Smrt lorda Edgwarea

22. kapitola
Podivné chování Hercula Poirota

„Pro Boha živého...“ spustil jsem, jakmile jsme dorazili domů.

Poirot mne umlčel gestem, které mi připadalo snad nejvýstřednější ze všech, která mi kdy předvedl: oběma rukama divoce vířil ve vzduchu.

„Zapřísahám vás, Hastingsi! Teď ne. Teď ne!“

S těmito slovy popadl klobouk, narazil si ho na hlavu, jako kdyby netušil, jak se má s klobouky zacházet, a vyběhl z pokoje. Když se asi za hodinu objevil Japp, nebyl Poirot ještě zpátky.

„Malý muž je pryč?“ zkoumal inspektor.

Přikývl jsem.

Japp se posadil do křesla a otíral si čelo kapesníkem. Byl velmi horký der.

„Který čert ho vzal?“ vyptával se. „Tedy povím vám, kapitáne Hastingsi, že byste mne pírkem porazil, když přistoupil k tomu mladíkovi a řekl: ,Já vám věřím.` Pro Boha živého, vždy to vypadalo, jako kdyby vystupoval v nějakém romantickém melodramatu. Já z toho byl na mrtvici.“

„Já také,“ řekl jsem.

„A pak si klidně vypochoduje z domu,“ pokračoval Japp. „Co vám o tom vlastně pověděl?“

„Nic,“ odvětil jsem.

„Vůbec nic?“

„Absolutně nic. Chtěl jsem s ním o tom hned mluvit, ale rychle mne odbyl, a já si řekl, že bude lepší nechat ho chvilku na pokoji. Když jsme se vrátili sem, pokoušel jsem se z něj něco vytáhnout, ale on začal šermovat rukama, vzal klobouk a odešel pryč.“

Dívali jsme se jeden na druhého. Japp si významně poklepal na čelo.

„Musí být...“ řekl.

Pro jednou jsem byl nakloněn s ním souhlasit. Japp v minulosti už několikrát naznačoval, že je Poirot „praštěný“. Většinou to bylo v případech, kdy ani jeden z nás jednoduše netušil, k čemu Poirot směřuje. Tentokrát mi však, musím přiznat, připadalo Poirotovo chování zcela nepochopitelné, protože nejdříve byla jeho vlastní teorie triumfálně prokázána, a pak se obrátil proti ní. Každopádně, jestliže ne praštěný, tedy alespoň velice vrtkavý.

Bylo toho opravdu dost, aby to vyplašilo i jeho nejvytrvalejší přívržence. Jenom jsem ustaraně zavrtěl hlavou.

„Vždycky býval - jak bych to nazval - podivín,“ řekl Japp. „Má svůj vlastní úhel pohledu na realitu - a ten je velmi zvláštní. Je génius, to přiznávám. Ale říká se, že géniové se pohybují na samé hranici zdravého rozumu a že mohou lehce sklouznout na druhou stranu. Vždycky míval rád, když byly věci složité - jasný případ pro něj nikdy nebyl dost dobrý. To musí být mučivé. Už se dostal mimo reálný svět a hraje si svou vlastní hru. Jako stará dáma, která si vykládá pasiáns - když to nevyjde, podvádí. A s ním je to přesně naopak - když to vychází moc snadno, podvádí, aby to bylo složitější. Alespoň já to tak vidím.“

Zjistil jsem, že je velice obtížné vymyslet nějakou vhodnou a loajální odpověď. Poirotovo chování mi také připadalo nevysvětlitelné. A protože jsem měl svého malého přítele velice rád, dělalo mi to větší starosti, než jsem mohl vyjádřit.

Uprostřed ponurého mlčení vkráčel do pokoje Poirot.

S povděkem jsem zaznamenal, že byl teď úplně klidný.

Velice opatrně si sundal klobouk, položil ho na stůl vedle hole a posadil se do svého oblíbeného křesla.

„Tak vy jste tady, můj drahý Jappe. To jsem rád. Myslel jsem na to, že s vámi musím co nejdříve mluvit.“

Japp se na něj podíval bez jakékoli odezvy. Věděl, že to je jen úvod, a čekal, až se Poirot sám vyjádří.

„Ecoutez, Jappe. Jsme vedle. Jsme úplně vedle. Je bolestné to připustit, ale zmýlili jsme se.“

„Všechno je v pořádku,“ řekl Japp se sebedůvěrou. „Nic není v pořádku. Všechno je to žalostné. Moje srdce je velmi zarmouceno.“

„Kvůli tomu mladíkovi se nemusíte rmoutit. Naprosto si zaslouží, co ho čeká.“

„Já se také nermoutím kvůli němu - ale kvůli vám.“

„Kvůli mně? O mne si nemusíte dělat starosti.“

„Ale já si je dělám. Podívejte, kdo vás nasměroval k tomuto řešení? Já, Hercule Poirot. Mais oui, já jsem vás navedl na stopu. Já zaměřil vaši pozornost na Carlottu Adamsovou, já jsem se zmínil o dopisu do Ameriky. Byl jsem to já, kdo vás vedl na každém kroku téhle cesty!“

„Stejně bych se k tomu časem dopracoval,“ řekl Japp chladně. „Byl jste o kousek napřed, to je vše.“

„Cela ce peut. Ale to mne neutěší. Jestliže vás důvěra v mé drobné nápady uvede do situace, která poškodí vás nebo vaši dobrou pověst - pak se budu hořce obviňovat.“

Japp vypadal pobaveně. Myslím, že přijímal Poirotovy rady z důvodů ne zcela nezištných, a teď měl dojem, že mu Poirot nepřeje zásluhy, kterých by se mu dostalo za úspěšně uzavřený případ.

„To je v pořádku,“ řekl. „Nezapomenu ohlásit, že za něco v téhle záležitosti vděčím vám.“

Zamrkal na mne.

„Ale o to vůbec nejde.“ Poirot mlaskl netrpělivostí. „Já žádné zásluhy nechci. A navíc, to vám říkám, tady také žádné zásluhy nebudou. Připravujete si hrozné fiasko a já, Hercule Poirot, jsem tomu na vině.“

Japp začal řvát smíchy, když slyšel osudovou melancholii v Poirotově hlasu. Můj přítel vypadal uraženě.

„Promiňte, pane Poirote.“ Setřel si slzy smíchu. „Ale vy jste vypadal úplně jako zmoklá slepice. Podívejte, zapomeňme na to. Jsem ochoten nést zásluhy nebo nadávky za tenhle případ. Nadělá spoustu rámusu - v tom máte pravdu. Budu se až do konce snažit dostat z Ronalda Marshe přiznání. Je možné, že ho z toho vytáhne chytrý obhájce - co se soudů týče, nikdy nevíte, na čem jste. Ale ani to mi nijak neuškodí, protože bude jasné, že jsem chytil toho pravého muže, i když nakonec ušel trestu. A jestliže se k vraždě přizná nějaká třetí služka z toho domu - tak si vezmu prášky na uklidnění a nebudu si stěžovat, že jste mne poslal špatnou cestou. To je docela fér.“

Poirot na něj smutně hleděl.

„Máte sebedůvěru - za všech okolností! Nikdy se nezastavíte a neřeknete si: ,Je to opravdu tak?` Nikdy nepochybujete ani nejste zvědavý. Nikdy vás nenapadne: ,Je to příliš snadné!`“

„Vy do toho vkládáte celý svůj život - já ne. A právě proto - promiňte, že to říkám - občas zabloudíte. Proč by věci neměly být jednoduché? Co je na tom špatného, když je něco snadné?“

Poirot se na něj podíval, vzdychl si, pokrčil rameny, a pak potřásl hlavou.

„C'est fini! Už mlčím.“

„Skvělé,“ řekl Japp srdečně. „Tak můžem…