Muž v hnědém obleku

Kapitola I.

Když jsem byla naposled v Anglii, ze všech stran kde kdo ke mně přicházel, počínajíc významnými osobnostmi (representovanými lordem Nasbym) a končíc nepatrnými (representovanými naší bývalou druhou panskou Emilií), a žádali mne, abych napsala tento příběh. „Bože, slečno, jak krásnou knihu byste z toho všeho mohla napsati — skoro jako nějaký film!“

Připouštím, že jsou zde určité okolnosti, jež mne opravňují podejmouti se tohoto úkolu. Již od prvopočátku měla jsem účast v celé této aféře a od začátku až do konce jsem s ní byla nerozlučně spojena a byla jsem také slavnostně přítomna konci. A k tomu ještě mezery, jež bych nedovedla vyplniti svými vědomostmi, mohou býti na štěstí plně zakryty deníkem sira Eustacha Pedlera, jenž mne prosil, abych jej ke svým účelům použila.

Budiž tedy. — Anna Beddingfeldová počíná vyprávěti své dobrodružství:

Toužívala jsem vždycky po dobrodružstvích. Vězte, že život můj byl strašně jednotvárným. Můj otec, profesor Beddingfeld, byl jednou z nejproslulejších autorit, pokud se týkalo pračlověka. V myšlenkách svých dlel v dobách palaeolitických, nejstarších to dobách kamenných, a působilo mu skutečnou nesnáz, že jeho tělo obývalo moderní svět. Papá se ani za mák nestaral o moderního člověka — vždyť již s despektem pohlížel na člověka z doby neolitické, mladší to doby kamenné, jako na pouhého pasáka dobytka a nedovedl se upřímně rozehřáti, dokud alespoň nedospěl v mousterské periodě, nazvané tak podle jeskyně v severní Francii, kde byly učiněny bohaté nálezy z doby palaeolitické.

Na neštěstí není možno se obejíti bez styku s moderním člověkem, neboť člověk jest nucen odebírati určité zboží od řezníků, pekařů, mlékařů a obchodníků zeleninou. Poněvadž pak otec byl v myšlenkách cele zaujat minulostí a matka mi zemřela, když jsem byla ještě dítětem, připadl mi úkol obírati se praktickou stránkou života. Abych se upřímně přiznala, protivil se mi palaeolitický člověk, ať už to byl člověk nalezený v kraji Aurignacu, Mousterie anebo Chelle, vesměs to v místech severovýchodní Francie, anebo bůhví jaký ještě, a ačkoliv jsem opisovala a revidovala otcovo dílo O člověku neanderthalském a jeho předcích, tento předhistorický člověk naplňoval mne odporem a vždy jsem si myslívala, jaké to bylo štěstí, že všichni tito pralidé v dálných dobách minulých vyhynuli.

Nevím, zda otec tušil mé smýšlení o těchto věcech, pravděpodobně asi nikoliv, v každém případě by ho to však asi sotva zajímalo. Nevšímal si nikdy ani v nejmenším mínění ostatních. Myslím, že právě tato okolnost svědčila o jeho velikém duchu. Žilť také naprosto si nevšímaje nezbytných potřeb denního života. Poslušně snědl vše, co se mu předložilo, zdálo se však, že byl poněkud bolestně dotčen, došlo-li k otázce, jak se to má zaplatiti. Mvslím, že jsme neměli nikdy dosti peněz. Sláva, jíž se otec těšil, nebyla onoho druhu, jenž v náhradu přináší jmění. Ač byl členem takřka všech důležitých vědeckých společností a k jeho jménu se pojila řada knih a vědeckých pojednání, široká veřejnost sotva věděla o jeho existenci, a ačkoliv dlouhá řada jeho učených knih přispěla vydatnou měrou k souhrnu lidských vědomostí o původu člověka, pro široký dav neměla naprosto žádné přitažlivosti. Jenom při jedné příležitosti vzbudil pronikavý zájem veřejnosti. Měl totiž v jisté učené společnosti přednášku o prvotních šimpanzech. Tvrdil totiž, že lidská rasa v mládí vykazuje jisté anthropoidní rysy a že zatím co mladí šimpanzové mnohem více svými vlastnostmi se blíží lidem, u starých toho nelze pozorovati. To prý nasvědčuje tomu, že, jakkoliv naši předkové byli více podobni opicím než my, šimpanzové dřívější byli na vyšším stupni vývoje, nežli jejich nynější druh — jinými slovy, že šimpanzové jsou degenerováni. Podnikavý list „Daily Budget“, jenž měl právě nouzi o nějaké tučné, sensační sousto, ihned nato vyšel s ohromnými titulky: „Nepocházíme od opic, ale opice pocházejí od nás? Vynikající profesor tvrdí, že šimpanzové jsou vlastně degenerovaní lidé!“ — Krátce nato přišel k otci na návštěvu reportér a snažil se ho přiměti k tomu, aby o celém tématu napsal řadu populárních článků. Zřídka kdy jsem viděla otce tak rozzlobeného. Vyhodil místního reportéra beze všech okolků z domu, k tajné mé lítosti, poněvadž tou dobou jsme obzvláště postrádali peněz. V prvním okamžiku chtěla jsem běžeti za oním mladým mužem a sděliti mu, že otec si věc rozmyslil a že napíše žádané články. Vždyť jsem je mohla napsati sama a bylo velmi pravděpodobné, že by se otec vůbec nedověděl o této transakci, poněvadž vůbec nečetl „Daily Budget“. Nicméně jsem zamítla tento nápad, byl příliš odvážným a uskutečnila jsem z něho jen to, že jsem si nasadila svůj nejhezčí klobouk a smutně odešla do vesnice, abych si promluvila s naším kupcem, který byl již na nás opravdově rozzloben.

Reportér z „Daily Budgetu“ byl jediným mladým mužem, který kdy vstoupil do našeho domu. Byly doby, kdy jsem záviděla naší malé služebné Emilii, která, jakmile se jí jen naskytla příležitost, vycházívala na procházku s velikým námořníkem, s nímž byla zasnoubena. V době, kdy byl na moři, „aby se udržela ve formě,“ chodívala s mladým pomocníkem zelinářovým anebo s příručím od materialisty. Často jsem s lítostí uvažovala, že já nemám nikoho, s kým bych mohla choditi na schůzky. — Všichni přátelé mého otce byli již starší profesoři, obyčejně s dlouhými vousy. Jest sice pravda, že profesor Peterson mne jedenkráte k sobě láskyplně přitiskl a řekl mi, že mám „nádherný, útlý pás,“ a pokoušel se mne políbiti. Tento výrok vša…