Poslední weekend

(VI) KAPITOLA

Midge Hardcastlová přišla dolů v sobotu ráno kolem jedenácté. Nasnídala se v posteli, četla knihu, podřimovala a pak vstala.

Bylo to pěkné, takhle lenošit. Už bylo načase, aby si udělala dovolenou. Je nepochybné, že madame Alfrege jde člověku na nervy.

Prošla předními dveřmi do příjemného podzimního slunka. Sir Henry Angkatell seděl v zahradní židli a četl Times. Vzhlédl a usmál se. Měl Midge rád.

„Dobrý den, drahoušku.“

„Moc jsem se opozdila?“

„Oběd jsi nezameškala,“ řekl Sir Henry se smíchem. Midge se posadila vedle něho a povzdychla si:

„Jak je tu hezky.“

„Nějak jsi zhubla.“

„Nic mně není. Je to tak báječné, být někde, kde se tlusté ženské nepokoušejí dostat do šatů, které jsou příliš malé.“

„To je asi odporné!“ Sir Henry zmlkl a pak s pohledem na své náramkové hodinky řekl: „Edvard přijede vlakem ve 12.15.“

„Ano?“ Midge po chvíli mlčení dodala: „Neviděla jsem Edvarda už dlouho.“

„Je stále stejný,“ řekl Sir Henry. „Málokdy opouští Ainswick.“

Ainswick, pomyslila si Midge, Ainswick! Srdce se jí bolestně sevřelo. Kde jsou ty krásné dny na Ainswicku! Návštěvy vyhlížené po měsíce! „Pojedu do Ainswicku!“ Bdění po celé noci předtím a přemýšlení o tom. A nakonec — už je ten den tady! Malé vesnické nádražíčko, u kterého vlak — velký londýnský expres — musí zastavit, když na to průvodčího upozorníte. Venku čeká daimler. Jízda — poslední záhyb do brány a nahoru lesem, až jste vyjeli na volné prostranství a tam stál dům — ohromný bílý a pohostinný.

Starý strýc Geoffrey ve svém obnošeném tvídovém plášti je očekával:

„Tak tedy mláďata — dobře se bavte.“ A jak se bavili! Henrietta až z Irska, Edvard z Etonu. Ona sama ze severu, z průmyslového města. Bylo to jako v nebi.

Ale vždycky byl středem Edvard. Vysoký, jemný, nedůvěřivý a vždycky laskavý Edvard. Ale samozřejmě ji nikdy nebral příliš na vědomí, protože tam byla Henrietta.

Edvard byl vždycky tak vzdálený, spíš divák, takže se jednou ulekla, když Tremlet, vrchní zahradník, řekl:

„Tady to bude panu Edvardovi jednou patřit.“

„Ale proč, Tremlete, on přece není syn strýce Geoffreye.“

„On je dědic, slečno Midge. Slečna Lucy je jediné dítě pana Geoffreye, ale nemůže dědit, protože je žena, a pan Henry, za kterého se provdala, je pouze druhý bratranec. Ne tak blízký příbuzný jako pan Edvard.“

A teď Edvard žije v Ainswicku. Žije tam sám a velmi zřídka vychází. Midge by ráda věděla, zda to Lucy vadí. Lucy dělala dojem, jako by jí nikdy nic nevadilo.

Přece Ainswick byl její domov a Edvard pouze její první bratranec, který se jednou přistěhoval, a byl o dvacet let mladší než ona. Její otec, starý Geoffrey Angkatell, měl v hrabství zvučné jméno. Měl skutečně pozoruhodný majetek, jehož velká část přešla na Lucy, takže Edvard byl poměrně chudý muž; měl dost na udržování domu, ale jinak ne mnoho nazbyt.

Ne, že by Edvard měl nákladné choutky. Byl nějakou dobu v diplomatické službě, ale když zdědil Ainswick, rezignoval a trávil život na svém majetku.

Jeho koníčkem se staly knížky, sbíral první vydání a příležitostně psal rozpačitě ironické malé články pro neznámé časopisy. Třikrát požádal svou druhou sestřenici Henriettu Savernakovou, aby se za něho provdala.

Midge seděla v podzimním slunci a přemýšlela o těchto věcech. Nemohla si ujasnit, je-li ráda, že uvidí Edvarda, nebo ne.

Nebyla z těch lidí, kteří se, jak se říká, přes všechno přenesou. Člověk jednoduše nemůže přehlédnout někoho, jako je Edvard. Edvard na Ainswicku byl pro ni právě tak skutečný jako Edvard vstávající od stolu v restauraci v Londýně, aby ji pozdravil. Milovala Edvarda už odedávna.

Hlas Sira Henryho ji vytrhl z přemýšlení.

„Jak myslíš, že vypadá Lucy?“

„Velmi dobře. Je úplně stejná jako vždycky.“ Midge se trochu usmála. „Víc než to.“

„Ano.“ Sir Henry zatáhl z dýmky. Neočekávaně dodal:

„Víš, Midge, někdy mám o Lucy starost.“

„Starost?“ Midge se na něho překvapeně podívala. „Proč?“

Sir Henry sklopil hlavu.

„Ona vyvolává zmatky. Dělala to vždycky.“ Usmál se. „Zpřeházela tradice ve Vládním domě — nejdřív hrála karty při obědě (a to je, Midge, strašný zločin). Posadila nepřátele na život a na smrt vedle sebe u stolu a začala se přít o barvy. A místo, aby tím vyvolala velkou všeobecnou hádku a udělala ze všech hlupáky a zneuctila britské království — ona to srovnala. Má takový způsob — usmívat se na lidi a tvářit se, že za to nemůže. Se služebnictvem je to také tak. Působí jim spousty trampot a oni ji zbožňují.“

„Vím, co chceš říct,“ řekla Midge přemýšlivě. „Věci, které bys u jiného nesnesl, pociťuješ jako správné, když je dělá Lucy. Ráda bych věděla, co to je? Půvab, magnetismus?“

Sir Henry pokrčil rameny.

„Byla taková už jako děvče — jen mám někdy dojem, že ji to přerůstá. Chci říct, že si neuvědomuje, že jsou určité meze. Doopravdy si myslím, Midge,“ řekl pobaveně, „že Lucy by snad mohla vyjít i s vrahem.“

Henrietta vyvezla Delage z garáže na Mews a po technickém rozhovoru se svým přítelem Albertem, který dával pozor na zdraví vozu, vyjela.

„Šťastnou cestu, slečno,“ řekl Albert.

Henrietta se zasmála. Vyrazila dolů po Mews a vychutnávala tu silnou radost, kterou pociťovala vždycky, když cestovala sama vozem. Byla raději sama, když řídila. Tak mohla lépe realizovat tu intimní radost, kterou jí poskytovalo řízení vozu. Těšila se ze své dovednosti na křižovatce, těšila se z toho, že vyslídila nové zkratky ven z Londýna. Měla své vlastní cesty, a když jezdila po Londýně, znala jeho ulice tak dokonale jako kterýkoliv taxikář.

Dala se teď svou vlastní nově objevenou cestou jihozápadně, zatáčela a proplétala se spletitým bludištěm předměstských ulic.

Když se konečně dostala k dlouhému hřebenu Shovel Down, bylo půl jedné. Henrietta vždycky zbožňovala rozhled z tohoto zvláštního místa. Zastavila se teď právě v bodě, kde cesta začala klesat. Všude kolem a pod ní byly stromy, jejichž listí přecházelo ze zlaté do hnědé. Byl to neuvěřitelně zlatý a nádherný svět v ostrém podzimním slunci.

Henrietta si uvědomila: Miluji podzim. Je o tolik boh…