Smrt na Nilu

30. kapitola

Mnohem později toho večera přišel Hercule Poirot ke dveřím jedné kajuty a zaklepal na ně.

„Vejděte!“ vyzval ho hlas. Vstoupil.

Jacquelina de Bellefortová seděla na židli. Na druhé židli blízko stěny seděla velká stewardka.

Jacquelininy oči pohlížely zamyšleně na Poirota. Kývla směrem ke stewardce:

„Může odejít?“

Poirot přikývl. Žena vyšla. Poirot si přitáhl její židli a posadil se vedle Jacqueliny. Žádný z nich nepromluvil. Poirotův obličej byl nešťastný.

Nakonec první promluvila dívka.

„Nuže,“ řekla, „je po všem. Byl jste chytřejší než my, monsieur Poirote.“

Poirot vzdychl. Rozhodil ruce. Vypadal podivně zamlklý.

„Ale i tak,“ rozjímala Jacquelina, „opravdu neuznávám, že byste měl dostatek důkazů. Měl jste ovšem docela pravdu, ale kdybychom byli zapírali...“

„Věci se nemohly stát jinak, slečno.“

„Pro logickou mysl je všechno dostatečně průkazné, ale nevěřím, že by to přesvědčilo porotu. No ano, už se nedá nic dělat. Vychrlil jste to všechno na Simona a ten se složil jako kuželka. Prostě úplně ztratil hlavu, chudáček, a všechno připustil.“ Potřásla hlavou. „Neumí prohrávat.“

„Vy, slečno, umíte prohrávat?“

Náhle se zasmála, divným, posměšným, vzdorným smíchem.

„Ale ano, já umím prohrávat.“ Zadívala se na něho.

Znenadání vyhrkla: „Pane Poirote, neberte si to tak! Se mnou myslím. Vy si to ale berete, viďte?“

„Ano, mademoiselle.“

„Přesto by vás však ani nenapadlo nechat mě uniknout?“

„Ne,“ potvrdil tiše Poirot.

V mlčenlivém souhlasu pokývla hlavou.

„Ne, nemá smysl být sentimentální. Udělala bych to znovu.

Už jsem nebezpečná, sama to cítím... Je to tak strašně snadné... zabíjet lidi,“ pokračovala zadumaně. „Začínáte mít dojem, že na ničem vlastně nezáleží... Že záleží jen na vás! Je to – nebezpečné.“

Odmlčela se a pak prohodila s pousmáním: „Udělal jste pro mne, co jste mohl nejlepšího. Té noci v Asuánu – jste mi řekl, abych neotvírala své srdce zlu... Věděl jste už tehdy, nač pomýšlím?“

Potřásl hlavou.

„Věděl jsem jen, že to, co jsem řekl, je pravda.“

„Byla to pravda. Víte, tehdy jsem ještě mohla zabrzdit. Skoro jsem to udělala... Mohla jsem říct Simonovi, že už nebudu pokračovat... Ale potom snad –“

Neodpověděla. „Chtěl byste slyšet všechno? Od začátku?“ navrhla.

„Chcete-li mi to vyprávět, mademoiselle...“

„Myslím, že chci. Všechno bylo opravdu velmi prosté. Měli jsme se se Simonem rádi, rozumíte?“

Bylo to věcné sdělení, ale pod lehkým tónem zazněly ozvěny.

„A vám by byla láska stačila,“ poznamenal chápavě Poirot, „ale jemu ne.“

„Snad to můžete říct i takhle. Ale úplně Simona nechápete. Víte, on vždycky tak strašně chtěl peníze. Má rád všechno, co se dá za peníze dostat – koně, jachty, sport – všechny hezké věci, věci, po nichž muž touží. A nebyl schopen nikdy je mít. Simon je ohromně prostoduchý, ohromně. Chce věci tak, jak je vymáhá děcko – víte – usilovně.

Nikdy se však nepokoušel oženit se s nějakou bohatou hroznou ženskou. Takový nebyl. Pak jsme se setkali – a – a – jak už to bývá. Jenže nám nebylo jasno, kdy se budeme moci vzít. Měl docela slušnou práci, ale ztratil ji. Do jisté míry vlastní chybou. Pokusil se o nějakou machinaci s penězi – a hned ho chytli. Myslím, že ve skutečnosti nechtěl být nepoctivý. Prostě si myslil, že tyhle věci se v City dělají.“ Tvář posluchače vzplanula, ale chránil se něco říct. „Tak jsme tedy na tom byli; pak jsem si vzpomněla na Linnet, na její nový dům na venkově, a zajela jsem za ní. Víte, monsieur Poirote, měla jsem Linnet ráda, opravdu měla. Byla mou nejlepší kamarádkou, a nikdy mě ani nenapadlo, že by něco mohlo mezi nás vstoupit. Napadlo mě jen, jaké je štěstí, že je tak bohatá. Kdyby dala Simonovi práci, všechno by se pro Simona a pro mne změnilo. A ona byla milá, řekla, abych Simona přivedla. Tenkrát jste nás uviděl v Chez Ma Tante. Vyšli jsem si utrácet, ačkoliv jsme si to vlastně nemohli dovolit.“

Odmlčela se, povzdychla a pak pokračovala: „Řeknu vám teď čistou pravdu, pane Poirote. I když je Linnet mrtvá, pravdu to nezmění. Proto mně jí vlastně není líto, ani teď. Podnikla všechno, aby mi Simona odloudila. To je holá skutečnost! Myslím, že ani na minutu nezaváhala. Byla jsem její přítelkyně – ale nevadilo jí to. Pro Simona riskovala všechno...

A Simon o ni vůbec nestál! Dost jsem se vám napovídala o přitažlivém kouzlu – ale to ovšem neodpovídalo pravdě. Nechtěl Linnet. Považoval ji za hezkou, ale strašně panovačnou a on panovačné ženské nenáviděl. Celá situace ho přiváděla do hrozných rozpaků. Ale pomyšlení na její peníze ho lákalo.

Samozřejmě jsem to zpozorovala... a nakonec jsem mu navrhla, že by bylo dobré, aby se – aby se se mnou rozešel a vzal si Linnet. Odmítl ten nápad. S penězi nebo bez nich, tvrdil, manželství s ní by bylo peklo. Mít peníze pro něj znamenalo mít je sám – ne mít bohatou ženu, která drží šňůrky peněženky. ,Byl bych jen pouhým manželem princezny,' řekl mi. A taky tvrdil, že nechce nikoho jiného než mne...

Myslím, že vím, kdy ho to napadlo. Jednoho dne prohlásil: ,Kdybych měl štěstí, oženil bych se s ní, ona…