Velká čtyřka

5. kapitola
Vědcovo zmizení

Osobně si myslím, že i když porota Roberta Granta, alias Biggse, osvobodila z vraždy Jonathana Whalleye, inspektor Meadows nebyl o jeho nevině zcela přesvědčen. Výsledky vyšetřování — Grantovy záznamy, jadeitové sošky, jež zcizil, boty, které přesně odpovídaly stopám — byly pro inspektorův praktický mozek příliš jednoznačné, aby je snadno zavrhl. Ovšem Poirot byl přinucen potlačit svoji nechuť podat svědectví a porotu přesvědčil. Našly se dvě osoby, které potvrdily, že viděly tehdy ráno jet řeznický povoz k domku, a místní řezník prohlásil, že on tam dodával zboží pouze ve středu a v pátek.

Nakonec objevili i ženu, která si vzpomněla, že viděla odcházet z domku řezníka, ovšem nedokázala ho popsat. Měla pouze dojem, že byl hladce oholený, střední postavy a vypadal přesně tak, jak má takový člověk vypadat. Nad tímto popisem Poirot pouze filozoficky pokrčil rameny.

„Je to tak, jak jsem vám říkal, Hastingsi,“ upozornil mě po skončení soudu. „Ten člověk je umělec. Nemaskuje se falešným plnovousem a tmavými brýlemi. Mění své rysy, ale to je až poslední součást role. Náhle je mužem, kterým má být. On svoji postavu žije.“

Samozřejmě jsem musel uznat, že onen muž z Hanwellu, který nás navštívil, odpovídal přesně mé představě, jak má ústavní zřízenec vypadat. Ani na okamžik bych nezapochyboval, že není pravý.

To všechno působilo poněkud pesimisticky a naše zkušenost z Dartmooru nám v nejmenším nepomohla. Řekl jsem to Poirotovi, ale on by nikdy nepřiznal, že jsme ničeho nedosáhli.

„Pokračujeme,“ prohlásil, „postupujeme. Při každém setkání s tím mužem se dozvídáme něco málo o jeho uvažování a metodách. On o nás a našich plánech neví nic.“

„A v tomhle, Poirote,“ ohradil jsem se, „jako bychom byli on i já na stejné lodi. Nezdá se mi, že byste měl nějaký plán, spíš jen sedíte a čekáte, až něco udělá.“

Poirot se usmál.

„Mon ami, vy se nezměníte. Stále tentýž Hastings. Být v pohybu a jít jim po krku. Možná,“ podotkl, když se ozvalo klepání na dveře, „máte možnost. Třeba vstoupí náš přítel.“ A rozesmálo ho, jak jsem byl zklamaný, když vešel inspektor Japp s nějakým člověkem.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil inspektor. „Dovolte, abych vám představil kapitána Kenta z Tajné služby Spojených států.“

Kapitán Kent byl vysoký, štíhlý Američan s tváří tak podivuhodně nehybnou, že vypadala, jako by byla vyřezaná ze dřeva.

„Rád vás poznávám, pánové,“ zamumlal, když nám prudce třásl rukou.

Poirot přiložil na oheň velké poleno a přitáhl další křesla. Já jsem přinesl skleničky, whisky a sodu. Kapitán se zhluboka napil a zatvářil se spokojeně.

„Ve vaší zemi stále panují rozumné zákony,“ poznamenal.

„A teď do práce,“ spustil Japp. „Pan Poirot měl ke mně jistou prosbu. Zajímaly ho záležitosti týkající se jména Velká čtyřka a požádal mě, abych mu dal vědět, kdykoliv se s tímto pojmem služebně setkám. Nijak jsem se tou záležitostí nezabýval, ale vzpomněl jsem si na ni, když tady kapitán přišel s dost podivnou historkou. Okamžitě jse…