Vražda v Orient expresu

PÁTÁ KAPITOLA
Výpověď Švédky

Monsieur Bouc si pohrával s knoflíkem, který tu paní Hubbardová zanechala.

„Ten knoflík! To mi nejde do hlavy. Znamená to snad, že by v tom měl Pierre Michel přece jen prsty?“

„Ten knoflík dozajista může míti význam,“ pronesl přemítavě Poirot. „Vyslechněme ještě Švédku, než si pohovoříme o tom, co jsme se dověděli.“

Probíral se hromádkou pasů před sebou.

„Aha, tady to máme. Greta Ohlssonová, čtyřicet devět let stará.“

Monsieur Bouc instruoval číšníka a za chvíli se objevila dáma s uzlem prošedivělých plavých vlasů a s mírným ovčím výrazem v dlouhém obličeji. Zamrkala krátkozrace na Poirota přes brýle, ale jinak byla docela klidná.

Ukázalo se, že rozumí francouzsky, tak byl rozhovor veden v tomto jazyce. Poirot jí nejprve položil ty otázky, na které už znal odpovědi — jak se jmenuje, jak je stará a kde bydlí. Pak se jí zeptal na její povolání.

Sdělila mu, že je vychovatelkou v misionářské škole nedaleko Cařihradu. Byla také diplomovanou ošetřovatelkou.

„Víte už ovšem, co se stalo v noci na dnešek, mademoiselle?“

„Pochopitelně. Je to strašné. A ta paní z Ameriky tvrdí, že vrah byl docela u ní v kupé.“

„Slyšel jsem, mademoiselle, že poslední jste viděla zavražděného naživu vy.“

„Nevím. Je to možné. Otevřela jsem omylem dveře do jeho kupé. Velice jsem toho pak litovala. Bylo mi to nanejvýš trapné.“

„Zahlédla jste ho na vlastní oči?“

„Ano. Četl knihu. Rychle jsem se omluvila a zavřela jsem.“

„Řekl vám na to něco?“

Tvář počestné ženy zaplavil lehký ruměnec.

„Zasmál se a řekl pár slov. Asi jako — nerozuměla jsem mu dobře.“

„A co jste dělala potom, mademoiselle?“ změnil Poirot taktně předmět rozhovoru.

„Vešla jsem do kupé k té Američance, k paní Hubbardové. Prosila jsem ji, jestli nemá aspirin, a ona mi ho dala.“

„Ptala se vás, jsou-li zamčené spojovací dveře mezi jejím kupé a kupé monsieur Ratchetta?“

„Ano.“

„A byly zamčeny?“

„Ano.“

„A potom?“

„Potom jsem se vrátila do svého kupé, vzala jsem si aspirin a ulehla jsem.“

„V kolik hodin to asi všechno bylo?“

„Když jsem si lehla, bylo za pět minut jedenáct, protože jsem se dívala na hodinky, než jsem je natáhla.“

„Usnula jste hned?“

„Hned ne. Bolesti hlavy povolily, ale ležela jsem ještě nějakou chvíli s očima dokořán.“

„Vjel už vlak do závěje, než jste usnula?“

„Myslím, že ne. Mám dojem, že jsme zastavovali na nějakém nádraží, právě když jsem začala usínat.“

„To muselo být ve Vinkovcích. Vaše kupé, mademoiselle, je toto?“

„Ano, správně.“

„Máte horní, nebo dolní lůžko?“

„Dolní, číslo 10.“

„A máte spolucestující?“

„Ano, jednu mladou Angličanku. Velmi milá, velmi přívětivá. Cestuje z Bagdádu.“

„Opustila kupé poté, co vlak vyjel z Vinkovců?“

„Ne, jsem si tím jista, že ne.“

„Jak to, že jste si tak jista, když jste spala?“

„Mám velmi lehké spaní. Sebemenší šelest mne probudí. Jsem si jista, že bych se byla probudila, kdyby byla slézala z horního lůžka.“

„Vy sama jste rovněž neopustila kupé?“

„Až dnes ráno.“

„Vlastníte rudé hedvábné kimono, mademoiselle?“

„Ne, to ne. Mám dobrý pohodlný župan s vlasem dovnitř.“

„A dáma, která je vaší spolubydlící, slečna Debenhamová? Jaké barvy je její župan?“

„Má takový ten lehký vlněný župánek, jaké se dělají na Východě, světle fialový.“

Poirot přikývl.

Pak se zeptal přátelsky:

„Kam jedete? Na dovolenou?“

„Ano, jedu domů na dovolenou. Ale nejdříve chci zůstat asi týden na návštěvě u sestry v Lausanne.“

„Byla byste tak laskavá a napsala nám tu jméno a adresu paní sestry?“

„Prosím.“

Vzala papír a tužku, které jí podával, a napsala jméno a adresu, jak ji o to požádal.

„Byla j…