18 oříšků k rozlousknutí

MODRÝ MUŠKÁT

„Když jsem tady byl loni…“ řekl sir Henry Clithering a zarazil se.

Jeho hostitelka, paní Bantryová, se na něho zvědavě podívala.

Bývalý komisař Scotland Yardu byl na návštěvě u svých starých přátel, plukovníka Bantryho a jeho paní, kteří bydleli blízko St. Mary Mead.

Paní Bantryová s perem v ruce se ho právě ptala na radu, kdo by měl být pozván jako šestý na dnešní večeři.

„Ano?“ řekla paní povzbudivě. „Copak bylo, když jste tady byl loni?“

„Povězte mi, znáte slečnu Marplovou?“ řekl sir Henry. Paní Bantryová byla překvapena. To bylo to poslední, co čekala.

„Jestli znám slečnu Marplovou? Kdo by ji neznal! Typická stará panna jako vystřižená z románu. Docela milá, ale hrozně zastaralých názorů. Chcete říct, že byste rád, abych ji pozvala na večeři?“

„Překvapuje vás to?“

„Trochu ano, to musím přiznat. Sotva by mě napadlo, že vy — ale snad mi to vysvětlíte?“

„Vysvětlím vám to docela lehce. Když jsem tu loni byl, začali jsme rozebírat nerozřešené zločiny — bylo nás pět nebo šest — Raymond West, ten spisovatel, s tím přišel. Každý z nás dal k lepšímu nějaký příběh, rozřešení sám znal, ale ostatní ne. Mělo to být cvičení detektivních schopností — mělo se ukázat, kdo bude nejblíž pravdě.“

„Nu a?“

„Jako v té staré historce — sotva jsme si uvědomili, že slečna Marplová hraje. Ale byli jsme k ní velmi zdvořilí — nechtěli jsme se té dobré staré duše dotknout. A teď přijde ta legrace. Stará dáma nás pokaždé porazila!“

„Cože?“

„Říkám vám — šla rovnou k pravdě jako velbloud k vodě.“

„No to je ale zvláštní! Vždyť ta naše milá slečna Marplová za celý život sotva vystrčila hlavu ze St. Mary Mead.“

„Ano, ale ona právě říká, že život na vesnici jí dal neomezenou příležitost pozorovat lidskou povahu — jako pod mikroskopem.“

„Na tom, počítám, něco je,“ připustila paní Bantryová. „Člověk aspoň pozná lidskou malichernost. Ale že bychom mezi sebou měli pachatele opravdu vzrušujících zločinů, to si tedy nemyslím. Budeme ji muset večer vyzkoušet na té Arturově duchařské historce. Byla bych ráda, kdyby pro ni našla nějaké řešení.“

„To jsem nevěděl, že Artur věří na duchy.“

„Ale nevěří. Proto ho to taky tak trápí. A stalo se to jeho příteli, Georgeovi Pritchardovi — a to je člověk bez nejmenšího sklonu k romantice. Pro chudáka George je to opravdu dost zlé. Buď je ten podivný příběh pravdivý — anebo —“

„Anebo co?“

Paní Bantryová neodpověděla. Po chvíli řekla, sledujíc vlastní běh myšlenek: „Víte, já mám George ráda — každý ho má rád. Člověk nemůže uvěřit, že by on — ale lidé dělají podivné věci.“

Sir Henry přikývl. Věděl lépe než paní Bantryová, jaké podivné věci lidé dělají.

A tak když se ten večer paní Bantryová rozhlížela po svém jídelním stole (trochu se přitom chvěla, protože v jídelně, jako ve většině anglických jídelen, bylo neobyčejně chladno), utkvěl její zrak na staré dámě, která seděla velmi zpříma po pravé straně jejího manžela. Slečna Marplová měla černé krajkové rukavice bez prstů; ramena jí halil starý krajkový šátek a další kus krajky pokrýval bílé vlasy. Hovořila živě s postarším lékařem, dr. Lloydem, o chudobinci a podezírala z nedostatku péče okresní zdravotní sestru.

Paní Bantryová znovu žasla. Dokonce uvažovala, zda to není od sira Henryho nějaký komplikovaný žertík — ale neviděla v tom žádný smysl. Ať to, co řekl, bylo jakkoli neuvěřitelné, mohla to být pravda.

Její pohled se posunul a láskyplně spočinul na jejím červenolícím a širokoramenném manželovi, který vykládal o koních Janě Helierové, krásné a oblíbené herečce. Jana, ještě krásnější (bylo-li to možné) mimo jeviště než na něm, otevřela veliké modré oči a ve vhodných intervalech šeptala:

„Opravdu?“

„To se podívejme?“

„No to je ale zajímavé!“

O koních nevěděla nic a vůbec jí na nich nezáleželo.

„Arture,“ řekla paní Bantryová, „ty chudinku Janu strašně nudíš. Nech už těch koní a pověz jí místo toho tu duchařskou historku. Víš přece… o Georgeovi Pritchardovi.“

„Co říkáš, Dolly? Ach tak. Ale já nevím…“

„Sir Henry to chce také slyšet. Už jsem mu o tom dnes ráno trochu pověděla. Bylo by zajímavé slyšet, co tomu řeknou ostatní.“

„Ach, povězte nám to!“ řekla Jana. „Já mám hrozně ráda duchařské historky.“

„Tedy…“ plukovník Bantry zaváhal. „Nikdy jsem moc nevěřil v nadpřirozené síly. Ale tohle…

Myslím, že nikdo z vás nezná George Pritcharda. Je to jeden z nejlepších lidí. Jeho žena — nu co, teď už je, chudák, mrtvá. Řeknu o ní jen tohle: nedělala Georgeovi život lehký, dokud tu byla. Byla napolo invalidní — myslím, že jí něco opravdu bylo, ale ať to bylo cokoliv, dovedla toho jaksepatří využít. Byla rozmarná, náročná, nerozumná. Naříkala si od rána do večera. Od George vyžadovala, aby ji v jednom kuse obsluhoval, a všechno, co udělal, bylo špatně a dostal za to vyhubováno. Jsem přesvědčen, že většina mužů by ji už dávno praštila sekyrkou do hlavy. No, Dolly, že je to tak?“

„Byla to hrozná ženská,“ řekla paní Bantryová s přesvědčením. „Kdyby jí byl George rozbil hlavu sekyrou a v porotě seděla nějaká žena, byl by se vší slávou osvobozen.“

„Nevím přesně, jak celá ta věc začala. George to jasně nepověděl. Dohaduju se, že paní Pritchardová měla vždycky slabost pro kartářky, vykladačky z ruky, jasnovidky — prostě pro takové věci. Georgeovi to nevadilo. Když ji to bavilo, tak co. Ale sám s tím nechtěl nic mít, a to byl další důvod k stížnostem.

Ošetřovatelky se v domě rychle střídaly, protože paní Pritchardová obvykle s nimi byla za pár týdnů nespokojena. Jedna mladá ošetřovatelka byla do vykládání osudu celá žhavá a nějaký čas ji měla paní Pritchardová ve velké lásce. Pak se na ni najednou rozzlobila a trvala na tom, aby odešla. Vzala si zpátky jinou, která u ní byla předtím — starší ženu, která měla zkušenost v jednání s nervovými pacienty a uměla s nimi jednat taktně. Sestra Coplingová byla podle George slušná ženská a dalo se s ní rozumně mluvit. Snášela křiky a nervové záchvaty paní Pritchardové s naprostou lhostejností.

Paní Pritchardová obědvala vždycky nahoře, a v době oběda se George a …