Poslední weekend

(XXI) KAPITOLA

V pracovně poletovala lady Angkatellová sem tam a dotýkala se nejistě věcí ukazováčkem. Sir Henry seděl opřený v křesle a pozoroval ji.

„Proč jsi vzala tu pistoli, Lucy?“

Lady Angkatellová se vrátila k židli a půvabně usedla.

„Nejsem si tím plně jistá, Henry. Zdá se mi, že jsem měla nějaký nedefinovatelný pocit, že se něco stane.“

„Stane?“

„Ano. Víš, všude vyčnívají ty kořeny stromů,“ vysvětlovala neurčitě lady Angkatellová, „jen přes některý klopýtnout. Člověk mohl několikrát střelit do terče a nechat v revolveru jeden náboj — z neopatrnosti, ovšem — no, ale lidé jsou neopatrní. Víš, vždycky jsem si myslela, že nešťastná náhoda by byla nejjednodušší věc, jak něco takového udělat. Člověku by to bylo ovšem strašlivě líto a obviňoval by se…“

Zmlkla. Její manžel seděl úplně tiše a nespouštěl z ní oči. Pronesl tichým starostlivým hlasem.

„Komu se měla přihodit ta — ta nešťastná náhoda?“ Lucy pootočila hlavu a udiveně na něho pohlédla. „Johnu Christowovi, samozřejmě.“

„Bože, Lucy —,“ zmlkl. Vážně pronesla.

„Ach, Henry. Měla jsem tak strašné obavy o Ainswick.“

„Vím. Je v tom Ainswick. Starala ses vždycky příliš mnoho o Ainswick, Lucy. Někdy si myslím, že to je jediná věc, na níž ti záleží.“

„Edvard a David jsou poslední — poslední z Angkatellů a jimi to všechno vymře.“

„Je to tak důležité, Lucy?“

„Ovšem, že ano: Ainswick!!!“

„Měla jsi být kluk, Lucy.“

Ale trochu se tomu usmál — protože si Lucy nemohl představit jinak než jako ženu.

„Všechno záleží na tom, zda se Edvard ožení — ale Edvard je tak paličatý — má stejnou hlavu jako můj otec. Doufala jsem, že překoná ten vztah k Henriettě a ožení se s nějakou milou dívkou — ale teď vidím, že to je beznadějné. Pak jsem myslela, že Henriettin poměr s Johnem bude mít obvyklý průběh — Johnovy poměry, jak si představuji, nebyly nikdy příliš trvalé. Ale všimla jsem si toho večera, jak se na ni díval. Jemu na ní opravdu záleželo. Cítila jsem, že kdyby byl John pryč, Henrietta by si Edvarda vzala. Není z lidí, kteří živí vzpomínky a žijí v minulosti. Tak vidíš, že všechno k tomu směřovalo — odstranit Johna Christowa.“

„Lucy. Snad jsi — co jsi udělala, Lucy?“

Lady Angkatellové znovu vstala. Vyňala z vázy dvě malé květiny.

„Drahoušku! Snad si ani na okamžik nemyslíš, že já jsem zastřelila Johna Christowa? Měla jsem ten bláznivý nápad o nešťastné náhodě. Ale víš, pak jsem si vzpomněla, že jsme sem Johna Christowa pozvali; bylo by to jiné, kdyby přišel sám od sebe. Člověk si nemůže pozvat hosta a pak nastrojit nešťastnou náhodu. Dokonce i Arabové dbají na pohostinství. Tak se už netrap, Henry.“

Stála a hleděla na něho se zářivým, okouzlujícím úsměvem. Těžce vydechl.

„Já mám o tebe vždycky starosti, Lucy.“

„To není třeba, drahoušku. A vidíš, všechno se skutečně obrátilo k dobrému. John byl odstra…