Hadí doupě

VI

Hlavní vchod byl otevřený. Prošli jsme jím do nečekaně prostorné haly. Byla vybavena citlivě vybraným nábytkem - tmavě leštěný dub kombinovaný lesklou mosazí. Vzadu, kde obvykle bývá schodiště, stála bílá panelová stěna s vestavěnými dveřmi.

„Švagrova část domu,“ řekla slečna de Havilandová. „Přízemí obývá Filip s Magdou.“

Dveřmi nalevo jsme vstoupili do velkého salónu. Měl bledě modře táflované stěny, nábytek potažený těžkým brokátem a na všech stolech, co tu stály, a stejně tak na stěnách byly fotografie a kresby herců, tanečníků, jevištní scény a návrhy. Nad krbem visely Degasovy tanečnice. Byla tu spousta květin, ohromné, hnědé chryzantémy a karafiáty ve velkých vázách.

„Asi budete chtít navštívit Filipa?“ řekla slečna de Havilandová.

Chtěl jsem navštívit Filipa? Vůbec mě to nenapadlo. Vše, co jsem si přál, bylo vidět Sofii. K tomu došlo. Energicky podpořila plán starého pána - ale teď opustila scénu a pravděpodobně někde telefonuje kvůli rybě, aniž mi nějak naznačila jak postupovat dál. Měl jsem s Filipem Leonidesem navázat kontakt jako mladý muž, toužící po sňatku s jeho dcerou, nebo jako náhodný přítel, který zavítal na krátkou návštěvu, nebo jako spolupracovník policie?

Slečna de Havilandová mi nedopřála času, abych nad její otázkou uvažoval. Vlastně to vůbec nebyla otázka, ale spíš konstatování. Soudil jsem, že slečna de Havilandová se víc přiklání k prosazování svých záměrů než ke kladení otázek.

„Zajdeme do knihovny,“ řekla.

Vedla mě ze salónu dál chodbou, až jsme prošli dalšími dveřmi.

Octli jsme se ve velkém pokoji plném knih. Knihy se neomezovaly jen na knižní přihrádky, které dosahovaly až ke stropu. Nacházely se na židlích, stolech a všude na podlaze. Přesto nevyvolávaly dojem nepořádku.

Pokoj byl studený. Pro můj čich tu chybělo něco, co jsem vědomě očekával. Byl tu zatuchlý pach starých knih a trochu tu byl cítit včelí vosk. V okamžiku jsem si uvědomil, co postrádám. Chyběla mi vůně tabáku. Filip Leonides byl nekuřák.

Když jsme vešli, vstal od psacího stolu - vysoký, něco kolem padesátky, neobyčejně krásný muž. Každý tak zdůrazňoval ošklivost Aristida Leonidese, že jsem z nějakého důvodu očekával, že jeho syn bude také ošklivý. Rozhodně jsem nebyl připravený na tak dokonalé rysy - rovný nos, bezvadně tvarovanou bradu a světlé vlasy prokvetlé šedí, které byly sčesány dozadu z pěkně modelovaného čela.

„Představuji ti Karla Haywarda, Filipe,“ řekla Edith de Havilandová.

Nevypadalo to, že o mně už někdy slyšel. Ruka, kterou mi podal, byla chladná. Měl zcela lhostejný výraz obličeje. Byl jsem z toho dost nervózní. Stál tam trpělivě a bez zájmu.

„Kde jsou ti hrozní policisté?“ zeptala se slečna de Havilandová. „Byli tady?“

„Domnívám se, že vrchní inspektor“ - podíval se dolů na navštívenku na psacím stole - „eh - Taverner, chce se mnou zanedlouho mluvit.“

„Kde je teď?“

„Nemám ponětí, teto Edith. Asi bude nahoře.“

„U Brendy?“

„To opravdu nevím.“

Při pohledu na Filipa Leonidese se mi zdálo zcela vyloučené, že by mohla být spáchána v jeho blízkosti vražda.

„Magda ještě není vzhůru?“

„Nevím. Obvykle nevstává před jedenáctou.“

„Zdá se, že je to ona,“ řekla náhle Edith de Havilandová.

Za mnou se ozval vysoký hlas, hovořil překotně rychle a velice rychle se přibližoval. Dveře za mnou se prudce otevřely a vešla jimi žena. Nevím, jak to zvládla, ale působila dojmem, že vstupují spíš tři ženy než jedna.

Kouřila cigaretu v dlouhé špičce a na sobě měla broskvové hedvábné negližé, které si jednou rukou přidržovala. Vzadu jí vlnitě spadla kaskáda tiziánových vlasů. Její obličej se jevil až šokujícím způsobem obnažený, což bývá u žen, které se vůbec nenalíčí. Měla velké modré oči a hovořila značně překotně chraptivým, dost atraktivním hlasem s velice jasnou výslovností.

„Drahoušku, nemohu to vydržet - jednoduše to nemohu vydržet - myslím jen na ty zprávy - ještě to není v novinách, ale určitě to bude - a nemohu se jen tak rozhodnout, co si mám vzít na sebe k tomu vyšetřování - něco moc, moc střízlivého? - ačkoliv černé ne, snad temně fialové - a prostě jsem nesehnala poukázku na benzín - ztratila jsem adresu toho strašného člověka, co mi je prodává - víš, ta garáž někde blízko Shaftesburyské třídy - a když tam pojedu autem, policie mě bude sledovat a mohli by mi klást ty nejtrapnější otázky, nebo ne? Myslím, co má na to jeden říct? Jak jsi klidný, Filipe! Jak můžeš být tak klidný? Neuvědomuješ si, že bychom teď mohli z toho hrozného domu odejít? Mít volnost - volnost! Ach, jak je to nevděčné - náš ubohý, milý staroušek - nikdy bychom ho samozřejmě neopustili, dokud byl naživu. Opravdu nás slepě miloval, je to tak - přes všechny ty hrozné sváry, co se mezi nás snažila zasít ta ženská nahoře. Jsem si naprosto jistá, že kdybychom bývali odešli a nechali jí ho napospas, nenechal by nám vůbec nic. Je to hrozný tvor! Nakonec ubohému milému starouškovi šlo už na devadesátku - všechna ta nesmírná rodinná roztrpčenost nemůže vzdorovat strašné ženě, která je pánem situace. Víš, Filipe, skutečně‘ věřím tomu, že to mohla být jedinečná příležitost uvést na jevišti hru Edith Thompsonová. Ta vražda by nám už předem poskytla značnou publicitu. Bildenstein řekl, ze by mohl uvést drama - ta ponurá hra ve verších o hornících je stále úspěšná - tohle je nádherná role - nádherná. Vím, že mi radí, abych vždycky hrála veseloherní role kvůli svému nosu, ale víš přece, že z Edith Thompsonové se dá vytěžit spousta komických prvků - podle mne si to autor neuvědomil - komedie vždycky zvýrazní veselou náladu. Teď „vím, jak bych to měla hrát - všedně, jednoduše, předstírat to do poslední chvíle a potom…“

Rozmáchla se paží - cigareta jí vypadla ze špičky na Filipův leštěný mahagonový stůl a začala ho propalovat. Filip po ní netečně sáhl a odhodil do koše na papír.

„A potom,“ šeptala Magda Leonidesová s očima náhle rozšířenýma a strnulým obličejem, „jen hrůza…“

Nehybná maska strachu jí zůstala na obličeji asi dvacet vteřin, pak se jí rysy uvolnily, zvrásnily a zmatené dítě se cht…