Smrt staré posluhovačky

18. KAPITOLA

„Čistá práce,“ řekl vrchní policejní inspektor Spence. Na jeho ruměném venkovském obličeji se zračil hněv. Díval se přes pokoj na Hercula Poirota, který mu vážně naslouchal.

„Čistá a ohavná,“ pravil. „Vrah ji uškrtil,“ pokračoval, „hedvábným šátkem — jejím vlastním hedvábným šátkem, který ten den měla — hodil jí ho kolem krku, zkřížil cípy — a zatáhl. Čistý způsob, rychlý a účinný. Takhle to dělali Thagové v Indii. Oběť se nemůže bránit ani křičet — šátek tlačí na krční tepnu.“

„Tedy speciální znalosti?“

„Dost možná — ale být to nemusí. Kdo by na něco takového pomýšlel, může si o tom něco přečíst. Není to prakticky nic těžkého. Zvlášť když oběť nic netuší — a ona přece nic netušila.“

Poirot přitakal.

„Kdosi, koho znala.“

„Ano. Pili spolu kávu — šálek před ní a šálek před — hostem. Z hostova šálku byly pečlivě setřeny otisky prstů, ale rtěnka dá víc práce — byly tam pořád ještě slabé stopy rtěnky.“

„Žena tedy?“

„Čekal jste ženu, ne?“

„Ach ano, ano. To je evidentní.“

Spence pokračoval:

„Paní Upwardová poznala jednu fotografii — fotografii Lily Gambollové. A tak to souvisí s vraždou paní McGintyové.“

„Ano,“ pravil Poirot. „Tak to souvisí s vraždou paní McGintyové.“

Vzpomněl si, jak mu paní Upwardová pobaveně zarecitovala:

Zabili bábu, už je v pánu.

Jak? Prý jí dali velkou ránu.

Honem ruce pryč od toho,

sic letíte k Abrahámu.“

Spence pokračoval:

„Využila první vhodné příležitosti — její syn a paní Oliverová odjeli do divadla. Zatelefonovala dotyčné osobě a požádala ji, aby ji přišla navštívit. Co říkáte, bylo to tak? Hrála si na detektiva.“

„Tak nějak. Zvědavost. Něco věděla, ale nechala si to pro sebe, neboť se chtěla dovědět víc. Vůbec si neuvědomovala, že to může být nebezpečné.“ Poirot si povzdechl. „Tak mnoho lidí si myslí, že vražda je zábava. Řekl jsem jí to. Nechtěla mi věřit.“

„Ano, to víme. Všechno nám to hraje. Když se mladý Robin vypravoval s paní Oliverovou pryč, zaběhl ještě zpátky do domu a jeho matka právě s někým domluvila. Nechtěla říct, komu telefonovala. Dělala s tím drahoty. Robin i paní Oliverová si mysleli, že byste to mohl být vy.“

„Přál bych si, abych to byl býval já,“ řekl Hercule Poirot. „Vy nemáte možnost zjistit, komu telefonovala?“

„Nemáme ani potuchy. Tady je automat, víte?“

„Služebná vám neřekla nic interesantního?“

„Ne. Vrátila se domů asi v půl jedenácté — má svůj klíč do zadního vchodu. Šla přímo do vlastního pokoje, který je za kuchyní, a lehla si. Po domě se nesvítilo, tak předpokládala, že paní Upwardová šla spát a druzí dva že se ještě nevrátili.“

Spence dodal:

„Je hluchá a furt bručí. Nevšímá si, co se děje kolem — zřejmě se snaží co nejmíň dělat a co nejvíc přitom hudruje.“

„Nikoli tedy stará věrná duše?“

„Ne, to ne! Je u Upwardů sotva dva roky.“ Do dveří strčil hlavu strážník. „Nějaká dáma si přeje s vámi mluvit, pane vrchní policejní inspektore. Říká, že vám potřebuje něco sdělit. Prý se to týká včerejšího večera.“

„Včerejšího večera? Sem s ní!“ Vešla Deirdre Hendersonová. Vypadala bledá a rozčilená a jako obvykle trochu nemotorná.

„Myslela jsem, že bych měla přijít,“ pravila. „Jestli neruším nebo tak,“ dodala omluvně. „Vůbec ne, slečno Hendersonová.“ Spence vstal a přistrčil ji židli. Posadila se zpříma a nepůvabně jako školačka.

„Přišla jste kvůli včerejšímu večeru?“ zeptal se Spence povzbudivě. „To jest kvůli paní Upwardové?“

„Ano, je to pravda, že byla zavražděná, či ne? Chci říct, že to povídali na poště a u pekaře. Matinka ovšem tvrdila, že to nemůže být pravda —“ zarazila se.

„Obávám se, že se vaše paní matka mýlí. Je to bohužel pravda. A vy jste tedy přišla učinit — přišla jste nám něco povědět?“ Deirdre přikývla.

„Ano,“ řekla. „Víte, já jsem tam byla.“

Na Spencovi bylo lze pozorovat změnu. Choval se k ní snad ještě ohleduplněji, avšak jeho ohleduplnost byla podbarvena úřední rázností. „Tak vy jste tam byla,“ pravil. „V Laburnums. V kolik hodin?“

„Nevím to přesně,“ řekla Deirdre. „Asi mezi půl devátou a devíti. Spíš až k deváté. Zkrátka po večeři. Víte, ona mi telefonovala.“

„Paní Upwardová vám telefonovala?“

„Ano. Že prý Robin jde s paní Oliverovou do Cullenquay do divadla a že bude sama doma a jestli bych si s ní nepřišla vypít šálek kávy.“

„A vy jste tedy šla?“

„Ano.“

„A — a vypila jste s ní šálek kávy?“

Deirdre zavrtěla hlavou.

„Ne. Přišla jsem tam — a zaklepala jsem. Ale nikdo se neozval. Tak jsem otevřela domovní dveře a vešla jsem do haly. Byla tam úplná tma a viděla jsem už zvenčí, že ani v obývacím pokoji není rozsvíceno. Bylo mi to divné. Zavolala jsem párkrát: ‚Paní Upwardová!‘, ale nikdo neodpovídal. Tak jsem si řekla, že půjde o nějaký omyl.“

„A o jaký omyl by podle vás bylo mohlo jít?“

„Řekla jsem si, že s nimi nakonec možná přece jen do toho divadla jela.“

„Aniž by vám zatelefonovala?“

„Hm, to by nebylo moc pravděpodobné.“

„Žádné jiné vysvětlení vás nenapadlo?“

„No, pomyslela jsem si, že asi Frieda popletla vzkaz. Ona někdy dobře nerozumí. Je to cizinka. A včera večer byla celá rozčilená, protože šla pryč.“

„A co jste udělala pak, slečno Hendersonová?“

„Odešla jsem.“

„Vrátila jste se domů?“

„Ano — totiž dřív jsem se ještě trochu prošla. Bylo docela hezky.“

Spence chvíli mlčel a díval se na ni. Poirot si všiml, že jí hledí na ústa. Pak se však vytrhl ze zamyšlení a řekl rázně: ‚

„Tak vám tedy dě…