Oznamuje se vražda

III

Anglii zasáhla jedna z teplých podzimních vln a vikářská zahrada krásou jen zářila. Nikdy později si inspektor Craddock nedokázal uvědomit, zda bylo sv. Martina nebo Lukáše. Věděl však, že bylo překrásně – a také že mu tehdy pořádně tekly nervy. Pohodlně si hověl v lehátku, které mu energicky přistrčila paní Harmonová, než odešla na schůzi rodičovského sdružení. Od ramen až po kolena ho příjemně zahřívala teplá deka; vedle něho seděla s pletením slečna Marplová. Sluneční paprsky a klid, přerušovaný jen cvakáním jehlic, vytvářely dohromady omamnou, až uspávající atmosféru. A přece – v podvědomí jako by ho něco děsilo. Měl dojem, že prožívá starý známý sen, v kterém se ho vždy zcela náhle začala zmocňovat nesmírná úzkost i strach – a sladká pohoda se obratem změnila v strašlivý pocit hrůzy z neznámého…

„Neměla jste sem jezdit,“ řekl najednou.

Jehlice slečny Marplové se na okamžik přestaly kmitat a její modré oči se na něho zamyšleně podívaly.

„Vím, kam míříte,“ odpověděla. „Jste velmi svědomitý mladý muž. Ale nemějte obavy, všechno je v nejlepším pořádku. Jak otec paní Harmonové – mimochodem velmi vzdělaný muž a bývalý vikář naší farnosti –, tak její matka, rovněž žena vzácných vlastností, jsou moji staří dobří přátelé. Je proto naprosto přirozené, že kdykoliv přijedu do Medenhamu, navštívím vždy na pár dní jejich dceru Boubelku.“

„Snad máte pravdu,“ připustil Craddock, „ale – ale do ničeho se tu v okolí nepleťte… Domnívám se, a myslím to vážně, že byste se mohla dostat do nebezpečné situace.“

Slečna Marplová se pousmála.

„A já se zase obávám, že my staré ženské už musíme vždycky do všeho strkat nos. Bylo by velmi divné, a snad i nápadnější, kdybychom to naopak nedělaly. Míváme ve zvyku vyptávat se na společné známé z různých konců světa, vzpomínat na staré časy a události, zajímat se, kdo se s kým oženil a podobně. Nu, a to všechno je úžasně prospěšné, nemyslíte?“

„Prospěšné?“ opakoval nechápavě Craddock.

„Ale jistě! Člověk si tak přece snadno zjistí, zda jsou lidé těmi, za které se vydávají,“ vysvětlovala slečna Marplová.

Když se stále tvářil nedůvěřivě, jemně pokračovala.

„Vždyť tím se nejvíc trápíte, ne? A to je také to, v čem se svět po válce změnil. Vezměte si například takový Chipping Cleghorn – velmi se podobá St. Mary Mead, kde bydlím. Před takovými patnácti léty každý věděl, kdo kým je. Tam v tom velkém domě bydleli Bantrysovi, jinde zase Hartnellovi nebo Price Ridleysová a Weatherbysovi… zkrátka byli to lidé, jejichž otcové a matky, dědové i báby se strýci a tetami tam žili před nimi. Když se někdo nový přistěhoval, jó, panečku! Musel se vykázat nějakým vysvědčením a doporučením, aby ho mezi sebe přijali. Nebo ho už někdo znal, někdo s ním sloužil u stejného pluku či na stejné lodi. Přišel-li někdo neznámý, opravdu cizí, tak ho zkrátka mezi sebe nepustili. A všichni tak dlouho slídili a nedali si pokoj, až o něm věděli všechno.“

Smutně zavrtěla hlavou.

„Ale ty časy jsou už pryč. V každém městečku a vesnici je plno lidí, kteří prostě přijdou, usadí se a nemají tu žádné svazky. Velké domy se prodávají, malé přestavují a mění. Nových lidí stále přibývá a všechno, co o nich víte, je to, co vám oni sami o sobě řeknou. Přicházejí z celého světa – z Indie, z Hongkongu a z Číny, jiní zase z různých chudých krajů Francie, Itálie a všelijakých ostrovů, kde strávili většinu svého života, vydělali si trochu peněz a mohli si dovolit odpočinek. Ale nikdo neví, co jsou zač. Můžete každému namluvit, co chcete, a pochlubit se třeba mosazí z Benaresu, nebo použít pár indických slov, aby vám každý uvěřil… A také můžete ukazovat obrázky z Taorminy nebo hovořit o církvích a knihovnách v Anglii jako slečny Hinchliff…