Muž v hnědém obleku

Kapitola XVI.

Druhého dne ráno využila jsem příležitosti a zmocnila jsem se plukovníka Race. Právě byla skončena dražba na čísla. Kdo vydražil číslo, které odpovídalo počtu mil ujetých lodí za uplynulých 24 hodin, bral celý obnos, který byl za všechna čísla vydražen. Procházeli jsme se spolu po palubě.

„Jak se vám daří dnes ráno, cikánečko? Ještě tolik toužíte po pevnině, a po kočovném životě?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nyní, kdy moře se chová tak klidně, nejraději bych se na něm plavila navždycky.“

„Jaké to nadšení!“

„Což není dnes nádherné jitro?“

Naklonili jsme se spolu přes zábradlí. Hladina byla hladká jako zrcadlo a moře bylo jako by pokryto olejem. Byly na něm barevné veliké skvrny, modré, bledě zelené, smaragdové, purpurové i sytě oranžové, jako na nějakém kubistickém obraze. Občas kmitl se stříbrný záblesk létající ryby. Vzduch byl vlahý a teplý, skoro lepkavý. Jeho vanutí budilo dojmem vonného laskání.

„Vyprávěl jste nám včera v noci velmi zajímavý příběh,“ přerušila jsem ticho.

„Který?“

„Onen příběh o démantech.“

„To věřím, ženy se vždy zajímají o démanty.“

„Ovšem, že se zajímáme. Mimochodem řečeno — co se stalo s oním druhým mladým mužem? Říkal jste, že se onoho podniku zúčastnili dva.“

„S mladým Lucasem? Nemohli přirozeně žalovati jednoho, aniž by žalovali druhého, takže vyvázl také bez trestu.“

„Myslím, co se s ním stalo potom. Ví to někdo?“

Plukovník Race se díval přímo před sebe na moře. Jeho tvář byla bezvýrazná jako tvář masky, měla jsem však dojem, že mu nebyly vhod moje otázky. Nicméně dosti ochotně na ně odpověděl.

„Zúčastnil se války a choval se statečně. Byl zanesen do seznamu pohřešovaných a raněných — myslí se, že padl.“

Tím bylo řečeno vše, co jsem chtěla věděti. Nežádala jsem více. Byla jsem však více než udivena, jak mnoho plukovník Race věděl. Úloha, kterou v těchto všech věcech hrál, mne uváděla ve zmatek.

Učinila jsem ještě jednu věc. Promluvila jsem si se stewardem. Dala jsem mu menší zpropitné a brzy jsem mu rozvázala jazyk.

„Snad nebyla, slečno, ona dáma poděšena? Zdá se, že šlo jen o jakýsi nevinný žert. O nějakou sázku, aspoň tak jsem tomu rozuměl.“

Kousek po kousku jsem z něho dostala vše. Na cestě z Kapského města do Anglie odevzdal mu jeden z cestujících svitek filmů s příkazem, že mají být na zpáteční cestě dne dvaadvacátého ledna o jedné hodině v noci vhozeny na lůžko do kabiny čís. 71, Kabinu prý bude obývati dáma, a věc mu byla vylíčena jako sázka. Vytušila jsem, že stewardovi bylo asi hojně zaplaceno za úlohu, kterou hrál v této transakci. Jméno oné dámy nebylo proneseno. Poněvadž se paní Blairová odebrala přímo do kabiny čís.71, intervenujíc, ihned jak přišla na palubu, u pokladníka, neměl steward ani tušení, že ona nebyla dotyčnou dámou. Cestující, který zařídil tuto transakci, jmenoval se Carton a jeho popis se přesně shodoval s popisem muže zabitého na podzemní dráze.

A tak bylo do všech podrobností vyjasněno jedno tajemství a démanty byly zřejmě klíčem k celé situaci.

Poslední dny na Kilmordenu zdály se ubíhati velmi rychle. Čím více jsme se blížili ke Kapskému Městu, tím více jsem byla nucena pečlivě uvažovati o svých dalších plánech. Bylo zde tolik lidí, jež jsem si přála mít na očích! Pan Chichester, sir Eustach Pedler a jeho sekretář a k tomu ještě plukovník Race! Jak to mám zaříditi? Přirozeně byl to Chichester, jenž měl největší nárok na moji pozornost. Chtěla jsem již skoro, ač nerada, propustiti sira Eustacha a pana Pageta z postavení podezřelých, když náhodná rozmluva vzbudila ve mně jisté nové pochybnosti.

Nezapomenula jsem na nepochopitelné rozpaky páně Pagettovy, kdykoliv přišla řeč na Florencii. Poslední večer seděli jsme všichni na palubě a sir Eustach se obrátil se zcela nevinnou otázkou na svého sekretáře. Nepamatuji se již přesně, co to bylo, myslím, že se to týkalo zpožďování vlaků v Itálii. Zpozorovala jsem však ihned, že pan Pagett jevil tytéž rozpaky, které již dříve vzbudily moji pozornost. A když sir Eustach požádal paní Blairovou o tanec, rychle jsem si přesedla k panu Pagettovi. Umínila jsem si, že se dostanu celé věci na kloub.

„Vždycky jsem tolik toužila po tom, podívati se do Italie,“ pravila jsem. „Zvláště do Florencie. Jistě se vám tam hodně líbilo?“

„Zajisté, velmi se mi tam líbilo, slečno Beddingfeldová. Odpusťte však, prosím, mám zde jistou korespondenci sira Eustacha, která —“

Chopila jsem ho pevně za rukáv u kabátu.

„Och, nesmíte mi utéci!“ zvolala jsem přepjatým hlasem přezrálé vdovy. „Jsem přesvědčena, že by siru Eustachovi jistě nebylo vhod, kdybyste mne tu zanechal samotnou bez možnosti si s někým pohovořiti. Zdá se, že vám nikdy není milé, hovoří-li se o Itálii. Oh, pane Pagette, mám skoro chuť věřit, že jste tam tajně něco provedl!“

Držela jsem stále ruku na jeho paži a mohla jsem cítiti, jak s sebou trhl.

„Naprosto ne, slečno Beddingfeldová,“ řekl stísněným hlasem. „Působilo by mi jen potěšení, kdybych si o tom všem mohl s vámi pohovořiti, bohužel mám zde však nějaké kabelogramy —“

„Oh, pane Pagette, to je slabá výmluva! Řeknu siru Eustachovi —“

Nedokončila jsem. Opět s sebou trhl. Bylo viděti, že jeho nervy jsou ve velmi špatném stavu,

„Co chcete věděti?“

Musela jsem se v duchu smáti resignovanému tonu jeho hlasu,

„Všechno! O obrazech, olivových stromech —“

Zarazila jsem se, nevědouc, co mám dále říci.

„Myslím, že mluvíte italsky?“ poznamenala jsem.

„Na neštěstí ani slova. Dohovořím se ovšem ale s vrátnými — anebo s — průvodci.“

„Zcela správně,“ pospíšila jsem si s odpovědí.

„Který obraz se vám nejvíce líbil?“

„Eh — Madonna — od Rafaela — víte?“

„Drahá, krásná Florencie,“ zašeptala jsem sentimentálně, „jak malebně se rozkládá na březích Arna! Překrásná řeka! A což Duomo! Pamatujete se na Duomo?“

„Ovšem, ovšem.“

„Rovněž krásná řeka, že?“ odvážila jsem se k poznámce. „Jistě ještě hezčí než Arno, ne?“

„Rozhodně — řekl bych.“

Povzbuzena úspěchem své malé pasti, kterou jsem naň nastražila, pokračovala jsem dále. Nezbývalo zde však již mnoho, o čem by by…