Poslední weekend

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Poslední weekend (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie62 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Poslední weekend

Anotace

Psychologicky dobře propracované postavy tohoto dramatu podceňují příliš zřejmé motivy a složitými konstrukcemi se spíše vzdalují než přibližují vyřešení případu. Proslulý Hercule Poirot nejenže vypátrá vraha, ale svým pochopením pro tajná zákoutí lidské duše dokáže nenápadně dát nový směr životům, poznamenaným touto tragickou událostí.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

24

Jazyk

Žánr

Název originálu

The Hollow

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Poslední weekend“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(XIX) KAPITOLA

Po Henriettině odchodu Poirot seděl tak dlouho, až spatřil dole pod sebou inspektora Grange kráčejícího rázně a volně kolem rybníka; pak zamířil na stezku za pavilónem.

Inspektor šel za určitým cílem.

Buďto směřuje na Resthaven nebo do Dovecotes. Poirot by byl rád věděl, kam vlastně.

Vstal a vracel se po svých stopách cestou, kterou přišel. Jde-li inspektor navštívit jeho, zajímalo ho, co mu chce asi říct.

Když dorazil zpět na Resthaven, nebylo po návštěvníkovi ani vidu ani slechu. Poirot zamyšleně pohlédl alejí směrem k Dovecotes. Věděl, že se Veronika Crayová nevrátila do Londýna.

Pocítil vzrůstající zájem o Veroniku Crayovou. Mdle zářící stříbrné lišky, nakupené krabičky zápalek, náhlý, nedokonale vysvětlený příchod v sobotu večer a konečně odhalení Henrietty Savernakové o Johnu Christowovi a Veronice.

Napadlo ho, že to je zajímavý vzorec. Ano, viděl to: vzorec.

Známky různých hnutí duchovních a srážka osobností. Důkladně spletité záměry promísené temnými nitkami nenávisti a touhou prorazit.

Zastřelila Gerda Christowová svého manžela? Nebo to nebylo tak jednoduché?

Vzpomněl si na svůj rozhovor s Henriettou a usoudil, že to tak jednoduché nebylo.

Henrietta dospěla k závěru, že ji podezírá z vraždy, ale ve skutečnosti mu to ani zdaleka nepřišlo na mysl. Jen věřil, že Henrietta něco ví. Ví něco nebo něco skrývá — co?

Pln nespokojenosti sklonil hlavu.

Scéna u rybníka. Sestavená scéna. Divadelní scéna.

Kým sestavená?

Pro koho sestavená?

Měl vážné podezření, že odpověď na druhou otázku zněla: Pro Hercula Poirota. To si pomyslil v prvé chvíli. Ale pak se domníval, že to je impertinence — žert.

Impertinencí to je stále — ale ne už žertem.

A odpověď na prvou otázku?

Sklonil hlavu. Nevěděl. Neměl ani nejmenší tušení. Přivřel oči a v duchu si je vyvolával — každého z nich, a viděl je velmi jasně. Sira Henryho, přímého, odpovědného, spolehlivého úředníka království. Lady Angkatellovou, tajuplnou, nevypočitatelně a podivně okouzlující, s drtivou silou nedůsledných nápadů. Henriettu Savernakovou, která Johna Christowa milovala víc než sebe samu. Jemného a neprůbojného Edvarda Angkatella. Temnou živou dívku — Midge Hardcastlovou. Omámenou užaslou tvář Gerdy Christowové svírající v ruce revolver. Urážlivou jinošskou osobnost Davida Angkatella.

Tady je měl všechny chycené a držené v síti zákona. Spoutané na chvíli dohromady nelítostnou silou, následující po náhlé smrti způsobené žárlivostí. Každý z nich v sobě nesl vlastní tragedii a smýšlení, svůj vlastní osud.

A někde v této mezihře charakterů a pohnutek leží pravda.

Hercula Poirota poháněla jen jedna věc víc než sondování lidských povah, a to byla touha po pravdě.

Umínil si zjistit pravdu o smrti Johna Christowa.

 

„Ale ovšem, inspektore,“ řekla Veronika, „chci vám pomoci, pokud to bude v mých silách.“

„Děkuji vám, slečno Crayová.“

Veronika Crayová vlastně nebyla vůbec taková, jak si představoval.

Byl připraven na kouzlo, vyumělkovanost, dokonce možná i na přemrštěnost. Nebyl by vůbec překvapen, kdyby mu předvedla nějakou scénu.

A opravdu, jak chytře předpokládal, chystala se k nějaké scéně. Ale nebyl to takový druh scény, jaký by byl očekával.

Nepřeháněla svůj ženský půvab, nezdůrazňovala své kouzlo.

Místo toho cítil, že sedí proti nesmírně krásné a nákladně oblečené ženě, která je také dobrou obchodnicí. Veronika Crayová není hloupá, uvědomil si.

„Chceme jen jasnou výpověď, slečno Crayová. V sobotu večer jste přišla do Hollow?“

„Ano, došly mi zápalky. Člověk zapomene, jak jsou takové věci na venkově důležité.“

„To jste šla takový kus cesty na Hollow? Proč ne vedle k sousedovi, panu Poirotovi?“

Usmála se — nádherný, zrádný filmový úsměv.

„Nevěděla jsem, koho mám za souseda, jinak bych to byla učinila. Myslila jsem jen, že to je nějaký bezvýznamný cizinec a obávala jsem se, že by se mohl stát obtížný — když bydlí vedle.“

Ano, to je pravděpodobné, napadlo Grangovi. To si připravila pro každou příležitost.

„Dostala jste zápalky. A vyrozuměl jsem, že jste v doktoru Christowovi poznala starého přítele?“

Přikývla.

„Chudák John. Ano, neviděla jsem ho patnáct let.“

„Skutečně?“ V inspektorově tóně zněla zdvořilá nedůvěra.

„Skutečně,“ ujišťovala pevně.

„Měla jste radost, že ho vidíte?“

„Velkou radost. Nemyslíte, inspektore, že to je vždycky báječné setkat se se starým přítelem?“

„V některých případech to může být.“

Veronika Crayová nečekala na další otázky a pokračovala.

„John mě navštívil. Budete chtít vědět, zda řekl něco, co mohlo mít vliv na tragédii, a přemýšlela jsem velmi,pečlivě o našem rozhovoru — ale není tu žádné vodítko.“

„O čem jste mluvili, slečno Crayová?“

„O starých časech: Vzpomínáš si na to a tam to?“ Snivě se usmála. „Poznali jsme se v jižní Francii. John se ve skutečnosti velmi málo změnil — zestárl ovšem a získal sebedůvěru. Domnívám se, že byl ve svém oboru velmi známý. Nemluvil vůbec o svém soukromém životě. Měla jsem jen dojem, že jeho manželství není nijak přehnaně šťastné. Předpokládám, že jeho žena, chudák, byla z těch zasmušilých žárlivých manželek — pravděpodobně mu neustále tropila scény kvůli jeho hezčím pacientkám.“

„Ne,“ poznamenal Grange. „Zdá se, že taková nebyla.“

Veronika se rychle zeptala:

„Chcete říct, že to skrývala? Ano — ano, chápu, že to je dokonce mnohem nebezpečnější.“

„Vidím, že si myslíte, že ho paní Christowová zastřelila, slečno Crayová?“

„Neměla jsem to říkat. Člověk nesmí dělat poznámky při — říká se to tak? — výslechu? Je mi to strašlivě líto, inspektore. Stalo se to jen proto, že mi služebná říkala, že ji objevila, jak stojí nad mrtvolou s revolverem v ruce. Víte, jak se tady na klidném venkově zveličuje a služebnictvo si to navzájem sděluje.“

„Služebnictvo může být někdy velmi užitečné, slečno Crayová.“

„Ano, domnívám se, že spoustu svých informací získáváte tímto způsobem.“

Grange nedbale pokračoval: „Ovšem je otázka, kdo mohl mít motiv —“

Odmlčel se. Veronika pronesla s jemným žalostným úsměvem na tváři.

„A manželka je vž…