Smrt na Nilu

6. kapitola

Následujícího jitra se k Herculu Poirotovi, který vycházel z hotelu a mířil do města, připojil Simon Doyle.

„Dobrý den, pane Poirote.“

„Dobrý den, pane Doyle.“

„Jdete do města? Nebude vám vadit, když se projdu s vámi?“

„Ale vůbec ne. Bude mě těšit.“

Oba muži šli bok po boku, prošli bránou a zamířili do chladného stínu parku. Pak Simon vyňal z úst dýmku a začal: „Mám za to, pane Poirote, že včera večer s vámi mluvila má žena?“

„Mluvila.“

Simon Doyle se trochu zamračil. Patřil k onomu typu mužů činu, kteří obtížně vyjadřují myšlenky slovy a těžko je jasně formulují.

„Jednomu jsem rád,“ navázal. „Přiměl jste ji, aby si uvědomila, že jsme v té věci víceméně bezmocní.“

„Žádná zákonná náprava samozřejmě neexistuje,“ souhlasil Poirot.

„Právě. Zdálo se, že Linnet to nechápe.“ Pousmál se. „Linnet byla vychována v přesvědčení, že všechny obtíže se mají automaticky předat policii.“

„Bylo by příjemné, kdyby to tak šlo,“ přisvědčil Poirot.

Nastala přestávka. Pak náhle Simon spustil – a jeho obličej při řeči čím dál víc červenal.

„Je to -je to hanebné, že je obětí něčeho podobného. Ničeho se nedopustila! Jestli je někomu milé prohlašovat, že jsem se zachoval jako darebák, prosím, ať to tvrdí. Asi jsem se jako darebák zachoval. Ale nechci, aby se celá ta věc svezla na Linnet. Nemá s tím nic společného.“

Poirot sklonil vážně hlavu, ale neříkal nic.

„Mluvil jste – tedy – domluvil jste Jackie – slečně de Bellefortové?“

„Ano. Mluvil jsem s ní.“

„Přiměl jste ji, aby se na to dívala rozumně?“

„Obávám se, že ne.“

„Copak nevidí, jak hloupě se chová?“ vybuchl Simon podrážděně. „Neuvědomuje si, že žádná slušná ženská by se nechovala jako ona? Copak nemá žádnou hrdost, žádnou sebeúctu?“

Poirot pokrčil rameny.

„Má jen pocit – řekněme – křivdy,“ odpověděl.

„Ano, ale k sakru, člověče, slušná děvčata se takhle nechovají! Připouštím, je to jedině má vina. Zachoval jsem se k ní zatraceně špatně a vůbec. Docela bych pochopil, že mě má plné zuby a že mě už jaktěživa nechce vidět. Ale tohle pronásledování – to je – to je – neslušné! Takhle se předvádět! Nač si, u čerta, při tom dělá naděje?“

„Možná – na odplatu?“

„Blbost! Spíš bych pochopil, kdyby se pokoušela o něco melodramatického, – jako třeba, kdyby na mne hezky zblízka vystřelila.“

„Myslíte, že by se jí to více podobalo, ano?“

„Upřímně řečeno, myslím. Je horkokrevná, má nezvládnutelné nálady. Jakmile ji vztek rozžhaví do bělá, nebyl bych překvapen, kdyby udělal cokoliv. Ale tohle sledování –“ zavrtěl hlavou.

„Je to – ano – vynalézavější! Je to inteligentní!“

Doyle na něj upřeně hleděl.

„Vy tomu nerozumíte. Strašně to Linnet znervózňuje.“

„A vás?“

Simon na něho pohlédl docela překvapen.

„Mě? Já bych té čertici nejraději zakroutil krkem.“

„Takže ze starého citu nezbylo nic?“

„Můj milý pane Poirote – jak bych to vyjádřil? Podobá se to měsíci, když vyjde slunce. Už nevíte, že vůbec byl. Jakmile jsem jednou potkal Linnet – Jackie neexistovala.“

„Tiens – c'est dróle, qa! – Vida, to je podivné!“ zabručel Poirot.

„Prosím?“

„Vaše přirovnání mě zaujalo, toť vše.“

„Domnívám se, že Jackie vám tvrdila, že jsem si vzal Linnet jen pro její peníze?“ bouřil Simon a znovu se zarděl. „Tak to je tedy zatracená lež! Žádnou ženu bych si nevzal pro peníze! Jackie nedovede prostě pochopit, že pro mužského je obtížné – když – když nějaká žena o něj stojí tak, jak ona stála o mne!“

„Ach?“

Poirot prudce zvedl oči.

Simon škobrtavě pokračoval. „Zní to – zní to hrubiánsky, ale Jackie na mně lpěla až moc!“

„Une qui aime et un que se laisse aimer, – ona miluje a on se dává milovat,“ povzdechl tiše Poirot.

„Cože? Co jste to povídal? Víte, mužský nemá vědět, že žena o něho stojí víc než on o ni.“ Jeho hlas se čím dál víc rozehříval. „Nechce být tělem a duší jejím majetkem. Znamenalo by to zatraceně majetnický postoj. Tenhle muž je můj – patří mně! Je to něco, co nesnesu, – žádný chlap to nesnese. Chce se z jařma vyvléct, osvobodit. On si chce získat ženu – ne, aby žena chtěla vlastnit jeho.“

Odmlčel se a zapálil si cigaretu prsty, které se lehce třásly.

„A takhle jste cítil vůči slečně Jacquelině?“ zeptal se Poirot.

„Cože?“ Simon na něho upřel oči a pak připustil: „No – tedy ano – když na to přijde – ano, tak jsem to cítil. Ona si to ovšem neuvědomuje. A také bych jí něco takového nikdy nedokázal říct. Byl jsem ale neklidný – a pak jsem potkal Linnet a ta se mnou zamávala! Jakživ jsem neviděl někoho tak roztomilého. Oslnila mě – všechno mě oslnilo. Každý se jí klaněl – a ona si vybere takového nuzného troubu, jako jsem já!“

Jeho hlas zazněl chlapeckou úctou a údivem.

„Chápu,“ přisvědčil Poirot. Zamyšleně pokyvoval. „Ano – chápu.“

„Proč to Jackie nebere jako muž?“ nadhodil rozmrzele Simon.

Poirotův horní ret zvlnil slabounký úsměv.

„Nuže, pochopte, pane Doyle, ona především není muž.“

„Ne, to ne – ale myslil jsem, jako dobrý sportovec! Koneckonců, když vám něco je, musíte brát lék. Připouštím, že chyba je na mně. Ale tak už to je! Když už o děvče nestojíte, bylo by bláznovství se s ním oženit. A teď, když vidím, jaká je Jackie doopravdy a do jakých krajností zachází, mám pocit, že jsem celkem šťastně unikl.“

„Do krajností, ke kterým pravděpodobně ještě dojde,“ opakoval Poirot zadumaně. „Pane Doyle, máte nějakou představu, jaké jsou ty krajnosti?“

Simon na něj vyjeveně pohlížel.

„Ne – ani v nejmenším – co máte na mysli?“

„Víte, že s sebou nosí pistoli?“

Simon se zakabonil a pak zavrtěl hlavou.

„Nevěřím, že ji použije – teď. Dříve to bylo pravděpodobnější. Ale věřím, že z toho se už dostala. Teď trucuje – snaží se zasahovat nás oba.“

Poirot pokrčil rameny.

„Může to tak být,“ připustil pochybovačně.

„Dělám si starosti o Linnet,“ prohlásil Simon poněkud zbytečně.

„To zcela uznávám,“ přisvědčil Poirot.

„Ve skutečnosti se nebojím, že by Jackie spustila nějaké melodramatické střílení, ale tohle slídění a všechno další Linnet úplně odrovnalo. Povím vám, jaký plán jsem si vymyslil, snad mi jej ještě vylepšíte svými připomínkam…