Smrt lorda Edgwarea

3. kapitola
Muž se zlatým zubem

O několik dní později, když jsme seděli u snídaně, hodil mi Poirot přes stůl dopis, který právě otevřel.

„Tak co, mon ami,“ řekl. „Co si o tom myslíte?“

Dopis byl od lorda Edgwarea a strohým, formálním jazykem nám navrhoval schůzku na příští den na jedenáctou hodinu.

Musím říci, že jsem byl velice překvapen. Bral jsem na lehkou váhu všechno, co při oné rozmluvě Poirot říkal, a ani ve snu by mne nenapadlo, že se opravdu pustí do uskutečňování svého slibu.

Poirot, díky svému úžasně rychlému postřehu, četl moje myšlenky a jeho oči se trošku zatřpytily.

„Ale ovšem, že ne, mon ami. To nebylo jenom tím šampaňským.“

„To jsem neměl na mysli.“

„Ale ano, ale ano! Vy jste si říkal: ,Ten starý chudák, po večeři se dostal trošku do nálady, a teď slibuje věci, které nesplní - které se ani nepokusí splnit.` Ale, můj příteli, sliby Hercula Poirota jsou svaté.“

Když říkal poslední slova, narovnal se a zaujal majestátní postoj.

„Samozřejmě, jistě, já vím,“ řekl jsem spěšně. „Ale měl jsem dojem, že byl možná váš úsudek poněkud - jak bych to řekl - ovlivněn.“

„Nemám ve zvyku dovolovat svému úsudku, aby se nechal, jak tomu říkáte, ,ovlivnit`, Hastingsi. Nic na světě, ani to nejlepší a nejsušší šampaňské, ani nejsvůdnější ženy s překrásnými zlatými vlasy, prostě nic - nic nemůže ovlivnit úsudek Hercula Poirota. Kdepak, mon ami, mne to zajímá - to je vše.“

„Ta milostná záležitost Jane Wilkinsonové?“

„To není přesné. Její milostná záležitost, jak to nazýváte, je velice běžná a obyčejná. Je to jeden z kroků v úspěšné kariéře velmi krásné ženy. Kdyby vévoda z Mertonu neměl svůj titul, bohatství a zámek, jeho romantická podobnost se zasněným mnichem by tu dámu vůbec nezajímala. Ne, ne, Hastingsi, to, co mne přitahuje, je psychologie celé situace. Vzájemné působení jednotlivých osobností. Vítám příležitost prohlédnout si zblízka lorda Edgwarea.“

„Copak vy očekáváte, že by se vám vaše poslání mohlo podařit?“

„Pourquoi pas? Každý člověk má své slabé místo. Nemyslete si, Hastingsi, že se nebudu snažit udělat všechno, co je v mých silách, abych úspěšně splnil úkol mně svěřený jenom proto, že můj hlavní zájem je studium situace z psychologického hlediska. Vždycky rád procvičuji svůj důmysl.“

Obával jsem se zmínky o jeho malých šedých buňkách, ale díky bohu jsem toho byl ušetřen.

„Takže zítra ráno v jedenáct pojedeme k Regent Gate?“ řekl jsem.

„My?“ Poirot udiveně pozdvihl obočí.

„Poirote!“ vykřikl jsem. „Přece mne tu nechcete nechat. Vždycky s vámi chodívám.“

„Kdyby šlo o zločin, o případ tajemné otravy, o vraždu - tak je to jasné, v tom se vaše duše vyžívá. Ale tohle je pouhá záležitost společenské přizpůsobivosti.“

„Už ani slovo,“ řekl jsem rozhodně. „Jdu s vámi.“

Poirot se vlídně zasmál a v tu chvíli nám oznámili, že za námi přišel nějaký pán.

K našemu úžasu se ukázalo, že návštěvníkem je Bryan Martin.

Herec vypadal na denním světle starší. Byl ještě hezký, ale byla to jaksi zpustlá krása. Najednou mi blesklo hlavou, že je docela dobře možné, že bere drogy. Tuto možnost mi vnucovalo určité nervózní napětí, které z něj bylo cítit.

„Dobré jitro, pane Poirote,“ řekl veselým tónem. „Těší mne, že vás a kapitána Hastingse vidím snídat v tak rozumnou hodinu. Mimochodem, předpokládám, že jste nyní asi velmi zaneprázdněn?“

Poirot se na něj roztomile usmál.

„Ne,“ řekl. „Teď vlastně nemám rozdělanou prakticky žádnou důležitou práci.“

„Ale nepovídejte,“ zasmál se Bryan. „Žádné telefonáty ze Scotland Yardu? Žádné pátrání v delikátní záležitosti, která by se týkala Jeho Veličenstva? Tomu skoro nemohu uvěřit.“

„Zaměňujete fikci za realitu, příteli,“ řekl Poirot s úsměvem. „Ujišťuji vás, že v tuto chvíli nemám vůbec nic na práci, ačkoli ještě nejsem v důchodu. Dieu merci.“

„Výborně, tak to mám tedy štěstí,“ řekl Bryan a znovu se zasmál. „Možná byste pro mě mohl něco udělat.“

Poirot mladíka zamyšleně pozoroval.

„Máte pro mne nějaký problém - ano?“ řekl po pár minutách.

„Víte, to je tak: mám i nemám.“

Tentokrát zněl jeho smích poněkud nervózně. Poirot ho stále ještě zamyšleně pozoroval a přitom ukázal na jedno z křesel. Já jsem si mezitím přesedl vedle Poirota a Bryan Martin se teď usadil čelem k nám.

„Tak,“ řekl Poirot, „nám o tom povězte.“

Zdálo se mi, že je Bryan stále ještě rozrušen a jen s obtížemi se ovládá.

„Problém je, že vám nemohu říci tolik, kolik bych si sám přál.“ Zaváhal. „Je to složité. Víte, všechno to vlastně začalo v Americe.“

„V Americe? Opravdu?“

„Na začátku mě k tomu přivedla pouhá náhoda. Jednou jsem cestoval vlakem a do oka mi padl takový podivný chlapík. Byl to ošklivý malý mužík, hladce oholený, s brýlemi a se zlatým zubem.“

„Aha, se zlatým zubem.“

„Přesně tak. To je právě klíčová věc celé záležitosti.“ Poirot několikrát pokýval hlavou.

„Začínám chápat, pokračujte.“

„Dobře, jak jsem říkal, prostě jsem si toho chlápka všiml. Mimochodem, cestoval jsem do New Yorku. O šest měsíců později jsem byl v Los Angeles, a všiml jsem si ho znovu. Nevím sice proč, ale všiml. Přesto na tom ještě tehdy nebylo nic divného.“

„Pokračujte.“

„O další měsíc později se mi naskytla příležitost jet do Seattlu a krátce po příjezdu jsem ho potkal znovu, ale tentokrát si nechal narůst plnovous!“

„Nesmírně zvláštní.“

„Že ano? Samozřejmě mě ani nenapadlo, že to má se mnou něco společného. Ale když jsem ho viděl znovu v Los Angeles bez vousů, v Chicagu s knírkem a jiným obočím a v horské vesničce převlečeného za vandráka, začal jsem mít pochybnosti.“

„Přirozeně.“

„A nakonec - i když se to může zdát divné - se na mne přilepil jako nějaký stín, jak byste asi řekli.“

„Nanejvýše pozoruhodné.“

„Že ano? A pak už jsem si tím byl definitivně jist. Kdekoli jsem byl, šel můj stín se mnou. Vždycky se objevil, někdy blíž, někdy dál a často v nějakém převlečení. Naštěstí měl ten svůj zlatý zub, takže jsem ho vždycky snadno odhalil.“

„Aha, ten zlatý zub, to byla velice šťastná okolnost.“

„To byla.“

„Promiňte mi, pane Martine, ale nikdy jste s ním nemluvil? Neze…