Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA XXVII
Konec cesty

Poirot se po nás rozhlédl. Všechny oči byly upřeny na něho. Před okamžikem byl ve vzduchu pocit jistého uvolnění — napětí poněkud opadlo. Teď se však náhle vrátilo. Cosi se rychle blížilo… cosi…

Poirotův klidný, nevzrušený hlas pokračoval: „Dopisy, střecha, ‚okno‘… Ano, vše bylo vysvětleno — vše zapadlo na své místo. Já před chvilkou řekl, že tři muži měli alibi pro dobu, kdy zločin byl spáchán. Dvě z těchto alibi jsem prokázal za bezcenná: Nyní jsem viděl svůj velký — svůj zarážející omyl. Třetí alibi bylo bezcenné též. Doktor Leidner nejenže mohl vraždu spáchat — ale já byl přesvědčen, že on ji spáchal.“

Rozhostilo se ticho, zaražené, nechápavé ticho. Doktor Leidner neřekl nic. Zdálo se, že je dosud ztracen v tom svém, vzdáleném světě. David Emmott se však rozpačitě pohnul a řekl;

„Opravdu nevím, jak to teď myslíte, pane Poirote. Řekl jsem vám, že doktor Leidner ani na okamžik neopustil střechu, rozhodně ne dřív než ve tři čtvrti na tři. Což je absolutní pravda. Slavnostně vám to odpřisáhnu. Nelžu vám. A je naprosto vyloučeno, aby opustil střechu, aniž bych ho byl viděl.“ Poirot přikývl.

„Já vám věřím. Doktor Leidner neopustil střechu. Toť fakt mimo diskusi. Leč to, co já spatřil — a co spatřila slečna Johnsonová — bylo, že doktor mohl svou ženu zavraždit aniž přitom opustil střechu.“

Všichni jsme zírali.

„Okno!“ zvolal Poirot „Její okno! To jsem si uvědomil —právě tak, jak si to uvědomila slečna Johnsonová. Její okno je přímo pod tím místem, na venkovní straně budovy. A doktor Leidner byl nahoře sám, nebyl s ním žádný svědek jeho činů. A všechny ty těžké kamenné mlýny a drtiče měl tam nahoře po ruce. Je to tak prosté, tak velice prosté, připustíme-li tuto jedinou věc — že vrah měl příležitost odstranit mrtvolu dřív než ji někdo jiný uviděl. Och, je to nádherné — v té neuvěřitelné jednoduchosti!

Vy jen poslouchejte — stalo se to takhle: Doktor Leidner je na střeše a zabývá se vykopanými nádobami. Volá nahoru vás, pane Emmotte, a zatímco s vámi hovoří, všimne si, že arabský chlapec, jak to bývalo obvyklé, využil vaší nepřítomnosti, nechal práci prací a vyšel z nádvoří. Doktor vás zdrží ve své společnosti deset minut, potom vás propouští a sotva vy sejdete dolů a křičíte na toho arabského kluka, on vrhne se do provádění svého plánu.

On vytáhne z kapsy plastelínovou pomazanou masku, kterou manželku poděsil již při dřívější příležitosti, spustí ji přes okraj zábradlí, komíhá jí, až maska začne ťukat na okno jeho manželky. Vy pamatujte si, že to je okno, vedoucí do krajiny, tedy na opačné straně budovy než na které je nádvoří.

Paní Leidnerová leží na posteli v polospánku. Je klidná a šťastná. Pojednou maska začne ťukat na okno a připoutá její pozornost. Leč teď není šero, je jasný den — na masce není nic děsivého. Tu ona poznává, co ono to je — krutý žert! Není poděšena, nýbrž rozhořčena. Učiní, co na jejím místě učinila by každá jiná žena. Vyskakuje z postele, otvírá okno, prostrkuje hiavu mřížemi a zvedá obličej vzhůru, aby ona se pqdívala, kdo si to s ní tropí tento hloupý žert.

Doktor Leidner čeká, V natažené a připravené ruce on má těžký kamenný mlýn. Než by se řekl švec on poušti jej dolů… Se slabým výkřikem (zaslyšeným slečnou Johnsonovou) zhroutí se paní Leidnerová na kobereček pod oknem.

V tom kamenném mlýnu je totiž díra, a tou doktor Leidner již předtím provlékl provaz. Nyní mu stačí zatáhnout za provaz a vytáhnout kámen nahoru. Znova jej pečlivě uloží, zakrvácenou stranou dolů, mezi ostatní předměty tohoto druhu na střeše.

Pak asi hodinu či více pokračuje v práci, až usoudí, že nastal okamžik pro druhé jednání. Sejde dolů po schodech, hovoří s panem Emmottem a sestrou Leatheranovou, přejde přes nádvoří a vstoupí do pokoje své ženy. Takto zní jeho vysvětleni, které on podává o tom, co tam konal:

‚Spatřil jsem mrtvolu své ženy zhroucenou u postele. Chvilku jsem byl jako ochromen a nemohl jsem se pohnout. Pak jsem k ní konečně přistoupil; poklekl jsem a zvedl jí hlavu. Viděl jsem, že je mrtvá… Za nějakou chvíli jsem vstal. Byl jsem jak omámený, jako opilý. Nějak jsem se dostal ke dveřím a zavolal jsem z nich.‘

Toť perfektně možný popis konání muže, ochromeného bolestí. Nyní však vy si poslechněte to, co já věřím, že je pravda. Doktor Leidner vstoupí do pokoje, pospíší k oknu, má již natažené rukavice, zavře okno a zajistí je, načež zvedne mrtvolu manželky a dopraví ji do polohy mezi postelí a dveřmi. Potom si všimne nepatrné krvavé skvrny na koberci u okna. Nemůže jej vyměnit za druhý koberec — mají totiž různé rozměry — ale učiní něco skoro stejně dobrého, Dá zakrvácený koberec před stojánek s umyvadlem a koberec od umyvadla dá pod okno. Povšimne-li si někdo krve, bude ji nějak spojovat s umyvadlem — nikoli s oknem — a to je pro něho převelmi důležité. Nikdo nesmí ani přijít k nápadu, že v celé té věci okno nějak hrálo. Pak on jde ke dveřím a sehrává roli zničeného manžela, což, jak já se domnívám, není pro něho příliš nesnadné, neb svou manželku vskutku miloval.“

„Propánajána, člověče,“ zvolal doktor Reilly netrpělivě, „proč ji teda zabíjel, když ji miloval? Kde je motiv?… Neumíte promluvit, Leidnere? Řekněte mu přece, že se zbláznil.“ Doktor Leidner mlčel. Ani se nepohnul.

Poirot řekl: „Což já jsem vám již všem neřekl, že to byl crime passionnel? Proč vyhrožoval jí její první manžel — Frederick Bosner — že ji zabije? Poněvadž ji miloval… A v konci konců, jak vy vidíte, on splnil své vychloubání dobře…

Mais oui — mais oui — jak já si jednou uvědomil, že to je doktor Leidner, kdo zabití udělal, všechno mi to začalo klapat…

Podruhé započínám svou cestu od počátku — první manželství paní Leidnerové — výhružné dopisy — její druhé manželství. Dopisy jí překazily sňatek s každým jiným mužem — ale nepřekazily jí uzavření manželství s doktorem Leidnerem. Jak je to prosté — jestliže doktor Leidner je opravdu Frederick Bosner.

Vydejme se na naši cestu ještě jednou — tentokrát ze zorného úhlu mladého Fredericka Bosnera.

Především on m…