18 oříšků k rozlousknutí

KREV NA CHODNÍKU

„Nevím proč,“ řekla Joyce Lempriérová, „ale tenhle příběh vám nevyprávím ráda. Stal se už před delším časem — abych byla přesná, před pěti lety — ale od té doby mi nejde z hlavy. Ten úsměvný, jasný dojem na povrchu — a pod ním skrytá hrůza. A je zvláštní, že obrázek, který jsem tehdy malovala, je prostoupen stejnou atmosférou. Když se na něj zpočátku díváte, je to jen hrubá črta příkré cornwallské uličky prozářené sluncem. Ale po delším pozorování jako by do obrazu vstupovalo něco zlověstného. Nikdy jsem ho neprodala, ale nikdy se na něj nedívám. Mám ho v koutě ateliéru obrácený ke zdi.

Místo, o němž vyprávím, se jmenuje Rathole. Je to zajímavá cornwallská rybářská vesnička, velmi malebná — snad až příliš. Naaranžované starodávné prostředí, krámky, kde děvčata s mikády v pracovních pláštích malují barvami na pergamen staré průpovídky. Je to hezké a kuriózní, ale úmyslně kuriózní.“

„Jako bych to neznal,“ bručel Raymond West. ,,To mají na svědomí ty zájezdové autokary. Žádná malebná vesnice není před nimi jistá, ať k ní vedou sebeužší cesty.“

Joyce přikývla.

„Ano, do Ratholu vedou také úzké cesty a příkré jako skalní stěna. Tak abych pokračovala. Přijela jsem do Cornwallu na čtrnáct dní, chtěla jsem tam malovat. V Ratholu je stará hospoda U zlatého erbu. Má to být jediný dům, který zůstal nezbořen, když Španělé někdy počátkem šestnáctého století bombardovali vesnici.“

„Bombardovat nemohli,“ řekl káravě Raymond West. „Musíš být historicky přesná, Joyce.“

„Tak dobrá. Vylodili tedy prostě děla někde na pobřeží, stříleli z nich a rozbili všechny domy. To už je vedlejší. Ta hospoda bylo krásné staré stavení s krytým vchodem na čtyřech sloupech. Našla jsem si velmi pěkné místečko a právě jsem se chystala pustit se do práce, když se na kopci objevilo auto a plazilo se v zatáčkách dolů. Samozřejmě, že zastavilo před hospodou — zrovna tam, kde mi nejvíc překáželo. Vystoupili z něho dva lidé — muž a žena — nijak zvlášť jsem si jich nevšimla. Pamatuju se jen, že ona měla světle fialové plátěné šaty a klobouk stejné barvy.

Muž za chvíli vyšel zase ven a k mé velké radosti zajel s autem dolů k přístavišti a nechal je tam stát. Pak šel pomalu kolem mě zpátky do hospody. V tu chvíli se přihnalo shora další zatracené auto a z něho vyhlédla žena v tak křiklavých kretonových šatech, jaké jsem v životě neviděla. Byly, myslím, potištěny rudými pryšcovými květy. Na hlavě měla velikánský slaměný klobouk — takový ten kubánský — právě tak křiklavě červený.

Nezůstala stát před hospodou, ale odjela dolů k prvnímu autu. Vystoupila, a tu ji ten muž uviděl a užasle vykřikl. ‚Carol! Propánakrále, kde jste se tu vzala? To je ale překvapení, potkat vás v téhle zapadlé díře. Neviděl jsem vás celou věčnost. Tamhle je moje žena Margery. Musíte se seznámit.‘

Šli spolu nahoru k hospodě, a ta druhá žena, která právě vyšla ze dveří, mířila směrem k nim. Tu ženskou Carol jsem jen zahlédla, jak šla kolem mě, ale všimla jsem si její silně napudrované brady a rudých planoucích úst — a jen mě tak napadlo, že z toho seznámení Margery velkou radost mít nebude. Margery jsem zblízka neviděla, ale zdálky vypadala málo elegantně, stydlivě a korektně.

Samozřejmě, nic mi do toho nebylo, ale člověk někdy zahlédne podivný kousek cizího života a neubrání se, aby o něm nepřemýšlel. Z místa, kde jsem stála, jsem mohla pochytit jen útržky jejich hovoru. Dohadovali se o koupání. Manžel, jmenoval se zřejmě Denis, chtěl najmout člun a veslovat podél pobřeží. Říkal, že asi míli odtud je proslulá jeskyně, která stojí za vidění. Carol ji chtěla také vidět, ale navrhovala jít podél útesů a podívat se i na ni z pevniny. Říkala, že loďky nemá ráda. Nakonec se dohodli, že Carol půjde cestičkou podél útesů a sejde se s nimi u jeskyně, kam Denis s Margery přiveslují ve člunu.

Když jsem je tak slyšela mluvit o koupání, dostala jsem chuť také se vykoupat. To dopoledne bylo velmi horko a práce se mi zvlášť nedařila. A také jsem si myslila, že odpolední slunce bude mít lepší světelný efekt. Tak jsem si sbalila věci a vypravila se na malou pláž, kterou jsem sama objevila — ležela právě na druhé straně od jeskyně. Báječně jsem se vykoupala, k obědu jsem měla konzervu s uzeným jazykem a dvě rajčata a odpoledne jsem se vrátila domů plna důvěry a nadšení, jak se pustím do práce.

Ve vesnici jako by všechno spalo. Měla jsem pravdu s tím odpoledním světlem, stíny byly mnohem výraznější. Stará hospoda byla ústředním bodem mého obrazu. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na zem před stavení, které stálo ve stínu, a vytvářely zajímavý světelný efekt. Usoudila jsem, že společnost, která se šla koupat, se šťastně vrátila, protože z balkónu visely dvoje plavky, jedny rudé a jedny tmavomodré.

Něco se mi v rohu obrázku nezdálo, a tak jsem se sklonila a snažila se to napravit. Když jsem se znovu narovnala, stál o sloup hospody opřený nějaký muž. Jak se tam objevil, nevím. Měl na sobě námořnické šaty a vypadal na rybáře. Měl dlouhé tmavé vousy, a kdybych byla potřebovala model pro ničemného španělského kapitána, nemohla bych najít lepší. Pustila jsem se do práce s horečným chvatem, než mi odejde, ačkoliv tam stál, jako by chtěl sloupy podpírat na věky.

Pak se přece jen pohnul, ale naštěstí ne dřív, než jsem zachytila, co jsem chtěla. Přistoupil ke mně a dal se do řeči. Ten toho namluvil.

‚Rathole je velice zajímavé místo,‘ začal.

To už jsem věděla, ale i když jsem mu to řekla, nezachránilo mě to. Musila jsem vyslechnout celou historii o bombardování — chci říci o zničení vesnice — a o tom, jak hostinský byl zabit poslední. Španělský kapitán ho probodl mečem na prahu vlastní hospody, krev vystříkla na dláždění a po celých sto let tu skvrnu nikdo nemohl smýt.

To všechno dokonale zapadalo do ospalé, netečné atmosféry onoho odpoledne. Mužův hlas byl velmi příjemný, ale v jeho spodním tónu bylo něco děsivého. Jeho chování bylo úslužné, přesto jsem však měla pocit, že je v základě krutý. Teprve z jeho vyprávění jsem pochopila, co byla ve skutečnos…