Smrt na Nilu

10. kapitola

V pondělí ráno se ozývaly na palubě Karnaku nejrůznější výrazy úžasu a obdivu. Parník byl připoután ke břehu a několik set yardů vzdálen se tyčil veliký chrám, vytesaný ve skále; opíralo se do něho jitřní slunce. Na Nil a na tvář vycházejícího slunce pohlížely čtyři obrovské postavy vysekané v útesu.

Kornélie Robsonová ze sebe trhaně vypravila: „Ó, pane Poirote – není to nádherné? Myslím – že jsou tak obrovští – a velební -, když se člověk na ně dívá, má pocit malosti, připadá si skoro jako hmyz – že vlastně na ničem příliš nezáleží, viďte?“

Pan Fanthorp, který stál poblíž, zabručel: „Opravdu – ehm – působivé!“

„Velkolepé, že?“ prohodil Simon Doyle, který se k nim přiloudal. Připojil se důvěrně k Poirotovi. „Víte, já nejsem z těch, kdo prožívají chrámy a prohlídky a všechno, co k tomu patří, ale místo jako tohle vás chytí, jestli rozumíte, co myslím. Ti staří faraóni museli být báječní chlapi.“

Ostatní se vzdálili. Simon ztišil hlas:

„Jsem nekonečně rád, že jsme se vydali na tuhle cestu. Zkrátka – problémy se jaksi vyjasnily. Nevím proč a překvapuje mě to, ale vyjasnily se. Plavba prospěla Linnetiným nervům. Tvrdí, že je klidnější, protože se konečně rozhodla té věci postavit.“

„Považuji to za velmi pravděpodobné,“ přisvědčil Poirot.

„Říkala, že jí bylo hrozně, když uviděla Jackie zase na lodi,

- ale pak zničehonic jí to přestalo vadit. Oba jsme se shodli, že se už nebudeme pokoušet o úskoky. Budeme se s ní prostě setkávat jak tomu sama chce, a dáme jí najevo, že tyhle směšné naschvály nám vůbec nevadí. Zvolila zatraceně špatnou formu – to je všechno. Myslila si, že nás pořádně vyvede z rovnováhy, ale teď, no, už prostě nejsme vystrašení. Dáme jí za vyučenou.“

„Ano,“ prohodil Poirot zamyšleně.

„Není to báječné?“

„Ó ano, ano.“

Na palubě se objevila Linnet. Měla na sobě plátěné šaty jemně meruňkového odstínu. Usmívala se. Pozdravila Poirota bez zvláštního nadšení, jen chladným sklonem hlavy, a odvedla manžela pryč.

Poirot si uvědomil s okamžitým pobaveným zábleskem, že se svým kritickým přístupem neučinil populárním. Linnet uvykla naprostému obdivu všeho, čím byla nebo co dělala. Hercule Poirot se proti tomuto zvyku znatelně prohřešil.

Připojila se k němu paní Allertonová a tiše prohodila:

„Ta dívka se ale změnila! V Assuánu vypadala utrápeně a nijak šťastně. Dnes září blahem, až by se skoro mohl člověk začít obávat, že je zasvěcena smrti.“

Než mohl Poirot odpovědět, byla skupina svolána. Ujal se jí přidělený průvodce a vedl společnost na pobřeží k návštěvě chrámu Abu Simbel.

Poirot se přidružil k Andrewu Penningtonovi.

„Jste poprvé na návštěvě v Egyptě, pravda?“ zeptal se.

„Ale ne – nejsem, byl jsem zde už v roce devatenáct set dvacet tři. To jest – navštívil jsem Káhiru. Tuhle cestu po Nilu jsem dosud nepodnikl.“

„Mám za to, že jste připlul Carmanikem – alespoň tak mi to řekla paní Doylová.“

Pennington vrhl jeho směrem pronikavý pohled.

„No ano, připlul,“ připustil.

„Rád bych věděl, jestli jste se na něm náhodou setkal s jedněmi mými přáteli – Rushington-Smithovými?“

„Nevzpomínám si na nikoho, kdo by se tak jmenoval. Loď byla plně obsazena a měli jsme špatné počasí. Spousta cestujících se ani neukázala. V každém případě je cesta tak krátká, že se člověk ani nedozví, kdo je a kdo není na palubě.“

„Ano, je to tak. A jak příjemné bylo vaše náhodné setkání s paní Doylovou a jejím manželem, že? Neměl jste tušení, že se vzali?“

„Ne. Paní Doylová mi napsala, ale dopis mě minul a dostal jsem jej až několik dnů po našem nečekaném setkání v Káhiře.“

„Znáte ji už mnoho let, pokud jsem pochopil?“

„No to bych řekl, že znám, pane Poirote. Znám Linnet Ridgewayovou, když byla takhle maličký capart –“ ukázal dokreslujícím pohybem. „Její otec a já jsme byli přátelé na život a na smrt. Melhuish Ridgeway byl pozoruhodný muž – velice úspěšný.“

„Jeho dcera zdědí značné jmění, jak jsem vyrozuměl... Ach, pardon, snad není docela slušné, co tady vykládáme.“

Andrew Pennington se zdál mírně pobaven.

„Oh, je to celkem obecně známo. Ano, Linnet je bohatá žena.“

„Domnívám se však, že nedávný pokles na burze jistě ovlivní všechny – i ty nejspolehlivější akcie?“

Penningtonovi nějakou chvíli trvalo, než odpověděl. Konečně řekl: „To je ovšem do jisté míry pravda. V této době je situace dosti obtížná.“

„Řekl bych ovšem, že paní Doylová má bystrou hlavu.“

„To má. Ano, má. Linnet je chytré, praktické děvče.“

Zastavili se. Průvodce vysvětloval, co přimělo velkého Ramesse, aby postavil tento chrám. Jeho čtyři kolosy, po dvou z každé strany, vytesané v prahorní skále, shlížely na drobounkou skupinku roztroušených turistů.

Signor Richetti, přezírající průvodcovy poznámky, se zabýval reliéfy černošských a syrských zajatců na podstavcích kolosů na obou stranách vchodu.

Když společnost vstoupila do chrámu, obklopilo ji šero a klid. Byli výslovně upozorněni na dosud živé barvy reliéfů na některých vnitřních stěnách, ale to už se společnost začala rozpadat na skupinky.

Doktor Bessner předčítal zvučně německy z baedekru, tu a tam se přerušil a překládal text Kornélii, která učenlivě cupkala vedle něho. To ovšem dlouho trvat nemohlo. Sotva vstoupila slečna Van Schuylerová, zavěšená do flegmatické slečny Bowersové, vyrazila poručnicky: „Kornélie, pojď sem!“ a výklad musel nezbytně přestat. Doktor Bessner za ní neurčitě zářil svými tlustými brýlemi.

„Velice milá dívka,“ sdělil Poirotovi. „Nevypadá tak vychrtle jako většina dnešních mladých žen. Ne, opravdu, má pěkné tvary. A tak…