Proč nepožádali Evanse?

KAPITOLA XXIX.
Badger vypravuje

Nesměli otálet ani minutu. Z přízemí už se ozývaly zvuky.

„Rychle, Badgere, ty trdlo!“ řekl Bobby. „Sundej mi jednu botu! Neodmlouvej a ani se na nic neptej! Někam ji odhoď. Třeba tamhle doprostřed a zalez pod postel! Dělej!“

Po schodech se přibližovaly kroky. V zámku zarachotil klíč.

Ve dveřích se se svíčkou v ruce objevil Nicholson — rádoby Nicholson.

Frankie a Bobbyho našel tak, jak je tam zanechal, ale uprostřed místnosti ležela na podlaze halda rozbitého skla a uprostřed té haldy bota!

Nicholson užasle zíral nejdříve na botu, pak na Bobbyho. Bobbyho levá noha byla bosá.

„Moc chytré, mladý příteli,“ poznamenal suše. „Přímo akrobatický výkon.“

Přistoupil k Bobbymu, přezkoumal provaz a uvázal na něm dalších pár uzlů. Zvědavě se na něj podíval.

„Docela by mě zajímalo, jak se ti podařilo prohodit tu botu oknem. Vždyť to snad ani nejde. Jsi asi něco jako Houdini — ten mág, který se dostane z každých pout.“

Oba si je změřil pohledem, pak se podíval nahoru na rozbité okno, pokrčil rameny a odešel. „Rychle, Badgere.“

Badger se vysoukal zpod postele. Měl u sebe kapesní nůž, s jehož pomocí se mu brzo podařilo oba zajatce vysvobodit z pout.

„No, to už je lepší,“ protahoval se Bobby. „Páni! Jsem celý ztuhlý! Tak co, Frankie, co si myslíš o našem příteli Nicholsonovi?“

„Měl jsi pravdu,“ řekla Frankie. „Je to Roger Bassington-ffrench. Teď, když vím, že Roger hraje Nicholsona, jsem ho poznala. Hraje to ale dost dobře.“

„To je tím hlasem a skřipcem,“ poznamenal Bobby.

„V Oxfordu jsem znal jednoho B-b-b-bassington-ffrenche,“ vložil se do hovoru Badger. „V-v-v-výbornej herec. Ale jinak m-m-m-mizera. Měl m-m-m-malér, protože padělal p-p-p-podpis svýho táty na šeku. Starej to u-u-u-ututlal.“

Bobbyho i Frankie napadlo to samé. Badger, kterého raději nechtěli do ničeho zasvěcovat, jim už dávno mohl posloužit jako zdroj cenných informací!

„Padělání,“ zamyslela se Frankie. „Ten dopis od tebe, Bobby, byl obzvlášť povedený podvrh. Nejde mi ale do hlavy, odkud znal tvůj rukopis.“

„Jestli v tom jede s Caymanovými, asi viděl ten dopis, co jsem jim napsal o Evansovi.“

„C-c-c-co teď?“ ozval se Badgerův hlas.

„Teď zaujmeme výhodnou pozici za dveřmi,“ odpověděl Bobby. „A až se náš přítel vrátí, což podle mě nebude jen tak hned, my dva se na něj zezadu vrhneme a připravíme mu největší překvapení v jeho životě. Co ty na to, Badgere? Jďeš do toho?“

„No jasně!“

„Pokud jde o tebe, Frankie, až uslyšíš kroky, měla by ses radši vrátit na židli. Jakmile otevře dveře a zahlídne tě tam, vejde bez sebemenšího podezření.“

„Dobře,“ souhlasila Frankie. „A až ho s Badgerem skolíte, přidám se k vám a kousnu ho do kotníku nebo tak něco.“

„Klasický ženský přístup,“ řekl Bobby uznale. „Tak, teď se sem pojďte sesednout a všechno vyslechnout. Zajímá mě, jaký zázrak sem seslal Badgera oknem ve střeše.“

„No, v-v-v-víš,“ začal Badger, „když jsi o-o-o-odjel, dostal jsem se tak trochu do p-p-p-průšvihu.“

Odmlčel se. Začal jim líčit celý příběh — příběh o dluzích, věřitelích a soudních obsílkách — zkrátka typickou Badgerovu katastrofu. Bobby zmizel a ani nenechal žádnou adresu, jenom prohodil, že pojede s bentleyem do Staverley. A tak se do Staverley vydal i Badger.

„Napadlo mě, že b-b-b-bys mi třeba moh půjčit p-p-p-pětku,“ vysvětloval.

Bobbyho prudce píchlo u srdce. Vydal se do Londýna pomoct Badgerovi s podnikáním, ani se tam neohřál a zase zmizel, aby si mohl s Frankie hrát na detektiva. A ani v takovou chvíli z tohohle oddaného Badgera nevypa…