Hadí doupě

XVII

V otcově pracovně bylo ve vzduchu cítit jisté napětí. Starý pán seděl za svým stolem, vrchní inspektor Taverner se opíral o okenní rám. V křesle pro návštěvníky seděl pan Gaitskill a vypadal vzrušeně.

„… chce to zvlášť důvěrný přístup,“ řekl kysele.

„Ovšem, ovšem,“ konejšil ho otec. „Á, vítej, Karle, pospíšil sis. Vzalo to dost nečekaný obrat.“

„Neodůvodněný,“ řekl pan Gaitskill.

Něco zřejmě velice otřáslo tím právníkem. Za ním stál vrchní inspektor Taverner a zubil se na mne.

„Mohu to stručně shrnout?“ řekl otec. „Pan Gaitskill dostal dnes ráno tak trochu překvapující sdělení, Karle. Bylo od pana Agrodopolouse, majitele Delfského restaurantu. Je to velice starý pán, původem Řek a jako mladý muž získal pomoc a přátelství Áristida Leonidese. Zůstal vždycky hluboce zavázán svému příteli a dobrodinci a zdá se, že Aristide Leonides se na něho spoléhal a vkládal v něho velkou důvěru.“

„Nikdy bych nevěřil, že Leonides měl tak podezřívavou a tajnůstkářskou povahu,“ řekl pan Gaitskill. „Byl ovšem v pokročilém věku - dalo by se říct prakticky senilní.“

„Asi se tu dostala ke slovu jeho národnost,“ řekl otec mírně. „Víte, Gaitskille, když je člověk hodně starý, obrací se v duchu k svému mládí a k přátelům z té doby.“

„A to jsem Leonidesovy záležitosti řídil přes čtyřicet let,“ řekl pan Gaitskill. „Abych byl přesný, tak čtyřicet tři let a šest měsíců.“

Taverner se opět zazubil.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

Pan Gaitskill mi chtěl odpovědět, ale otec ho předešel.

„Pan Agrodopolous poznamenal ve svém sdělení, že se řídil jistými pokyny, které mu dal jeho přítel, Aristide Leonides. Stručně. Asi tak před rokem byl pověřen panem Leonidesem, aby předal zapečetěnou obálku panu Gaitskillovi ihned po smrti Leonidese. V případě, že pan Agrodopolous zemře dřív, měl tentýž příkaz splnit jeho syn, kmotřenec pana Leonidese.

Pan Agrodopolous se omlouvá za zdržení, ale vysvětluje ho tím, že dostal zápal plic a dozvěděl se o smrti starého přítele teprve včera odpoledne.“

„Ta záležitost je vysloveně amatérská,“ řekl pan Gaitskill.

„Když pan Gaitskill otevřel zapečetěnou obálku a seznámil se s jejím obsahem, pokládal za svou povinnost…“

„Za těchto okolností,“ doplnil pan Gaitskill.

„Abychom se s ním seznámili i my. Jde o poslední vůli, řádně podepsanou a ověřenou a průvodní dopis.“

„Takže poslední vůle se nakonec objevila?“ řekl jsem.

Pan Gaitskill zbrunátněl.

„Není to tatáž poslední vůle,“ vyštěkl. „To není ten dokument, který jsem sepsal na žádost pana Leonidese. Tohle bylo napsáno jeho vlastní rukou, což je pro každého laika tou nejriskantnější věcí. Zdá se, že pan Leonides měl záměr udělat ze mne úplného idiota.“

Vrchní inspektor Taverner se snažil vlít trochu balzámu do převládající hořkosti.

„Byl to velice starý džentlmen, pane Gaitskille,“ řekl. „Víte, když lidé zestárnou, často mívají sklony k podivínství - ne že by byli ztřeštění, ale bývají jen trochu výstřední.“

Pan Gaitskill popotáhl nosem.

„Pan Gaitskill nám zatelefonoval a sdělil nám to hlavní, co obsahuje poslední vůle,“ řekl otec. „Požádal jsem ho, aby sem přišel a vzal s sebou oba dva dokumenty. Zároveň jsem zavolal tebe, Karle.“

Nechápal jsem dost dobře, proč zavolal právě mne. Když se to tak vezme, tak mně do toho vůbec nic nebylo, komu odkázal starý Leonides své jmění.

„Liší se nějak ta poslední vůle?“ zeptal jsem se. „Myslím, jestli rozděluje svůj majetek nějak jinak?“

„Opravdu se liší,“ řekl pan Gaitskill.

Otec na mne upřeně hleděl. Vrchní inspektor Taverner dával bedlivý pozor, aby se na mne nepodíval. V jistém smyslu jsem se cítil nějak nesvůj… Něco se dělo v jejich hlavách - a bylo to něco, k čemu jsem neměl klíč.

Podíval jsem se tázavě na Gaitskilla.

„Nic mi do toho není,“ řekl jsem. „Ale…“

Odpověděl.

„Testamentární pořízení pana Leonidese není přirozeně žádným tajemstvím. Předpokládal jsem, že je mou povinností předložit fakta nejdřív policii, aby určila, jak mám dál postupovat. Soudím,“ odmlčel se, „že mezi vámi a slečnou Leonidesovou existuje nějaká - řekli bychom dohoda?“

„Doufám, že si ji vezmu,“ řekl jsem, „ale v současné době nebude se zasnoubením souhlasit.“

„Velice správné,“ řekl pan Gaitskill.

Měl jsem na to jiný názor. Ale teď nebyla vhodná doba pro diskusi.

„Touto poslední vůlí,“ pokračoval pan Gaitskill, „datovanou 29. listopadu loňského roku, po upsání sto tisíc liber své manželce, odkazuje pan Leonides absolutně všechen majetek, movitý i nemovitý, své vnučce Sofii Kateřině Leonidesové.“

Vyrazilo mi to dech. Čekal jsem všechno možné, ale určitě ne tohle.

„Nechal celý ten krám Sofii,“ uklouzlo mi. „To je zvláštní. Z jakého důvodu?“

„Vyložil své důvody zcela jasně v průvodním dopise,“ řekl otec. Sebral arch papíru, který ležel před ním na psacím stole. „Nejsou námitky proti tomu, aby si to Karel přečetl, pane Gaitskille?“

„Máte mě ve svých rukou,“ řekl pan Gaitskill chladně. „Ten dopis aspoň dává vysvětlení - a možná taky omlouvá nezvyklé jednání pana Leonidese, i když sám o tom pochybuji.“

Starý pán mi předal dopis. Byl psán drobným, nervózním rukopisem a hodně tmavým inkoustem. Z rukopisu se dala vyčíst povaha a osobitost pisatele. Vůbec to nebyl rukopis starého muže - snad kromě pečlivě vykreslovaného tvaru písmen, který byl typický pro minulost, kdy se pěstoval krasopis.

Drahý Gaitskille, (bylo psáno) až obdržíte tento dopis, budete se divit a možná, že se urazíte. Mám však své vlastní pohnutky, abych tak jednal, i když vám to může připadat zbytečně tajnůstkářské. Již dlouho věřím v silného jedince. V rodině bývá vždycky jeden silný charakter (poznal jsem to už jako chlapec a nikdy na to nezapomněl) a na něho obvykle připadne povinnost nést břímě a pečovat o zbylou část rodiny. V mé rodině jsem jím byl já. Přijel jsem do Londýna, usadil se tu, podporoval matku a letité prarodiče ve Smyrně, vypros: til jednoho ze svých bratrů z okovů zákona, zabezpečil a ochránil sestru př…