18 oříšků k rozlousknutí

ZNAMENÍ

„A teď, tetičko Jano, je řada na tobě,“ řekl Raymond West.

„Ano, tetičko, a očekáváme něco opravdu pikantního,“ přizvukovala Joyce Lempriérová.

„Ale vy se mi smějete, moji milí,“ řekla nevzrušeně slečna Marplová. „Protože jsem celý život žila v takovém zapadlém koutě, tak si hned myslíte, že asi nemám žádné příliš zajímavé zkušenosti.“

„Chraň bůh, abych kdy pokládal život na vesnici za klidný a jednotvárný,“ řekl Raymond horlivě. „Po všech těch hrozných věcech, co jsem od tebe slyšel! Velký svět se zdá mírumilovným a pokojným místem ve srovnání se St. Mary Mead.“

„Ale můj milý,“ řekla slečna Marplová, „lidská povaha je skoro všude stejná, a na vesnici má člověk samozřejmě příležitost pozorovat ji víc zblízka.“

„Vy jste opravdu jedinečná, tetičko Jano,“ zvolala Joyce. „Doufám, že vám nevadí, když vám tak říkám?“ dodala. „Nevím, co mě k tomu přivedlo.“

„Vy to nevíte, má milá?“ zeptala se slečna Marplová.

Na okamžik vzhlédla a v jejím pohledu bylo něco podivného, co dívce vehnalo krev do tváří. Raymond West se zavrtěl a trochu rozpačitě si odkašlal.

Slečna Marplová se na oba zadívala a znovu se usmála, a pak se zase ponořila do svého pletení.

„Je ovšem pravda, že jsem měla život, jakému se říká jednotvárný, ale nabyla jsem hodně zkušeností v řešení různých malých problémů, které se naskytly. Některé byly opravdu docela důvtipné, ale nemělo by smysl vám je vykládat, protože se týkají takových bezvýznamných věcí, které by vás nezajímaly — například toho: Kdo prostřihl paní Jonesové síťovku? A proč paní Simsová měla na sobě nový kožich jen jednou? To jsou opravdu velmi zajímavé věci pro člověka, který studuje lidskou povahu. Ne, vás by mohla zajímat jen jediná příhoda, kterou jsem zažila, a ta se týká manžela chudinky mé neteře Mabel.

Je tomu teď už deset nebo patnáct let, je to šťastně za námi a všichni na to už zapomněli. Vždycky si myslím, že lidé mají naštěstí velmi krátkou paměť.“

Slečna Marplová se odmlčela a zašeptala si pro sebe:

„Musím si jen spočítat tuhle řadu. Ubírání vyžaduje trochu větší pozornost. Jeden, dva, tři, čtyři, pět a pak tři obrace; tak je to správně. Tak o čem jsem to vykládala? Ach ano, o chudince Mabel.

Mabel byla má neteř. Milé děvče, opravdu moc milé děvče, ale trochu, jak se říká, pošetilá. Citově dost přemrštěná, a když se rozčilila, řekla toho vždycky víc, než měla v úmyslu. Když jí bylo dvaadvacet, vzala si jakéhosi Denmana a bohužel to nebylo příliš šťastné manželství. Doufala jsem tenkrát, že k sňatku nedojde, protože Denman byl člověk velmi prudké povahy — rozhodně ne člověk, který by měl trpělivost s Mabelinými slabými stránkami — a také jsem se dověděla, že v jeho rodině bylo šílenství.

Po sňatku jsem ji málo vídala. Jednou nebo dvakrát ke mně přijela na návštěvu, a oni sami mě k sobě několikrát zvali, ale já prostě nerada bydlím u jiných, a vždycky se mi podařilo nějak se vymluvit. Byli spolu asi deset let, když Denman náhle zemřel. Děti žádné neměli, a tak zanechal všechny peníze Mabel. Samozřejmě že jsem jí napsala a nabídla se, že k ní přijedu, jestli chce; ale odpověděla mi velmi rozumným dopisem, z něhož jsem usoudila, že není nijak sklíčená žalem. Pomyslela jsem si, že je to jen přirozené, protože jsem věděla, že už nějakou dobu spolu nevycházeli. Teprve po třech měsících jsem dostala od Mabel hrozně hysterický dopis, v němž mě prosila, abych k ní přijela, a psala, že je to s ní čím dál horší a že už to déle nevydrží.

Tak jsem tedy dala Claře její plat a peníze na stravu,“ pokračovala slečna Marplová, „a stříbro a korbel z doby krále Karla jsem poslala do banky a hned se vydala na cestu. Našla jsem Mabel ve stavu velkého nervového rozrušení. Dům ‚Myrtové údolí‘ byl značně velký a pohodlně zařízený. Měli tam kuchařku a panskou a opatrovnici k starému panu Denmanovi, otci Mabelina manžela, který to neměl v hlavě v pořádku, jak se říká. Byl zcela mírný a choval se dobře, ale občas byl zřejmě divný. Jak říkám, bylo v té rodině šílenství.

Byla jsem opravdu zděšena, když jsem viděla, jaká změna se s Mabel stala. Byla učiněná hromádka nervů, celá se třásla a dalo mi to velkou práci, než jsem ji přinutila povědět, jaké má trápení. Dostala jsem to z ní nepřímo, tak se obvykle člověk takové věci nejlíp dozví. Zeptala jsem se jí na jedny její přátele, o nichž se vždycky v dopisech zmiňovala, na Gallagherovy. K mému překvapení odpověděla, že je teď sotva vidí. Jiné přátele, o nichž jsem se zmínila, odbyla touž poznámkou. Pak jsem jí domlouvala, jak je pošetilé, aby se tak zavírala a oddávala truchlivým myšlenkám, a obzvlášť o tom, jaký je to nesmysl, odříznout se takhle od přátel. A pak najednou šla s pravdou ven.

‚To nedělám já, to oni. V celém městě není jediný člověk, který by na mě promluvil. Když jdu po Hlavní třídě, všichni se mi vyhnou, aby mě nemusili potkat a mluvit se mnou. Jsem jako malomocná. Je to hrozné a už to déle nevydržím. Budu musit prodat dům a odjet do ciziny. A přece, proč mám být takhle vyhnána z domova? Vždyť jsem nic neudělala.‘

Byla jsem víc znepokojena, než vám dovedu povědět. Pletla jsem tenkrát šálu pro starou paní Hayovou a v tom zmatku jsem pustila dvě oka a přišla na to až dávno po tom.

‚Milá Mabel,‘ řekla jsem, ‚ty mě udivuješ. Ale co je toho všeho příčinou?‘

Už v dětských letech nebylo s Mabel snadné pořízení. Dalo mi to vždycky velkou námahu, než jsem z ní dostala přímou odpověď na svou otázku. —Mluvila jen neurčitě o zlých řečech a zahálčivých lidech, kteří nemají nic lepšího na práci než dělat klepy, a o lidech, kteří druhým nasazují myšlenky do hlavy.

‚To je mi všecko úplně jasné,‘ řekla jsem. ‚Zřejmě o tobě kolují nějaké řeči. Ale ty musíš vědět zrovna tak dobře jako ostatní, co to je. A teď mi to povíš.‘

‚Ale je to tak ošklivé,‘ naříkala Mabel.

‚Samozřejmě že je to ošklivé, řekla jsem rázně. ‚Nic, co bys mi mohla povědět o lidské špatnosti, mě nepřekvapí a neudiví. A teď, Mabel, mi srozumitelně pověz, co o tobě lidé povídají.‘ Pak to všechno vyšlo najevo.

Jak se zdálo, smrt Geoffr…