Hadí doupě

XIII

Odebral jsem se do domu, v němž umřel starý Leonides s pocitem mírného provinění. Přestože jsem Tavernerovi opakoval důvěrná Josefínina sdělení o Rogerovi, zatajil jsem před ním její tvrzení, že Brenda a Laurence si navzájem posílali milostné dopisy.

Omlouval jsem sám sebe, předstíraje, že Josefína podlehla romantice a tohle si vymyslela. Ve skutečnosti jsem však cítil zvláštní odpor k hromadění dalších důkazů proti Brendě Leonidesové. Dojímal mě patos jejího postavení v domě - byla obklopena nepřátelskou rodinou pevně semknutou proti ní. Kdyby takové dopisy existovaly, Taverner a jeho nohsledi by je určitě našli. Nelíbilo se mi uvalit nové podezření na ženu, která se nacházela v tak obtížném postavení. Navíc mě slavnostně ujistila, že mezi ní a Laurencem žádný milostný vztah neexistoval a já cítil, že se víc přikláním k tomu, abych věřil jí než tomu zlomyslnému skřítkovi Josefíně. Neřekla Brenda sama, že Josefína jako by „neměla všech pět pohromadě“?

Potlačil jsem v sobě nepříjemnou jistotu, že Josefíně to až moc dobře myslelo. Vzpomněl jsem si, jakou inteligenci vyzařují její černé oči.

Zavolal jsem Sofii a požádal ji, jestli mohu opět přijít.

„Prosím tě přijď, Karle.“

„Jak se to vyvíjí?“

„Nevím. Nic se neděje. Stále prohledávají dům. Po čem jdou?“

„Nemám ponětí.“

„Všichni jsme hodně nervózní. Přijď hned, můžeš-li. Zešílím, jestli si s někým nepromluvím.“ Řekl jsem, že jedu rovnou.

Když mě taxík zavezl k hlavnímu vchodu, nebyl nikdo v dohledu. Zaplatil jsem taxíkáři a ten odjel. Byl jsem na rozpacích, jestli mám zazvonit nebo vejít. Dveře byly otevřené. Jak tam stojím a váhám, zaslechl jsem za sebou slabý šramot. Rychle jsem se ohlédl. V proluce živého plotu z tisových křovin stála Josefína a hleděla na mne s obličejem částečně zakrytým velkým jablkem. Když jsem otočil hlavu, odvrátila se. „Nazdar, Josefíno.“

Neodpověděla, ale zmizela za živým plotem. Přešel jsem příjezdovou cestu a šel za ní. Posadila se na nepohodlnou, hrubě otesanou lavici blízko tůňky se zlatými rybkami, klátila nohama sem tam a ukusovala z jablka. Nad růžovým jablkem na mne pichlavě hleděly její oči a to, co jsem cítil, bylo jen nepřátelství.

„Zase jsem se vrátil, Josefíno,“ řekl jsem. Bylo to chabé zahájení, ale Josefínin upřený pohled a její mlčenlivost působily na mne dost odstrašujícím dojmem. S vynikajícím smyslem pro strategii stále neodpovídala. „Chutná ti to jablko?“ zeptal jsem se. Tentokrát se Josefína snížila k odpovědi. Její odpověď byla obsažena ve dvou slovech. „Je nahnilý.“

„Škoda,“ řekl jsem. „Nemám rád nahnilá jablka.“

„Nikdo je nemá rád.“

„Proč jsi na mne nepromluvila, když jsem tě pozdravil?“

„Nechtěla jsem.“

„Proč ne?“

Josefína odtáhla jablko od svého obličeje, aby ještě víc vynikl její projev opovržení. „Šel jste na policii a donášel jim,“ řekla. „Ach tak!“ dost mě to vyvedlo z konceptu. „Myslíš, o tom…“

„O strýčku Rogerovi.“

„Ale to bylo správné, Josefíno,“ ujistil jsem ji. „Docela správné. Vědí, že neudělal nic špatného - chci říct, že nezpronevěřil žádné peníze a tak.“

Josefína se na mne vztekle podívala. „Jak jste to všechno poplet.“

„Lituji.“

„Nevadilo mi to kvůli strýčku Rogerovi, ale proto, že takovým způsobem jako vy správný detektiv nepracuje.“

„Mrzí mě to, Josefíno. Moc mě to mrzí.“

„To vás taky má co mrzet.“ Káravě dodala: „Věřila jsem vám.“

Znovu jsem se jí omlouval. Zdálo se, že Josefína se poněkud utišila. Párkrát si opět kousla do jablka.

„Ale policie by musela všechno tohle vypátrat sama,“ řekl jsem. „Ty - já - nemohli jsme to držet v tajnosti.“

„Myslíte, protože vyhlásí úpadek?“

Jako vždy Josefína byla dobře informována.

„Asi k tomu dojde.“

„Dnes večer budou o tom hovořit,“ řekla Josefína.…