18 oříšků k rozlousknutí

Agatha Christie

94 

Elektronická kniha: Agatha Christie – 18 oříšků k rozlousknutí (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie30 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: 18 oříšků k rozlousknutí

Anotace

Svazek detektivních povídek vybraných z díla A. Christieové obsahuje osmnáct problémů, které řeší slečna Marplová a Hercule Poirot, autorčini oblíbení hrdinové, k potěšení čtenáře vybavení komickými rysy.
Slečna Marplová postupuje metodou opírající se o nepřeberné množství zkušeností ze života v zapadlé anglické vesničce, kde žije. Příběhy, v nichž vystupuje, jsou rámcově spojeny společností přátel různých povolání a životních zkušeností, která se schází každé úterý večer v jejím staromódním salónku. Každý vypráví nějakou detektivní historku, problém, jejž mají vyřešit ostatní účastníci. Rozluštění nepodají ani přítomný komisař Scotland Yardu, ani spisovatel, ani právník, malířka a pastor, ale nenápadná a skromná slečna Marplová. Puntičkář Poirot postupuje ve svých případech metodou psychologickou a k řešení dospívá bystrým odhalováním lidských povah za pomoci svých mozkových „malých šedých buněk“, jak říká. Povídky upoutají čtenáře náměty z různého prostředí, vtipnou zápletkou a charakteristikou osob. Jako obvykle u A. Christieové nejsou to povídky libující si v líčení krutých vražd a hororů, náměty jsou většinou vzaty z denního života. Autorce šlo především o vylíčení prostředí a zachycení charakterů, což se jí znamenitě podařilo.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „18 oříšků k rozlousknutí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PŘÍPAD DOMOVNICE

„Tak jakpak to dneska s vámi vypadá?“ zeptal se dr. Haydock své pacientky.

Slečna Marplová se na něj z polštářů mdle usmála.

„Asi je mi opravdu líp,“ připustila, „ale jsem tak strašně skleslá. Nemůžu se ubránit pocitu, že by bylo bývalo mnohem lepší, kdybych umřela. Koneckonců jsem stará. Nikdo mě nepotřebuje a nikdo o mě nemá zájem.“

Dr. Haydock ji se svou obvyklou rázností přerušil: „Ano, ano, to je typická reakce tohoto typu chřipky. Vy potřebujete něco, co by vám pomohlo odpoutat se od sebe. Nějaký posilující lék pro vaši mysl.“

Slečna Marplová vzdychla a zavrtěla hlavou.

„A co víc,“ pokračoval dr. Haydock. „Já jsem vám ten lék přinesl!“

A hodil na postel dlouhou obálku.

„To je něco pro vás. Hádanka, kterou máte zrovna v ulici.“

„Hádanka?“ projevila zájem slečna Marplová.

„Můj literární pokus,“ řekl doktor a trochu se začervenal. „Pokusil jsem se z toho udělat povídku. Dal jsem tam takové ty věci jako ‚řekl, řekla, dívka si myslela,‘ atd. Fakta příběhu jsou pravdivá.“

„Ale proč je to hádanka?“ zeptala se slečna Marplová.

Dr. Haydock se uchechtl: „Protože výklad musíte podat vy. Rád bych věděl, jestli jste tak chytrá, jak se vždycky zdá.“

A když vystřelil ten zákeřný šíp, dr. Haydock odešel. Slečna Marplová vzala rukopis a začala číst.

 

„A kdepak máme nevěstu?“ zeptala se vesele slečna Harnionová. Celá vesnice napjatě čekala, až uvidí bohatou a krásnou mladou ženu, kterou si Harry Laxton přivezl z ciziny. Všeobecné shovívavé mínění znělo, že Harry — ten mladý ničema — měl jaksepatří štěstí. Na Harryho se každý odjakživa díval shovívavě. I majitelé oken, která utrpěla jeho nekritickým užíváním praku, shledali, že jejich rozhořčení mizí před jeho dojemným výrazem lítosti. Rozbíjel okna, kradl ovoce, chytal králíky, a později upadl do dluhů — z těch ho rodina dostala a poslala do Afriky — a vesnice, zastoupená starými pannami různého věku, shovívavě šeptala: „Nu co! Mladá bouřlivá krev! Však on se usadí!“

A teď se ten marnotratný syn jasně vrátil — ne sklíčeně, ale vítězně. Harry Laxton ‚se napravil‘, jak se říká. Vzchopil se, pilně pracoval a nakonec se setkal s mladou dívkou anglicko-francouzského původu, majitelkou značného jmění, a s úspěchem se o ni ucházel.

Harry by byl mohl žít v Londýně nebo si koupit velkostatek v nějakém hrabství, kde se pěstoval elegantní lovecký sport, ale dal přednost tomu vrátit se do této části světa, která byla jeho domovem. A tady si velmi romanticky zakoupil opuštěný statek patřící k panskému domu Dower House, v němž kdysi strávil své dětství.

Kingsdean House byl téměř sedmdesát let neobydlený. Postupně zchátral a upadl. Domovní správce, člověk už v letech, žil se ženou v jediné obyvatelné části domu. Byl to rozlehlý, velkolepý, nelákavě vyhlížející dům s bujně zarostlými zahradami a s hustými stromy kolem dokola jako u nějakého chmurného černokněžnického doupěte. Dower House byl pěkný prostý dům a byl pronajat dlouhá léta majoru Laxtonovi, Harryho otci. Jako chlapec se Harry toulal po pozemcích statku Kingsdean a znal každý kousek zarostlého lesa, a starý dům sám ho vždycky lákal.

Major Laxton zemřel před několika lety, takže by se mohlo myslet, že tu není nic, co by Harryho táhlo zpět; a přece sem, do míst svých chlapeckých let, přivedl Harry svou nevěstu. Starý, rozpadlý Kingsdean House byl zbourán. Vrhla se sem celá armáda stavitelů a podnikatelů a téměř v zázračně krátkém čase — tak báječnou moc má bohatství — vyrostl nový dům a zářil svou bělí mezi i stromy.

Pak přišla tlupa zahradníků a za nimi průvod stěhovacích vozů.

Dům byl hotov. Pak přijelo služebnictvo. A naposled nádherná limuzína přivezla Harryho a jeho paní.

Celá vesnice spěchala na návštěvu a paní Priceová, které patřil největší dům a která se považovala za hlavu místní smetánky, rozeslala pozvánky na večírek pořádaný za účelem seznámení s nevěstou.

Byla to velká společenská událost. Několik dam si pro tu příležitost pořídilo nové šaty. Všichni byli vzrušení, zvědaví, dychtiví spatřit to báječné stvoření. Říkalo se, že je to všechno jako pohádka!

Slečna Harmonová, červenolící bodrá stará panna, se bez okolků zeptala na nevěstu, když si razila cestu ucpanými dveřmi salónu. Malá slečna Brentová, hubená, zatrpklá stará panna, vysypala ze sebe, co věděla.

„Ach, má drahá, je velmi roztomilá. Má tak pěkné způsoby. A je docela mladičká. Víte, člověk opravdu cítí závist, když vidí někoho, kdo má všechno jako ona. Má krásu, peníze, nejlepší vychování — je velice distingovaná, nemá v sobě ani špetku něčeho vulgárního — a ten milý Harry ji tak miluje!“

„Nu,“ řekla slečna Harmonová, „je ještě brzy, aby ji nemiloval!“

Tenký nos slečny Brentové se uznale zachvěl.

„Ale má milá, vy si opravdu myslíte…“

„Všichni víme, jaký Harry je,“ řekla slečna Harmonová.

„Víme, jaký byl! Ale teď myslím…“

„Ale muži jsou pořád stejní,“ řekla slečna Harmonová. „Já je znám.“

„Panebože. Chudinka malá.“ Slečna Brentová vypadala teď mnohem šťastnější. „Nu, myslím, že s ním bude mít potíže. Někdo by ji opravdu měl varovat.“

„Bestie! Někteří lidé jsou úplné bestie,“ rozhořčen řekla Clarice Vaneová svému strýci, dr. Haydockovi.

Zvědavě na ni pohlédl.

Byla to vysoká, velmi hezká tmavovláska s dobrým srdcem a vznětlivou povahou. Velké hnědé oči jí planuly rozhořčením, když říkala: „Všechny ty falešné kočky — jak mluví — jak dělají narážky.“

„O Harrym Laxtonovi?“

„Ano. Pasou se jak hyeny na mrtvole.“

„Tak se to tobě, má milá, nejspíš jeví. Je toho tak málo, o čem tady můžou mluvit, a tak mají sklon probírat staré klepy. Ale rád bych věděl, proč tě to tak rozčiluje.“

Clarice Vaneová se kousla do rtu a zčervenala. Nějak podivně tlumeným hlasem řekla: „Vypadají — vypadají tak šťastně. Myslím Laxtonovi. Jsou mladí a zamilovaní a všechno je pro ně tak krásné. Nelíbí se mi, že jim to mají kazit všelijaké řeči, klepy, špičky a lidská špinavost.“

„Hm. Chápu.“

Clarice pokračovala: „Právě jsem s ním mluvila. Je tak šťastný a dychtivý a vzrušený a — ano, dojatý — že se mu sp…