Muž v hnědém obleku

Kapitola III.

V následujících týdnech jsem se hrozně nudila. Paní Flemmingová a její přítelkyně byly nanejvýš nezajímavé. Vydržely po celé hodiny hovořiti o sobě a o svých dětech, jak obtížno je dostati pro děti dobré mléko, a co řekly v mlékárně, bylo-li mléko špatné. Pak obyčejně přešly na služebné, jak těžko lze dostati dobrou služku, co řekli úřednici v kanceláři pro opatřování služeb a co ona zase řekla jim. Zdálo se, že je nikdy ani nepadlo přečíst si noviny a zajímati se o to, co se děje ve světě. Protivilo se jim cestovati — všechno prý jinde je jiné než v Anglii. Jedině Riviera jim vyhovovala, ovšem jen proto, že se tam bylo možno setkati se známými.

Poslouchala jsem je a musela jsem se hodně přemáhati, abych zůstala klidnou. Většina těchto žen byla zámožná. Celý širý nádherný svět jim byl otevřen, aby si jej prohlédly, ony však jen nečinně civěly ve špinavém, nudném Londýně a povídaly si o mlékařích a služkách! Vzpomínám-li nyní na to, myslím, že jsem byla tehda poněkud nesnášenlivou. Ale ony byly přece jen hloupé — hloupé i při způsobu života, který si zvolily: většina z nich vedla nanejvýš nepořádně a nedbale účty své domácnosti.

Moje záležitosti nepostupovaly kupředu nijak zvlášť rychlým tempem. Dům i nábytek byl prodán a stržená suma stačila právě ku krytí dluhů. Až dosud neměla jsem žádného úspěchu při hledání místa. Ne, že bych opravdu nějaké chtěla! Byla jsem pevně přesvědčena, vyjdu-li si za dobrodružstvím, že dobrodružství mne jistě potká na půli cesty. Jest to již moje teorie, že člověk vždy dosáhne toho, čeho si žádá.

Tato moje teorie měla se vbrzku osvědčiti i v praxi.

Bylo to začátkem ledna — abych byla přesnou, tedy osmého. Vracela jsem se z bezúspěšné návštěvy u jisté dámy, která říkala, že potřebuje sekretářku, spolu společnici, ale ve skutečnosti chtěla jen silnou nádenici, která by pracovala deset hodin denně za roční mzdu 25 liber. Po našem rozchodu, kdy obě dvě jsme se snažily potlačiti nezdvořilá slova, šla jsem po Edgare Road (rozmluva se odehrála v jistém domě v St. John’s Woodu) a zamířila přes Hyde Park k nemocnici sv. Jiří. Zde na rohu Hyde Parku jsem sestoupila na stanici podzemní dráhy a vzala si lístek až ke Gloucesterské třídě.

Jakmile jsem se octla na nástupišti, kráčela jsem až k jeho nejvzdálenějšímu konci. Moje pátravá mysl toužila po tom, aby se přesvědčila, zda tam jsou opravdu výhybky a otevřené prostranství mezi dvěma tunely právě za stanicí směrem k Down Street. Měla jsem takřka dětinskou radost, když jsem shledala, že můj dohad byl správný. Na tomto místě bylo velmi málo lidí na nástupišti a vzadu až na konci jsem byla jenom já sama a jakýsi muž. Když jsem šla kolem něho, tázavě jsem do sebe prudce vtáhla vzduch. Je-li vůbec nějaký zápach, který nemohu ani cítit, je to zápach kuliček proti molům! Těžký zimník tohoto muže byl jím přímo prosycen. Poněvadž nyní většina mužů nosívá zimníky již před lednem, měl tento zápach vlastně již dávno vyprchati. Onen muž stál za mnou těsně u okraje tunelu. Zdálo se, že jest zabrán v myšlenky, takže jsem ho mohla, aniž se to zdálo ode mne nezdvořilé, pozorovati. Byl to malý, hubený člověk velmi snědé tváře, se světle modrýma očima a malým, tmavým plnovousem.

„Přijel asi právě z ciziny,“ soudila jsem. „Proto jeho zimník tolik páchne. Přijel asi z Indie. Důstojník to není, poněvadž by neměl vousů. Patrně nějaký majitel čajových plantáží.“

V témž okamžiku se onen muž obrátil, jako by se chtěl po nástupišti vrátiti touž cestou, kudy přišel. Podíval se na mne a pak se jeho oči zahleděly na něco, co bylo za mnou, a výraz jeho tváře se náhle změnil. Všecek se zkřivil, jakoby zachvácen panickým strachem. Ustoupil o krok dozadu, jako by nevědomky ustupoval před nějakým nebezpečím, zapomínaje, že stál na samotném okraji nástupiště, a vzav převahu, zřítil se dolů.

Vyšlehl jasný blesk a ozval se praskavý zvuk. Vykřikla jsem. Se všech stran se sem sbíhali lidé. Z čista jasna se na nástupišti objevili dva staniční úředníci a převzali velení.

Zůstala jsem státi na svém místě, jakoby přikována k zemi při takovéto strašlivé podívané Jedna část mé bytosti byla poděšena tímto náhlým neštěstím, zatím co druhá bez jakéhokoliv vzrušení chladnokrevně a se zájmem sledovala postup prací, spojených se zdvíháním onoho muže s koleje, kterou probíhal silný elektrický proud, a kladením ho zpět na nástupiště.

„Prosím, nechte mne projíti, jsem lékař!“

Jakýsi štíhlý muž s hnědým vousem se protlačil kolem mne a sklonil se nad bezvládným tělem.

Když je prohlížel, zdálo se mi, že se mne zmocňuje jakýsi neurčitý pocit, že se zde děje cosi nepřirozeného. Nevím, zda tomu bylo skutečně tak, či zda se mi to jen zdálo. Konečně se lékař vzpřímil a potřásl hlavou.

„Nedá se nic dělati. Je naprosto mrtev!“

Všichni jsme se nahrnuli blíže k němu a rozlobený zřízenec se na nás rozkřikl:

„Okamžitě ustupte, ano? Což pak to má nějaký smysl, nahrnouti se zde kolem něho?“

Náhle se mne zmocnila nevolnost, rychle jsem se otočila a běžela po schodech nahoru ke zdviži. Cítila jsem že to bylo příliš hrozné. Musila jsem se dostati co nejdříve na vzduch. Doktor, jenž prohlížel mrtvého, byl právě přede mnou. Jedna část zdviže počínala právě stoupati, zatím co druhá sjížděla dolů, a on rychle vskočil dovnitř. Při tom utrousil kousek papíru.

Zastavila jsem se, zvedla jej a běžela za ním. Avšak dvířka zdviže …