Hadí doupě

XXII

Tam, kde tvořilo alpínum ohyb, se k nám rychle přibližovali Clemency s Rogerem. Plandavý tvíd slušel Rogerovi lépe než vycházkový oblek. Vypadal vzrušeně, jako by o něco usiloval. Clemency se mračila.

„Ahoj, vy dva,“ pozdravil nás Roger. „Konečně! Už jsem si myslel, že tu odpornou ženskou nikdy nezavřou. Nevím, na co čekali. No, teď ji sbalili i s tím jejím ostudným mládencem - a doufám, že je oba pověsí.“

Clemency se zamračila ještě víc. Řekla:

„Nebuď tak hrubý, Rogere.“

„Hrubý? Nesmysl! Úmyslně, chladnokrevně otráví bezmocného, důvěřivého starce - a když mám radost z toho, že chytili vrahy a budou potrestáni, řekneš, že jsem hrubý! Řeknu ti, že bych tu ženskou uškrtil dobrovolně vlastníma rukama!“

Ještě dodal: „Byla tu s vámi, nebo ne, když si pro ni přišli? Jak to přijala?“

„Bylo to strašné,“ řekla Sofie tiše. „Vyděsilo ji to až k nepříčetnosti.“

„To jí patří.“

„Nebuď mstivý,“ řekla Clemency.

„Vím, nejdražší, ale tohle nemůžeš pochopit. Nebyl to tvůj otec! Měl jsem rád svého otce. Nechápeš? Miloval jsem ho!“

„Teď to chápu,“ řekla Clemency.

Roger se k ní obrátil napůl žertem:

„Nemáš vůbec žádnou představivost, Clemency. Dejme tomu, že bych to byl já, koho otrávili…“

Zahlédl jsem, jak jí poklesla oční víčka a napůl sevřela pěsti. Řekla ostře: „Takové věci neříkej ani v legraci.“

„Z toho si nic nedělej, drahá, brzy budeme od toho všeho daleko.“

Blížili jsme se k domu. Roger se Sofií šli vpředu a já s Clemency jsme tvořili zadní voj. Obrátila se na mne:

„Myslím, že teď - nám povolí odjezd?“

„Usilujete o to hodně dostat se odtud?“ zeptal jsem se.

„Unavuje mě to.“

Pohlédl jsem na ni užasle. Odpověděla na můj pohled sotva znatelným zoufalým úsměvem a přikývnutím.

„Nevšiml jste si, Karle, že celý ten čas bojuji? Bojuji za své štěstí. Za Rogerovo. Tolik jsem se bála, že ho rodina přemluví, aby zůstal v Anglii. Že nás lapí do svých osidel a udupá rodinnými svazky. Bála jsem se, že mu Sofie poskytne nějaký příjem a Roger zůstane v Anglii, abych měla větší pohodlí a žila podle společenských zvyklostí. S Rogerem je potíž, protože si nedá říct. V hlavě se mu rodí nápady - a nikdy to nejsou ty správné nápady. Neví vůbec nic. Je natolik Leonides, aby štěstí ženy spojoval s přepychem a penězi. Já však jsem rozhodnuta bojovat za své štěstí - a hodlám zle bojovat. Dostanu Rogera odtud, umožním mu žít tak, aby mu to vyhovovalo - bez pocitu ztroskotance. Chci ho mít pro sebe - pryč ode všech - hned teď…“

Hovořila uspěchaně tichým hlasem a plným takového zoufalství, až mě to polekalo. Neuvědomoval jsem si, v jakém žila napětí.

Vzpomněl jsem si opět na neobvyklá slova Edith de Havilandové. Přednesla ten citát se zvláštní intonací, „to uctívání.“ Nevím, jestli tím nemínila Clemency.

Zdá se mi, že Roger miloval svého otce víc než kohokoli jiného, víc než svou ženu, i když jí byl oddán. Prvně jsem si uvědomil, jak naléhavě Clemency toužila po tom, aby Roger patřil pouze jí. Pochopil jsem, že její existence je zakotvena v lásce k Rogerovi. Byl jejím dítětem stejně jako jejím manželem a milencem.

Ke vchodu právě přijíždělo auto.

„Hleďme, Josefína se nám vrací,“ řekl jsem.

Z auta vystoupily Josefína s Magdou. Josefína měla obvázanou hlavu, ale jinak vypadala až nápadně dobře.

Řekla z ničeho nic:

„Ráda bych se podívala na svou zlatou rybku,“ a utíkala směrem k nám a k rybníčku.

„Radši jdi dovnitř, miláčku, na chvilku si lehni a možná, že by ti neškodilo trochu výživné polévky,“ křičela za ní Magda.

„Nestarej se, maminko, je mi dobře a výživnou polévku nemám ráda,“ řekla Josefína.

Magda vypadala nerozhodně. Věděl jsem, že Josefína byla ve skutečnosti v tak dobrém zdravotním stavu, že mohla opustit nemocnici již před několika dny a že ji tam drželi jen na pokyn Tavernera. Nechtěl riskovat Josefíninu bezpečnost, a proto počkal, až bude mít své podezřelé pěkně pod zámkem.

Řekl jsem Magdě:

„Čerstvý vzduch jí pravděpodobně prospěje. Půjdu a dohlédnu na ni.“

Dohonil jsem Josefínu dříve, než došla k rybníčku.

„Přihodilo se toho strašně moc, zatímco jsi byla pryč,“ řekl jsem. Josefína neodpověděla. Hleděla upřeně krátkozrakýma očima do rybníčku. „Nevidím Ferdinanda,“ řekla. „Která je Ferdinand?“

„Ta se čtyřmi ocasními ploutvičkami.“

„Tenhle druh je tak pro legraci. Mně se líbí víc ta třpytivá zlatá rybka.“

„Ta je docela obyčejná.“

„Tahleta vybledlá chudinka není nic moc.“ Josefína na mne vrhla opovržlivý pohled. „Je to vzácná rybička. Stojí moc peněz - mnohem víc než zlatá rybka.“

„Nechceš se dozvědět, co se tu odehrálo, Josefíno?“

„Myslím, že o tom vím.“

„Víš o tom, že se našla jiná poslední vůle a že tvůj dědeček odkázal všechen majetek Sofii?“ Josefína otráveně přikývla. „Řekla mi to matka. Stejně jsem to věděla.“

„Chceš říct, že jsi o tom slyšela v nemocnici?“

„Ne, věděla jsem o tom, že dědeček odkázal své peníze Sofii. Slyšela jsem ho, když jí to řekl.“

„Zase jsi odposlouchávala?“

„Ano. Dělám to ráda.“

„Takové chování je ostudné a pamatuj si, ten kdo poslouchá za dveřmi, neuslyší o sobě nic dobrého.“

Josefína na mne vrhla zvláštní pohled.

„Slyšela jsem, co jí řekl o mně, jestli máte na mysli tohle.“

Dodala ještě:

„Nannie to vždycky rozzuří, když mě nachytá, jak poslouchám u dveří. Říká, že mladá dáma takové věci nedělá.“

„Má docela pravdu.“

„Pchá,“ řekla Josefína. „Dnes už nejsou žádné dámy. Slyšela jsem to v rozhlase v odpovědí…