18 oříšků k rozlousknutí

PŘÍPAD VZORNÉ SLUŽEBNÉ

„Prosím vás, milostpaní, mohla bych s váma na chvilku mluvit?“

Tato žádost by mohla být považována za nesmyslnou, protože Edna, služebná slečny Marplové, s ní vlastně právě mluvila.

Ale slečna Marplová, která znala způsob jejího vyjadřování, řekla okamžitě: „Ale jistě, Edno. Pojď dál a zavři dveře. Tak copak je?“

Edna poslušně zavřela dveře a vešla do pokoje. Žmolila cíp zástěry mezi prsty a jednou nebo dvakrát polkla.

„Tak copak, Edno?“ řekla slečna Marplová povzbudivě.

„Prosím, milostpaní, jde o mou sestřenici Gladysku. Víte, ona přišla o místo.“

„Božínku, to je mi líto. Byla u slečny — u slečen Skinnerových v Panském domě?“

„Ano, prosím, byla u nich. A Gladyska je z toho celá pryč — opravdu celá pryč.“

„Ale Gladys předtím měnila místa dost často, ne?“

„To ano, prosím. Ona Gladyska má ráda změnu, to teda jo. Ona se nikdy doopravdy neusadí, abyste rozuměla. Ale výpověď dávala vždycky sama.“

„A tentokrát je tomu naopak?“ zeptala se suše slečna Marplová.

„Ano, milostpaní, a Gladysku to strašně vyvedlo z míry.“

Slečna Marplová vypadala malinko překvapeně. Gladys, která k nim občas chodila do kuchyně na čaj, když měla volný den, si pamatovala jako tlusté děvče, které se stále chichotalo a které se ničím nedalo rozházet.

Edna pokračovala: „Víte, milostpaní, to kvůli tomu, jak se to stalo — jak se slečna Skinnerová tvářila.“

„A jak se slečna Skinnerová tvářila?“ zeptala se trpělivě slečna Marplová.

Tentokrát Edna plynně spustila své zpravodajství.

„Ach, to byla pro Gladysku taková rána. Víte, ztratila se jedna brož slečny Emily a byl z toho takový křik a poplach, samozřejmě nikdo není rád, když se něco takového stane. Taková věc je moc nepříjemná, milostpaní, jestli rozumíte, co tím myslím. A Gladyska pomáhala všude hledat, a slečna Lavinia zatím říkala, že půjde kvůli tomu na policii, ale pak se brož zase našla, byla zastrčená v zásuvce toaletního stolku, a to byla teda Gladyska ráda.

A hned druhý den rozbila talíř a slečna Lavinia na ni vylítla a řekla jí, že jí dává měsíční výpověď. A Gladyska je přesvědčená, že to nemohl být ten talíř a že slečna Lavinia si ho vzala jen za záminku, že to musí být kvůli tý broži a že si o ní myslí, že ji ukradla a dala zpátky, když se zmínily o policii, Gladyska by takovou věc neudělala, nikdy by takovou věc neudělala — a je přesvědčená, že se to roznese a že to bude na ní, a to je, jak víte, pro děvče moc vážná věc.“

Slečna Marplová přikývla. Ačkoliv chlubivou a tvrdohlavou Gladys nijak zvlášť v lásce neměla, byla si zcela jista její vrozenou poctivostí a dovedla si dobře představit, jak ji ta věc asi rozrušila.

Edna řekla toužebně: „Vy byste s tím nemohla něco udělat, milostpaní?“

„Řekni jí, ať neblázní,“ řekla slečna Marplová ostře. „Jestli tu brož nevzala — a tím jsem si jista — tak nemá důvod se vzrušovat.“

„Ale rozkřikne se to,“ řekla truchlivě Edna.

Slečna Marplová řekla: „Ehm — jdu dnes odpoledne tím směrem. Tak si se slečnami Skinnerovými promluvím.“

„To moc děkuju, milostpaní,“ řekla Edna.

Panský dům byla stará viktoriánská budova obklopená lesy a přírodním parkem. Protože nebylo možno ho pronajmout ani prodat, tak ho podnikavý spekulant rozdělil na čtyři bytové jednotky s ústředním topením, a park a les měli nájemníci společně k užívání. Pokus se zdařil. Bohatá výstřední dáma obývala se svou služkou jeden byt. Stará dáma vášnivě milovala ptactvo a každý den svolávala své opeřence ke krmení. Soudce na penzi, který sloužil v Indii, a jeho žena, měli pronajatý druhý byt. A pár velmi mladých lidí, kteří se nedávno vzali, obsadil třetí, a čtvrtý si teprve před dvěma měsíci pronajaly dvě svobodné slečny Skinnerovy. Tito čtyři nájemníci udržovali mezi sebou jen povrchní styky, protože neměli nic společného. Domácí prý prohlásil, to že je výborná věc. Že se obával přátelství, která se za čas rozbijou, a on pak dostává stížnosti.

Slečna Marplová znala všechny nájemníky, nikoho z nich však dobře. Starší slečnu Skinnerovou, slečnu Lavinii, bylo možno označit za výkonného člena firmy. Mladší slečna Emily trávila většinu času v posteli, neboť trpěla různými neduhy, které byly podle obecného názoru v St. Mary Mead do značné míry vymyšlené. Jenom slečna Lavinia oddaně věřila v sestřino mučednictví a v bolesti trpělivě snášené a běhala do vesnice pro věci, na něž ‚sestra náhle dostala chuť‘.

Podle mínění St. Mary Mead by si slečna Emily dávno poslala pro dr. Haydocka, kdyby trpěla jen z poloviny tak, jak říkala. Ale slečna Emily, když jí bylo něco takového naznačeno, přivřela jen povzneseně oči a zašeptala, že její i případ není tak jednoduchý — že si s ním nejlepší odborníci v Londýně nevěděli rady — a že jeden báječný nový lékař na ní zkouší převratný způsob léčení a že ona vskutku doufá, že se její zdraví touto léčbou zlepší. Obyčejný praktický lékař by jejímu případu mohl těžko rozumět.

„Podle mého názoru,“ řekla slečna Hartnellová, která vždycky říkala, co si myslela, „je to od ní moc moudré, že pro něho neposílá. Milý dr. Haydock by jí bez obalu řekl, že jí nic není, aby vstala a přestala se nechat obskakovat! To by jí udělalo moc dobře!“

Protože se jí však takového rozhodného způsobu léčby nedostalo, polehávala slečna Emily dál na pohovkách, měla kolem sebe všelijaké krabičky prášků a odmítala skoro všechno, co se pro ni uvařilo, a chtěla něco — obvykle to, co se dalo těžko sehnat.

Dveře otevřela slečně Marplové ‚Gladyska‘, která, vypadala víc sklesle, než si slečna Marplová myslela, že je možné. V salónku (který zabíral čtvrtinu bývalého salónu, rozděleného teď na jídelnu, přijímací pokoj, koupelnu a pokojík pro služku) přivítala slečnu Marplovou slečna Lavinia.

Lavinia Skinnerová byla vysoká, hubená, kostnatá žena kolem padesátky. Měla drsný hlas a příkré chování.

„To mám radost, že vás vidím,“ řekla, „Emily leží — dnes je, chudinka, moc skleslá. Doufám, že vás přijme — trochu se tím potěší — ale jsou chvíle, kdy nedokáže nikoho vidět. Je, chudinka, tak úžasně trpělivá.“

Slečna Marpl…