Muž v hnědém obleku

Kapitola XXVII.

Harry naslouchal, zatím co jsem vypočítávala všechny události, které jsem popisovala na předešlých stránkách. Nejvíce ho překvapilo a uvedlo v úžas, že všechny démanty byly v mém, resp. v Zuzanině držení. Tuto možnost nikdy nepředpokládal. Po vyslechnutí jeho vyprávění jsem ovšem usoudila, že to bylo dílem Cartonovým — či spíše Nadininým, ježto jsem ani trochu nepochybovala, že byl to její mozek, jenž vymyslil tento plán. Chtěl-li se kdo s úspěchem zmocniti démantů, nesměl použíti vůči ní žádné překvapující taktiky. Tajemství bylo uzamčeno v jejím mozku a plukovník patrně neměl ani tušení, že démanty byly svěřeny do úschovy stewardovi na oceánském parníku.

Harryho původní nařčení z krádeže zdálo se být vyvráceno. Bylo však zde druhé, mnohem vážnější obvinění, které křížilo všechny naše další činnosti, poněvadž, jak věci stály, on nemohl vystoupiti ua veřejnost, aby osobně hájil svoji věc.

K jedné věci jsme se neustále vraceli, k otázce, kdo je „Plukovník“. Byl jím Guy Pagett, anebo nebyl?

„Skoro bych řekl, že jím byl, ale jedna věc tomu odporuje,“ řekl Harry. „Zdá se být naprosto jisto, že to byl Pagett, jenž zavraždil v Marlowu Annitu Grünbergovou — a to také zcela určitě nasvědčuje domněnce, že on je opravdu Plukovníkem, ježto i záležitosti Nadininy nebyly takové povahy, aby mohly být vyřizovány nějakou podřízenou osobou. Nikoliv — jediná věc, která stojí v cestě této domněnce, jest jeho pokus odstraniti vás z cesty oné naší poslední noci na lodi. Viděl jste, že Pagett zůstal daleko odtud v Kapském Městě — a žádným způsobem nemohl by se sem dostati před příští středou. Je málo pravděpodobné, že by měl nějaké emisary v těchto končinách a všechny jeho plány směřovaly k tomu, vyříditi vás v Kapském Městě. Ovšem mohl telegrafovati svoje instrukce některému svému pomahači do Johannesburgu, jenž mohl vstoupiti v Mafekingu do vlaku, odjíždějícího do Rhodesie, ale jeho instrukce by musily býti obzvláště určité, aby umožnily napsání onoho dopisu.

Seděli jsme chvíli mlčky, potom Harry pomalu pokračoval:

„Říkáte, že paní Blairová spala, když jste opouštěla hotel a že sir Eustach diktoval slečně Pettigrewové? Kde byl plukovník Race?“

„Nemohla jsem ho nikde nalézti.“

„Mohl by on míti nějakou příčinu k domněnce — že my dva jsme spolu v přátelském poměru?“

„To by mohl míti,“ řekla jsem zamyšlena, vzpomínajíc na naši rozmluvu na zpáteční cestě do Matopoos. „Jeho osobnost působí sice velmi silným dojmem,“ pokračovala jsem, „ale nikterak neodpovídá představám „Plukovníka“. Ostatně takováto domněnka by byla nesmyslem. Je u tajné policie.“

„Jak víme, že je u ní? Je nejsnazší věcí na světě předstírati něco takového. Nikdo to nepopírá a zpráva o tom se šíří tak dlouho, až každý tomu věří jako evangeliu. Skýtá to výmluvu pro všechna tajuplná konání. Anno, máte ráda Race?“

„Mám a nemám. Odpuzuje i okouzluje mne zároveň; jsem si vědoma toliko jedné věci, že vždycky mám před ním jaksi strach.“

„Jak víte, byl v Jižní Africe právě v době, kdy byla ona loupež spáchána,“ řekl zvolna Harry.

„Ale byl to také on, jenž vypravoval Zuzaně všechno o „Plukovníkovi“, i to, jak se pokoušel v Paříži mu skočiti na krk.“

„To může být přetvářka — anebo nějaký jiný, zvlášť chytrý tah.“

„Ale jak do toho přichází Pagett? Je snad Racem placen?“

„Možná,“ pravil pozvolna Harry, „možná také, že vůbec nemá s věcí nic společného.“

„Jak to?“

„Jen si vzpomeňte, Anno. Slyšela jste někdy, jak Pagett sám vysvětloval onu noční událost na Kilmordenu?“

„Ano — od sira Eustacha.“

Opakovala jsem mu ji. Harry pozorně naslouchal.

„Spatřil prý muže přicházejícího z protějška od kabiny sira Eustacha a sledoval ho na palubu. Odpovídá toto tvrzení pravdě? A nyní, kdo měl kabinu naproti kabině sira Eustacha? Plukovník Race. Předpokládejme, že se plukovník Race plížil na palubu a nemaje úspěchu při svém útoku na vás, oběhl palubu a setkal se s Pagettem, jenž právě vycházel dveřmi salonu. Srazil ho k zemi a vskočiv dovnitř, zavřel za sebou dvéře. Běhali jsme kolem a nalezli Pagetta, jak tam ležel. Což kdyby to takhle bylo?“

„Zapomínáte, že prohlásil s určitostí, že vy jste ho srazil k zemi.“

„Dejme tomu, jakmile znovu nabude vědomí, že mne spatří se vzdalovati. Nebude míti za to, že jsem to byl já, jenž jsem naň útočil? Obzvláště, domníval-li se, že jsem ho před tím pronásledoval.“

„Ano, to jest možné,“ řekla jsem zvolna. „ A však to rázem mění všechny naše předpoklady, nehledě ani k tomu, že jsou zde ještě jiné věci.“

„Mnohé z nich je možno snadno vysvětliti. Onen muž, jenž vás stopoval v Kapském Městě, hovořil s Pagettem a Pagett se díval na hodinky. Onen muž se ho mohl toliko ptáti, kolik je hodin.“

„Myslíte tedy, že to byla jen náhoda?“

„Ne zcela. V tom všem je jakási metoda, spojující Pagetta s celou aférou. Proč byl zvolen Mill House za místo vraždy? Bylo to proto, že byl Pagett v Kimberley v době, kdy byly uloupeny ony démanty? Měl snad být on oním obětním beránkem v případě, že bych se býval proti jejich očekávání neobjevil na scéně?“

„Tedy vy se domníváte, že by mohl být naprosto nevinen?“

„Vypadá to tak, avšak, i když je tomu tak, musili bychom vyzvěděti, co dělal v Marlowu. Kdybychom od něho dostali rozumné vysvětlení toho, octli bychom se na pravé stopě.“

Na to povstal.

„Uplynula již půlnoc. Vstupte dovnitř a jděte se, Anno, trochu vyspat. Ještě než se rozední, převezu vás na svém člunu. Musíte stihnouti vlak v Livingstonu. Mám tam přítele, který vás ukryje do té doby, než bude čas k odjezdu. Odjedete do Bulawaya a tam použijete vlaku do Beiry. Budu se moci dozvěděti od svého přítele v Livingstonu, co se zatím událo v hotelu a kde jsou nyní vaši přátelé.“

„Beira,“ řekla jsem, pohroužena v myšlenky.

„Ano, Beira jest místem pro vás. Tohle jest práce pro muže. Přenechte to mně!“

Zatím co jsme byli zabráni do rozmluvy, nemysleli jsme na nic jiného. Nyní však se nás znovu zmocnilo vzrušení. Nedívali jsme se ani na sebe navzájem.

„Nuže dobře,“ řekla jsem a zamířila do chatrče.

Ulehla jsem na …