Hadí doupě

XXIII

Už řadu dní jsem neviděl svého otce. Našel jsem ho zabraného do jiných problémů, než byl Leonidesův případ a šel jsem vyhledat Tavernera.

Taverner se těšil z krátkého údobí, kdy neměl nic na práci. Byl ochoten zajít se mnou na skleničku. Blahopřál jsem mu k vyřešení případu a on mé blahopřání přijal, ale nechoval se nijak vítězoslavně.

„Tak už je to za námi,“ řekl. „Konečně máme případ. Nikdo nepopře, že teď je to opravdu případ.“

„Myslíte, že je odsoudí?“

„To nemohu říct. Důkazy jsou závislé na okolnostech - je to tak vždycky, když se jedná o vraždu - má to své vazby. Hodně záleží na tom, jakým dojmem zapůsobí na porotu.“

„Do jaké míry jsou ty dopisy usvědčující?“

„Na první pohled jsou dost průkazné, Karle. Jsou tam narážky na to, jak budou společně žít, až její manžel zemře. Fráze jako – už to nebude dlouho trvat. Obhajoba se samozřejmě pokusí kličkovat a dát tomu jiný význam - manžel byl tak starý, že pochopitelně mohli logicky uvažovat o jeho smrti. Není tam žádná skutečná zmínka o travičství - není to tam černé na bílém - ale jsou tam některé pasáže, které by mohly cosi naznačit. Záleží na tom, jakého nám přidělí soudce. Jestli to bude starý Carberry, ten je pěkně zmáčkne. Když jde o nezákonnou lásku, je vždycky nesmlouvavý. Jako obhájce budou mít asi Eaglese nebo Humphreye Kerra - Humphrey bývá v takových případech velice úspěšný. Vyvstává tu otázka: budou ti dva porotě sympatičtí? Nikdy předem nemůžete vědět, co porota řekne. Víte, Karle, ti dva opravdu nedělají dobrý dojem. Ona je pohledná žena, která si vzala velice starého muže pro peníze, a Brown je neurotik, který odmítl sloužit v armádě. Ten zločin je tak běžný - je tak ukázkový, až příliš… Mohou se ovšem rozhodnout, že to udělal on a ona o tom vůbec nevěděla - nebo opačně, že to udělala ona a on o tom vůbec nevěděl - nebo se mohou rozhodnout, že v tom byli namočeni oba.“

„A co si myslíte o tom sám?“ zeptal jsem se. Pohlédl na mne jako ze dřeva vytesaným obličejem, obličejem bez výrazu.

„Nemyslím si nic. Soustředil jsem fakta a ta byla předána korunnímu prokurátorovi a bylo rozhodnuto, že jde o případ. To je všechno. Vykonal jsem svou povinnost a jsem z toho venku. Tak teď to víte, Karle.“

Pochopil jsem, že inspektor Taverner je z nějakého důvodu nešťastný.

Teprve po třech dnech jsem se zbavil toho, co mě tížilo, když jsem si o všem otevřeně promluvil s otcem. On sám se mi nikdy s tím případem nesvěřoval. Byla mezi námi jistá zdrženlivost - a myslím, že jsem znal její příčinu. Tuto bariéru jsem však musel odstranit.

„Dotáhli jsme to až do konce,“ řekl jsem. „Taverner ale sám pro sebe nedospěl k závěru, že to udělali ti dva - a ty ne, taky ne.“ Otec potřásl hlavou. Opakoval to, co řekl předtím Taverner.

„To není naše věc. Svou povinnost jsme splnili, teď budou rozhodovat jiní. Takže tvoje otázka jaksi není na místě…“

„Promiň, - ale ty zřejmě opravdu nepředpokládáš, a Taverner taky ne, že jsou vinni?“

„O otázce viny přísluší rozhodnout porotě,“ řekl tatínek.

„Panenanebi, nesnaž se mě umluvit odbornými výrazy,“ řekl jsem. „Co ty si myslíš - co si vy dva myslíte - osobně!“

„Můj osobní dojem není lepší než tvůj, Karle.“

„Ale ano, je lepší. Máš víc zkušeností.“

„Budu k tobě upřímný. Prostě - nevím!“

„Mohou být vinni?“

„Ovšemže mohou.“

„Ale nejsi si tím jistý, že jsou vinni?“

Otec pokrčil rameny.

„Jak si může být někdo jistý?“

„Nevytáčej se, tatínku. Jindy sis byl jistý, nebo ne? Naprosto jistý? Neměl jsi vůbec žádné pochybnosti?“

„Někdy jsem neměl. Někdy ano.“

„Bože, tak bych si přál, aby sis byl tentokrát jistý.“

„Já taky.“

Oba jsme mlčeli. Přemýšlel jsem o dvou postavách ploužících se za soumraku zahradou. Osamělých, pronásledovaných a plných strachu. Od začátku se báli. Nesvědčilo to o špatném svědomí?

Odpověděl jsem si na to sám: „Ne nevyhnutelně.“ Oba dva, Brenda i Laurence se báli života - nevěřili sami sobě ani svým schopnostem jak se vyhnout nebezpečí, jak překonávat překážky a mohli spatřovat až moc jasně ideál v nezákonné lásce vedoucí k vraždě, do které se mohli každou chvíli zaplést.

První promluvil otec a mel vážný a laskavý hlas.

„Hlavu vzhůru, Karle, vyrovnejme se s tím,“ řekl. „Pořád ti leží v hlavě, že skutečným viníkem je někdo z Leonidesovy rodiny, že mám pravdu?“

„Doopravdy asi ne. Divím se jen…“

„Ba ne, myslíš si to. Můžeš se mýlit, ale myslíš si to.“

„Asi přece jen ano. Divím se jen…“

„Proč?“

„Protože“ - uvažoval jsem o tom, snaže se jasně vidět - uplatnit svůj důvtip - „protože, protože oni sami si to myslí.“

„Sami si to myslí? To je zajímavé. To je velice zajímavé. Chceš říci, že všichni podezírají jeden druhého, nebo že skutečně vědí, kdo to udělal?“

„Tím si nejsem jistý,“ řekl jsem. „Všechno je to velice mlhavé a zmatené. Vcelku si myslím - že se sami snaží ututlat to, co vědí.“ Otec přikývl.

„Roger ne,“ řekl jsem. „Roger upřímně věří tomu, že to udělala Brenda a upřímně si přeje, aby ji pověsili. Roger je jednoduchý člověk, co má na srdci, to má na jazyku.

Ostatní však jsou zakřiknutí, rozpačití - naléhají na mne, chtějí ujištění o Brendině nejlepší obhajobě - doufají, že budou Brendě poskytnuty všechny možné výhody - proč?“ Otec na to odpověděl:

„Protože opravdu v hloubi srdce nevěří, že je vinná… Ano, to dává smysl.“ Potom se zeptal tiše:

„Kdo z nich to mohl udělat? Hovořil jsi s nimi se všemi? Kdo z nich by to nejpravděpodobněji mohl být?“

„To nevím,“ řekl jsem. „A dohání mě to k šílenství. Žádný z nich nevyhovuje tvému ‚typu vraha‘, a přesto mám pocit - opravdu silný - že jeden z nich je vrah.“

„Sofie?“

„Ne. Proboha ne!“

„Ta možnost ti leží v hlavě, Karle, ano, leží, nezapírej… Působí to tím víc, že si to nechceš přiznat. A co ti ostatní? Co například Filip?“

„Měl by ten nejfantastičtější motiv.“

„Motivy mohou být fantastické - a mohou být i směšně malicherné. Jaký je Filipův?“

„Je pln žárlivosti na Rogera - vždycky, celý život na něho žárlil. Když viděl, jak otec dává přednost Rogerovi, stáhl se do své ulity. Rogero…