7. KAPITOLA
I
Domek, kde bydlívala paní McGintyová, stál jen pár kroků od autobusové zastávky. Na zápraží si hrály dvě děti. Jedno kousalo do jablka poněkud červivého vzezření a druhé mlátilo do dveří plechovým táckem. Vypadaly ohromně spokojeně. Poirot zvýšil randál ještě tím, že na dveře rázně zabušil.
Za rohem stavení vykoukla rozcuchaná žena, v barevné kombinéze.
„Necháš toho, Ernie!“ přikázala.
„Just ne,“ prohlásil Ernie a mlátil dál.
Poirot vyklidil zápraží a zamířil za roh.
„To víte, jsou to děti,“ řekla žena.
Poirot byl jiného názoru, ale nevyjevil jej.
Žena jej vedla okolo stavení k zadnímu vchodu.
„Nechávám přední dveře zamčené. Pojďte dál prosím.“
Poirot prošel špinavou předsíňkou do kuchyně snad ještě špinavější.
„Tady ji nezabil,“ řekla žena. „V saloně.“
Poirot trochu udiveně zamrkal.
„Kvůli tomu jste přeci přišel, ne? Jste ten cizí pán od Summerhayesů?“
„Vy už tedy o mně víte?“ zeptal se Poirot. Rozzářil se. „Ano, zajisté, paní —“
„Kiddlová. Můj je fasádník. Přistěhovali jsme se sem před čtyřmi měsíci. Předtím jsme bydleli u Bertovy maminky… Lidi říkali: ‚Že byste si brali barák, kde se stala vražda!‘ Ale já povídám, barák je barák, a je to lepší než se mačkat v jedné komoře a spát na dvou křeslech. Je to hrozné, ta bída o byty, že? Stejně se nám tu ale nic neděje. Říká se, že zamordovaný strašejí, ale ona ne. Chcete vidět, kde se to stalo?“
Poirot přikývl a cítil se jako turista na hromadném zájezdu s průvodc…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.