Hadí doupě

II

Trvalo to přes dva roky, než jsem se vrátil do Anglie. Nebyla to jednoduchá léta. Psal jsem Sofii poměrně často a dostával od ní odpovědi. Nešlo o milostné dopisy. Byly to dopisy mezi důvěrnými přáteli - zabývaly se plány, představami a komentovaly každodenní běh života. Teď ale vím, pokud jde o mne - a věřím, i pokud jde o Sofii, že naše vzájemné city se upevňovaly a sílily.

Do Anglie jsem se vrátil jednoho našedlého zářijového dne. Ve večerním osvětlení zlátly listy na stromech. Vítr se ten den předváděl.

Poslal jsem z letiště Sofii telegram:

„Právě jsem přijel. Zvu tě na večeři dnes v devět hodin k Mariovi, Karel.“

O dvě hodiny později jsem seděl a pročítal Timesy. Zběžně jsem přehlédl sloupec s oznámením o narození, svatbách a úmrtí a mou pozornost upoutalo jméno Leonides:

Hluboce zarmouceni oznamujeme, že nás opustil Aristide Leonides, milovaný manžel Brendy Leonídesové, stár osmdesát osm let. Three Gables, Swinly Dean.

Těsně pod tím bylo další sdělení:

LEONIDES. - Aristide Leonides zemřel náhle ve svém sídle Three Gables, Swinly Dean. Nad jeho odchodem hluboce truchlí děti a vnoučata. Květinové dary posílejte do kostela sv. Eldreda, Swinly Dean.

Připadalo mi to dost zvláštní. Zdálo se, že tu došlo k nějaké chybě spočívající v tom, že se obě sdělení navzájem překrývala. Ale nejdřív ze všeho jsem soustředil svůj zájem na Sofii. Rychle jsem jí poslal druhý telegram:

„Právě jsem četl o smrti Tvého dědečka. Je mi to moc líto. Sděl mi, kdy Tě mohu vidět. Karel.“

Sofiin telegram mě zastihl v šest hodin v domě mého otce. V telegramu stálo:

„V devět hodin budu u Maria, Sofie.“

Pomyšlení na to, že opět uvidím Sofii, mě znervózňovalo a zároveň vzrušovalo. Čas se vlekl šíleně pomalu. Navíc jsem čekal u Maria dvacet minut před sjednanou schůzkou. Sofie se opozdila jen o pět minut.

Vždycky je to šokující, když potkáte někoho, koho jste dlouhý čas neviděli, ale koho jste celou dobu nepustili z mysli. Když konečně Sofie prošla otáčecími dveřmi, naše setkání se zdálo být neskutečné. Byla v černém, a to mě nějakým zvláštním způsobem udivilo. Spousta jiných žen měla černé šaty, ale já si uvědomil, že u ní jde zcela určitě o smuteční šaty - a překvapilo mě, že Sofie patří mezi ty, které nosí smutek - i když jde o blízké příbuzné.

Vypili jsme koktají a usadili se u objednaného stolu. Oba jsme hovořili dost překotně a roztěkaně - vyptávali se na staré přátele z pobytu v Káhiře. Byla to strojená konverzace, ale přenesla nás přes počáteční nejistotu. Projevil jsem jí upřímnou soustrast k úmrtí dědečka a Sofie řekla tiše, že to bylo „velice náhlé“. Pak jsme se dali opět do vzpomínání. Začal jsem se cítit nesvůj, něco mi tu nesedělo - něco podle mého mínění jiného než počáteční nejistota z opětného shledání. Něco tu nebylo v pořádku a týkalo se to přímo Sofie. Řekne mi snad otevřeně, že si našla jiného muže, kterého si cení víc než mne? Že její sympatie byla „po všech stránkách omylem“?

Cítil jsem, že to není ono, - ale nevěděl jsem, co za tím je. Mezitím jsme pokračovali v našem neupřímném rozhovoru.

Potom, zcela nečekaně, když číšník přinesl kávu na stůl a s úklonou odcházel, všechno se najednou změnilo. Seděli jsme spolu stejně jako jsme předtím často sedávali u malého stolku v restauraci. Léta našeho odloučení přestala existovat.

„Sofie,“ řekl jsem.

„Karle!“ okamžitě zareagovala.

Vydechl jsem úlevou.

„Díky bohu, že je to za námi,“ řekl jsem. „Co se to jen s námi stalo?“

„Snad je to moje chyba. Byla jsem hloupá.“

„Ale teď je všechno v pořádku?“

„Ano, teď je všechno v pořádku.“

Usmívali jsme se na sebe.

„Miláčku!“ oslovil jsem ji a pokračoval: „Kdy budeme mít svatbu?“

Úsměv jí odumřel na rtech. To, co nás sblížilo, ať už to bylo cokoli, se vytratilo.

„Nevím,“ řekla. „Nejsem si jistá, Karle, jestli si tě vůbec mohu vzít.“

„Ale Sofie! Proč bys nemohla? Cítíš snad, že jsem se ti odcizil? Potřebuješ čas, aby sis na mne opět zvykla? Stojí mezi námi ještě někdo? Ne…“ zarazil jsem se. „Zbláznil jsem se. Není to ani jedno z toho.“…