Poslední weekend

(XIII) KAPITOLA

Měli k večeři studenou kachnu. Po kachně přišel vaječný karamel, který podle lady Angkatellové ukazoval přesné pocity paní Medwayové.

„Při vaření, jak říká, musí být člověk citlivý.

Ví, že máme vaječný karamel jen mírně rádi. Bylo by hrubé jíst oblíbený puding právě po smrti přítele. Ale vaječný karamel je tak trochu — úskočný — rozumíte, jak to myslím. A tak člověk nechá trochu na talíři.“

Povzdychla si a podotkla, že snad udělali dobře, když pustili Gerdu zpět do Londýna.

„A je správné od Henryho, že ji doprovodil.“

Sir Henry se totiž účastnil Gerdiny jízdy do Harley Street.

„Vrátí se sem ovšem k výslechu,“ pokračovala lady Angkatellová a pojídala zamyšleně vaječný karamel. „Ale chtěla to dětem sdělit — mohly by to vidět v novinách a v domě je jen ta Francouzka — člověk ví, jaké to je napětí, pravděpodobně nervová krize. Ale Henry se o ni postará a jsem přesvědčena, že Gerda bude v pořádku. Pošle pravděpodobně pro nějaké příbuzné — asi sestry. Lidé jako Gerda mívají sestry — tři nebo čtyři, řekla bych, a pravděpodobně bydlí v Turnbridge Wells.“

„O jakých divných věcech to mluvíš, Lucy?“ řekla Midge.

„Nu, dáváš-li přednost Torquay, drahoušku — ne, Torquay ne. Musilo by jim být alespoň pětašedesát, aby bydlili v Torquay. Spíš Eastbourne nebo St. Leonards.“

Lady Angkatellová se podívala na poslední lžičku vaječného karamelu; zdálo se, jako by tím projevovala soustrast, a velmi jemně ji položila, aniž sousto snědla.

David, který jediný měl rád pochoutky, zasmušile se díval na svůj prázdný talíř.

Lady Angkatellová vstala.

„Myslím, že dnes budeme všichni chtít jít brzy spát,“ řekla. „Stalo se toho tolik, ne? Když o tom člověk čte v novinách, nemá tušení, jak je to únavné. Víte, mám pocit, jako bych ušla patnáct mil. Zatím jsem ve skutečnosti nedělala nic jiného, než seděla. Ale to také unaví, protože člověku se nechce číst knížku nebo noviny, to by působilo bezcitně. Ačkoliv si myslím, že úvodník v Observeru by se dal číst — ale ne Noviny ze světa. Souhlasíš se mnou, Davide? Ráda se dovím, co si myslí mladí lidé, člověk tak alespoň neztratí kontakt.“

David příkře odpověděl, že nikdy nečetl Noviny ze světa.

„To já ano,“ řekla lady Angkatellová. „Předstíráme, že to odebíráme pro služebnictvo, ale Gudgeon má porozumění a nikdy to neodnese dřív, než po svačině. Jsou to ohromně zajímavé noviny. Všechno o ženách, co strkají hlavu do plynových kamen — je jich neuvěřitelný počet!“

„Jak to budou dělat v těch domech budoucnosti, kde má být všechno jen na elektřinu?“ zeptal se Edvard Angkatell s jemným úsměvem.

„Předpokládám, že se budou muset rozhodnout pro lepší věci — bylo by to o tolik rozumnější.“

Gudgeon přinesl na podnose kávu a pohyboval se trochu pomaleji než obvykle, aby tak vyjádřil smuteční náladu.

„Ach, Gudgeone,“ vzpomněla si lady Angkatellová, „co se týká těch vajec. Měla jsem v úmyslu napsat na ně tužkou datum jako obvykle. Požádáte paní Medwayovou, aby na to dohlédla?“

„Myslím, že zjistíte, mylady, že všechno bylo úplně uspokojivě zařízeno.“ Odkašlal si. „Zařídil jsem to sám.“

„Ach, děkuji vám, Gudgeone.“

Když Gudgeon vyšel, zamumlala: „Skutečně, Gudgeon je skvělý. Služebnictvo je všechno báječné. A člověk je chápe, když tu mají policii — musí to být pro ně strašné. Mimochodem, zůstal tu z nich ještě někdo?“

„Myslíš policii?“ zeptala se Midge.

„Ano. Což nenechávají obvykle jednoho stát v hale? Nebo možná pozorují hlavní vchod venku z křoví.“

„Proč by se měl hlídat hlavní vchod?“

„To nevím. Bývá to tak v knihách. A pak je v noci ještě někdo zavražděn.“

„Ach, Lucy, dej pokoj,“ povzdychla Midge.

„Lituji drahoušku. Je to ode mě hloupé. A samozřejmě nemůže už být nikdo jiný zavražděný. Gerda jela domů. Chci říct — ach, Henrietto, promiň. To jsem nechtěla říct.“

Ale Henrietta neodpověděla. Stála u kulatého stolu a hleděla dolů na bridžové skóre, jehož včera večer dosáhla. Probrala se. „Promiň, Lucy, cos říkala?“

„Chtěla jsem vědět, zda tu zůstal někdo od policie?“

„Jako zbytky v dražbě? Myslím, že ne. Vrátili se všichni na policejní stanici, aby sepsali naše výpovědi svou policejní řečí.“

„Na co se díváš, Henrietto?“

„Na nic.“

Henrietta se pohnula směrem ke krbu.

„Co myslíš, že dělá dnes večer Veronika Crayová?“ zeptala se.

Lady Angkatellové přelétl přes tvář výraz překvapení.

„Má drahá, snad si nemyslíš, že by sem mohla zase přijít? Už o tom jistě slyšela.“

„Ano,“ zamyslela se Henrietta, „domnívám se, že slyšela.“

„To mi připomíná…“ řekla lady Angkatellová. „Musím těm Careyovům zatelefonovat. Nemůžeme připustit, aby přišli zítra k obědu, jako by se nic nestalo.“

Odešla z místnosti.

David, který nemohl snést své příbuzné dlouho, zabručel, že by si chtěl vyhledat něco v Britské Encyklopedii. V knihovně, uvažoval, bude klid.

Henrietta přešla k francouzskému oknu, otevřela ho a prošla. Po chvíli váhání vyšel Edvard za ní.

Zjistil, že stojí venku a hledí na oblohu.

„Dnes není tak teplo jako včera v noci, že?“ řekla.

Edvard odpověděl mile: „Ano, je skoro sychravo.“

Stála a hleděla na dům. Očima přejížděla po oknech. Pak se obrátila a pohlédla k lesu. Nemohl zjistit, o čem přemýšlí.

Pohnul se k otevřenému oknu.

„Pojď raději dovnitř. Je zima.“

Sklonila hlavu.

„Jdu se projít ke koupališti.“

„Rychle k ní pokročil: „Půjdu s tebou.“

„Ne, děkuji ti, Edvarde.“ Její hlas ostře prořízl chladný vzduch. „Chci být se svým mrtvým sama.“

„Henrietto! Drahá — nic jsem neřekl. Ale ty víš, jak — jak je mi to líto.“

„Líto? že je John Christow mrtvý?“

Stále měla v hlase něco ostrého.

„Totiž — tebe je mi líto, Henrietto. Vím, že to jistě byl — velký otřes.“

„Otřes? Ach, ale já jsem, Edwarde, velmi otužilá. Snesu otřesy. Byl to pro tebe otřes? Cos cítil, když jsi ho tam viděl ležet? Byl jsi rád, myslím. Ty jsi Johna Christowa neměl v lásce.“

Edvard zamumlal: „On a já — neměli jsme mnoho společného.“

„Jak to pěkně vysvětluješ! Tak nenásilně. Ale je jistá věc, že něco společného jste měli. Mě! Oba jste mě měli rádi, či ne? Ale to vás spolu…