Muž v hnědém obleku

Kapitola XVII.

Úryvky z deníku sira Eustacha Pedlera

Mount Nelson Hotel, Kapské Město

Opravdu jsem si zhluboka oddychl, když jsem se dostal z Kilmordenu. Po celou dobu, co jsem byl na lodi, jsem měl dojem, jakobych byl zaplétán do nějaké sítě intrik. Aby všemu tomu dodal koruny, Pagett se potřeboval ještě včera v noci v opilosti pustiti do nějaké rvačky. Je to všechno velmi hezké, vymlouvati se na vše možné, ale to bude jistě pravá příčina: co jiného byste si asi pomysleli o muži, jenž k vám přijde s boulí na straně hlavy velikou jako vejce a s modřinou na oku, která hraje všemi duhovými barvami?

Pagett bude se přirozené tvrdošíjně snažiti obestříti celou věc tajemstvím. Podle něho byste myslili, že jeho namodralé oko jest bezprostřední příčinou jeho oddanosti mým zájmům. Jeho vysvětlení bylo neobyčejně záhadné a rozvláčné, takže mi to trvalo dlouhou dobu, než jsem vlastně pochopil, kde má hlavu a kde patu.

Abych počal — zahlédl prý jakéhosi muže, který se choval podezřele. To jsou vlastní slova Pagettova. Vzal je jistě z nějakého románu, o německých špehounech. Co míní mužem, jenž se chová podezřele, Pagett ani sám neví. Řekl jsem mu to.

„Plížil se po chodbě jako zloděj, a bylo již po půlnoci, sire Eustachu.“

„Nu dobrá, co však vy jste tam měl na práci? Proč jste již nebyl v posteli a nespal jako pořádný křesťan?“ ptal jsem se ho zlostně.

„Šifroval jsem vaše telegramy, pane, a pak jsem psal na stroji váš deník, aby byl úplným až ku dnešnímu dni.“

Věřte, že Pagett je vždycky v právu, a k tomu ještě z toho vyjde jako mučedník!

„Nu a?“

„Právě jsem si myslil, že bych se mohl trochu projít, než půjdu spát, sire Eustachu. Do chodby vcházel jakýsi muž právě od vaší kabiny, Podle toho, jakým způsobem se kolem sebe ohlížel, hned jsem si myslil, že je v tom něco podezřelého. Plížil se nahoru po schodech vedle salonu. Já za ním!“

„Milý Pagette,“ řekl jsem, „proč by si nemohl onen ubožák vyjíti na palubu, aniž by se mu někdo věšel na paty. Vždyť mnoho lidí spí vůbec na palubě — vždycky jsem si myslil, že to musí býti velmi nepohodlné. Námořníci vás v pět hodin ráno spláchnou jako celou palubu.“ Zachvěl jsem se při této představě.

„Každým způsobem,“ pokračoval jsem, „jestliže jste šel a obtěžoval nějakého chudáka, který trpí nespavostí, nedivím se pranic tomu, že vám jednu vrazil.“

Pagett trpělivě naslouchal.

„Račte mne jen vyslechnouti, sire Eustachu. Byl jsem přesvědčen, že onen muž slídil zde v blízkosti vaší kabiny, kde neměl naprosto ničeho na práci. V této chodbě jsou jen dvě kabiny, vaše a colonela Race.“

„Race,“ řekl jsem, zapaluje si pečlivě doutník, se může postarati sám o sebe, aniž by k tomu potřeboval vaší pomoci, Pagette,“ a dodal jsem, jako by mne to dodatečně napadlo, „rovněž tak i já.“

Pagett přistoupil blíže a těžce oddychoval, což činí vždy, kdykoliv se chystá prozraditi nějaké tajemství.

„Pomyslete si, sire Eustachu, domníval jsem se, nyní ale jsem si tím opravdu jist — že to byl Rayburn.“

„Rayburn?“

„Ano, sire Eustachu.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Rayburn je příliš rozumným, aby mne chtěl buditi o půlnoci.“

„Zcela správně, sire Eustachu. Myslím, že to byl colonel Race, k němuž šel. — Tajná schůzka, — šel si pro rozkazy!“

„Nesyčte na mne, Pagette,“ řekl jsem, poodstupuje trochu od něho, „a dýchejte pravidelně! Váš nápad je holým nesmyslem. Proč by si dávali tajnou schůzku o půlnoci? Chtěli-li si navzájem něco říci, mohli tak učiniti zcela běžným a přirozeným způsobem ráno na palubě při polévce.“

Mohl jsem pozorovati, že Pagett přece jenom nebyl úplně přesvědčen.

„Něco se dělo včera v noci, sire Eustachu,“ trval na svém, neboť proč by mne jinak Rayburn tak surově napadl?“

„Jste si tím úplně jist, že to byl Rayburn?“

Vypadalo to, jako by o tom byl Pagett pevně přesvědčen. Byla to jediná část celého vyprávění, ohledně níž nejevil naprosto žádných rozpaků.

„V celé věci je něco hrozně záhadného,“ pravil.

„Přede vším, kde je vlastně Rayburn?“

Bylo skutečně pravda, že jsme toho chlapíka od té doby, co jsme vstoupili na pevnou zem, ani okem nespatřili. Do hotelu s námi také nepřijel. Nevěřím že se bojí z nějaké neznámé příčiny Pagetta.

Vůbec celá věc je velmi mrzutá. Jeden z mých sekretářů zmizel do neznáma, a druhý vypadá jako sprostý pěstní zápasník. Nemohu ho nyní v tomto stavu vzíti s sebou. Vždyť bych se stal terčem posměšků celého Kapského Města. Později ve dne (k večeru) mám smluvenou schůzku, abych odevzdal Milrayův „billet-doux“, ale Pagetta nevezmu s sebou. Hrom aby vzal chlapa i s jeho slíděním!

Když se to vezme kolem a kolem, jsem opravdu podrážděn. Měl jsem otravnou snídani s otravnými lidmi. Holandská číšnice s tlustými kotníky potřebovala celou půlhodinu k tomu, než mi přinesla špatný kus ryby. K tomu ještě zcela mne unavil onen nesmysl, vstávati ráno o páté hodině při příjezdu do přístavu, aby člověk viděl ospalostí mžourající lékaře a držel ruce nad hlavou.

Později:

Stala se velmi vážná věc. Přišel jsem na schůzku s ministerským předsedou a vzal jsem s sebou Milrayův zapečetěný dopis. Nevypadal nikterak, jako by si s ním byl někdo nepovolaně zahrával, uvnitř však byl prázdný arch papíru…