Velká čtyřka

9. kapitola
Záhada žlutého jasmínu

Podle Poirota šlo všechno natolik dobře, aby prohlásil, že po celou dobu sbíráme informace a vytváříme si vhled do myslí našich soupeřů. Já osobně jsem měl pocit, že bychom měli získat nějaký hmatatelnější úspěch, než je tohle. Od okamžiku, kdy jsme přišli do kontaktu s Velkou čtyřkou, gang spáchal dvě vraždy, unesl Hallidaye a Poirot i já jsme jen o vlásek unikli zabití. My jsme v této hře doposud nezískali ani bod.

Poirot bral mé stížnosti na lehkou váhu.

„Hastingsi, zatím se smějí,“ prohlásil. „Ovšem máte přece přísloví ,Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp', viďte? A nakonec, mon ami, uvidíte. Nesmíte také zapomenout,“ dodal, „že nemáme co do činění s obyčejnými kriminálníky, ale s druhým největším mozkem světa.“

Nemínil jsem živit jeho ješitnost dotazem, který byl nasnadě. Odpověď jsem znal — tedy věděl jsem, jak by Poirot odpověděl. Místo toho jsem se z něj snažil bezúspěšně vydolovat nějaké informace o tom, jaké další kroky k vypátrání našeho nepřítele podnikneme. Jako obvykle mě nechával tápat v temnotách neznalosti, ale došel jsem k názoru, že je ve spojení s agenty tajných služeb v Indii, Číně a Rusku. Z jeho příležitostných výbuchů sebezbožňování jsem usoudil, že aspoň pokročil ve své oblíbené hře v odhadování soupeřova myšlení.

Téměř úplně vynechával soukromou praxi. Věděl jsem, že tentokrát odmítl několik pozoruhodně zajímavých honorářů. Pravda, občas vyšetřoval případy, které ho zaujaly, ale obvykle je odkládal v okamžiku, kdy se přesvědčil, že nemají nic společného s aktivitami Velké čtyřky.

Z takového postoje značně těžil náš přítel inspektor Japp a nepopiratelně získal mnoho slávy za rozuzlení některých případů, v nichž za úspěch vděčil Poirotovým poněkud opovržlivě sdělovaným tipům.

Na oplátku nás Japp zásobil nejmenšími podrobnostmi každého případu, který by podle něho mohl malého Belgičana zajímat. Když dostal na starost záležitost, již noviny nazvaly Záhada žlutého jasmínu, poslal Poirotovi telegram s dotazem, zda by neměl zájem přijet a podívat se na to osobně.

Díky tomu jsme se asi měsíc po dobrodružství v Rylandově domě ocitli sami ve vlakovém kupé na cestě z kouře a prachu Londýna do malého městečka Market Handford v hrabství Worcestershire, kde se ta záhada udala.

Poirot seděl opřený v rohu.

„Hastingsi, jaký máte přesně na tu záležitost názor?“

Neodpověděl jsem hned, zdálo se mi, že na to musím jít obezřetně.

„Vypadá to všechno tak složitě,“ začal jsem opatrně.

„Skutečně?“ podotkl Poirot potěšené.

„Domnívám se, že to, jak jsme narychlo vyrazili, jednoznačně dokazuje, že považujete smrt pana Payntera za vraždu — ne sebevraždu nebo nešťastnou náhodu.“

„Ne, ne, špatně jste mne pochopil. Připusťme, že pan Paynter zemřel v důsledku obzvlášť strašného neštěstí, ovšem i tak zbývá vysvětlit mnoho záhadných okolností.“

„To jsem měl na mysli, když jsem vám tvrdil, že je to všechno tak složité.“

„Proberme si všechna fakta klidně a metodicky. Vypočítejte mi je po po…