Smrt staré posluhovačky

11. KAPITOLA

Vrchní policejní inspektor Spence seděl proti Poirotovi a vzdychal.

„Netvrdím, že jste na nic nepřišel, monsieur Poirot,“ říkal pomalu. „Já osobně si myslím, že na tom možná něco je. Ale je to chabé. Je to strašně chabé!“ Poirot přikývl.

„Samo to nebude stačit. Musí toho být víc.“

„Seržant nebo já jsme si měli všimnout těch novin.“

„Ne, ne, to si nevyčítejte. Zločin byl tak evidentní. Pokoj vzhůru nohama, odcizené peníze. Proč byste měl v tom zmatku přikládat důležitost útržku novin!“ Spence opakoval tvrdošíjně: „Mohlo mě to trknout. A ten inkoust —“

„O tom jsem slyšel pouhou náhodou.“

„A přesto vám to bylo nápadné — jak to?“

„Pouze pro tu náhodnou větu o psaní dopisu. Vy a já, Spenci, my píšeme dopisy často, pro nás je to všední záležitost.“

Vrchní policejní inspektor Spence si povzdychl. Pak položil na stůl čtyři fotografie.

„Tohle jsou fotografie, co jste chtěl — originály, podle nichž byly ty obrázky v Sunday Comet. Na každý pád jsou trochu jasnější než reprodukce. Ale ani tak se z nich namouduši nedá moc zjistit. Jsou staré, vybledlé a u ženské dělá účes velký rozdíl. Není na nich nic určitého, čeho bychom se chytili, jako uši nebo profil. Ty klobouky do čela, ty divné frizúry a ty růže! Co si z toho vyberete?“

„Souhlasíte se mnou, že můžeme vynechat Věru Blakovou?“

„Řekl bych že ano. Kdyby byla Věra Blaková v Broadhinny, kdekdo by o tom věděl — vykládala by na potkání o svém tragickém životě, to byla zřejmě její specialita.“

„Co mi můžete říci o ostatních?“

„Sehnal jsem vám, co se dalo za tak krátkou dobu. Eva Kanová odjela do ciziny, když byl Craig odsouzen. A můžu vám i říct, pod jakým jménem. Hopeová. Snad to s tou změnou myslela symbolicky.“

Poirot zamumlal: „Ano, ano — romantický přístup. ‚Krásná Evelyn Hopeová je mrtvá.‘ To říká jeden z vašich básníků. Odvážil bych se tvrdit, že si na to vzpomněla. Mimochodem — jmenovala se Evelyn?“

„Ano, pokud si vzpomínám. Ale vždycky všude vystupovala jako Eva. A jen tak mimochodem, monsieur Poirote, když už o tom mluvíme, na policii měli o Evě Kanové trochu jiné mínění než tady v tom článku. Podstatně jiné.“

Poirot se usmál.

„Co si myslí na policii, to není důkaz. Ovšem bývá to obvykle solidní vodítko. Co si na policii mysleli o Evě Kanové?“

„Že nebyla na pád ta nevinná oběť, jakou v ní viděla veřejnost. Já byl tenkrát mladý chlap a vzpomínám si, jak se o tom bavil náš starý s inspektorem Traillem, který vedl vyšetřování. Traill byl přesvědčen (ale neměl pro to důkazy, upozorňuju), že nápad odstranit paní Craigovou se zrodil v hlavičce Evy Kanové, a nejen že se tam zrodil, ale že to i provedla. Jednoho krásného dne přišel Craig domů a milá přítelkyně ho postavila před hotovou věc. Zřejmě si myslela, že to projde jako přirozená smrt. Ale Craig měl z toho lepší pojem. Dostal nahnáno, zahrabal mrtvolu ve sklepě a vypracoval plán, jak paní Craigová zemře v cizině. Když to prasklo, ujišťoval zuřivě, že to udělal sám, že Eva Kanová neměla o ničem ani tušení. Hm,“ vrchní policejní inspektor Spence pokrčil rameny, „nikdo nemohl dokázat, že to tak nebylo. Jed byl v domě, přístup k němu měli oba. Krásná Evička, hrůzou bez sebe, byla nevinnost sama. Moc hezky to hrála — šikovná komediantka. Inspektor Traill měl své pochyby, ale nebylo čeho se chytit. Prodávám, jak jsem koupil, monsieur Poirote. Nejsou to důkazy.“

„Ale napovídá to, že alespoň jedna z těch ‚tragických žen‘ byla něco jiného než tragická žena — že vraždila a že by při dostatečně velké pohnutce mohla vraždit znovu… A nyní ta další, Janice Courtlandová, co mi povíte o ní?“

„Prošel jsem akta. Potvora non plus ultra. Jestli jsme pověsili Edith Thompsonovou, rozhodně jsme měli pověsit i Janice Courtlandovou. S manželem si neměli co vyčítat, to byl párek k pohledání a ona popichovala toho mládence tak dlouho, až jí na to skočil. A celou tu dobu, to si všimněte, měla v záloze bohatého pána a kvůli němu se potřebovala zbavit manžela.“

„Vzala si ho pak skutečně?“

Spence pokrčil rameny.

„Nemám tušení.“

„Odjela do ciziny — a dál?“

Spence pokrčil rameny.

„Byla volná. Žaloba ji z ničeho nevinila. Jestli se vdala nebo co se s ní stalo, to nevíme.“

„Člověk by ji mohl kdykoli potkat někde ve společnosti,“ řekl Poirot, kterému vytanula na mysli poznámka dr. Rendella.

„To je fakt.“

Poirot sjel očima na poslední fotografii.

„A co to dítě? Lily Gambollová?“

„Moc mladá, aby přišla před soud. Poslali ji do polepšovny. Odtamtud dobrý posudek. Naučili ji stenografovat a psát na stroji a našli jí na zkoušku místo. Dělala dobrotu. Poslední zpráva o ní je z Irska. Byl bych pro to, monsieur Poirote, abychom ji taky vynechali jako Věru Blakovou. Koneckonců sekala pak dobrotu a lidi neodsuzují dvanáctileté dítě, když ve vzteku něco provede. Co kdybychom ji vynechali?“

„Udělal bych to,“ řekl Poirot, „kdyby nebylo toho sekáčku na maso. Je nepopiratelné, že Lily Gambollová užila na svou tetu sekáček na maso a neznámý vrah užil na paní McGintyovou předmět, o němž bylo řečeno, že se podobal sekáčku na maso.“

„Možná že máte pravdu. Teď bych ale chtěl slyšet váš názor na věc, monsieur Poirote. Rád vidím, že vás nikdo neohrožoval.“

„N-ne,“ přisvědčil Poirot po krátkém zaváhání.

„Přiznám se vám rovnou, že jsem měl o vás párkrát nahnáno od toho večera v Londýně. Tak jaké možnosti se rýsují mezi obyvateli Broadhinny?“

Poirot otevřel malý zápisník.

„Eva Kanová, jestliže dosud žije, se blíží šedesátce. Její dceři, jejíž dospělá léta kreslí Sundav Comet tak dojemně, by bylo něco přes třicet. Stejně stará by byla Lily Gambollová. Janice Courtlandové by nebylo ještě padesát.“

Spence přikývl na souhlas.

„Vezměme tedy broadhinnské usedlíky a především si budeme všímat těch, u kterých McGintyová pracovala.“

„To poslední můžeme podle mého soudu směle předpokládat.“

„Ano, je to komplikováno faktem, že příležitostně pracovala tu a tam, ale prozatím budeme předpokládat, že viděla, co viděla, pravděpodobně fotografii, v některém svém ‚regulérním‘ domě.“

„Jsem pro.“

„Tedy, to …