Velká čtyřka

3. kapitola
Dozvídáme se víc o Li Čang Jenovi

Den dva po návštěvě falešného ošetřovatele z ústavu jsem žil v naději, že by se mohl vrátit, a odmítal jsem byť na okamžik opustit byt. Podle mého neměl důvod podezírat nás, že jsme odhalili jeho masku. Říkal jsem si, že by mohl přijít a pokusit se odnést tělo, ale Poirot si z mého závěru dělal posměšky.

„Mon ami, „ prohlásil, „pokud chcete, můžete tu sedět a čekat na svého holuba na střeše, ale já tím nebudu marnit čas.“

„Proč potom, Poirote, vůbec riskoval tím, že sem přišel? Jeho návštěva má nějaký smysl, jestliže se sem chtěl později vrátit pro tělo. Aspoň by odstranil důkazy proti sobě. Ovšem takhle se nezdá, že by něco získal.“

Poirot pokrčil rameny svým typicky galským způsobem. „Hastingsi, nedíváte se na to očima Čísla čtyři,“ upozornil mě. „Mluvíte o důkazech, ale co proti němu máme? Pravda, máme mrtvolu, ale nemůžeme ani dokázat, že byl ten člověk zavražděný — kyanovodík, je-li vdechnut, nelze odhalit. Dále nemůžeme nalézt svědka, který by viděl někoho vejít v naší nepřítomnosti do tohoto bytu, a nezjistili jsme nic o pohybu našeho zesnulého přítele Mayerlinga...

Ne, Hastingsi, Číslo čtyři nezanechal žádné stopy a je si toho vědom. Jeho návštěvu můžeme nazvat obhlídkou. Možná se chtěl pouze ujistit, že je Mayerling mrtev, ale podle mého je mnohem pravděpodobnější, že si přišel prohlédnout Hercula Poirota a pohovořit si s protivníkem, jehož se musí bát.“

Poirotovo zdůvodnění mi připadalo jako obvykle samolibé, ale rozhodl jsem se nepřít se s ním.

„A co soudní šetření?“ zeptal jsem se. „Předpokládám, že tam všechno jasně vysvětlíte a dáte policii přesný popis Čísla čtyři.“

„A k čemu? Můžeme něčím ohromit koronera a porotu vašich solidních Britů? Má váš popis Čísla čtyři nějakou cenu? Ne, budeme je muset nechat označit to za ,náhodné úmrtí' a možná, i když v to příliš nedoufám, si náš chytrý vrah poklepe na rameno, že Hercula Poirota v prvním kole porazil.“

Měl, jako obvykle, pravdu. Muže z ústavu jsme již neviděli a šetření, při němž jsem svědčil, zatímco Poirot tam ani nešel, nevzbudilo zájem veřejnosti.

Protože Poirot kvůli plánované cestě do Jižní Ameriky ještě před mým příjezdem uzavřel všechny záležitosti, neměl nyní po ruce žádný případ. Ačkoliv trávil většinu času doma, nic jsem se od něj nedozvěděl. Vysedával zabořený v křesle a nevnímal mé pokusy zavést hovor.

Až jednoho rána asi týden po vraždě se mě zeptal, jestli by mi nevadilo doprovodit ho na jakousi zamýšlenou návštěvu. Měl jsem radost, protože jsem považoval za chybu, že se snaží vyřešit všechno naprosto sám, a chtěl jsem s ním případ probrat. Ale odmítal hovořit. Dokonce mi ani neodpověděl na otázku, kam jedeme.

Poirot je velmi rád záhadný. Nikdy se do poslední možné chvíle nepodělí byť o střípek informace. V tomto případě jsme jeli vlakem a dvěma autobusy na jedno z nejdepresivnějších londýnských předměstí a teprve tady se konečně uvolil všechno mi vysvětlit.

„Jdeme, Hastingsi, navštívit muže, který ví n…