Oznamuje se vražda

17/ ALBUM

Slečna Marplová, oblečená v teplém zimním plášti, rázně vykročila ze dveří vikářství. Boubelka s nějakým dopisem v ruce ji doprovázela.

„Prosím vás, tetinko, vyřiďte slečně Blacklockové, že Julian nemůže přijít osobně. Velmi ho to mrzí. V Locke Hamletu umírá jeden farník a tak za ním musel jet. Kdyby si však slečna Blacklocková přece jen přála, aby ji raději navštívil osobně, mohl by přijít po obědě. Ohledně příprav na pohřeb jí všechno vypisuje, a kdyby bylo v úterý přelíčení, tak navrhuje středu. Chudák stará Bunny! Sní si otrávený aspirin určený pro někoho jiného. Její typická smůla! Tak pa, tetinko. Mám jen obavy, aby vás chůze příliš neunavila. Já bych tam skočila sama, ale musím okamžitě zařídit převoz toho nemocného děcka do nemocnice. Už jsem vám o něm vyprávěla.“

Po ujištění slečny Marplové, že ji chůze opravdu nenamáhá, Boubelka odběhla.

A tak stará dáma zanedlouho čekala v pokoji Little Paddocksu na slečnu Blacklockovou a pozorně se rozhlížela kolem sebe. Přemýšlela, co tím tenkrát dopoledne v kavárně U modrého ptáka měla Dora na mysli, když říkala, že podle jejího mínění musel Patrik něco s tou lampou provést, aby zhaslo světlo. S kterou lampou? A co s ní asi tak mohl provést?

Dovtípila se, že Dora zřejmě mluvila o malé lampě na stolku vedle klenutého průchodu. Ano – vždyť říkala něco o pastýři a pastýřce! A tohle byl opravdu líbezný kousek drážďanského porcelánu s pastýřem v modrém kabátku a růžových kalhotách, který držel v ruce svícen. Lampa byla zřejmě teprve později předělána na elektriku. Až příliš velké stínidlo z hladkého pergamenu zakrývalo větší část figurky. Jakže to Dora Bunnerová řekla? „Já si totiž naprosto jasně pamatuji, že na ní byla pastýřka, a hned den nato…“ Nu, teď tam byl bezpochyby pastýř!

A zároveň si slečna také vzpomněla, jak se při poslední návštěvě s Boubelkou Dora zmínila, že mají takové lampy dvě. Ovšem – jednu s pastýřem a druhou s pastýřkou! V osudný večer tu stála tedy lampa s pastýřkou, a druhý den ráno ta druhá, která tam je dodnes – s pastýřem! Během noci je určitě někdo vyměnil a Dora Bunnerová se domnívala, ať už odůvodněně nebo neodůvodněně, že v tom měl prsty Patrik.

Proč to však dělal? Aby se při prohlídce původní lampy nepřišlo na to, jak to provedl, aby zhasla světla? Ale co s ní vlastně mohl provést? Slečna Marplová se upřeně dívala na malou lampu. Elektrická šňůra se táhla přes roh stolku a končila ve zdi v zásuvce. Asi v polovině šňůry viděla malý hruškovitý vypínač. Ne, v elektřině se slečna Marplová nevyznala, a tak z toho nebyla moudrá.

A kam se poděla lampa s pastýřkou? Je někde v hostinském pokoji nebo na smetišti? Kdeže přistihla Dora Patrika s olejničkou? V křoví? Že by tam…? Otázky a úvahy se jí hlavou jen míhaly. Nakonec se rozhodla, že všechny tyto poznatky sdělí inspektorovi Craddockovi.

Slečna Blacklocková přece hned na počátku podezřívala Patrika ze zveřejnění inzerátu a podle názoru slečny Marplové bývají takové první instinktivní domněnky často správné, protože když někdo někoho dobře zná, může proniknout někdy zcela nevědomky i do způsobu jeho myšlení…

Patrik Simmons.

Hezký mladý a zajímavý muž. Muž, který se líbí ženám jak mladým, tak starým. Byl snad stejný typ, za jaký se provdala sestra Randalla Goedlera? Ale Patrik přece sloužil za války u námořnictva, takže… Konečně to si policie mohla lehce ověřit.

Jenomže někdy někomu projde ta nejneuvěřitelnější záměna osob…

Člověk s ledasčím uspěje, když mu nechybí dost drzé odvahy… Dveře se otevřely a vešla slečna Blacklocková, jako by z ní vyprchal život a energie.

„Promiňte, že vás dnes vyrušuji,“ omlouvala se stará dáma. „Ale pan vikář šel za umírajícím farníkem a Boubelka musela narychlo zařizovat převoz nemocného dítěte do nemocnice. Pan vikář vám napsal dopis.“

Podala slečně Blacklockové zalepenou obálku.

„Prosím posaďte se, slečno Marplová,“ vyzvala ji. „Jste velmi laskavá, že jste se sama obtěžovala.“

Dala se do čtení dopisu.

„Pan vikář je vzácný člověk plný porozumění,“ řekla klidně. „Neplýtvá pošetilými slovy útěchy. Vyřiďte mu, že souhlasím s uspořádáním pohřbu, jak on navrhuje. Její – její nejoblíbenější kostelní píseň byla Veď mne světlo mé…“

Hlas se jí náhle zlomil.

„Jsem pro vás cizí, ale je mi to velmi líto,“ snažila se jí jemně projevit soustrast slečna Marplová.

A náhle se Leticie Blacklocková přestala ovládat a hořce se rozplakala. Byl to projev nezvládnutelného smutku a beznaděje. Slečna Marplová seděla zcela tiše.

Konečně se slečna Blacklocková vzpamatovala. Tvář měla naběhlou a zmáčenou slzami.

„Promiňte,“ řekla. „Trochu mne to přemohlo. Ztratila jsem hodně. Byla mým jediným poutem s minulostí. Rozumíte mi? Jediná, která – která mne znala. Teď, když odešla, jsem úplně sama.“

„Vím, jak to myslíte,“ pokývla smutně hlavou slečna Marplová. „Když odejde i ten poslední, kdo si nás ještě pamatoval z dávno minulých let, je člověk skutečně – sám. Mám sice synovce, neteře a plno přátel, ale nemám už nikoho, kdo by mě znal jako mladou dívku, nikoho, kdo by patřil ke starým časům. Už jsem hodně dlouho sama.“

Obě ženy seděly chvíli tiše.

„Dobře mi rozumíte,“ řekla Leticie Blacklocková. Zvedla se a přistoupila k psacímu stolu. „Musím napsat pár slov panu vikáři.“ Držela pero velmi špatně a pomalu psala.

„Revmatismus,“ vysvětlila na omluvu. „Někdy nemohu pero skoro vůbec udržet.“

Zalepila obálku.

„Kdyby vás to neobtěžovalo a vzala jste zase dopis s sebou, byla byste velmi laskavá,“ prosila ji. Z chodby k nim dolehl mužský hlas. „To je inspektor Craddock,“ řekla rychle. Přistoupila k zrcadlu nad krbem a začala si lehce pudrovat obličej.

Vzápětí vstupoval do dveří Craddock s hněvem zkřivenou tváří.

„Ach,“ skoro zasupěl, „vy jste tady?“ Leticie Blacklocková se odvrátila od zrcadla. „Slečna Marplová byla tak laskavá a přinesla mi dopis od pana vikáře.“

„Hned – hned jdu. Nijak – nijak se se mnou nezdržujte,“ vykoktala poplašeně návštěvnice z vikářství. „Byla jste tu včera večer na oslavě?“ zeptal se jí rázně. „Ne, nebyl…