Poslední weekend

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Poslední weekend (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie62 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Poslední weekend

Anotace

Psychologicky dobře propracované postavy tohoto dramatu podceňují příliš zřejmé motivy a složitými konstrukcemi se spíše vzdalují než přibližují vyřešení případu. Proslulý Hercule Poirot nejenže vypátrá vraha, ale svým pochopením pro tajná zákoutí lidské duše dokáže nenápadně dát nový směr životům, poznamenaným touto tragickou událostí.

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

24

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

The Hollow

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Poslední weekend“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(XXIII) KAPITOLA

Bylo po výslechu. Záležitost se řešila jen formálně, a ačkoliv na to byli předem upozorněni, skoro každého z nich to zlobilo. Na žádost policie odložili výslech o čtrnáct dní.

Gerda přijela z Londýna s paní Pattersonovou v najatém daimleru. Měla na sobě černé šaty a neslušivý klobouk. Byla nervózní a zmatená.

Chystala se nastoupit do auta, ale zastavila se, když k ní přišla lady Angkatellová.

„Jak se máte, drahá Gerdo? Doufám, že nespíte příliš špatně. Myslím, že to proběhlo zcela dobře, jak jsme mohli doufat, viďte? Je mi líto, že s námi nebudete na Hollow, ale chápu, jak by to bylo bolestivé.“

Paní Pattersonová vrhla na sestru vyčítavý pohled, že ji řádně nepředstavila, a vysvětlovala zvučným hlasem:

„Byl to nápad slečny Collinsové — jet přímo sem a pak zpět. Je to ovšem drahé, ale myslely jsme si, že to stojí za to.“

„Ach, úplně souhlasím.“

Paní Pattersonová ztišila hlas:

„Vezmu Gerdu a děti hned s sebou do Bexhillu. Potřebují odpočinek a klid. Ti novináři! Nemáte ani tušení, co se jich rojí po Harley Street!“

Vynořil se mladý muž, ozvalo se cvaknutí kamery. Elsie Pattersonová vstrčila sestru do vozu a odjely.

Ostatní na okamžik zahlédli pod okrajem klobouku Gerdin obličej. Měl neurčitý, ztracený výraz přihlouplého dítěte.

Midge Hardcastlová si povzdychla: „Chudáček!“

Edvard se podrážděně ozval:

„Co všichni viděli na tom Christowovi! Ta ubohá žena vypadá, jako by měla zlomené srdce.“

„Byla mu naprosto oddaná,“ podotkla Midge.

„Ale proč? Byl to sobecký tvor, svým způsobem dobrý společník, ale —“ Zarazil se. Pak se zeptal:

„Co sis ty o něm myslila, Midge?“

„Já?“ Midge se zamyslela. Konečně pronesla slova, která ji samotnou překvapila: „Myslím, že jsem si ho vážila.“

„Vážila? Z jakého důvodu?“

„Nu, rozuměl svému povolání.“

„Myslíš jako lékař?“

„Ano.“

Na víc nebyl čas.

Henrietta pozvala Midge, že ji vezme svým vozem zpět do Londýna. Edvard se vracel na oběd do Hollow a pak společně s Davidem odjedou odpoledním vlakem. Obrátil se rozpačitě k Midge: „Šla bys se mnou někdy na oběd?“ A Midge odpověděla, že by to bylo velmi hezké, ale že by měla čas jen hodinu. Edvard se na ni mile usmál:

„To by byla mimořádná příležitost. Jsem si jist, že by to pochopili.“

Pak se obrátil k Henriettě. „Zavolám tě, Henrietto.“

„Ano, Edvarde. Ale možná že budu nějakou dobu pryč.“

„Pryč?“

Vrhla na něho posměšný pohled.

„Léčit svůj žal. Nepředpokládáš snad, že budu sedět doma a vyspávat?“

Zvolna ze sebe vypravil: „Teď už ti nerozumím, Henrietto. Úplně ses změnila.“

Tahy jejího obličeje se zjemnily. Znenadání řekla: „Milý Edvarde,“ a lehce mu stiskla paži.

Pak se obrátila k Lucy Angkatellové. „Mohu se vrátit, když budu chtít, viď, Lucy?“

„Ovšem, drahoušku. A tak jako tak, za čtrnáct dní bude zase výslech.“

Henrietta odešla k autu, které parkovalo na náměstí. Její i Midgina zavazadla byla již uvnitř.

Nastoupily a vyjely. Vůz se vyšplhal na kopec a vyjel na cestu po hřebenu hor. Pod nimi se v chladu šedého podzimního dne trochu zachvívalo hnědé a zlaté listí.

Midge náhle pronesla: „Jsem ráda, že jsem pryč — i od Lucy. Je milá, ale přesto mi někdy nahání husí kůži.“

Henrietta napjatě hleděla do zpětného zrcátka nad volantem.

Věnovala se rozhovoru skoro nepozorně. „Lucy si umí zpestřit — dokonce i vraždu.“

„Víš, já jsem nikdy před tím o vraždě nepřemýšlela.“

„Proč bys měla? O takových věcech člověk nepřemýšlí. Je to slovo o šesti písmenech v křížovce anebo příjemné rozptýlení mezi prvou a poslední stránkou knihy. Ale skutečnost —“

Odmlčela se. Midge to za ni dokončila. „Je obtížná. To člověka děsí.“

„Tebe to nemusí děsit. Ty jsi mimo. Snad jediná z nás všech.“

„Teď jsme z toho již všichni venku. Už je to pryč.“

Henrietta zabručela: „Myslíš?“

Dívala se znovu do zpětného zrcátka. Náhle nohou sešlápla plyn. Vůz odpověděl. Pohlédla na měřič rychlosti. Jely osmdesátkou. Pak dosáhla ručička stovky.

Midge pohlédla se strany na Henriettin profil. Jet nezodpovědně — to Henriettě neodpovídalo. Jezdila ráda rychle, ale cesta vystavená větru těžko odůvodňovala tempo, které nasadila. Na Henriettiných rtech se vznášel zasmušilý úsměv.

„Ohlédni se, Midge. Vidíš ten vůz tam daleko vzadu?“

„Ano.“

„Je to Ventor 10.“

„Opravdu?“ Midge to nijak zvlášť nezajímalo,.

„Jsou to účelné vozíčky. Malá spotřeba benzínu, dobře si vedou, ale nejedou rychle.“

„Ano?“

Je to podivné, pomyslila si Midge, jak se Henrietta dovedla vždycky nadchnout pro vozy a jejich výkon.

„Jak říkám, nejsou rychlé — ale tenhle vůz, Midge, dokázal udržet svou vzdálenost, přesto, že jsme jely stovkou.“

Midge k ní obrátila užaslý obličej.

„Chceš říct, že —“

Henrietta přikývla. „Policie má, myslím, zvláštní motory v na pohled obyčejných vozech.“

„Myslíš, že nás mají všechny stále pod dohledem?“

„Zdá se.“ Midge se zachvěla.

„Henrietto, můžeš pochopit, co znamená to s tou druhou zbraní?“

„No, vynechává to Gerdu. Ale mimoto se nezdá, že by to někam vedlo.“

„Ale je-li to jedna z Henryho zbraní —“

„Nevíme, zda je. Dosud ji nenašli, vzpomeň si.“

„Ne, to je pravda. Mohl to být docela dobře někdo zvenčí. Víš, Henrietto, koho bych podezřívala, že Johna zabil? Tu ženu.“

„Veroniku Crayovou?“

„Ano.“

Henrietta neřekla nic. Jela s očima pevně upřenýma na cestu před sebou.

„Myslíš, že to není možné?“ naléhala Midge.

„Možné ano,“ Henrietta odpovídala zvolna.

„Pak nemyslíš —“

„Není správné si něco myslet jen proto, že si to přeješ. Je to báječné řešení — všechny nás z toho vynechat.“

„Nás? Ale —“

„Jsme v tom — my všichni. I ty, milá Midge — přestože by bylo pro ně těžké, aby objevili nějaký motiv, proč bys Johna zabila. Ovšem že bych byla ráda, kdyby to byla Veronika. Nic by mi neudělalo takovou radost jako vidět, jaké by na lavici obžalovaných sehrála divadlo, jak by to nazvala Lucy!“

Midge po ní střelila očima.

„Řekni mi, Henrietto, budí to všechno v tobě pocit mstivosti?“

„Myslíš,“ Henrietta…