Smrt na Nilu

4. kapitola

„Pane Poirote!“

Poirot spěšně vstal. Zůstal sedět sám na terase, když už všichni odešli. Ponořený v rozjímání hleděl na hladké svítivé černé skály, když ho probral zvuk jeho jména.

Vyslovil je dobře ovládaný, sebejistý hlas, půvabný, i když trošku nadutý.

Hercule Poirot hbitě vstal, pohlížeje do panovačných očí Linnet Doylové. Přes bílé večerní saténové šaty měla přehoz z nachového sametu a vypadala roztomileji a královštěji, než by Poirot považoval v představách za možné.

„Jste pan Hercule Poirot?“ pravila Linnet. Stěží to byla otázka.

„K vašim službám, madam.“

„Snad víte, kdo jsem?“

„Ano, madam. Slyšel jsem vaše jméno. Vím dobře, kdo jste.“

Linnet přikývla. Byla to jediná odpověď, kterou očekávala. Pokračovala svým příjemným, velitelským způsobem. „Šel byste se mnou do herny, pane Poirote? Ráda bych si s vámi pohovořila.“

„Jistě, madam.“

Vykročila k hotelu. Následoval ji. Zavedla ho do opuštěné herny a pokynula mu, aby zavřel dveře. Sklesla pak do křesla u jednoho ze stolků. Posadil se proti ní.

Začala rovnou tím, co chtěla říci, vůbec nezaváhala. Hovořila plynule.

„Hodně jsem o vás slyšela, pane Poirote, a vím, že jste velmi chytrý muž. Jsem náhodou v situaci, kdy naléhavě potřebuji něčí pomoc, – a mám za to, že právě vy jste člověk, který by mi ji dokázal poskytnout.“

Poirot naklonil hlavu.

„Jste velmi milá, madam, ale jak vidíte, jsem na dovolené, a jsem-li na dovolené, nepřijímám žádné případy.“

„To lze zařídit.“

Nebylo to řečeno urážlivě – pouze s klidnou důvěrou mladé ženy, která je vždy schopna zařídit věci ke své spokojenosti.

„Pane Poirote, jsem předmětem nesnesitelného pronásledování,“ pokračovala Linnet Doylová. „Tohle pronásledování musí přestat. Podle mého se s tím mělo jít na policii, ale můj manžel si asi myslí, že policie by nebyla s to zasáhnout.“

„Snad – abyste mi to blíže vysvětlila?“ požádal zdvořile Poirot.

„Ó ano, hned to udělám. Příčina je nesmírně prostá.“

Stále ještě se neobjevilo zaváhání, žádné klopýtnutí. Linnet Doylová měla jasnou obchodnickou mysl. Jen se chvilku odmlčela, snad aby uvedla skutečnosti co možná nejstručněji.

„Dřív než jsem poznala svého manžela, byl zasnouben s nějakou slečnou de Bellefortovou. Byla též mou přítelkyní. Můj manžel zrušil své zasnoubení s ní – v žádném ohledu se k sobě nehodili. Musím říct, že ona to bohužel nesla dosti těžce... Já – je mi to velice líto – ale takovým věcem se nedá zabránit. Ona nám do jisté míry – tedy – vyhrožuje, věnovala jsem tomu malou pozornost a ona se – to mohu prohlásit – také nepokusila své hrozby uskutečnit. Místo toho uplatňuje zvláštní způsob – sleduje nás, kamkoliv jdeme.“

Poirot zdvihl obočí.

„Ach – dosti neobvyklá – ehm – pomsta.“

„Velmi neobvyklá – a velmi směšná. Ale také – mrzutá!“

Stiskla zoubky ret.

Poirot přikývl.

„Ano. Dovedu si to představit. Jste – jak jsem pochopil – na svatební cestě?“

„Ano. Poprvé se objevila v Benátkách. Byla tam – u Danieliho. Považovala jsem to za náhodu. Vzniklo dosti rozpaků – ale to bylo také vše. Pak jsme ji našli na palubě lodi do Brindisi. My – domnívali jsme se, že je na cestě do Palestiny. Opustili jsme ji, jak jsme se domnívali, na lodi. Ale – ale když jsme dorazili do Mena House, byla tam – čekala na nás.“

Poirot přikývl.

„A teď?“

„Jeli jsme lodí proti proudu Nilu. Já – napůl jsem čekala, že ji najdu na palubě. Když tam nebyla, pomyslili jsme si, že přestala být tak – tak dětinská. Ale když jsme přijeli sem – byla tady – čekala.“

Poirot na ni chvíli upřeně hleděl. Stále se ještě dokonale ovládala, ale kotníky ruky, kterou se držela stolu, byly bílé, tak silně jej svírala.

„A vy se bojíte, že by tento stav věcí mohl pokračovat?“ zeptal se Poirot.

„Ano.“ Odmlčela se. „Celá věc je samozřejmě pitomá. Jacquelina se úplně zesměšňuje. Překvapuje mě, že nemá víc pýchy – víc důstojnosti.“

Poirot s drobným gestem namítl:

„Jsou chvíle, madam, kdy pýcha a důstojnost jdou přes palubu. Existují jiné – silnější emoce.“

„Ano, možná,“ přisvědčila Linnet netrpělivě. „Ale pro všechno na světě, co tím vším hodlá získat?“

„Není to vždycky otázka zisku, madam.“

Něco v jeho tónu se Linnet Doylové nepříjemně dotklo. Začervenala se a vyhrkla: „Máte pravdu. Diskuse motivuje mimo ústřední bod. Podstatou věci je, že se to musí zarazit.“

„A jak by se tomu mělo podle vašeho mínění zabránit, madam?“ zeptal se Poirot.

„No – přirozeně – můj manžel a já se nemůžeme nechat trvale takhle obtěžovat. Musí existovat nějaký zákonný způsob, jak podobnou věc zarazit?“

Mluvila překotně. Poirot se na ni zamyšleně díval a pak se zeptal: „Vyhrožovala vám konkrétně nějak na veřejnosti? Užila urážlivých slov? Pokusila se o nějaké tělesné napadení?“

„Ne.“

„Pak, madam, zcela upřímně, nevidím, co byste mohla udělat. Má-li ta mladá dáma zálibu v cestování na jistá místa, a to na stejná místa, která navštěvujete i vy se svým manželem – pak, eh bien, co na tom? Vzduch je pro všechny! Stává se, že by se vám vtírala do soukromí? Dějí se taková setkání vždycky na veřejnosti?“

„Vy tedy máte za to, že s tím nemohu nic udělat?“

Linnet to vyslovila nedůvěřivě.

„Jak já to vidím, zhola nic,“ přisvědčil Poirot mírně. „Slečna de Bellefortová jedná zcela v mezích svých práv.“

„Ale – ale to je k zešílení! To je nesnesitelné, že bych se s tím měla smířit!“

„Chápu vás, madam,“ přisvědčil Poirot suše, „zvlášť když si představím, že se nemusíte s něčím smiřovat často.“

Linnet se mračila.

„Musí existovat nějaká cesta, jak to zastavit,“ opakovala potichu tvrdošíjně.

Poirot pokrčil rameny.

„Můžete vždycky odjet někam jinam,“ doporučil.

„Pojede za námi!“

„Velmi pravděpodobně – ano!“

„Je to absurdní!“

„Přesně tak.“

„A vůbec – proč mám já – proč máme my – utíkat? Jakoby – jakoby –“

Odmlčela se.

„Právě, madam. Jakoby – ! V tom to všechno vězí, pravda?“

Linnet zvedla hlavu a upřela na něj oči.

„Co tím míníte?“

Poirot změnil tón. Naklonil se k ní, jeho hlas zdůvěrněl, naléhal. „Proč vám to tolik vadí, madam?“ otázal se velmi laskavě.

„Proč? Je to k…