Poslední weekend

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Poslední weekend (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie62 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Poslední weekend

Anotace

Psychologicky dobře propracované postavy tohoto dramatu podceňují příliš zřejmé motivy a složitými konstrukcemi se spíše vzdalují než přibližují vyřešení případu. Proslulý Hercule Poirot nejenže vypátrá vraha, ale svým pochopením pro tajná zákoutí lidské duše dokáže nenápadně dát nový směr životům, poznamenaným touto tragickou událostí.

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob přinejmenším těchto žánrů. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare. Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

24

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

0

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Poslední weekend“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(X) KAPITOLA

Bylo deset hodin příštího rána, když John sešel dolů. Snídaně byla na poličce. Gerdě poslali snídani do postele, ale dělalo jí starosti „jestli tím příliš neobtěžuje“.

„Nesmysl,“ řekl John. „Lidé jako Angkatellovi, kteří si zařídili, aby měli správce a sluhy, jim mohou docela dobře dát něco dělat.“

Cítil dnes ráno ke Gerdě skutečnou náklonnost. Zdálo se, že všechna ta nervózní podrážděnost, která ho odedávna užírala, zašla a zmizela.

Sir Henry a Edvard si vyšli zastřílet, řekla mu lady Angkatellová. Měla košík a na rukou zahradnické rukavice. Postál v rozhovoru s ní nějakou chvíli, až se k němu přiblížil Gudgeon s dopisem na podnose.

„Právě to přinesl posel, pane.“

Uchopil to s lehce pozdviženým obočím.

Veronika!

Zašel do knihovny a roztrhl obálku.

 

„Prosím, přijď ke mně dnes ráno. Musím tě vidět.

Veronika.“

 

Imperátorská jako vždycky, pomyslil si. Měl dobrý úmysl odmítnout. Pak ho napadlo, že by měl jít a vyřídit to. A to hned.

Dal se stezkou pod okny knihovny, kolem koupaliště, které bylo jakýmsi středem, od něhož se paprskovitě rozbíhaly pěšinky všemi směry, jedna na kopec do lesa, jedna ke květinové zahradě nad domem, jedna ke statku a jedna, kterou se teď dal, do aleje. Několik yardů nad alejí bylo stavení, kterému se říkalo Dovecotes.

Veronika na něho čekala. Mluvila z okna nevábné polodřevěné budovy.

„Pojď dovnitř, Johne. Dnes ráno je chladno.“

V obývacím pokoji, zařízeném nábytkem v neurčité běli s bledě cyklámovým polštářováním, byl rozdělaný oheň.

Když se na ni díval dnes ráno odhadujícím zrakem, postřehl, jak je rozdílná od děvčete, na něž si vzpomínal, neboť minulou noc ji nemohl dobře vidět.

Jednoduše řečeno, řekl si, je teď mnohem krásnější než tenkrát. Rozuměla lépe své kráse, pěstila ji a všemožně zdůrazňovala. Její vlasy, dříve sytě zlaté, měly teď stříbřitě platinovou barvu. Jiné bylo obočí, které dodávalo jejímu výrazu dráždivosti.

Její krása nebyla nikdy bezduchá. Veronika, jak si vzpomínal, byla kvalifikovaná jako jedna ze „vzdělaných hereček“. Měla univerzitní diplom a uměla mluvit o Strindbergovi a Shakespearovi.

Zarazilo ho nyní, co mu dříve bylo jen málo zřejmé — že je to skutečně abnormálně sobecká žena. Veronika byla zvyklá jít svou vlastní cestou, a zdálo se mu, že pod jemnými krásnými obrysy cítí ošklivou železnou rozhodnost.

„Poslala jsem pro tebe,“ řekla Veronika, když mu podala krabici s cigaretami, „protože si musíme pohovořit. Musíme si všechno uspořádat. Pro naši budoucnost, myslím.“

Vzal si cigaretu a zapálil si. Pak řekl docela mile:

„Ale máme před sebou budoucnost?“

Ostře na něho pohlédla.

„Co tím myslíš, Johne? Samozřejmě, že máme před sebou budoucnost. Zmeškali jsme patnáct let. Není možné už mrhat časem.“

Usedl.

„Lituji, Veroniko. Ale obávám se, že sis to vykonstruovala úplně špatně. Měl jsem — radost, že jsem se s tebou zas setkal. Ale tvůj život a můj se nikde nestýkají. Mají úplně odlišný směr.“

„Nesmysl, Johne. Miluji tě a ty miluješ mě. Vždycky jsme jeden druhého milovali. Dřív jsi býval neuvěřitelně paličatý! Ale na tom teď nezáleží. Naše životy na sebe nemusí narážet. Nemám v úmyslu vracet se do Států. Až dokončím film, na němž nyní pracuji, dostanu dobrou roli na londýnském jevišti. Získala jsem skvělou hru, Elderton ji pro mne napsal. Bude to obrovský úspěch.“

„Jsem si tím jist,“ řekl zdvořile.

„A ty můžeš pokračovat ve své medicíně.“

Měla laskavý a sytý hlas. „Říkají mi, že jsi teď velmi známý.“

„Milé děvče, já jsem ženatý a mám děti.“

„Já jsem také zatím vdaná,“ podotkla Veronika. „Ale to se dá snadno zařídit. Dobrý právník může všechno vyjednat.“ Oslnivě se na něho usmála. „Vždycky jsem zamýšlela provdat se za tebe, drahoušku. Nemohu přijít na to, proč jsem do tebe tak zblázněná, ale je to tak.“

„Je mi líto, Veroniko, ale ani dobrý právník by nemohl nic zařídit. Tvůj život a můj nemají spolu co dělat.“

„Ani po minulé noci ne?“

„Nejsi dítě, Veroniko. Měla jsi několik manželů a k tomu mnoho milenců. Jaký má minulá noc ve skutečnosti význam? Vůbec žádný, a ty to víš.“

„Ach, můj drahý Johne!“ Byla dosud pobavená a shovívavá. „Kdybys byl viděl svůj obličej — tam v tom přeplněném salóně! Byl bys mohl být zase v San Miguelu.“

John vzdychl:

„Byl jsem v San Miguelu. Pokus se tomu rozumět, Veroniko. Přešla jsi ke mně z minulosti, ale dnes — dnes je to jiné. Jsem starší o patnáct let. Muž, kterého vlastně neznáš — a mohu říct, že bys ho neměla moc ráda, kdybys ho znala.“

„Tobě záleží víc na tvé ženě a dětech, ne…