Oznamuje se vražda

23/ VEČER NA VIKÁŘSTVÍ

Slečna Marplová se pohodlně uvelebila v houpacím křesle a Boubelka se usadila na koberci před krbem. Pažemi si objímala kolena vyhřívala se v sálajícím teple hořících polen.

Důstojný pán Julian Harmon s dychtivou netrpělivostí poposedával na židli a vypadala zase jednou spíš jako nedočkavý školák než dospělý zralý muž. Inspektor Craddock se zařídil docela po domácku. Pokuřoval spokojeně z dýmky a popíjel whisky se sodou. Jako další hosté zde byli Julie, Patrik a Filipa s Edmundem.

„Tak povídejte, slečno Marplová,“ usmál se na ni Craddock. „Vždyť to byl váš případ.“

„Ale co vás napadá, můj milý! Já jsem jen sem tam přišla se svou troškou do mlýna. Vy jste přece celý případ vedl, a také ho uzavřel. A ještě o něm víte mnohé, co ani já nevím.“

„Tak to vyprávějte společně!“ ozvala se netrpělivě Boubelka. „Každý ať řekne kousek! Prosím vás, jen začátek nechte tetě Jane, protože já se nikdy nestačím obdivovat jejímu zmatenému způsobu myšlení. Kdy vás, tetinko, vůbec napadlo, že všechno spáchala Blacklocková?“

„Nu, děvenko, tak docela přesně to říct nemohu. Hned na samém začátku, abych pravdu řekla, mě napadlo, že ideální osobou, nebo spíš podezřelou osobou, která by přepadení mohla dobře nastrojit, je samotná Blacklocková. Byla jediná, o které se vědělo, že se znala s Rudim Scherzem, a je mnohem snazší připravit něco podobného ve vlastním domě než v cizím. Tak například hned to ústřední topení! V krbech se netopilo, protože by vydávaly určité osvětlení. Ale jediný člověk, který mohl zařídit, aby se topilo tak a ne jinak, byla sama paní domu.

Nechci tvrdit, že bych si to pak už po celou dobu myslela, jen mě tehdy napadlo: jaká škoda, že to nemůže být takhle jednoduché! Nemysli si, tápala jsem jako každý jiný a domnívala se, že opravdu chtěl někdo zabít Leticii Blacklockovou.“

„Snad by bylo nejlepší, kdybyste nám nejprve vysvětlila, jak to všechno vůbec začalo,“ dožadovala se Boubelka. „Ten mladý Švýcar ji poznal?“

„Ano. Pracoval…“

Slečna Marplová zaváhala a pohlédla na Craddocka.

„… na klinice profesora Adolfa Kocha v Bernu,“ doplnil inspektor. „Koch byl totiž vyhlášeným světovým specialistou na operace strumy a Charlotta Blacklocková se také za tím účelem uchýlila do jeho ústavu. Rudi Scherz tam tehdy pracoval jako pomocný zřízenec, a když po válce přišel do Anglie, potkal v hotelu dámu, ve které poznal jednu z tamějších pacientek a bezmyšlenkovitě se k ní hlásil. Kdyby jen na chvíli uvažoval, tak by to asi podle mého názoru nedělal, protože pro pošramocenou pověst zmizel z bernské kliniky jako duch. O tom už ovšem Charlotta nevěděla, došlo k tomu až po jejím odchodu.“

„On s ní tedy nikdy nemluvil o Montreux nebo o svém otci, který tam měl být majitelem hotelu?“

„Kdepak! To si vymyslela, aby vysvětlila, proč se s ní vůbec dal do řeči.“

„Asi to byl pro ni pěkný šok,“ řekla zamyšleně slečna Marplová. „Celkem odůvodněně se cítila hezky bezpečná, a tu se najednou – až neuvěřitelnou shodou okolností – objeví někdo, kdo ji zná. A nejen jako jednu ze slečen Blacklockových, protože s takovým případem jistě počítala, ale s určitostí ji poznává jako Charlottu Blacklockovou, poznává ji jako pacientku, která si dala odoperovat strumu.

Ale vy jste chtěli slyšet všechno od začátku!“ uvědomila si stará dáma. „Začalo to tedy – ovšem podle mého názoru a nevím, bude-li inspektor Craddock se mnou souhlasit –, když se u Charlotty Blacklockové, hezkého, lehkomyslného a přítulného děvčátka, začalo projevovat zvětšování štítné žlázy a nabylo takového rozsahu, kterému se zkrátka a prostě všeobecně říká vole. To jí zkazilo život. Byla to dívka velmi citlivá, ale patřila také k těm, co si nesmírně zakládají na svém zevnějšku. Jak víte, dospívající dívenky jsou na svůj zjev velmi, velmi choulostivé. Kdyby měla matku nebo aspoň rozumného otce, myslím, že by neupadla do tak chorobně depresivního stavu, v jakém se bezpochyby ocitla. Ale neměla nikoho, kdo by ji z toho dostal a přinutil ji stýkat se s lidmi, nemyslet stále na svoji vadu a žít normálním životem. Kdyby měla jiné rodinné poměry, mohla být poslána na operaci už mnohem dřív.

Podle všeho byl však doktor Blacklock malicherný tyran a umíněný člověk zastaralých názorů, kterým se Charlotta musela podrobovat. Na operace nevěřil a byl přesvědčen, že se kromě užívání různých medikamentů nedá s dcerou nic dělat. Charlotta mu zřejmě důvěřovala a mám dojem, že i její sestra Leticie přikládala otcovým lékařským znalostem a schopnostem více víry, než zasluhoval.

Charlotta byla dokonce svým slabošským a bezmocným způsobem otci hluboce oddána. Ani snad nezapochybovala, že jedině on ví a zná všechno nejlépe. Ale čím víc se její vole zvětšovalo a hyzdilo ji, tím častěji a častěji se začala vyhýbat lidem, až se před nimi docela uzavřela. Jinak byla opravdu v jádru milá a příchylná bytost.“

„Nu, to je mi trochu podivná charakteristika vražednice,“ protestoval rozhořčeně Edmund.

„Ani bych neřekla,“ odpověděla slečna Marplová. „Slabošsky milí lidé jsou často velmi zrádní. Nesmiřitelná zášť k životu, kterou mohou za pro ně nepříznivých podmínek pocítit, dovede zničit i to málo morální síly, kterou snad dosud v sobě měli.

Leticie Blacklocková byla ovšem zcela jiná. Inspektor Craddock mi řekl, že ji Bella Goedlerová charakterizovala jako skutečně výborného a ušlechtilého člověka. Nepochybuji, že Leticie taková opravdu byla. Měla úžasně vyvinutý smysl pro čestné jednání a nemohla pochopit, jak se sama vyjádřila, že lidé nedovedou rozpoznat hranice poctivosti. Ačkoliv měla jistě při svém povolání dost možností, nikdy by ji ani nenapadlo dopustit se něčeho podlého.

Leticie svou sestru oddaně milovala. V zoufalé snaze udržet její zájem o život jí psávala dlouhé vřelé dopisy, ve kterých jí vypisovala všechno, co dělala a s kým se setkávala. Charlottin chorobný duševní stav ji nesmírně trápil.

Když konečně doktor Blacklock zemřel, Leticie se bez váhání vzdala svého výnosného místa u Randalla Goedlera a odjela domů, aby se mohla plně věnovat…