Proč nepožádali Evanse?

KAPITOLA XXXIV.
Dopis z Jižní Ameriky

O několik týdnů později obdržela Frankie dopis. Na obálce se skvěla známka patřící jedné z méně známých zemí Jižní Ameriky.

Když dopis dočetla, podala ho Bobbymu.

Psalo se v něm:

Milá Frankie,

srdečně Vám blahopřeji! S tím Vaším námořníčkem jste mi zmařili můj životní plán. Měl jsem to všechno tak pěkně vymyšleno.

Opravdu si to chcete celé vyslechnout? Má společnice mě prozradila tak dokonale (zlomyslnost — ženy jsou, bohužel, neustále zlomyslné!), že ani má nejničivější přiznání mi už nemohou víc ublížit. Krom toho začínám žít nový život. Roger Bassington-ffrench je mrtev.

Mám dojem, že jsem byl vždycky lump. Dokonce už na Oxfordu jsem trošku zhřešil. Hloupě, neboť to prostě muselo prasknout. Otec mě v tom nenechal. Poslal mě ale do kolonií.

Celkem brzo jsem se spřáhl s Moirou a její bandou. Ona byla to pravé. V patnácti už byla všestranným zločincem. Když jsem ji poznal, hořela jí půda pod nohama. Měla v patách americkou policii.

Měli jsme se rádi. Chtěli jsme to dát dohromady, ale rozhodli jsme se, že nejdřív uskutečníme několik plánů.

V první řadě si vzala Nicholsona. Tím se ocitla v jiném světě a policie ji ztratila z dohledu. Nicholson se právě přistěhoval do Anglie, kde chtěl vybudovat léčebnu pro pacienty s nervovými problémy. Sháněl vhodný dům za rozumnou cenu. Moira ho upozornila na usedlost.

Stále spolupracovala s bandou obchodníků s drogami. Nicholson, který to samozřejmě netušil, pro ni byl tudíž velice užitečným.

Vždycky jsem toužil po dvou věcech. Chtěl jsem, aby mi patřil Merroway a abych měl k dispozici hromadu peněz. Jistý Bassington-ffrench sehrál významnou roli za vlády Karla II. Od té doby se rodina propadala do tuctovosti. Cítil jsem se být povolán k tomu, abych znovu hrál důležitou roli. K tomu jsem ale potřeboval peníze.

Moira se několikrát vypravila do Kanady ‚setkat se se svými lidmi‘. Nicholson ji zbožňoval a věřil všemu, co mu napovídala. Jako většina mužů. Kvůli případným problémům ohledně drog cestovala pod různými jmény. Když se seznámila se Savagem, byla právě paní Templetonovou. O Savagovi i jeho nesmírném bohatství věděla všechno a snažila se ze všech sil, aby si ho získala. Přitahovala ho, ale ne dost na to, aby ztratil rozum.

My jsme však zosnovali plán. Tenhle příběh dobře znáte. Muž známý jako Cayman posloužil coby bezcitný manžel. Několikrát jsme Savage vylákali na návštěvu do Tudorovského domku. Když přijel potřetí, svůj plán jsme uskutečnili. Nemusím zacházet do detailů, ty znáte. Akce se zdařila. Moira sebrala peníze a odjela naoko do ciziny. Ve skutečnosti se vrátila do Staverley na usedlost.

Mezitím jsem zdokonaloval své vlastní plány. Musím se zbavit Henryho a Tommyho. U Tommyho jsem měl smůlu. Pár dokonale připravených nehod se nevyvedlo. V Henryho případě jsem tedy nechtěl šaškovat s nějakými nešiastnými náhodami. Po jedné nehodě z lovu trpěl revmatickými bolestmi. Obeznámil jsem ho s morfiem. Bral ho v naprosto dobré víře. Henry byl prostaček. Brzy se stal závislým. Podle našeho plánu se měl jít léčit na usedlost. Tam by buď ‚spáchal sebevraždu‘, nebo se předávkoval morfiem. To by zařídila Moira. Já jsem s tím neměl mít vůbec nic společného. A pak se do toho připletl ten bláznivý Carstairs. Savage mu asi napsal z lodi, zmínil se o paní Templetonové a dokonce přiložil i její fotografii. Krátce nato se Carstairs vydal na nějakou loveckou výpravu. Když se vrátil z divočiny a doslechl se zprávu o Savagově smrti a závěti, upřímně tomu nevěřil. Ten příběh mu zněl dost nepravděpodobně. Věděl naprosto jistě, že si Savage nedělal těžkou hlavu ze smrti a neměl žádné zvláštní obavy z rakoviny. Rovněž znění jeho poslední vůle mu připadalo krajně netypické. Savage byl racionálně uvažující obchodník. Byl sice schopen mít poměr s nějakou pěknou ženou, ale že by jí odkázal tak velkou sumu peněz a zbytek nechal charitě, tomu Carstairs nevěřil. S tou charitou to byl můj nápad. Znělo to seriózně a odhánělo to podezření.

Carstairs sem přijel rozhodnut celou věc prošetřit. Začal do toho strkat nos.

A hned nám to přineslo smůlu. Nějací známí ho k nám přivezli na oběd a on tam uviděl na klavíru Moiřinu fotku. Poznal v ní ženu, jejíž podobiznu mu poslal Savage. Odjel do Chipping Somertonu a začal čmuchat tam.

S Moirou jsme dostali vítr. Někdy si říkám, že zbytečně. Carstairs ale nebyl žádný hlupák.

Vydal jsem se do Chipping Somertonu za ním. Nepodařilo se mu vypátrat tu kuchařku — Rose Chudleighovou, ta už byla na severu. Dostal se ale na stopu Evansové. Zjistil si její nové jméno a vyrazil do Marchboltu.

Začalo jít do tuhého. Kdyby Evansová označila paní Templetonovou a paní Nicholsonovou jako tutéž osobu, značně by to zkomplikovalo situaci. Navíc byla v domě poměrně dlouho a my si nemohli být jistí, jestli něco neví.

Rozhodl jsem se, že Carstairse musíme umlčet. Stával se čím dál protivnějším. Na pomoc mi přišla náhoda. Stál jsem kousek od něj, když se zvedla mlha. Přikradl jsem se ještě blíž a nečekané postrčeni udělalo své.

Stále jsem ale řešil dilema. Nevěděl jsem, jaké kompromitující materiály může mít u sebe. Váš mladý námořník mi ale krásně nahrál do ruky. Na krátkou dobu jsem mohl u těla zůstat sám. To k mému záměru bohatě stačilo. Měl u sebe fotku Moiry — zřejmě kvůli identifikaci. Vzal jsem mu ji spolu se všemi dopisy, které by mohly prozradit jeho totožnost. Pak jsem tam nastrčil fotografii jedné členky naší bandy.

Všechno vycházelo. K identifikaci s…