Muž v hnědém obleku

Kapitola XII.

Úryvky z deníku sira Eustacha Pedlera.

Předvším jest zde nutno se zmíniti o výhodách života na lodi. Je naprosto klidným. Moje šedivé vlasy mne na štěstí chrání před nedůstojným vyskakováním po jablkách, běháním nahoru a dolů po palubě s vejcemi a bramborami a ještě před mnoha jinými namáhavými sporty, jako jsou na př. „Bratří Billové, polštářové zápasy na rahně“ a jiné hry. Bylo mi vždycky záhadou, jakou zábavu nalézají lidé v těchto někdy přímo bolestných hrách. Ale — je mnoho hlupáků na světě. Člověk jen velebí Boha, že na světě jsou a klidí se jim z cesty.

Na štěstí snáším výtečně plavbu. Ubohý Pagett však nikoliv. Sezelenal hned, jak jsme vyjeli ze Solentu nedaleko za Southamptonem. Myslím, že můj druhý tak zvaný sekretář trpí také mořskou nemocí. V každém případě se dosud neobjevil. Možná také, že to není mořská nemoc, nýbrž vysoká diplomacie. Hlavní věc je, že jsem já jím dosud nebyl obtěžován.

Celkem vzato, jsou na palubě samí všední lidé. Jenom dva slušní hráči bridge a jediná velmi hezká dáma — paní Clarence Blairová. Setkal jsem se s ní ovšem již v Londýně. Jest jedinou z oněch málo žen, jež znám, o níž možno říci, že má smysl pro humor. Rád s ní hovořím a bavil bych se s ní ještě raději, kdyby nebylo dlouhonohého, zamlklého osla, který se na ni přilepil jako klíště. Nemohu ani uvěřiti, že by tento plukovník Race ji opravdu bavil. Budí svým způsobem dobrý dojem a jest hezký muž, je však nudný jako voda v příkopě. Je to jeden z oněch silných zamlklých mužů, po nichž spisovatelky a mladá děvčata jsou jako posedlé.

Když jsme vypluli z Madeiry, vyškrabal se na palubu Guy Pagett a neupřímným hlasem začal cosi žvaniti o práci. Což, k čertu, se někomu chce pracovati na palubě lodi? Jest sice pravda, že jsern na začátek léta slíbil svým vydavatelům svoje „Paměti“, ale co na tom? Kdo dnes ve skutečnosti čte paměti? Staré dámy v malých městech. A jakou vlastně mají cenu moje paměti? Narazil jsem ve svém životě na určitý počet tak zvaných slavných lidí. S pomocí Pagettovou vymýšlím o nich nevkusné anekdoty. Pravdou však při tom jest, že Pagett je pro tuto práci příliš počestný. Nechce mne nechati, abych si vymýšlel anekdoty o lidech, s kterými jsem se mohl setkati, ale nesetkal.

Zkusil jsem to s ním vlídně.

„Vypadáte, milý hochu, jako dokonalá zřícenina,“ řekl jsem mu vesele. „Potřebujete nutně sednouti si na palubě na slunce. Ne — ani slova! Práce musí počkat!“

Shledal jsem, že první věc, se kterou přišel, byla, aby mne trápil k vůli najmutí ještě jedné kabiny. „Ve vaší kabině není možno pracovati pro nedostatek místa, sire Eustachu. Je plná zavazadel.“

Z jeho tonu byste mohli souditi, že považuje zavazadla za nějaké šváby, za něco, co tam nepatří.

Vyložil jsem mu, že by neměl ztráceti ze zřetele, že bývá zvykem, koná-li člověk nějakou delší cestu, že si vezme s sebou několik obleků. Odpověděl mi svým unylým úsměvem, s jakým vždy vítá moje žertovné narážky a pak obratem ruky se vrátil znovu k věci.

„A v mé malé díře nemůžeme ani pracovati.“

Znal jsem Pagettovy „malé díry“ — míval zpravidla nejlepší kabinu na lodi.

„Lituji, že vám tentokráte nevyprázdnil kapitán svoji kabinu,“ řekl jsem sarkasticky. „Bezpochyby byste uložil rád některé ze svých přebytečných zavazadel do mé kabiny, že?“

Na člověka rázu Pagettova není radno jíti se sarkasmem. Ihned se jeho tvář rozzářila.

„Och ano, kdybych se mohl zbaviti psacího stroje a kufru s tiskopisy —“

Kufr s tiskopisy váží několik pořádných tun. Bývá příčinou nekonečných nepříjemností s nosiči zavazadel a skoro bych řekl, že je životním úkolem Pagettovým vždy mi jej nějakým způsobem hoditi na krk. Jest neustálým předmětem zápasu mezi námi. Zdá se, že jej považuje za mé soukromé vlastnictví, na němž mi zvlášť záleží. Já však na druhé straně považuji péči o něj za jedinou věc, k vůli níž si vlastně držím sekretáře.

„Dobře tedy, najměte zvláštní kabinu,“ řekl jsem kvapně.

Věc zdála se být zcela jednoduchou, kdyby Pagett tak hrozně rád nedělal ze všeho nějakou záhadu. Ihned druhý den přišel ke mně, tváře se jako spiklenec z doby Renaissance.

„Pamatujete se, že jste mne vyzval, abych najal kabinu čís.17 za kancelář?“

„Nu — a co na tom? Zatarasil snad kufr na papíry dvéře?“

„Otvory do dveří jsou ve všech kabinách stejného rozměru,“ odvětil vážným hlasem. „Chci vám jen tolik říci, že s onou kabinou se děje cosi záhadného.“

Vzpomínka na čtení strašidelného románu „Hořejší postel“, bleskla mi hlavou.

„Myslíte-li, že tam straší,“ řekl jsem, „tedy na tom nezáleží, vždyť tam nebudeme spáti. Duchové nepůsobí na psací stroje.“

Pagett pravil, že se nejedná o strašidlo, a konečně, že ani nedostal kabinu čís.17. Na to mi vyprávěl dlouhou, zamotanou historii. Seznal jsem z ní, že pan Chichester a dívka jménem Beddingfeldová se div nepoprali k vůli této kabině. Není třeba podotýkati, že dívka vyhrála, a Pagett byl zřejmě nad tím velmi rozmrzen.

„Obě druhé kabiny čís. 13 a 18 jsou lepší,“ stále opakoval. „Oni však o nich nechtěli ani slyšeti.“

„Nu, pokud se týče tohoto,“ řekl jsem potlačuje zívání, „vy také jste nechtěl, drahý Pagette.“

Podíval se na mne vyčítavě.

„Řekl jste mi přece, abych najal sedmnáctku!“

Pagett někdy vypadá jako příslovečný „chlapec na hořící palubě“.

„Milý příteli,“ řekl jsem nevrle. „Uvedl jsem kabinu čís.17, poněvadž jsem náhodou pozoroval, že je prázdná. Nemyslil jsem tím však, abyste na ni tak neústupně trval — 13 nebo 18 by byly právě tak dobré.“

Vypadal uražen.

„Přes to však jest v tom cosi záhadného,“ trval na svém. „Kabinu dostala slečna Beddingfeldová, avšak dnes ráno jsem viděl pana Chichestera, jak se z ní vykradl jako zloděj.“

Podíval jsem se na něho přísně.

„Jestliže se pokusíte vyvolati nějaký nechutný skandál mezi panem Chichesterem, jenž je misionář — třebas že je mimo to dokonale otravný chlap — a onou půvabnou dívkou, Annou Beddingfeldovou, neuvěřím vám z toho ani slova —“ pravil jsem c…