Smrt lorda Edgwarea

6. kapitola
Vdova

Bryan Martin dokonale dodržel slovo. Objevil se u nás za méně než deset minut. Během času, kdy jsme na něj čekali, mluvil Poirot výhradně o zcela odtažitých věcech a ani v nejmenším nebyl ochoten uspokojit Jappovu zvědavost.

Naše zprávy mladého herce evidentně hrozně rozrušily. Jeho tvář byla bílá a ztrhaná.

„Dobré nebe, pane Poirote,“ řekla potřásl si s námi rukama. „To je ale strašlivé. Jsem hluboce otřesen - ačkoli nemohu říci, že jsem překvapen. Vždycky jsem napůl tušil, že by se něco takového mohlo stát. Jistě si pamatujete, co jsem včera říkal.“

„Mais oui, mais oui,“ řekl Poirot. „Pamatuji si naprosto přesně, co jste včera říkal. Dovolte, abych vám představil inspektora Jappa, který tenhle případ vyšetřuje.“

Bryan Martin vrhl na Poirota vyčítavý pohled.

„To jsem netušil,“ mumlal. „Měl jste mne varovat.“

Chladně se inspektorovi uklonil.

Pak se posadil a pevně stiskl rty.

„Není mi jasné,“ protestoval, „proč jste mne sem volal. S tímhle vším nemám nic společného.“

„Já myslím, že máte,“ řekl Poirot jemně. „Když jde o vraždu, člověk musí hodit za hlavu svá soukromá nepřátelství.“

„Ne, ne. Já jsem s Jane hrál. Dobře ji znám. Sakra, vždyť jsme přátelé.“

„A je to teprve chvilka, co jste pouze na základě sdělení, že je lord Edgware mrtev, dospěl bleskově k závěru, že to byla právě ona, kdo ho zavraždil,“ poznamenal suše Poirot. herec vyskočil.

„Tím chcete říct...?“ Oči mu málem vypadly z důlků. „Chcete říct, že se mýlím? Že se jí to vůbec netýká?“

Japp mu vpadl do řeči.

„Ne, ne, pane Martine. Docela jistě to udělala.“

Mladík se znovu zhroutil do svého křesla.

„Na chvilku jsem si myslel,“ zamumlal, „že jsem se dopustil nejstrašlivějšího omylu.“

„Neměl byste dovolit, aby toto krásné přátelství ovlivňovalo vaši výpověď,“ řekl Poirot rozhodně:

„To je všechno moc pěkné, ale...“

„Příteli, opravdu si přejete být lidmi řazen po bok ženy, která spáchala vraždu? Vraždu - nejodpornější ze všech lidských zločinů?“

Bryan Martin vzdychl.

„Vy tomu nerozumíte. Jane není obyčejná vražedkyně. Ona - ona nechápe rozdíl mezi dobrým a zlým. Opravdu, ona není plně svéprávná.“

„To bude otázka pro soud,“ řekl Japp.

„No tak, nebojte se,“ řekl Poirot konejšivě. „To není, jako byste ji obviňoval. Ona už vlastně obviněna byla. Nemůžete odmítat sdělit nám všechno, co víte. Máte určité závazky ke společnosti, mladý muži.“

Poirot se podíval na Jappa.

„Slyšel jste někdy lady Edgwareovou - možná bude lepší říkat jí Jane Wilkinsonová - vyslovit nějaké hrozby, pokud jde o jejího manžela?“ zeptal se Japp.

„Ano, několikrát. Říkala, že jestli jí nedopřeje svobodu, ,odpráskne` ho.“

„A nebyla to jen taková legrace?“

„Ne. Domnívám se, že to myslela vážně. Jednou dokonce říkala, že by si vzala taxík, jela k němu a zabila ho - vy jste to také slyšel, že, pane Poirote?“

Pateticky se obrátil na mého přítele. Poirot přikývl.

Japp pokračoval v otázkách.

„Dále jsme byli informováni, pane Martine, že chtěla svobodu, aby si mohla vzít jiného muže. Víte, kdo měl tím mužem být?“

Bryan souhlasně pokýval hlavou.

„Kdo?“

„Vévoda z Mertonu.“

„Vévoda z Mertonu! Pánové!“ detektiv hvízdl. „Tak vám povím, to hrála velice vysokou hru. Říká se o něm, že je jedním z nejbohatších mužů v Anglii.“

Bryan přikývl ještě zaraženěji než kdykoli předtím. Nerozuměl jsem dost dobře Poirotovu chování. Seděl pohodlně opřený v křesle. Prsty obou rukou měl spojené před sebou a rytmicky přikyvoval hlavou, jako by vyjadřoval naprostý souhlas člověka, který si právě pustil nějakou desku na gramofonu a raduje se z toho, co slyší.

„Její manžel by se s ní nerozvedl?“

„Ne, kategoricky to odmítal.“

„Jste si tím naprosto jist?“

„Naprosto.“

„A teď,“ řekl Poirot a znovu převzal hlavní slovo rozhovoru, „se k tomu dostáváme. Lady Edgwareová mne požádala, abych navštívil jejího manžela. Měl jsem se pokusit získat jeho souhlas s rozvodem. Pozval mne na dnešní ráno.“

Bryan Martin zavrtěl hlavou.

„To by k ničemu nebylo,“ prohlásil s jistotou. „Edgware by s tím stejně nikdy nesouhlasil.“

„Myslíte, že ne?“ řekl Poirot a laskavě se na něj zadíval.

„Zaručeně. Jane to věděla s naprostou, absolutní jistotou. Neměla ani tu nejmenší naději, že by se vám to mohlo podařit. Už přestala doufat. Ten člověk byl maniak, co se rozvodů týče.“

Poirot se usmál. Jeho oči se náhle zeleně zaleskly.

„Mýlíte se, mladý muži,“ řekl jemně. „Včera jsem s lordem Edgwarem hovořil, a on s rozvodem souhlasil.“

Nebylo pochyb o tom, že pod dojmem této zprávy Bryan Martin totálně oněměl. Zíral na Poirota s očima navrch hlavy.

„Vy - vy jste s ním včera mluvil?“ dostal ze sebe.

„Ve čtvrt na jednu,“ řekl Poirot svým obvyklým metodickým hlasem.

„A on souhlasil s rozvodem?“

„A on souhlasil s rozvodem.“

„To jste měl ihned říct Jane,“ křičel mladík obviňujícím hlasem.

„To jsem také udělal, pane Martine.“

„Cože?“ vykřikli Japp a Martin společně.

„To trochu zpochybňuje motiv, není-liž pravda?“ zamumlal. „A teď mi dovolte, pane Martine, abych obrátil vaši pozornost k tomuhle.“

Ukázal mu odstavec v novinách.

Bryan si ho bez většího zájmu přečetl.

„Vy si myslíte, že to je nějaké alibi?“ zeptal se. „Předpokládám, že lord Edgware byl zastřelen někdy včera večer?“

„Proboden, ne zastřelen,“ upřesnil Poirot.

Martin pomalu položil noviny.

„Obávám se, že vám to k ničemu nebude,“ řekl s lítostí. „Jane na tu večeři nešla.“

„Jak to víte?“

„Už jsem zapomněl, kde jsem to slyšel, ale někdo mi to říkal.“

„To je škoda,“ řekl Poirot zamyšleně.

Japp se na něj zvědavě podíval.

„Já vám nerozumím, pane. Teď to vypadá, jako byste si nepřál, aby ta mladá žena byla vinna.“

„Ne, ne, můj milý Jappe. Nejsem takový záškodník, za jakého mne pokládáte. Ale abych vám řekl pravdu, způsob, jakým tento případ prezentujete, pobuřuje inteligenci.“

„Co tím myslíte, pobuřuje inteligenci? Moji ne.“

Viděl jsem jasně, jaká slova má Poirot na jazyku. Včas je spolkl.

„Máme tu mladou ženu, která si přeje, jak říkáte, zbavit se svého manžela. Toto tvrzení já nezpochybňuji. Řekl…