21. KAPITOLA
Na osobu tak těžce chorou, jak paní Wetherbyovou obvykle líčilo komuniké o jejím zdravotním stavu, kráčela tato dáma domů z pošty s překvapivou svěžestí.
Až teprve když za ní zapadly domovní dveře, zavrávorala slabostí a sklesla v salonu na divan.
Zvonek byl na dosah, a tak zazvonila.
Jelikož se nic nedělo, zazvonila znovu a tentokrát držela prst na zvonku hezkou chvíli.
Nato se objevila Maude Williamsová. Měla na sobě květované pracovní kalhoty a v ruce držela mop.
„Zvonila jste, milostpaní?“
„Zvonila jsem dvakrát. Je potřeba, abyste přišla okamžitě, jakmile zazvoním. Co když mě přepadne vážná nevolnost?“
„Prosím za prominutí, milostpaní. Byla jsem nahoře.“
„To vím. Byla jste v mém pokoji. Slyšela jsem vás seshora. A vytahovala jste tam zásuvky. Nedovedu si to vysvětlit. Máte přece dost jiného na práci, než abyste mi kramařila ve věcech.“
„Nikde jsem nekramařila. Uklízela jsem, co jste tam nechala válet.“
„Nesmysl. Lidé jako vy vždycky strkají nos, kam nemají. Cítím se velice vyčerpaná. Je slečna Deirdre doma?“
„Šla se psem na procházku.“
„To je ale hloupé. Mohla vědět, že ji budu potřebovat. Ušlehejte mi vejce v mléce a přidejte trochu koňaku. Koňak je v baru v jídelně.“
„Jsou tam už jenom tři vejce zítra na snídani.“
„Tak se někdo bude muset obejít bez vejce. Pospěšte si, ano? Nestůjte tu a nekoukejte na mě tak. A jste moc namalovaná. To se nesluší.“
Halou se rozlehl štěkot a Deirdre s teriérem vstoupila do pokoje právě ve chvíli, kdy Maude vycházela.
„Slyšela jsem tě.“ Deirdre sotva dechu popadala. „Cos jí to říkala?“
„Nic.“
„Koukala jako tisíc čertů.“
„Odkázala jsem ji do patřičných mezí. Drzá holka!“
„Bylo to nutné, matinko, můj miláčku? Dneska je to tak těžké někoho sehnat. A ona přece umí výborně vařit.“
„Zřejmě je ti úplně jedno, že se ke mně chová neuctivě. No, však já už tu s vámi dlouho nebudu.“ Paní Wetherbyová obrátila oči v sloup a zalapala po dechu. „Zašla jsem na procházce příliš daleko,“ zašeptala.
„Neměl jsi nikam chodit, miláčku. Proč jsi mi neřekla, že chceš jít ven?“
„Domnívala jsem se, že mi čerstvý vzduch udělá dobře. Je tu tak dusno. Na tom nezáleží. Jak jsi jednou lidem na obtíž, nechce se ti doopravdy žít!“
„Nejsi přece nikomu na obtíž, miláčku. Umřela bych bez tebe.“
„Jsi hodná, holčičko, — ale vidím sama, jak tě to unavuje a jak ti to jde na nervy.“
„Co tě napadá — co tě napadá,“ odporovala Deirdre vášnivě.
Paní Wetherbyová zavzdychala a spustila víčka. „Nemohu — nemohu už mluvit,“ zašeptala. „Musím zůstat klidně ležet.“
„Řeknu Maude, aby si pospíšila s tím vaječným koňakem.“
Deirdre vyběhla z místnosti. Ve spěchu zachytila loktem za stůl a bronzový bůžek spadl na zem.
„Nešiko nešikovná,“ zašeptala paní Wetherbyová a přimhouřila bolestně oč…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.