Hadí doupě

XXIV

Noční můra na nás opět sedla.

Znovu jsme s Tavernerem odjížděli z Londýna.

Taverner sem tam zaklel.

Já jsem čas od času tupě, zbytečně opakoval: „Tak přece to nebyla Brenda a Laurence. Nebyla to Brenda a Laurence.“

Myslel jsem si skutečně, že to byli oni? Byl jsem tak rád, že jim to mohu přisoudit. Tak rád, že jsem mohl uniknout jiným, mnohem zlověstnějším možnostem…

Zamilovali se do sebe. Psali si navzájem hloupá, sentimentálně romantická psaníčka. Kochali se nadějí, že Brendin stařičký manžel může brzy v klidu a šťastné odejít - ale nezdálo se mi, že by si naléhavě přáli jeho smrt. Měl jsem pocit, že beznaděj a touha vyplývající z nešťastné lásky jim vyhovovala stejně dobře nebo lépe než všední manželský život. Neřekl bych, že Brenda je skutečně vášnivá žena. Byla příliš bezkrevná, příliš apatická. Toužila po romantice. A Laurence mi taky připadal jako typ, který se víc vyžívá v pocitech mravnosti a planých snech o budoucím ráji než v konkrétním ukojení smyslových požitků.

Chytili se do pasti a neměli dost důvtipu, aby se z ní dostali ven. Laurence, neuvěřitelně nepraktický, dokonce ani nezničil Brendiny dopisy. Brenda pravděpodobně jeho dopisy zničila, dosud nebyly nalezeny. A nebyl to Laurence, kdo narafičil mramorovou západku nad dveřmi do prádelny. Byl to někdo, jehož obličej stále skrývá maska.

Předjeli jsme ke vchodu. Taverner vystoupil z vozu, já ho následoval. V hale stál neznámý policista v civilu. Pozdravil Tavernera a ten ho vzal stranou.

Soustředěně jsem si prohlížel množství zavazadel nakupených v hale. Byly opatřeny nálepkou a připraveny k odeslání. Ve chvíli, kdy jsem se na ně díval, Clemency právě sestupovala po schodech a vstoupila otevřenými dveřmi do haly. Oblečena byla do stejných červených šatů s přehozeným tvídovým kabátkem a na hlavě měla červený plstěný klobouk. „Přišel jste včas, abyste se s námi rozloučil, Karle,“ řekla.

„Odjíždíte?“

„Jedeme dnes večer do Londýna. Letadlo nám’letí zítra časně ráno.“ Byla klidná a usmívala se, ale viděl jsem jí na očích velké soustředění.

„Ale teď určitě nepojedete?“

„Proč ne?“ měla rozhodný hlas.

„Tu smrt…“

„Se smrtí Nannie nemáme nic společného.“

„Možná, že ne. Přesto však…“

„Proč říkáte „možná“? S námi ta věc nemá nic společného. Byla jsem s Rogerem nahoře, balili jsme a připravovali poslední věci na cestu. Vůbec jsme nesešli dolů v době, co stálo to kakao na stole.“

„Můžete to dokázat?“

„Mohu to potvrdit Rogerovi. A Roger to může potvrdit mně.“

„Dál už nikdo víc… Nezapomeňte, že jste manželé.“

Vzplanula hněvem.

„Karle, vy jste nesnesitelný! Roger a já odjíždíme - abychom si zařídili život po svém. Proč bychom proboha chtěli otrávit milou, prostou starou ženu, která nám nikdy neublížila?“

„Nemusela to být ona, koho jste chtěli otrávit.“

„Přece bychom nechtěli otrávit dítě!“

„To záleží dost na tom dítěti, ne?“

„Jak to myslíte?‘

„Josefína není úplně normální dítě. Ví toho hodně o lidech kolem. Je…“

Zarazil jsem se. Ve dveřích vedoucích do salónu se vynořila Josefína. Okusovala opět jablko a nad jeho růžovou dření jiskřily její oči jakousi ďábelskou radostí.

„Nannie byla otrávená,“ řekla. „Tak jako dědeček. Je to strašně vzrušující, ne?‘

„To se tě to vůbec nedotklo?‘ zeptal jsem se vážně. „Mělas ji přece ráda, ne?“

„Moc ne. Pořád mě kvůli něčemu hubovala. Zbytečně dělala paniku.“

„Máš vůbec někoho ráda, Josefíno?“ zeptala se Clemency.

Josefína pohlédla jako malý ďáblík na Clemency.

„Mám ráda tetu Edith,“ řekla. „Tetu Edith mám moc ráda. A taky bych měla ráda Eustace, jen kdyby se ke mně nechoval vždycky tak protivně a kdyby měl zájem vypátrat, kdo to udělal.“

„Měla bys radši s tím pátráním přestat, Josefíno,“ řekl jsem. „Není to moc bezpečné.“

„Nemusím už víc pátrat,“ řekla Josefína. „Já to vím.“

Chvilku bylo ticho. Josefína hleděla vážně bez jediného mrknutí na Clemency. Zaslechl jsem slabě jaký zvuk, jakoby si někdo dlouze zavzdychal. Rychle jsem se obrátil. V půli schodiště stála Edith de Havilandová - ale nepřipadalo mi, že to byla ona, kdo vydal tak dlouhý vzdech. Ten zvuk bylo slyšet za dveřmi, kterými Josefína právě vešla.

Rychle jsem k nim přiskočil a prudce je otevřel. Nikdo tam nebyl.

Přesto jsem cítil vážné zneklidnění. Někdo stál přímo za dveřmi a slyšel to, co Josefína řekla. Vrátil jsem se a vzal Josefínu za ruku. Okusovala jablko a lhostejně zírala na Clemency. Myslím, že za její vážnou tváří se skrývalo jakési škodolibé uspokojení.

„Pojď se mnou, Josefíno,“ řekl jsem. „Trochu si spolu popovídáme.“

Josefína snad chtěla protestovat, ale nestrpěl bych žádné hlouposti. Vedl jsem ji důrazně do části domu, kde bydlela. Nacházel se tam malý, nepoužívaný salónek, kde jsme nemuseli očekávat, že nás někdo vyruší. Zavedl jsem ji dovnitř, důkladně zavřel dveře a přinutil ji, aby si sedla do křesla. Sám jsem přisunul další křeslo tak, abych k ní byl obrácený čelem.

„A teď, Josefíno, vyložíme karty na stůl,“ řekl jsem. „Co všechno víš?“

„Spoustu věcí.“

„To je mi jasné. Máš asi tu svoji kebulku nabitou až k prasknutí závažnými i bezvýznamnými informacemi. A víš přesně, co mám na mysli. Je to tak?“

„Samozřejmě, že vím. Nejsem hloupá.“

Nevím, zda to přezírání patřilo mně nebo policii, nechal jsem to být a kladl další otázky:

„Víš, kdo nasypal něco do tvého kakaa?“

Josefína přikývla.

„Víš, kdo otrávil tvého dědečka?“

Josefína opět přikývla.

„Pak tedy budeš muset vyrukovat s tím, co víš. Pěkně to všechno vyklopíš - teď hned.“

„To neudělám!“

„Musíš to udělat. Každý sebemenší zlomek informace, který jsi získala nebo vyčenichala, musí být předán policii!“

„Neřeknu policii nic. Jsou hloupí. Mysleli si, že to udělala Brenda - nebo Laurence. Já takhle hloupá nejsem. Věděla jsem moc dobře, že to nebyli oni. Od začátku jsem tušila, o koho jde, udělala jsem takovou zkoušku - a teď vím, že je to skutečně pravda.“

Dořekla to triumfujícím tónem.

Vzýval jsem nebesa, aby mi dopřála trp…