Muž v hnědém obleku

Kapitola X.

Byla jsem strašlivě rozčilena. Byla jsem si jista, že jsem přece jen učinila úspěšný krok ku předu po správné stopě. Jediná věc byla jasnou, že se nesmím ani hnouti ze své kabiny. Zápach assafoetidy se dal již snésti. Znovu jsem se jala přezkoumávati všechny události.

Zítra bude dvaadvacátého a o jedné hodině po půlnoci nebo po poledni se mělo něco státi. Zvolila jsem jednu hodinu v noci. Za šest hodin se to budu moci dozvěděti.

Ani již nevím, jak jsem ztrávila večer. Vrátila jsem se velmi záhy do své kabiny. Řekla jsem stewardce, že mám rýmu a že necítím zápachu. Přes to zdála se být zarmoucena, setrvala jsem však na svém rozhodnutí.

Zdálo se mi, že večer ubíhá nekonečně. Lehla jsem si jen tak na lože, očekávajíc však, že budu nucena vstáti, zabalila jsem se clo tlustého flanelového županu a na nohy natáhla trepky. Takto jsouc ustrojena, byla jsem přesvědčena, že budu moci vyskočiti a převzíti činnou roli, ať se přihodí cokoliv.

Co jsem očekávala, že se stane? Ani sama jsem nevěděla. Roztodivné představy, většinou divoké a nepravděpodobné se mi kmitaly hlavou. O jedné věci jsem však byla pevně přesvědčena, že o jedné hodině se něco stane.

V různých časových intervalech jsem slyšela svoje spolucestující, jak se ubírají na lože. Úryvky rozhovorů, smích a přání dobré noci zalétalo ke mně otevřeným oknem nade dveřmi. Pak nastalo ticho. Většina světel byla zhasnuta. Venku na chodbě však dosud svítila jedna lampa, od níž se odráželo trochu světla do mé kabiny. Slyšela jsem osm úderů na zvon, což znamená na lodi půlnoc, čtyři hodiny osm hodin a poledne. Čas mezi těmito hodinami jest hlášen vždy tolika údery na zvon, kolikrát uplynula půl hodina, počínaje jedním úderem v půl jedné, půl páté a půl deváté. Hodina, jež potom následovala, zdála se být nejdelší v mém životě. Pokradmu jsem se dívala na hodinky, abych se ujistila, že jsem nepropásla oné doby.

Byly-li moje závěry chybné, to jest nepřihodí-li se ničeho o jedné hodině, budu si moci říci, že jsem prohloupila a že jsem utratila celé svoje jmění, honíc se za prchavými přeludy. Srdce mi bolestně tlouklo.

Dvě rány na zvon mi zazněly nad hlavou. Jedna hodina!… Nic! Slyš — co to bylo? Zaslechla jsem lehké kroky běžících nohou, — někdo běžel po chodbě.

Potom se rozlétly s prudkostí výbuchu bomby dvéře mé kabiny a jakýsi muž doslova vpadl dovnitř.

„Zachraňte mne,“ zvolal plačtivým hlasem. „Pronásledují mne!“

Nebyl nyní čas ani na vyptávání ani na vysvětlování. Venku jsem slyšela nové kroky. Měla jsem asi čtyřicet vteřin k jednání. Vyskočila jsem a stanula tváří v tvář proti cizinci uprostřed kabiny.

Kabina není nijak vhodným úkrytem pro muže vysokého šest stop. Odtáhla jsem jednou rukou svůj veliký lodní kufr. Muž vklouzl za něj pod moje lože. Nadzvedla jsem víko. Současně druhou rukou jsem otevřela ve stěně zasazené umývadlo. Stačil obratný pohyb a moje vlasy byly svázány do tenkého uzlu nahoře na hlavě. Posuzován dle toho, jak mi slušel, nebyl nijak uměleckým výtvorem, z jiného hlediska však byl naprosto dokonalým dílern. Dáma s vlasem stočeným do tak neúhledného uzlu a sahající právě po kousku mýdla do svého lodního kufru, aby si dobře umyla krk, mohla býti sotva podezřívána, že ukrývá nějakého uprchlíka. Sotva jsem tak učinila, ozvalo se zaklepání na dvéře, a aniž bylo vyčkáno výzvy ke vstupu, dvéře se znovu rozlétly.

Ani nevím, co jsem očekávala, že spatřím. Snad jsem měla mlhavou představu, že přijde pan Pagett, mávaje revolverem, anebo můj přítel misionář s pytlíkem písku, anebo nějakou jinou zhoubnou zbraní. Zcela jistě jsem však nečekala, že spatřím stewardku, jež měla noční službu, s pátravou tváří a vzhledem odpovídajícím vší možné důstojnosti.

„Promiňte slečno, myslela jsem, že jste volala.“

„Nikoli,“ řekla jsem, „nevykřikla jsem.“

„Je mi líto, že jsem Vás vyrušila.“

„To nevadí,“ odvětila jsem. „Nemohla jsem usnouti. Myslila jsem, že mi bude dělati dobře, jestliže se umyji.“ Řekla jsem to tak, jakoby to byla věc, kterou jsem pravidelně nedělávala.

„Je mi opravdu velmi líto,“ řekla znovu stewardka. „Ale je zde na blízku nějaký pán, je poněkud opilý a bála jsem se, že by mohl vejíti do některé dámské kabiny a polekati některou dámu.“

„To je hrozné,“ řekla jsem, tváříc se znepokojena. „Přece by sem nemohl vejíti, či myslíte, že ano?“

„Ah, nemyslím, slečno. Kdyby tak učinil, prosím, zazvoňte. Dobrou noc!“

„Dobrou noc!“

Otevřela jsem dvéře a rozhlížela jsem se …