Muž v hnědém obleku

Kapitola XXXIV.

Oné noci jsme se již nemohli vrátiti do Johannesburgu. Střelba přicházela již velmi blízko a soudila jsem, že jsme byli od města více méně odříznuti vzhledem k tomu, že vzbouřenci se zmocnili nové části předměstí.

Našim útočištěm byla farma vzdálená asi 20 mil od Johannesburgu přímo venku na rovině. Klesala jsem únavou. Všechna úzkost a vzrušení posledních dvou dnů mne tu zanechaly jen o málo lepší pomačkaného hadru.

Stále jsem se nutila opakovati si v duchu, aniž bych tomu dovedla uvěřiti, že naše strasti jsou již opravdu překonány. Byli jsme s Harrym pospolu a neměli jsme se již nikdy odloučiti. Přes to prese všechno jsem si byla vědoma, že stojí mezi námi jakási překážka, jakási stísněnost Harryho, jejíž příčinu jsem nedovedla uhádnouti.

Sir Eustach byl odvezen opačným směrem, doprovázen silnou stráží. Kynul nám při rozchodu vesele rukou.

Časně ráno jsem si vyšla usednouti na „stoep“ — verandu to před vchodem do domu a dívala jsem se pres rovnou krajinu směrem k Johannesburgu. Dívala jsem se na veliké rybníky, jichž hladina se leskla v bledém ranním slunečním přísvitu, a naslouchala hlubokému rachotivému ohlasu střelby. Revoluce tedy nebyla ještě u konce.

Farmářova žena vyšla ven a zvala mne na snídani. Byla to vlídná duše, jež se ke mně chovala jako matka a již jsem si velmi oblíbila. Harry odešel ještě před východem slunce a dosud se nevrátil, tak mi aspoň oznamovala. Opět jsem pocítila, jak se mne na okamžik zmocnil záchvat nepokoje. Jaký to byl stín mezi námi, jehož přítomnost jsem si uvědomovala?

Po snídani jsem usedla opětně s knihou v ruce venku na stoep, avšak nečetla jsem. Byla jsem tak zahloubána v myšlénky, že jsem ani nepozorovala, že přijel Race a seskočil s koně. Povšimla jsem si teprve tehdy jeho přítomnosti, až když řekl: „Dobré jitro, Anno!“

„Oh,“ řekla jsem, zardívajíc se, „to jste vy?“

„Ano, smím si sednouti?“

Přitáhl si vedle mne židli. Bylo to poprvé od onoho dne v Matoppos, co jsme byli zase pospolu sami. Jako vždy pociťovala jsem zvláštní směs obdivu a strachu, kterou ve mne vždy budil.

„Co jest nového?“, tázala jsem se.

„Smuts přibude zítra do Johannesburgu. Prorokuji tomuto povstání ještě nanejvýš tři dny, než se úplně zhroutí. Mezitím bude boj zuřiti dále.“

„Přála bych si,“ řekla jsem, „aby se mohlo s určitostí říci, že v tomto boji nalezli smrt praví lidé. Myslím ty, kdož chtěli vskutku bojovati — ne snad ony všechny, kteří žijí náhodou v oněch částech města, kde se boj strhl.“

Přisvědčil.

„Vím, co tím míníte, Anno. V tom právě spočívá nespravedlnost války. Mám však pro vás další novinky.“

„Nuže?“

„Doznání vlastní neschopnosti. Pedlerovi se podařilo uniknouti.“

„Jakže?“

„Ano. Nikdo neví, jakým způsobem to provedl. Byl na noc bezpečně uzamčen v pokoji v hořejším poschodí jedné z okolních farem, které vojsko zabralo, — ale dnes ráno byl pokoj prázdný a ptáček uletěl.“

V duchu jsem se jaksi zaradovala nad touto zprávou. Až doposud vkrádala se do mé duše sympatie pro sira Eustacha, které jsem se nedovedla zbaviti. Jsem si vědoma, že bych zasloužila pokárání, ale vskutku bylo tomu tak, obdivovala jsem ho. Byl sice ničema, jenž kráčel přes mrtvoly, byl však přece jen příjemný. Od té doby jsem se již nikdy nesetkala s nikým, kdo by jen z polovice byl tak zábavným.

Rozumí se samo sebou, že jsem nedala na sobě znáti, jakým dojmem na mne působila tato novinka. Plukovník Race cítil přirozeně pravý opak. Usiloval o to dostati sira Eustacha do rukou spravedlnosti. Když člověk o věci důkladněji přemýšlel, neshledá…