem zvědavá, co o ní řeknete!“

Nechala jsem to bez poznámky a ona pokračovala: „Doktora Leidnera mám moc ráda. Toho má rád každý.“

Tím chcete říct, že nemáte ráda jeho ženu, pomyslila jsem si.

Opět jsem ale mlčela a vtom na mě ona z ničeho nic vyhrkla:

„Co jí vlastně je? Řekl vám to doktor Leidner?“

Nechtěla jsem roznášet klepy o pacientce, u které jsem ještě ani nenastoupila,, a tak jsem řekla vyhýbavě: „Slyšela jsem, že je trochu vyčerpaná a potřebuje, aby o ni někdo pečoval.“

Zasmála se — dost nechutně, tvrdě…