Smrt staré posluhovačky

19. KAPITOLA

„Něco ti řeknu,“ pravila paní Sweetimanová.

Edna zafňukala. Paní Sweetimanová jí něco říkala už hezkou dobu. Byla to beznadějná konverzace, protože se točila pořád kolem stejné věci. Paní Sweetimanová opakovala už pokolikáté jedno a totéž, sice pokaždé trochu jinými slovy, ale příliš se to od sebe zase nelišilo. Edna fňukala, občas něco zablekotala a zopakovala vlastní dva diskuzní příspěvky: za prvé, že by to nepřežila! A za druhé, že by z ní tatínek stáhl kůži zaživa.

„Ať je to tak nebo tak,“ prohlašovala paní Sweetimanová, „vražda je jednou vražda, a cos viděla, tos viděla, to ti ani pámbu nepomůže.“

Edna pofňukávala.

„A tvojí svatou povinností je —“

Proud řeči přetrhl příchod paní Wetherbyové, která si přišla ještě pro jedno přadénko vlny a pro jehlice.

„Už jste se tu nějaký čásek neukázala, madam,“ rozprávěla paní Sweetimanová přívětivě.

„Poslední dobou mi nebylo dvakrát dobře,“ odpověděla paní Wetherbyová. „Srdce, víte?“ Povzdychla si zhluboka. „Musím většinou polehávat.“

„Slyšela jsem, že už konečně máte holku,“ řekla paní Sweetimanová. „Na takovouhle světlou vlnu budete potřebovat tmavé jehlice.“

„Ano. Docela šikovnou, což o to, a umí dost slušně vařit. Ale ty její způsoby! A jak vypadá! Odbarvené vlasy a úplně nevhodně přiléhavé svetříky!“

„Neříkejte!“ vzdychla paní Sweetimanová. „Kdepak služky dneska! To není, co to bývalo. Moje maminka se začala učit ve třinácti a den co den vstávala ráno ve tři čtvrtě na pět. Nakonec byla jako hospodyně a měla pod sebou tři děvčata. A taky se u ní něco naučily. Jenže dneska se holky neučejí, dneska se vzdělávají. Jako tuhle Edna.“

Obě ženy se otočily po Edně. Ta se opírala o poštovní pult, popotahovala a cucala větrový bonbón. Vypadala obzvlášť tupě, a byla-li typickým produktem jistého vzdělávacího systému, pak mu sotva dělala čest.

„Co jste říkala paní Upwardové, to je hrozné, viďte?“ pokračovala paní Sweetimanová v hovoru, zatímco se paní Wetherbyová probírala v různobarevných jehlicích.

„Strašné,“ pravila paní Wetherbyová. „Sotva se mi to odvážili říct. A když mi to nakonec řekli, tak se mi příšerně rozbušilo srdce. Já jsem velice senzitivní.“

„To je rána pro nás pro všechny,“ mínila paní Sweetimanová. „Mladý pan Upward činil, no něco hrozného. Ta paní spisovatelka měla co dělat, aby ho udržela, než přišel doktor a dal mu nějaký sedětýf či co. Odstěhoval se do penzionu k Summerhayesovům, protože prý neměl to srdce zůstat ve vile — a ani se mu nedivím. Janet Groomová šla k neteři a klíče jsou na policii. Ta paní, co píše detektivky, odjela do Londýna, ale vrátí se ještě kvůli soudnímu vyšetřování.“

Paní Sweetimanová poskytovala všechny tyto zprávy s radostí. Zakládala si na tom, že je dobře informovaná. Paní Wetherbyová, které snad nezáleželo ani tolik na pletacích jehlicích jako na tom, aby vyzvěděla, co se děje, zaplatila nákup.

„Člověk se musí jen a jen rozčilovat,“ řekla. „Celá obec je v nebezpečí. Musí tu řádit šílenec. Když si pomyslím, že má vlastní drahá dcera byla ten večer venku a že ji mohl taky přepadnout nebo snad dokonce zabít!“ Paní Wetherbyová zavřela obě oči a zapotácela se. Paní Sweetimanová ji pozorovala se zájmem, ale bez obav. Paní Wetherbyová otevřela opět oči a prohlásila důstojně:

„Policie by tu měla hlídat. Mládež by neměla být po setmění venku. Všichni by se měli doma zamykat na řetěz nebo na závoru. Víte, že paní Summerhayesová v Long Meadows nikdy nikde nezamyká. Ani v noci. Nechává dokořán zadní dveře i skleněné dveře z obývacího pokoje, aby psi a kočky mohli ven a dovnitř. Podle mého je to úplné šílenství, ale ona říká, že to dělají odjakživa, a kdyby k nim chtěl nějaký zloděj vlízt, tak ať si poslouží.“

„Hádám, že by toho u Summerhayesových žádný moc nepopad,“ usoudila paní Sweetimanová.

Paní Wetherbyová smutně přitakala a odešla s nákupem.

Paní Sweetimanová a Edna se vrátily k přerušené debatě.

„Není to možné, abys sis dělala, co tě napadne,“ řekla paní Sweetimanová. „Pravda je pravda a vražda je vražda. Pravda vítězí, ale čert nikdy nespí. To ti říkám já.“

„Táta ze mě stáhne kůži zaživa a nepomůže mi ani svatá bohorodička,“ naříkla Edna.

„Já s vaším tatínkem promluvím,“ slibovala paní Sweetimanová.

„To bych nepřežila,“ kvílela Edna.

„Paní Upwardová je po smrti,“ řekla paní Sweetimanová. „A ty jsi viděla něco, o čem by policie měla vědět. Děláš na poště, či ne? Jseš státní úřednice. Je to tvoje povinnost. Půjdeš za Bertem Haylingem —“

Edna znovu vypukla ve vzlykot. „Za Bertem ne, to nejde. Jak bych mohla jít za Bertem? Rozkřiklo by se to po celé vsi.“

Paní Sweetimanová navrhla trošku váhavě:

„A co ten cizí pán —“

„Ne, za cizincem, to bych nemohla. Za cizincem ne.“

„Hm, v tom máš možná pravdu.“

Před poštou zaskřípěly brzdy a zastavilo auto.

Paní Sweetimanová rozjasnila tvář.

„Podívejme se, pan major Summerhayes. Tomu to všechno povíš, Edno, a on ti poradí, co máš dělat.“

„To bych nepřežila,“ prohlásila Edna, ale s podstatně menší rozhodností.

Johnnie Summerhayes vklopýtal do poštovní úřadovny obtížen třemi kartónovými krabicemi.

„Dobré jitro, paní Sweetimanová,“ pozdravil vesele. „Doufám, že nebudou mít přes váhu.“

Paní Sweetimanová z moci úřední obstarala balík. Zatímco Summerhayes olizoval známky, přešla k věci.

„Promiňte, pane majore, ale chtěly bychom vás požádat o radu.“

„Prosím, paní Sweetimanová.“

„Vy jste vodsuď, pane majore, a tak budete nejlíp vědět, co bychom si jako měly počít.“

Summerhayes přikývl. Vždycky ho trochu dojímal zvláštní, jakoby feudální duch, který přetrvával na anglickém venkově. Sousedé jeho osobně sotva znali, ale protože tu žil jeho otec a před ním dědeček a ještě hezká řádka pradědů, považovali za přirozené, aby jim radil a rozhodoval za ně, když ho o to požádají.

„Týká se to tuhle Edny,“ řekla paní Sweetimanová. Edna začala popotahovat.

Johnnie Summerhayes se po Edně pochybovačně p…