Muž v hnědém obleku

Kapitola XXIX.

V Johannesburgu 6. března.

Ve zdejších poměrech jest cosi naprosto nezdravého. Abych užil známého úsloví, které jsem tak často čítával, „žije se zde má pokraji sopky“. Skupiny stávkujících, nebo tak zvaných „stávkujících“ procházejí jako hlídky po ulicích a mračí se na každého, jakoby ho chtěli zavražditi. Myslím, že si vybírají nafoukané kapitalsiy, aby je měli po ruce, až dojde k masakrům. Není ani možno jeti v taxi — učiníte-li tak přece, stávkující vás zase z něho vyženou. Hotely docela roztomile naznačují, až jim dojde potrava, že vás vyhodí na dlažbu.

Včera večer jsem potkal Reevesa, svého přítele socialistu z Kilmordenu, vůdce strany práce. Ještě nikdy jsem neviděl bezradnějšího člověka. Je jako většina těchto lidí, nejprve promlouvají štvavé a sáhodlouhé řeči výhradně jen za politickými účely, a potom si přejí, aby jich nebyli nikdy pronesli. Nyní horlivě obchází kolem a ujišťuje, že on tak opravdu tak nečinil. Když jsem se s ním setkal, chystal se právě do Kapského Města, kde zamýšlel prosloviti na svoji obranu třídenní řeč v holandštině, tvrdě, že věcmi, o nichž mluvil, myslil ve skutečnosti něco zcela jiného. Jsem rád, že nemusím zasedati v zákonodárném shromáždění Jižní Afriky. Naše sněmovna má sice dosti nedostatků, ale přece jenom mluvíme pouze jedním jazykem a máme jakési nepatrné ustanovení, které obmezuje sáhodlouhé řeči. Když jsem před svým odjezdem z Kapského Města vstoupil do sněmovny, poslechl jsem si prošedivělého pána se svislým knírem, který vypadal jako Mock Turke ve známé anglické hře „Alice ve světě snů“. Vypouštěl zvláštním melancholickým způsobem jedno slovo za druhým. Pokaždé se tu a tam sám povzbudil ku dalším výkonům tím, že vykřikl cosi, co znělo jako „Platt Skeet“, a užil fortissima, což působilo vzhledem ku všeobecnému přednesu jeho řeči značným kontrastem. Při tom polovina jeho posluchačů zavřískala „whoof, whoof!“, což snad v holandštině znamená „Slyšte, slyšte!“ a druhá polovina se probudila, jsouc vyrušena z příjemné dřímoty, kterou si právě odbývala. Dozvěděl jsem se, že onen pán mluvil již plné tři dny! V Jižní Africe musí mít poslanci značnou dávku trpělivosti!

Vymyslil jsem nekonečně mnoho prací pro Pagetta, jen abych ho zdržel v Kapském Městě, avšak nakonec jsem přece jenom vyčerpal zásobu své obrazotvornosti, takže se ke mně zítra připojí, po způsobu věrného psa, jenž přišel, aby zhynul po boku svého pána. A to nyní, kdy se mi dařilo tak skvěle v psaní dalších pokračování svých „Pamětí“. Vymyslil jsem si mnoho neobyčejně vtipných věcí, které mi řekli vůdcové stávky a také řeči, které jsem řekl já vůdcům.

Dnes dopoledne mne navštívil za účelem rozhovoru zástupce vlády. Byl chvílemi zdvořilý, přesvědčivý, hned zase velmi záhadný. Ihned na počátku rozmluvy poukázal na vznešenost a význam mého postavení a radil mi, abych se odtud vzdálil, nebo že by mne mohl dáti odtud odvézti, a to do Pretorie.

„Vy tedy očekáváte, že dojde k vážným událostem?“ tázal jsem se.

Jeho odpověď vyzněla tak, že jsem si z ní mohl vybrati, co jsem chtěl, takže jsem vytušil, že očekává, že zde vskutku dojde ku vážným událostem. Namítl jsem mu, že jeho vláda ponechává věcem příliš volný průběh.

„Je to tak, jako když dáváte někomu dosti volnosti a necháváte ho, aby se sám utloukl, sire Eustachu.“

„Ano, zcela tak.“

„Nejsou to jen sami stávkující, kdož jsou příčinou našich starostí. Má za tím vším prsty nějaká organisace. Hrnou se sem zbraně i střelivo a výbušné látky, a přišli jsme na jisté dokumenty, které vrhají velmi ostré světlo na methody, jakými oni pracují ve snaze, aby je sem dopravili. Mají skutečný tajný slovník. Bramborami jsou míněny „bomby“, květákem „pušky“ a i jiné zeleniny znamenají různé výbušné látky.

„To je velmi zajímavé,“ poznamenal jsem.

„Více než zajímavé, sire Eustachu; mám veškerou příčinu k domněnce, že muž, jenž tohle vše provádí, řídící duch celé této aféry, mešká právě nyní v Johannesburgu.“

Zadíval se na mne tak ostře, že jsem se skoro počal obávati, že považuje mne za onoho muže. Při této myšlénce mi vyrazil studený pot na čele a počal jsem litovati, že mne kdy napadla myšlénka podívati se zblízka na miniaturní revoluci.

„Z Johannesburgu nejezdí do Pretonie žádné vlaky,“ pokračoval. „Mohu to však zaříditi tak, že vás tam pošlu soukromým autem. Pro případ, že byste byl na cestě zadržen, mohu vám opatřiti dva rozdílné pasy, jeden vyhotovený spojenou vládou a druhý, který by potvrdil, že jste anglický cestovatel jenž nemá s Unií pranic společného.“

„Jeden pro vaše lidi a jeden pro stávkující, že?“

„Ano, zcela tak.“

Tento plán se mi nezamlouval — vím, co se stává v takovémto případě. Člověk bývá obyčejně rozčilen a zpacká to. Mohl bych se prokázati nepravé osobě nepravým pasem a mohlo by to skončiti tak, že bych byl bez dlouhých řečí odstřelen buď nějakým krvežíznivým stávkařem anebo jedním ze strážců veřejného pořádku a zákonů, jež jsem viděl procházeti se hlídkou po ulicích v kulatých kloboucích a se zapálenou dýmkou v ústech, s puškami nedbale zastrčenými pod paždí, nehledě ani k tomu, že jsem nevěděl, co bych si počal v Pretorii? Měl jsem tam obdivovati architekturu vládních budov a naslouchati ozvěně výstřelů z Johannesburgu? Mohl bych tam být vězněn bůhví jak dlouho. Dovídám se, že již vyhodili do vzduchu železniční trať. A není ani jisto, zda tam bude možno dostati nějaký drink. Vyhlásili tam před dvěma dny stanné právo.

„Milý příteli,“ řekl jsem, „zdá se, že nechápete, že hodlám studovati poměry v Randu. Jak tedy mohu, k ďasu, jít je studovat do Pretorie? Vděčně uznávám vaši snahu o moji bezpečnost, avšak nemějte o mne obav! Dovedu se postarati sám o sebe.“

„Varuji vás, sire Eustachu, poněvadž otázka potravin se stává již nyní vážnou.“

„Malý půst bude působiti jen blahodárně na moji postavu,“ řekl jsem s povzdechem.

Byli jsme vyrušeni telegramem, který mi byl doručen. Četl jsem všecek překvapen:

„Anna v bezpečí. Je u mne v Kimberley. Zuzana Blairová.“

Myslím, že jsem někdy nevěřil ve smrt An…