Sittafordská záhada

XVIII
Emily navštíví Sittafordské sídlo

Když Emily čiperně kráčela po cestě, znova si všimla, jak se během dopoledne změnilo počasí. Padala lehká mlha a zastírala výhled.

„Žít v Anglii je prostě hrozné,“ pomyslila si Emily.

„Když zrovna nechumelí nebo neprší nebo nefouká vítr, je určitě mlha. A když svítí sluníčko, je stejně taková zima, že člověk necítí prsty na rukou ani na nohou.“

Z těchto úvah ji vytrhl chraplavý hlas, který se ozval poblíž jejího pravého ucha.

„Promiňte,“ uslyšela, „ale neviděla jste náhodou někde čubičku bullteriéra?“

Emily sebou cukla a otočila se. Z branky se vykláněl vysoký hubený muž s velice snědou pletí, krví podlitýma očima a šedými vlasy. Jednou rukou se opíral o berlu a prohlížel si Emily s nevšedním zájmem. Nebylo těžké uhodnout, že je to kapitán Wyatt, invalida bydlící ve Vilce číslo tři.

„To jsem neviděla,“ řekla Emily.

„Utekla mi,“ řekl kapitán Wyatt.

„Oddané stvoření, ale trochu neposlušné. Dnes, kdy je zde všude tolik aut –“

„Po téhle cestě asi mnoho motorových vozidel nejezdí, že?“ řekla Emily.

„V létě autobusy s výletníky a turisty,“ řekl kapitán Wyatt dopáleně.

„Za tři šilinky šest pencí je ráno z Exhamptonu vyvezou na Sittaford Beacon a na poloviční cestě je zastávka s menším občerstvením.“

„Teď ale není léto,“ řekla Emily.

„Ale nějaký taxík přijel zrovna před chvílí. Mám dojem, že reportéři si přijeli okouknout Sittafordské sídlo.“

„Znal jste dobře kapitána Trevelyana?“ zeptala se Emily. Dospěla k názoru, že kapitán Wyatt použil zatoulaného bullteriéra jako pouhou záminku k ukojení své přirozené zvědavosti. Navíc si dobře uvědomovala, že je v současné době v Sittafordu středem zájmu, a bylo tedy přirozené, že se kapitán Wyatt na ni chtěl podívat stejně jako všichni ostatní.

„Znal, ale že v dobrém, to bych netvrdil,“ řekl kapitán Wyatt.

„Prodal mi tuhle vilku.“

„Ano,“ řekla Emily povzbudivě.

„Byl škudlil,“ řekl kapitán Wyatt.

„Měli jsme domluveno, že dá dům přizpůsobit požadavkům kupujícího, a jen proto, že jsem si místo čokoládově hnědých okenních rámů vybral citrónově žluté, chtěl na mně polovinu nákladů. Říkal, že úmluva platila jen při zachování jednotné barvy.“

„Neměl jste ho v lásce,“ řekla Emily.

„Pořád jsem s ním měl spory,“ řekl kapitán Wyatt.

„Ale já se.pořád hádám s kdekým,“ dodal.

„V takovéhle díře musíte lidi naučit, aby vás nechali na pokoji. Pořád někdo klepe na dveře, zaskakuje na návštěvu a hloupě žvaní. Rád se s lidmi sejdu, když na to mám náladu – ale musím k tomu mít chuť – ne když mají náladu oni. Žádný sebelepší Trevelyan ze Sittafordského sídla se nebude povyšovat a myslet, že ke mně vpadne, kdy se mu zlíbí. Z téhle vsi teď za mnou nepřijde živá duše,“ dodal spokojeně.

„Aha,“ řekla Emily.

„Nejlepší je mít domorodého sluhu,“ řekl kapitán Wyatt.

„Rozumějí rozkazu. Abdule!“ zařval.

Vysoký Ind v turbanu vyšel z vilky a strnul v pozoru.

„Zajděte na chvilku ke mně, abych vám něco nabídl,“ řekl kapitán Wyatt.

„Aspoň si prohlédnete mou vilku.“

„Moc mě to mrzí,“ řekla Emily, „ale já strašně pospíchám.“

„Ale ne, to snad ne,“ řekl kapitán Wyatt.

„Opravdu pospíchám,“ řekla Emily.

„Mám smluvenou schůzku.“

„Dnes už nikdo nedovede žít,“ řekl kapitán Wyatt.

„Lidi honí vlaky, pospíchají na schůzky, na všechno stanovují časové limity to je naprostý nesmysl. Já říkám, že člověk má vstávat se slunkem, jíst, když má hlad, a nikdy se nevázat žádnou hodinou nebo datem. Já bych naučil lidi znát, co je to život, kdyby mě byli ochotni poslouchat.“

„Výsledky téhle přepjaté představy o životě nejsou příliš nadějné,“ pomyslela si Emily. Stěží víc než uvláčenou lidskou trosku – nic jiného jí kapitán Wyatt nepřipomínal. Poněvadž ale měla pocit, že jeho zvědavost byla pro přítomnou dobu bohatě uspokojena, trvala na tom, že má neodkladnou schůzku, á pokračovala v cestě.

Sittafordské sídlo mělo masivní dubová vrata, pěkné mosazné klepadlo, velikou drátěnou rohožku přede dveřmi a třpytivě se lesknoucí mosaznou schránku na dopisy. Emily neušlo, že to všechno má představovat komfort a okázalost. Když zazvonila, otevřela jí dveře úpravná panská.

Emily usoudila, že novinářský mor se tudy už přehnal, když ji panská ihned oslovila zdrženlivým tónem: „Paní Willettová dnes dopoledne nikoho nepřijímá.“

„Přinesla jsem jí dopis od slečny Percehouseové,“ řekla Emily. To zřejmě měnilo situaci. Panská se zatvářila rozpačitě a ucouvla.

„Prosím, pojďte dál.“

Uvedla Emily do místnosti, kterou realitní agenti označují jako dobře vybavenou halu, a odtud do prostorného salónu. V krbu jasně plápolal oheň a místnost nesla stopy po ženské přítomnosti. Leželo tu několik skleněných tulipánů, pečlivě zhotovených, váček se šitím, dámský klobouk a loutka harlekýna s velice dlouhýma nohama. Povšimla si, že nikde nejsou vidět žádné fotografie. Emily si hbitě zapsala do paměti všechno, co uviděla, a hřála si ruce nad ohněm, když se otevřely dveře a vešla dívka asi v témž věku jako ona. Neušlo jí, že je to dívka velmi hezká, elegantně a nákladně oblečená, ale zároveň si také pomyslela, že nikdy neviděla žádnou dívku v takovém stavu nervového vypětí, jakýchsi zlých obav a předtuch. Ne že by to bylo vidět na jejím zevnějšku. Slečna Willettová se snažila tvářit se naprosto ležérně.

„Dobré jitro,“ řekla, přistoupila k Emily a podala jí ruku.

„Je mi tak líto, že maminka nemůže sejít dolů, ale dnes dopoledne zůstane v posteli.“

„To mě mrzí. Bojím se, že jsem přišla nevhod.“

„Ale kdepak, vůbec ne. Kuchařka už opisuje ten recept na koláč. Budeme potěšeny, když jej slečna Percehouseová vyzkouší. Vy u ní bydlíte?“

Emily se v duchu pousmála, když si pomyslela, že tohle je zřejmě jediný dům v Sittafordu, jehož obyvatelé nevědí, co je zač a proč sem přijela. V Sittafordském sídle existovala přesně určená hranice mezi zaměstnavateli a služebnictvem. Domácí personál o její existenci možná věděl – jejich zaměstnavatelé však zřejmě nikoliv.

„Nebydlím přímo u ní,“ řekla Emily, „ale u paní Curtisové.“

„Ovšem, její vilka je hrozně malá a ona tam má …