Smrt na Nilu

21. kapitola

Kdyby slečna Bowersová patřila k druhu žen, jež se baví vyvoláváním senzací, byla by výsledkem svého činu bohatě odměněna.

Tvář plukovníka Race přelétl výraz naprostého úžasu, když bral perly ze stolu.

„To je neobyčejné,“ řekl. „Můžete mi to laskavě vysvětlit, slečno Bowersová?“

„Ovšem. Právě proto jsem přišla.“ Slečna Bowersová se pohodlně uvelebila na židli. „Bylo to pro mne samozřejmě poněkud nesnadné rozhodnout se, co bych měla udělat. Rodina by přirozeně chtěla zamezit jakémukoliv skandálu, důvěřují mé diskrétnosti, ale okolnosti jsou tak neobvyklé, že nepřipouštějí jinou volbu. Pochopitelně, jakmile byste nenalezli nic v kajutách, přikročili byste k osobní prohlídce cestujících, kdyby byly perly u mne nalezeny, vznikla by ošemetná situace a pravda by stejně vyšla najevo.“

„Jaká pravda? Vzala jste ty perly z kajuty paní Doylové vy?“

„Ale ne, pane plukovníku, ovšemže ne. Vzala je slečna Van Schuylerová.“

„Slečna Van Schuylerová?“

„Ano. Nemůže si pomoci, víte – ona – ona prostě bere věci. Zvlášť šperky. Kvůli tomu jsem prakticky stále s ní. Nejde vůbec o její zdraví, jde o tenhle její sklon. Bdím nad ní a naštěstí za celou dobu, co jsem s ní, nevznikly žádné trampoty. Chce to jen dávat pozor. Ona vždycky schová věci, které sebere, na stejné místo, strčí je do punčoch – takže je to velice jednoduché. Každé ráno je prohlédnu. Spím ovšem lehce a vždycky v sousedním pokoji s otevřenými dveřmi, i v hotelu, takže ji obvykle uslyším. Pak jdu za ní a přemluvím ji, aby se vrátila do postele. Na lodi je to ovšem těžší. Ale nedělává to v noci. Spíš brává věci, které uvidí pohozené ve dne. Ovšem, perly ji vždycky přitahovaly.“

Slečna Bowersová zmlkla.

„Jak jste odhalila, že je vzala?“ zeptal se Race.

„Byly dnes ráno v jejích punčochách. Věděla jsem ovšem, čí jsou. Často jsem si jich všimla. Šla jsem je vrátit, doufala jsem, že paní Doylová ještě není vzhůru a neobjevila tedy dosud jejich ztrátu. Ale před dveřmi stál steward a řekl mi o vraždě, a že nikdo nesmí dovnitř. Takže jsem byla – jak víte – v pěkných kleštích. Stále jsem doufala, že později nějak vklouznu do kajuty a vrátím je, dřív než bude jejich zmizení zpozorováno. Ujišťuji vás, že jsem prožila velmi nepříjemné dopoledne v úvahách, co teď. Víte, rodina Van Schuylerových je tak nóbl a exkluzivní. Nehodilo by se, aby se zpráva dostala do novin. Ale snad to nebude nutné?“

Slečna Bowersová skutečně vyhlížela ustaraně.

„Záleží to na okolnostech,“ prohlásil plukovník obezřetně. „Uděláme pro vás to nejlepší, co budeme moci. Co tomu říká slečna Van Schuylerová?“

„Samozřejmě to zapře. Vždycky zapírá. Řekne, že jí je podstrčil nějaký zvrhlík. Nikdy nepřipustí, že by něco někdy vzala. Když ji ale dopadnu, vrátí se do postele jako beránek. Řekne, že se šla podívat na měsíc. Nebo něco takového.“

„Ví o téhle – ehm – slabosti – slečna Robsonová?“

„Ne, neví. Její matka to ví, ale děvče je prostoduché a matka si myslí, že je lépe, když se nic nedozví. Já na slečnu Van Schuylerovou stačím,“ dodala schopná slečna Bowersová.

„Musíme vám poděkovat, slečno, že jste nás tak pohotově informovala,“ ozval se Poirot.

Slečna Bowersová se zvedla.

„Doufám, že jsem snad udělala to nejlepší.“

„Ubezpečuji vás, že ano.“

„Víte, když se ještě nadto stala ta vražda –“

Plukovník Race ji přerušil. Jeho hlas byl vážný.

„Slečno Bowersová, položím vám otázku a chci vás naléhavě požádat, abyste ji zodpověděla naprosto pravdivě. Slečna Van Schuylerová je duševně natolik nevyvážená, že je kleptomanka. Má také vražedné sklony?“

„Ale božínku, kdepak,“ zamítla okamžitě slečna Bowersová. „Nic takového. Dávám vám na to absolutně své slovo. Babka by neublížila ani mouše.“

Odpověď přišla s tak pozitivní jistotou, že už nebylo co dodat. Nicméně Poirot vyrukoval ještě s jedním mírným dotazem:

„Trpí slečna V…