SEDMÁ KAPITOLA
Výpověď hraběte Andrényiho a jeho choti
Poté byl předvolán hrabě Andrényi s chotí. V jídelním voze se však objevil hrabě sám.
Kdo hraběte spatřil takhle zblízka, musel uznat, že je to hezký muž. Byl vysoký aspoň šest stop, široký v ramenou, štíhlý v bocích. Měl na sobě prvotřídní anglický tvídový oblek a mohl být lehce pokládán za Angličana, nebýt délky jeho kníru a jisté linie jeho lícních kostí.
„Nu, pánové,“ pravil, „čím vám mohu být nápomocen?“
„Jistě chápete, monsieur,“ řekl Poirot, „že vzhledem k tomu, co se stalo, jsem nucen položit jisté otázky všem cestujícím.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ odpověděl hrabě velkoryse. „Chápu vaše postavení. Obávám se jen, že ani já, ani moje paní vám nebudeme moci nijak přispět. Spali jsme a vůbec nic jsme neslyšeli.“
„Je vám známa totožnost zesnulého, monsieur?“
„Pokud vím, byl to ten velký Američan — dělal vysloveně nesympatický dojem. Sedával při jídle tam u toho stolku.“
Pokynul rukou směrem ke stolu, kde jídávali Ratchett s MacQueenem.
„Ano, ano, monsieur, to souhlasí. Ale já jsem měl na mysli, znáte-li jméno onoho člověka.“
„Ne.“ Zdálo se, že je hrabě Poirotovým dotazem překvapen. „Chcete-li znát jeho jméno,“ pravil, „stačí přece nahlédnout do pasu.“
„V pase stojí jméno Ratchett,“ řekl Poirot. „Jenže to, monsieur, není jeho pravé jméno. Byl to Casetti, člověk, který zorganizoval jistý proslulý únos v Americe.“
Při těchto slovech hraběte ostražitě pozoroval, ale na toho zřejmě tato zpráva nijak zvlášť nezapůsobila.
„Tak?“ pravil. „Tím se věci určitě dostávají do jiného světla. Zvláštní země, tahle Amerika.“
„Byl jste tam, monsieur le comte?“
„Strávil jsem rok ve Washingtonu.“
„Poznal jste tam snad rodinu Armstrongových?“
„Armstrong — Armstrong — nevzpomínám si právě — člověk se seznámí s takovou spoustou lidí.“
Usmál se a pokrčil rameny.
„Ale abychom se vrátili k naší záležitosti, pánové,“ řekl. „Čím vám ještě mohu sloužit?“
„Odebral jste se na lože — kdy, monsieur le comte?“
Poirotovy oči sjely k plánku. Hrabě Andrényi a jeho choť měli dvě kupé vedle sebe, číslo 12 a 13.
„Dali jsme si v jednom kupé ustlat, zatímco jsme večeřeli v jídelním voze. V druhém kupé jsme pak ještě po návratu chvíli seděli —“
„Které číslo by to bylo?“
„Číslo 13. Asi v jedenáct si moje paní šla lehnout. Průvodčí ustlal i mně a já jsem si také lehl. Spal jsem tvrdě až do rána.“
„Všiml jste si, že vlak stojí?“
„Nepostřehl jsem to, až ráno.“
„A vaše paní?“
Hrabě se usmál.
„Moje paní si bere prášky pro spaní, kdykoli cestuje vlakem. Vzala si včera obvyklou dávku trionalu.“
Odmlčel se.
„Je mi líto, že jsem vám nemohl být nijak nápomocen.“
Poirot mu přistrčil arch papíru a pero.
„Děkuji vám, pane hrabě. Je to pouhá formalita, ale směl bych znát vaše jméno a adresu?“
Hrabě to vypisoval pomalu a pečlivě.
„Bude lépe, když vám to napíši sám,“ řekl přitom přátelsky. „Jméno mého panství je trochu obtížné pro lidi neobeznalé s naší řečí.“
Podal Poirotovi papír a vstal.
„Moje paní sem vůbec nepotřebuje chodit,“ pravil. „Nepoví vám o nic víc než já.“
Poirotovi se trochu zablesklo v očích.
„Bezpochyby, bezpochyby,“ pravil. „Přesto bych se však rád paní hraběnky zeptal na několik maličkostí.“
„Ujišťuji vás, že je to zbytečné.“
V jeho hlase zazněl příkaz.
Poirot na něho dobromyslně hleděl.
„Je to pouhá formalita,“ řekl. „Ale jistě pochopíte, že to musím mít ve zprávě.“
Hrabě se nerad podvolil. Uklonil se krátce zvláštním způsobem a opustil jídelní vůz.
Poirot natáhl ruku po cestovním pase. Byly tam vypočítány jména a tituly hraběte. Přešel k další rubrice — provázen chotí. Křestní jména Elena Maria, dívčí jméno Goldenbergová, věk 20 let. Nedb…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.