Smrt lorda Edgwarea

29. kapitola
Poirot hovoří

Byl jsem to já, komu další den ráno připadl úkol zatelefonovat inspektoru Jappovi,

Jeho hlas zněl naprosto zdrceně.

„A, to jste vy, kapitáne Hastingsi. O co jde tentokrát?“

Vyřídil jsem mu Poirotův vzkaz.

„Přijít okolo jedenácté? Řekl bych, že to půjde. Nemá náhodou něco, co by nám pomohlo v případě mladého Rosse? Musím otevřeně přiznat, že bychom nějakou pomoc potřebovali. Nanejvýš záhadná záležitost.“

„Myslím, že pro vás něco má,“ řekl jsem nepřesvědčivě. „V každém případě se zdá, že je teď sám se sebou náramně spokojen.“

„Tak to je na tom lépe než já, mohu vás ujistit. Dobrá, kapitáne Hastingsi, přijdu.“

Mým dalším úkolem bylo zavolat Bryanu Martinovi. Odříkal jsem mu, co mi můj přítel uložil: Že Poirot objevil něco velice zajímavého a že si myslí, že by to pan Martin rád slyšel. Když se začal vyptávat, oč jde, řekl jsem mu podle Poirotových instrukcí, že nemám potuchy, protože se mi nesvěřil. Pak bylo chvíli ticho.

„Tak dobře,“ řekl Bryan nakonec. „Budu tam.“

Zavěsil.

Předtím, k mému překvapení, volal Poirot Jenny Driverové a požádal ji, aby také přišla.

Byl zamlklý a tvářil se velice vážně. Raději jsem se ho na nic neptal.

Jako první dorazil Bryan Martin. Vypadal zdravě a v dobré náladě, ale - pokud to nebyla jen moje obrazotvornost - byl poněkud neklidný. Jenny Driverová přišla téměř vzápětí po něm. Zdála se překvapená tím, že tu vidí Bryana Martina, a on zřejmě její pocity sdílel.

Poirot k nim přisunul dvě židle a požádal je, aby se posadili. Podíval se na hodinky.

„Počítám, že inspektor Japp tu bude za chvilku.“

„Inspektor Japp?“ vyděsil se Bryan.

„Požádal jsem ho, aby sem přišel - neoficiálně - jako přítel.

„Chápu.“

Ponořil se do ticha. Jenny se na něj rychle podívala a pak se zahleděla jinam. Z nějakého důvodu působila dojmem, jako by si dnes ráno nad něčím velice lámala hlavu.

Po krátké chvilce vstoupil do pokoje Japp.

Myslím, že ho poněkud udivila přítomnost Bryana Martina a Jenny Driverové, ale nedal to najevo. Pozdravil Poirota se svou obvyklou bodrostí:

„Tak, pane Poirote, co to má všechno znamenat? Očekávám, že máte zase nějakou nádhernou teorii.“

Poirot se na něj zářivě usmál.

„Ne, ne - nic nádherného. Jenom malý a docela jednoduchý příběh. Je tak prostý, až se stydím, že jsem si ho nepovšiml ihned. Chtěl bych vás, když dovolíte, provést případem od začátku.“

Japp vzdychl a podíval se na hodinky.

„Pokud vám to nebude trvat déle než hodinu...“ souhlasil.

„V tomto ohledu můžete být klidný,“ řekl Poirot. „Tak dlouho to trvat nebude. Chcete vědět, kdo zavraždil lorda Edgwarea, kdo zavraždil Carlottu Adamsovou a kdo zavraždil Donalda Rosse?“

„Rád bych věděl to poslední,“ pravil Japp opatrně.

„Vyslechněte mne, prosím, a dozvíte se všechno. Víte, budu skromný.“ (No tohle! pomyslel jsem si nevěřícně.) „Hodlám vám ukázat každý krok na cestě - zamýšlím vám vyjevit, jak jsem měl klapky na očích, jak jsem projevil obrovskou imbecilitu, jak jsem potřeboval rozhovory s Hastingsem a jak mne na správnou stopu uvedla náhodná poznámka vyřčená úplně cizím člověkem na ulici.“

Odmlčel se, odkašlal si a začal mluvit svým, jak tomu říkám, „přednášecím“ hlasem.

„Začnu večeří v Savoyi. Lady Edgwareová mne oslovila a požádala mne o soukromý rozhovor. Chtěla se zbavit svého manžela. Ke konci našeho rozhovoru řekla - poněkud nemoudře, jak jsem si myslel - že by mohla sednout do taxíku a jet ho zabít sama. Tato slova slyšel i pan Bryan Martin, který právě v tu chvíli vešel.“

Otočil se k němu.

„Je to tak, že ano?“

„Všichni jsme to slyšeli,“ řekl herec. „Widburnovi, kapitán Marsh, Carlotta - prostě všichni.“

„Ano, souhlasím. Bezvýhradně souhlasím. Eh bien, neměl jsem možnost na ona slova lady Edgwareové zapomenout. Pan Bryan Martin se u nás stavil hned následujícího rána, aby se ujistil, že nám její výroky pevně utkví v paměti a že je budeme brát vážně.“

„Vůbec ne,“ vykřikl Bryan Martin rozhněvaně. „Já jsem přišel...“

Poirot zvedl ruku.

„Vy jste předstíral, že cílem vaší návštěvy je povídačka o tom, jak vás někdo sleduje. Příběh, který by i dítě prokouklo. Pravděpodobně jste si to vypůjčil z nějakého staršího filmu. Dívka, jejíž souhlas musíte získat, a muž, kterého jste rozeznával podle zlatého zubu. Mon ami, žádný mladík okolo třiceti by neměl zlatý zub - dnes se to už nedělá - a obzvláště ne v Americe. Zlatý zub je beznadějně staromódní a dnešní zubaři používají na umělé zuby jiné materiály. Celé to bylo - absurdní! Když jste mi dovyprávěl svoji pohádku, dostal jste se k původnímu a jedinému účelu vaší návštěvy - naladit mne proti lady Edgwareové.

Abych se vyjádřil jasně, připravoval jste půdu pro chvíli, kdy zavraždí svého manžela.“

„Já nevím, o čem to tady mluvíte,“ mumlal si napůl pro sebe Bryan Martin. Jeho tvář byla smrtelně bledá.

„Snažíte se mi rozmluvit možnost, že by lord Edgware připustil rozvod! Domníváte se, že se s ním mám setkat až další den, zatímco ve skutečnosti byl termín schůzky změněn. Jdu ho navštívit a on souhlasí s rozvodem. Jediný motiv lady Edgwareové pro jeho vraždu mizí. A co víc, on mi řekne, že jí už před časem poslal dopis v tomto smyslu.

Ale lady Edgwareová tvrdí, že takový dopis nikdy nedostala. Tudíž, buď lže ona, nebo lže on, nebo byl dopis ukraden. Kým?

V tu chvíli jsem se ptal sám sebe, proč si Monsieur Bryan Martin přidělává potíže, chodí za mnou a povídá mi všechny tyhle lži? Jaká vnitřní síla ho k tomu žene? Vytvořil jsem si představu, Monsieur, že jste byl do té dámy šíleně zamilovaný. Lord Edgware mi řekl, že si jeho žena chce vzít nějakého herce. Dobrá, předpokládejme, že to tak bylo, ale že se dáma nakonec rozhodla jinak. Než jí přijde dopis, potvrzující, že je lord Edgware ochoten se s ní dát rozvést, je tu už někdo jiný, koho si chce vzít - a nejste to vy! To by byl dobrý důvod pro krádež onoho dopisu.“

„Já jsem nikdy...“

„Za chvíli budete mít možnost říct všechno, co chcete. Teď ale poslouchejte mne.

Co byste potom. asi cítil - vy, dívkami rozmazlovaný idol, který nikdy př…