Hadí doupě

XXV

Zůstali jsme v zahradě delší dobu. Jako bychom se mlčky dohovořili, nepadlo mezi námi o té hrůze, která nad námi visela, ani slovo. Místo toho Sofie vzpomínala s láskou na mrtvou ženu, na to, jak si s nimi Nannie hrála, a jak se o ně starala - a jak jim vyprávěla nejrůznější historky o jejich otci, o Rogerovi a jeho ostatních sourozencích.

„Víš, měla se k nim jako ke svým vlastním dětem. Vrátila se k nám pak, aby nám pomáhala, když Josefína byla nemluvně a Eustace takový malý, legrační chlapeček.“

Na Sofii to vzpomínání působilo uklidňujícím dojmem. Proto jsem byl rád, když vyprávěla dál.

Napadlo mi, co asi dělá Taverner. Pravděpodobně vyslýchá členy domácnosti. Právě odjel vůz s policejním fotografem a dvěma dalšími muži, a zanedlouho přijela sanitka.

Sofie se lehce zachvěla. Za chvíli sanitka odjela a věděli jsme, že odváží Nanniino mrtvé tělo k pitvě.

Stále jsme seděli nebo se procházeli po zahradě a hovořili - přitom naše slova zastírala naše skutečné myšlenky.

Konečně řekla Sofie rozechvěně:

„Musí být hodně pozdě - je téměř tma. Radši půjdeme dovnitř. Teta Edith s Josefínou ještě nepřijely… Jistě už by měly být zpátky!“

Zmocnil se mě těžko definovatelný neklid. Co se stalo? Zdržovala teta Edith to dítě záměrně, aby nebylo tak dlouho doma?

Vešli jsme do domu. Sofie zatáhla všechny záclony. V krbu plápolal oheň a veliký salón působil harmonicky, dýchala z něho neskutečná atmosféra bývalého přepychu. Na stolech stály velké, široké vázy plné žlutě červených chryzantém.

Sofie zazvonila a služebná, kterou jsem předtím viděl nahoře, přinesla čaj. Měla červené oči a stále popotahovala. Také jsem si všiml, že neustále vrhá rychlé, ustrašené pohledy přes rameno.

Připojila se k nám Magda, zatímco Filipovi přinesli čaj do knihovny.

Magda v této roli předváděla až mrazivě nehybný zármutek. Mluvila málo nebo vůbec ne. Najednou vyhrkla:

„Kde je Edith s Josefínou? Jsou už hodně dlouho pryč.“

Ale řekla to, jako by nebyla duchem přítomná.

Sám jsem se cítil čím dál víc nesvůj. Zeptal jsem se, jestli je Taverner ještě přítomen a Magda mi řekla, že si myslí, Že ano. Vyhledal jsem ho. Svěřil jsem mu své starosti o slečnu de Havilandovou a Josefínu.

Okamžitě Sel k telefonu a udílel různé pokyny.

„Až se něco dovím, dám vám vědět,“ řekl mi.

Poděkoval jsem mu a vrátil se do salónu. Seděla tam Sofie s Eustacem. Magda už odešla.

„Až něco zjistí, sdělí nám to,“ řekl jsem Sofii.

Pronesla tiše:

„Něco se stalo, Karle, něco se muselo stát.“

„Sofie, drahoušku, opravdu není ještě pozdě.“

„Proč si kvůli tomu děláte starosti?“ zeptal se Eustace. „Asi šly do kina.“

Loudavě vyšel z pokoje. Řekl jsem Sofii: „Mohla ubytovat Josefínu v hotelu - nebo ji vzít do Londýna. Myslím, že si plně uvědomila, že tomu dítěti hrozí nebezpečí - možná, že si to uvědomila lépe než my.“

Sofie mi odpověděla zádumčivým pohledem, který byl pro mne záhadou.

„Políbila mě na rozloučenou…“

Nebylo mi dost jasné, co mínila tou nelogickou poznámkou, nebo co tím chtěla říci. Zeptal jsem se, jestli Magda nemá starost

„Matka? Ne, ta je naprosto v pořádku. Nemá pojem o času. Čte si novou hru Vavasoura Jonese „Žena v akci“. Je to taková zvláštní hra o vraždě - o ženském modrovousovi - domnívám se, že je to plagiát hry Arsenik a stará krajka, ale je v ní dobrá ženská role, žena posedlá mánií ovdovět.“ Už jsem nepromluvil. Seděli jsme a dělali, že čteme. Bylo přesně půl šesté, když se otevřely dveře a vstoupil Ta…