Smrt na Nilu

22. kapitola

Plukovník Race prudce zaklel.

„Tenhle zatracený případ je čím dál zapeklitější.“ Zdvihl perly. „Doufám, že se nemýlíte? Mně připadají pravé!“

„Ano, je to velmi dobrá napodobenina,“ potvrdil Poirot.

„Kam nás to tedy zavede? Domnívám se, že Linnet Doylová by si nedala záměrně vyrobit imitaci, kterou by kvůli bezpečnosti nosila v zámoří. Mnoho žen to ovšem dělá.“

„Kdyby tomu tak bylo, pak by o tom podle mého mínění její manžel věděl?“

„Nemusela mu to říct.“

Poirot nespokojeně potřásl hlavou.

„Ne. Podle mého mínění to tak není. Obdivoval jsem perly paní Doylové první večer na lodi – jejich obdivuhodný lesk a třpyt. Jsem si jist, že tehdy na sobě měla pravé perly.“

„Pak nás to přivádí ke dvěma možnostem. Za prvé, slečna Van Schuylerová ukradla pouze padělanou šňůru perel místo pravých, které už před tím ukradl někdo jiný. Za druhé, celá ta kleptomanická historie je výmysl. Buďto je zlodějkou slečna Bowersová a rychle si příběh vymyslila, přičemž zmírnila podezření podstrčením falešných perel, nebo jinak je v tom celá parta. Tak říkajíc jde o gang chytrých zlodějů šperků, kteří vystupují v maškarádě exkluzivní americké rodiny.“

„Ano,“ zamumlal Poirot. „Těžko říct. Ale rád bych zdůraznil jednu věc – vyrobit dokonalou, přesnou kopii perel, se sponkou a se vším všudy, tak dobrou, aby dokázala oklamat i paní Doylovou, – to znamená vysoce dokonalý technický výkon. Nemohl se zvládnout ve spěchu. Kdokoliv tyto perly kopíroval, musel mít dobrou příležitost prostudovat originál.“

Race vstal.

„Nemá smysl teď nad tím dál uvažovat. Pokračujme v práci. Musíme najít pravé perly. A současně musíme mít oči otevřené!“

Nejprve prohledali kajuty obsazené na spodní palubě. Kajuta signora Richettiho obsahovala rozličná archeologická díla . v různých jazycích, různé oblečení, silně voňavé vlasové pomády a dva osobní dopisy – jeden od archeologické výpravy v Sýrii, druhý zřejmě od sestry v Římě. Všechny jeho kapesníky byly z barevného hedvábí.

Přešli do Fergusonovy kajuty.

Byla tam hrstka politické literatury, dost fotografií, Utopie od Samuela Buttlera a laciné vydání Pepysova Deníku. Osobního vlastnictví bylo maličko. Většina vycházkového oblečení byla otrhaná a špinavá, spodní prádlo naproti tomu bylo skutečně kvalitní. Kapesníky byly z drahého lněného plátna.

„Dost zajímavé rozpory,“ bručel Poirot.

Race přisvědčil. „Dost zvláštní – absolutně žádné osobní papíry, ani dopisy atd.“

„Ano, přiměje to člověka k přemýšlení. Podivínský mladík – tenhle pan Ferguson.“ Zamyšleně prohlížel pečetní prsten, který držel na dlani, než jej vrátil do zásuvky, v níž jej našel.

Postoupili ke kajutě, v níž bydlela Louisa Bourgetová. Komorná jídala až po cestujících, avšak Race vzkázal, aby se připojila k ostatním. Vyšel jim vstříc kajutový steward.

„Odpusťte, pane,“ omlouval se. „Nebyl jsem schopen tu mladou ženu nikde najít. Už jsem nepřipadl na žádné místo, kam by mohla jít.“

Race nahlédl do kajuty. Byla prázdná.

Vyšli na promenádní palubu a vykročili k záďové straně. První kajutu obýval James Fanthorp. Zde bylo všecko v puntičkářském pořádku. Pan Fanthorp cestoval nalehko, ale všechno, co měl, bylo velmi jakostní.

„Žádné dopisy,“ poznamenal Poirot. „Je opatrný, náš pan Fanthorp. Svou korespondenci ničí.“

Přešli do poslední kajuty Tima Allertona.

Našli zde svědectví možné konverze s anglikánské na katolickou víru: přepychový malý trojdílný oltářík a velký růženec se zrny z pracně vyřezávaného dřeva. Kromě osobního oblečení zde byl zpola dokončený rukopis, hodně naškrábaný a proškrtávaný, dobrá sbírka knih, většinou nedávno vydaných. V zásuvce byla ledabyle pohozena hromádka dopisů. Poirot, který ani v nejmenším netrpěl předsudky, pokud šlo o čtení cizích dopisů, si je prohlédl. Všiml si, že mezi nimi nebyl ani jediný dopis urozené slečny Joanny Southwoodové. Zvedl tubu seccotinu, pár minut ji bezmyšlenkovitě držel v prstech, a pak vyzval: „Pojďme dál.“

„Žádné kapesníky od Woolwoorthe,“ poznamenal Race a hbitě vrátil na místo obsah zásuvek.

Vedle byla kajuta paní Allertonové. Byla čisťounká, voněla v ní staromódní levandule. Oba muži byli brzo hotovi s prohlídkou. Když odcházeli, prohodil Race: „To je milá žena.“

Sousední kajutu používal jako šatnu Simon Doyle. Jeho denní potřeby – pyžamo, toaletní pomůcky atd. – byly přestěhovány do Bessnerovy kajuty, ale zbytek jeho vlastnictví byl zde – dva rozměrné kožené kufry a cestovní brašna. Ve skříni visely nějaké šaty.

„Zde budeme hledat pečlivě, příteli,“ řekl Poirot, „protože je možné, že zloděj schoval perly tady.“

„Považujete to za pravděpodobné?“

„Ale ovšem, jistě! Uvažujte! Zloděj – ať on nebo ona – si musel uvědomit, že dřív či později dojde k prohlídce, takže úkryt v jeho nebo její vlastní kajutě by byl nejvýš nerozumný. Společné místnosti zase představují jiné potíže. Ale je zde kajuta patřící muži, který ji sám dosud nemohl navštívit, takže pokud se v ní perly najdou, neřekne nám to vůbec nic.“ Ale ani nejúzkostlivěji provedená prohlídka neobjevila nejmenší stopu zmizelého náhrdelníku.

Poirot si pro sebe bručel: „K ničemu!“, když se znovu vynořili na palubě.

Kajuta Linnet Doylové byla zamčena od chvíle, kdy odnesli tělo. Race však měl u sebe klíč. Odemkl dveře a oba muži vešli dovnitř.

Až na to, že chybělo mrtvé dívčino tělo, byla kajuta přesně stejná jako ráno.

„Poirote,“ vybídl Race, „pokud je tu něco k nalezení, proboha, dejte se do práce a najděte to. Jestli to někdo dokáže, tak tedy jen vy, vím to.“

„Tentokrát nemáte na mysli perly, mon ami?“

„Ne. Hlavní je vrah. Ráno jsem možná něco přehlédl.“

Pokojně, obratně se dal Poirot do hledání. Klekl si na kolena a prošetřil píď po pídi podlahu. Prozkoumal lůžko. Probral rychle skříň a prádelník. Přebral velký kufr a dvě drahá zavazadla. Prohlédl přepychovou, zlatem kovanou toaletní skříňku. Konečně obrátil pozornost k umyvadlu. Byly na něm různé krémy, pudry, pleťové vody. Jediná věc, která však na něm Poirota zaujala, byly dvě malé lahvičky se štítkem Nailex. Vzal si je …