Hadí doupě

XVIII

Bezodkladně jsme s Tavernerem ujížděli rychlým policejním vozem jako o závod směrem na Swinly Dean.

Vzpomněl jsem si, jak se Josefína náhle objevila mezi cisternami a jak lehkomyslně pronesla, že „je tak čas na druhou vraždu.“ To ubohé dítě nemělo potuchy, že by se pravděpodobně samo mohlo stát obětí „té druhé vraždy.“

Akceptoval jsem plně výtku, kterou mi otec mlčky připsal. Měl jsem samozřejmě na Josefínu dávat pozor. I když já ani Taverner jsme nenarazili na žádnou skutečnou stopu k traviči starého Leonidese, Josefína pravděpodobně ano. To, co jsme pokládali za dětské hloupůstky a „předvádění se,“ mohlo velmi dobře být něčím zcela jiným. Josefína, jejímž oblíbeným sportem bylo slídění a čmuchání, si mohla uvědomit z nějaké kusé informace, že sama nemůže odhadnout její skutečnou cenu.

Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy v zahradě zapraskala větev.

Tehdy jsem tušil, že někde nablízku číhá nebezpečí. Také jsem se podle toho choval, ale později mi mé podezření připadalo melodramatické a nereálné. Teď jsem si ale uvědomil, že šlo o vraždu a že ať už ji spáchal kdokoli, dává v sázku svůj krk. Logicky týž člověk by neváhal zopakovat zločin, kdyby mu to zajistilo bezpečí.

Magda možná nějakým záhadným mateřským instinktem vycítila, že Josefíně hrozí nebezpečí, a to ji snad přimělo k náhlému horečnému spěchu, aby dostala dítě do Švýcar.

Sofie vyšla, aby nás přivítala. Dozvěděli jsme se, že Josefínu převezla sanitka do všeobecné nemocnice. Doktor Grey jim oznámí hned, jak to bude možné, výsledek rentgenologického vyšetření.

„Jak se to stalo?“ zeptal se Taverner.

Sofie nás vedla kolem domu na malý opuštěný dvorek. V jednom koutě byly pootevřené dveře.

„Je tu něco jako prádelna,“ vysvětlovala Sofie. „Tady v spodní části dveří je vyřezaný otvor pro kočky a Josefína si do něho často stoupla a houpala se sem a tam.“

Vzpomněl jsem si, jak jsem se sám v mládí houpával na dveřích.

Prádelna byla malá a dost tmavá. Byly tam naskládány dřevěné bedny, pár starých hadic, trochu zapomenutého zahradního nářadí a nějaký rozbitý nábytek. Přímo uprostřed dveří na zemi ležel mramorový klín k zajištění otevřených vrat, měl podobu lva.

„To je dveřní zarážka z hlavního vchodu,“ vysvětlovala Sofie. „Někdo ji musel položit nahoru na dveře do rovnováhy.“

Taverner se dotkl rukou horního okraje dveří. Byly to nízké dveře, převyšovaly ho přibližně jen o jednu stopu.

„Prostoduchá past,“ řekl.

Na zkoušku rozkýval dveře sem a tam. Potom se sklonil k mramorovému špalku, ale nedotkl se ho.

„Bral to někdo do ruky?“

„Ne,“ řekla Sofie, „určitě bych nikomu nedovolila, aby se toho dotkl.“

„Zcela správně. Kdo našel Josef inu?“

„Já. Nepřišla v jednu hodinu na oběd. Nannie ji volala. Asi čtvrt hodiny předtím prošla kuchyní a Nannii řekla, že si bude hrát na dvorku s míčem, nebo se houpat na dveřích. Šla jsem pro ni.“

Sofie se odmlčela.

„Říkáte, že si tak obvykle hrála? Kdo o tom věděl?“

Sofie pokrčila rameny.

„Myslím, že asi každý v tomhle domě.“

„Kdo ještě užíval prádelny? Zahradníci?“

Sofie zavrtěla hlavou.

„Sotva tam kdy někdo z nich zajde.“

„A na tenhle malý dvorek není z domu vidět?“ ověřoval si Taverner. „Kdekdo mohl vyklouznout z domu nebo obejít průčelí a nastrojit tu past. Ale mohlo to být riskantní…“

Odmlčel se, hleděl na dveře a lehce s nimi pohyboval sem a tam.

„Ani trochu spolehlivé. Zásah nebo minutí cíle. Spíš minutí než zásah. Josefína měla však tu smůlu. U ní to byl zásah.“

Sofie se zachvěla.

Upřeně hleděl na podlahu. Bylo na ní několik stop po tupém úderu.

„Zdá se, že to někdo nejdřív zkoušel… aby se přesvědčil, kam to spadne… Úder asi nebyl v domě slyšet.“

„Ne, nic jsme neslyšeli. Nenapadlo nás, že něco není v pořádku. Až když jsem šla ven a našla ji tu ležet obličejem k zemi - ruce i nohy roztažené…“ Sofiin hlas se trochu chvěl. „Ve vlasech měla krev.“

„To je její šátek na krk?“ Taverner ukázal na kostkovaný vlněný šál ležící na zemi.

„Ano.“

Použil šátku a opatrně zvedl mramorový špalek.

„Mohly by tu být otisky prstů,“ podotkl, ale znělo to dost beznadějně. „Spíš asi ten, kdo to udělal, byl - opatrný.“ Obrátil se ke mně. „Co si tu prohlížíte?“

Díval jsem se na dřevěnou kuchyňskou židli s rozlámaným opěradlem, která byla mezi ostatním haraburdím. Na sedadle měla zbytky hlíny.

„Zvláštní,“ řekl Taverner. „Někdo si stoupl na tu židli se zablácenýma botama. Proč asi?“ Potřásl hlavou. „V kolik hodin přesně jste ji našla, slečno Leonidesová?“

„Muselo být pět minut po jedné.“

„A vaše Nannie ji viděla asi dvacet minut předtím vyjít ven. Kdo byl tím posledním, kdo se zdržoval v prádelně dřív, než se tam objevila Josefína?“

„Nemám zdání. Pravděpodobně Josefína sama. Vím, že se dnes ráno po snídani Josefína na těch dveřích houpala.“

Taverner přikývl.

„Takže mezi tou dobou někdo nastražil past. Podle vás ten kousek mramoru je dveřní zarážka, které užíváte u hlavního vchodu? Nezačali jste tu zarážku postrádat? A nevzpomínáte si kdy?“

Sofie zavrtěla hlavou.

„Asi ji nikdo dnes nepostrádal. Používali jsme ji pochopitelně jen tehdy, když jsme chtěli, aby dveře zůstaly otevřené. A dnes byly celý den zavřené, protože se ochladilo.“

„Nemáte zdání, kde se dnes ráno všichni zdržovali?“

„Já jsem byla na procházce. Eustace a Josefína měli až do půl dvanácté vyučování - s přestávkou o půl jedenácté. Otec byl asi celou dobu ráno v knihovně.“

„A matka?“

„Právě vycházela z ložnice, když jsem se vracela z procházky - bylo asi čtvrt na jednu. Ta nevstává moc časně.“

Šli jsme zpátky do domu. Doprovodil jsem Sofii do knihovny. Jako obvykle tam seděl v křesle Filip a vypadal bledě a vyčerpaně. U nohou se mu choulila Magda a tiše plakala. Sofie se zeptala:

„Už se ozvali z nemocnice?“

Filip zavrtěl hlavou.

Magda zavzlykala.

„Proč mě nenechali, abych ji doprovázela? Moje děťátko - moje směšné, ošklivé děťátko. Říkávala jsem jí, že je podvržené dítě, a zlobila ji tím. Jak jsem mohla být tak krutá? Teď nám umře. Vím, že umře.“

„Utiš se, drahá,“ řekl Filip. „Utiš se.“

Vycítil jsem, že…