Hadí doupě

XVI

Otec mi dal radu:

„Jen je nech, ať si s tebou promluví.“

Poslechl jsem ho a když jsem se druhý den ráno holil, hodnotil jsem, do jaké míry to bylo úspěšné.

Edith de Havilandová se mnou hovořila - kvůli tomu mě vyhledala. Clemency se mnou mluvila (nebo já mluvil s ní?). V jistém smyslu se mnou hovořila i Magda - to jest tvořil jsem část publika při jednom jejím vystoupení. Přirozeně Sofie se mnou mluvila. Dokonce Nannie se mnou mluvila. Byl jsem vůbec nějak moudřejší po tom, co jsem se od nich od všech dozvěděl? Bylo proneseno nějaké významné slovo nebo užit nějaký zvláštní výraz? Navíc, získal jsem nějaký důkaz o té neobvyklé marnivosti, na kterou otec kladl důraz? Ne, nezískal. Nepodařilo se mi nic takového objevit.

Jediný člověk, který neprojevil vůbec žádnou touhu se mnou hovořit o čemkoliv, byl Filip. Nebylo to svým způsobem dost neobvyklé? Musel už vědět, že si chci vzít jeho dceru. Přesto jednal dál, jako bych vůbec nebyl v domě. Pravděpodobně mu moje přítomnost nebyla příjemná. Edith de Havilandová ho omlouvala. Sváděla všechno na jeho „způsob chování“. Sama však naznačila, že ji Filip znepokojuje. Proč?

Uvažoval jsem o Sofiině otci. V každém smyslu byl potlačenou individualitou. Jako dítě byl nešťastný, žárlivý. Musel se uzavřít do sebe. Našel si útočiště ve světě knih - ve studiu minulosti. Ta jeho promyšlená rezervovanost a chladnost mohly skrývat značné množství prudkého citu. Celkem chabý motiv, že by finančně získal otcovou smrtí, nebyl přesvědčivý - ani chvilku jsem neuvažoval o tom, že by Filip Leonides zabil svého otce proto, že sám neměl tolik peněz, co by si přál mít. Mohl tu však být nějaký hlubší psychologický důvod, proč si přál otcovu smrt. Filip se vrátil do otcova domu, aby v něm žil, a později se tam přestěhoval Roger následkem bleskové války - a Filip musel mít každý den na talíři, že Roger je u otce na prvním místě… Možná, že to jeho zmučenou mysl trýznilo natolik, že viděl jediné možné východisko v otcově smrti? Dokonce mohl předpokládat, že z té smrti bude obviněn jeho starší bratr. Roger měl nedostatek peněz - byl na pokraji krachu. Filip mohl věřit, že tento motiv by se mohl zdát dostatečný, aby Roger okamžitě upadl v podezření? Byla Filipova duševní rovnováha porušena natolik, aby ho to přimělo k vraždě?

Řízl jsem se žiletkou do brady a zaklel jsem.

O co se k čertu snažím? Přišít vraždu Sofiinu otci? Kdyby se mi to podařilo, dostal bych se do pěkné kaše! Kvůli tomu si mě sem Sofie určitě nepozvala.

Nebo - kvůli tomu? Něco se skrývalo hned od začátku za Sofiinou naléhavou prosbou. Jestli ji neustále trápilo podezření, že její otec vraždil, nikdy by nesouhlasila s tím, abych si ji vzal v případě, že to podezření je oprávněné. A protože to byla Sofie, dívka ochotná hledět všemu tváří v tvář a se vším se čestně vyrovnat, chtěla znát pravdu, neboť nejistota by mezi nás postavila nekonečnou, trvalou hráz. To ona mi přece řekla: „Dokaž, že ta strašná záležitost, co mi leží v hlavě, není pravdivá - ale jestliže je pravdivá, pak mi dokaž její pravdivost - tak, abych se připravila na to nejhorší a mohla tomu čelit!“

Edith de Havilandová věděla, nebo měla podezření, že Filip je vinen. Co mínila tím „modlářstvím“?

A co chtěla Clemency vyjádřit tím zvláštním pohledem, který na mne vrhla, když jsem se jí zeptal, koho podezírá, a ona odpověděla: „Podezřelými jsou zřejmě Laurence a Brenda, je to tak?“

Celá rodina si přála, aby to byli Brenda s Laurencem, doufala, že by to mohli být Brenda s Laurencem, ale ve skutečnosti nevěřila, že to byli Brenda s Laurencem…

A celá rodina se ovšem mohla mýlit a nakonec to mohli být Brenda s Laurencem.

Nebo, mohl to být Laurence a Brenda ne. - Tohle řešení by bylo mnohem lepší.

Skončil jsem s ošetřením pořezané brady a šel dolů na snídani plně odhodlán promluvit si s Laurence Brownem, jak to jen půjde.

Teprve při druhém šálku kávy mě napadlo, že tenhle dům na mne taky nějak křivě působí. Taky já jsem si přál odhalit nikoli pravdivé řešení, ale takové, které by mi nejlépe vyhovovalo.

Po snídani jsem prošel halou a vystoupil po schodech nahoru. Sofie mi řekla, že najdu Laurence v učebně, kde vyučuje Eustace a Josefínu.

Na odpočívadle před Brendinými dveřmi jsem zaváhal: Mám zazvonit a zaklepat, nebo rovnou jít dál? Rozhodl jsem se pokládat celý ten dům za nedílný domov Leonidesů a ne jako Brendinu soukromou rezidenci.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Všude byl klid, zdálo se, že tam nikdo není. Po levé straně chodby se nacházely dveře, které vedly do velkého salónu. Byly zavřeny. Napravo byly dvoje otevřené dveře, ty vedly do ložnice a do přilehlé koupelny. Věděl jsem, že je to koupelna sousedící s ložnicí Aristida Leonidese a že tady býval uložen eserin a insulin.

Policie už zde s prohlídkou skončila. Pootevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. Hned mě napadlo, jak snadné by bylo pro kohokoli vyjít sem nahoru a dostat se nepozorovaně do koupelny, ať už přímo z domu nebo odněkud mimo dům.

V koupelně jsem zůstal stát a rozhlížel se kolem. Byla nákladně vybavená, se zapuštěnou vanou a obložená lesklými kachlíky. Po jedné straně umístili různé elektrické přístroje, ohřívač jídla s grilem, konvice na horkou vodu - menší nádobu na vaření, opékač topinek - vše, co mohl komorník starého pána potřebovat. Na stěně visela bíle natřená skříňka. Otevřel jsem ji. Uvnitř jsem viděl lékařské vybavení, dvě lékovky, oční lázeň, oční kapátko a několik tub opatřených štítky. Aspirin, boritý prášek, jódová tinktura, leukoplast, bandáže a podobně. Ve zvláštní přihrádce byla navršena zásoba insulinu, dvě podkožní injekce a čistý líh. V další přihrádce byla tuba označená Tablety - brát jednu nebo dvě v noci podle předpisu. V této přihrádce stála bezpochyby lahvička s očními kapkami. Vše bylo zcela přehledné, dobře uspořádané a snadno dosažitelné.

Vrah mohl provést s lahvičkami, co chtěl, a potom tiše sejít po schodech dolů a nikdo vůbec nevěděl, že tu byl. To všechno samozřejmě nebylo nic nového, ale přesvědčilo mě to, jak nes…