Poslední weekend

(III) KAPITOLA

John Christow seděl v ordinaci a hleděl na předposlední pacientku tohoto dopoledne. Jeho soucitné a povzbuzující oči ji pozorovaly, když vykládala o svých trampotách, vysvětlovala je, a to podrobně. Sem tam chápavě přikývl hlavou. Ptal se jí, dával jí pokyny. V trpitelce se rozžehl jemný plamínek. Doktor Christow byl vskutku skvělý! Projevoval skutečně takový zájem, takovou účast. Člověku dodávalo síly už jen to vyprávění. Doktor Christow si před sebe položil list papíru a začal psát. Nejlíp bude, uvažoval, dát jí projímadlo — ten nový americký výrobek — zabalené pěkně do celofánu a vábně zbarvené neobvyklým odstínem lososově růžové barvy. Je také hezky drahé a není snadno je dostat — každá lékárna je nemá na skladě. Bude pro ně asi muset jít až do toho malého krámku na Waldow Street. To jí bude jen na prospěch. Nejspíš ji to uspokojí na měsíc nebo na dva a pak pro ni bude muset vymyslet něco jiného. Nemohl pro ni nic lepšího udělat. Je to ubohé léčení, ale nedá se s tím nic dělat. To není případ, do kterého by se člověk mohl zakousnout. Nic takového jako ta babka Crabtreeová…

Únavné dopoledne. Výnosné finančně, ale nic víc. Bože, jak je člověk unavený. Unavený těmi „nemocnými“ ženami a jejich naříkáním. Jen aby jim předstíral účast, ulevoval, nic jiného. Někdy by věru rád věděl, zdali to vůbec stojí za to. Pak si však zase vzpomněl na sv. Kryštofa, na dlouhou řadu postelí v nemocnici a paní Crabtreeovou, jak se na něj šklebí bezzubým úsměvem.

Oni dva si vzájemně rozumějí. Je bojovnice, ne jako ta líná ženská na vedlejší posteli. Je při něm, chce žít, ač bůhví proč, když se uváží, v jakém brlohu žije se svým mužem, který pije, a s hejnem rozpustilých dětí, zatímco ona sama je nucena den co den pracovat, drhnout podlahy v nekonečných kancelářích. Nic než samá otročina a tak málo radosti. Ale přece chce žít, má ráda život jako on, John Christow, má život rád.

Nemají rádi životní události, jen život sám, chuť být na světě. Je to podivné, člověk si to ani nedokáže vysvětlit. Pomyslel si, že si o tom bude muset pohovořit s Henriettou.

Vstal, aby doprovodil pacientku ke dveřím. Chopil se její ruky a vřele ji stiskl, přátelsky a vlídně. Také jeho hlas zněl povzbudivě, byl plný zájmu a sympatie. Odcházela osvěžená, skoro šťastná. Doktor Christow se jí tak pozorně věnuje!

Když se za ní zavřely dveře, doktor na ni zapomněl, vlastně si stěží uvědomoval její existenci, i když byla u něho. Konal jen svou povinnost, naprosto automaticky. Ačkoliv to sotva zvířilo hladinu jeho myšlení, přesto ho to vyčerpávalo. I při této samozřejmé odpovědnosti lékaře pociťoval úbytek energie.

Bože, pomyslil si znovu, jsem tak unavený. Ještě se musí podívat na jednu pacientku a pak bude weekend. Myslel teď na něj s pocitem vděčnosti. Zlaté listí, zbarvené do ruda a hnědá, sytě vlhká příchuť podzimu — cesta dolů mezi lesy — hořící ohně!

Lucy, jedinečná žena, nadšená pro zvířata, se svým podivným, nepostižitelným myšlením. Měl raději Henryho a Lucy než kteréhokoliv hostitele a hostitelku v Anglii. A Hollow bylo nejmilejším místem, které znal. V neděli se bude procházet po lesích s Henriettou, dojdou až na vrchol hory a půjdou po horském hřebenu. Při procházce s Henriettou by zapomněl, že jsou vůbec na světě nemocní. Díky Bohu, Henrietta sama nic takového nezná.

A pak si pomyslel s náhlým zábleskem humoru: Ona by se na mě nikdy neobrátila, i kdyby jí něco scházelo.

Ještě jedna pacientka! Musí stisknout zvonek na stole. Chvíli ještě otálel. Vždyť se tak jako tak opozdil. Oběd už bude hotový, děti a Gerda už jistě čekají. Musí se do toho ihned dát.

Stále ještě seděl bez hnutí. Byl tak unavený, tak strašlivě unavený. Tato únava v něm už dlouho vzrůstala. Proto byl stále popudlivější a nemohl se tomu ubránit, i když si toho byl vědom. Chudák Gerda, myslil si. Má to se mnou trampoty! Kdyby jen nebyla tak poslušná, tak ochotná připustit své chyby, ačkoliv byl většinou vinen on a měl se omlouvat. Byly dny, kdy všecko, co Gerda řekla nebo udělala, ho popuzovalo a často ho právě její ctnosti dráždily. Její trpělivost, nesobectví a podrobování se jeho přáním, to vše v něm vyvolávalo šibeniční humor. Ale ona se nikdy nepohoršovala nad prudkými výbuchy, nikdy neprosazovala svůj názor proti jeho, nikdy se nepokoušela vybojovat si vlastní linii. Proto sis ji vlastně vzal, že ano? Na co si stěžuješ? Po tom létě v San Miguelu…

Je to podivné — když na to člověk začne myslet — vždyť ty vlastnosti, které ho u Gerdy dráždí, ty by si právě přál u Henrietty. Co ho popuzovalo — ne, to není správné slovo — co ho u Henrietty zlobilo, byla její přímost a poctivost, pokud se to týkalo jeho. Bylo to úplně v rozporu s jejím poměrem k ostatnímu světu.

Jednou jí řekl: „Myslím, že jsi největší lhářka, kterou znám.“

„Snad.“

„Ty jsi vždy ochotná říkat lidem cokoliv, jen když je to těší.“

„To se mi zdá vždycky nejdůležitější.“

„Důležitější než říkat pravdu?“

„Mnohem víc.“

„Tak proč proboha nemůžeš lhát o trochu víc mně?“

„Ty by sis to přál?“

„Ano.“

„Je mi to líto, Johne, ale nemohu.“

„Musíš přece často vidět, co bych si přál, abys řekla.“

Tak už dost, nemá smysl přemýšlet o Henriettě. Vždyť ji dnes hned po poledni uvidí. Teď by se měl dát do práce. Zazvonit a vyřídit tu poslední zatrápenou ženskou. Další takový postonávající tvor. Jejich nářky jsou jen z desetiny oprávněné, většinou je to hypochondrie. Proč by si nepopřála pocit nemoci, když si to může zaplatit? Udržovala tím v rovnováze zdraví paní Crabtreeových na tomto světě.

Ještě stále seděl bez hnutí.

Byl unavený, příliš unavený. Připadalo mu, že je už dlouho unavený. Něco si přál, vroucně přál.

A tu se ho zmocnila myšlenka: „Chtěl bych jít domů.“

To ho překvapilo. Kde se ten nápad vzal? Co tím myslel? Domů? Nikdy domov neměl. Rodiče byli Angličané a žili v Indii. Vychovávali ho tety a strýcové, každé prázdniny trávil u jiných. První stálý domov, který měl, jak si říkal, byl tenhle dům v Harley-Street. Může myslet na ten dům jako na domov? Sklonil hl…