Karty na stole

DESÁTÁ KAPITOLA
Doktor Roberts (pokračování)

Superintendant Battle obědval s Herculem Poirotem.

Policista se tvářil zachmuřeně, Poirot soucitně.

„Neměl jste tedy dopoledne příliš velký úspěch,“ zamyšleně poznamenal Poirot.

Battle zavrtěl hlavou.

„Bude to pořádná dřina, Poirote.“

„Co si o něm myslíte?“

„O doktorovi? Tedy, upřímně řečeno, myslím, že měl Shaitana pravdu. Je to zabiják. Připomíná mi Westawaye. A toho právníka z Norfolku. Stejně bodrý, sebevědomý chlapík. Také tak populární. Oba dva byli mazaní — to je Roberts také. Ale to ještě neznamená, že Roberts zabil Shaitanu — a já si ve skutečnosti ani nemyslím, že to udělal. Lépe nežli laik si byl vědom rizika, že se Shaitana může probudit a vykřiknout. Ne, nemyslím, že ho zabil Roberts.“

„Ale domníváte se, že nějakou vraždu na svědomí má?“

„Možná i více než jednu. Jako Westaway. Ale bude těžké to zjistit. Prohlédl jsem jeho bankovní záznamy — nic podezřelého, žádné náhlé převody větších částek. A rozhodně mu za posledních sedm let nikdo z pacientů nic neodkázal. To vylučuje vraždu pro přímý zisk. Nikdy se neoženil — což je škoda — pro doktora by bylo tak snadné zavraždit vlastní manželku. Nevede se mu špatně, ale pochopitelně má prosperující praxi s klienty z vyšších vrstev.“

„Takže to vlastně vypadá, že vede naprosto bezúhonný život, a možná, že tomu tak opravdu je.“

„Možná. Ale já raději věřím tomu nejhoršímu.“

Pokračoval:

„Pak tu máme náznak skandálu kolem nějaké ženy — jedné z jeho pacientek — jisté paní Craddockové. Stálo by za to se na to podívat blíž, hned tím někoho pověřím. Ta žena zemřela v Egyptě na jakousi tamní nemoc, takže z toho podle mě nic nebude — ale mohlo by nám to pomoci vrhnout více světla na jeho povahu a mravní zásady.“

„Byla ta žena vdaná?“

„Ano. Manžel zemřel na sněť slezinnou.“

„Sněť slezinnou?“

„Ano, tenkrát se na trhu objevila spousta levných štětek na holení — a některé z nich byly nakažené. Byl z toho pořádný skandál.“

„Jako na zavolanou,“ poznamenal Poirot.

„Také mě to napadlo. Jestli manžel vyhrožoval skandálem — ale to jsou všechno jen dohady. Nemáme nic, na čem by se dalo stavět.“

„Odvahu, příteli. Vím, jak dokážete být trpělivý. Než se nadějete, budete mít možná stavebních kamenů na několik domů.“

„A nakonec mě zavalí,“ ušklíbl se Battle.

Zvídavě se na Poirota podíval.

„A co vy, Poirote? Máte něco za lubem?“

„Možná dnes také navštívím doktora Robertse.“

„Dva detektivové zajeden den. Ten bude mít tedy nahnáno.“

„Budu nanejvýš diskrétní. Nebudu se ho vyptávat na jeho minulost.“

„Zajímalo by mě, jak přesně na to hodláte jít,“ vyzvídal Battle. „Ale jestli nechcete, nemusíte mi to říkat.“

„Du tout — du tout. S radostí. Trochu si s ním popovídám o bridži, to je vše.“

„Opět bridž. To je vaše silná karta, co?“

„Pokládám to téma za velmi užitečné.“

„Inu, každý podle svého gusta. Já na takové rafinovanosti nejsem. Nevyhovuje to mému stylu.“

„A jaký je váš styl, superintendante?“

Superintendantu Battleovi se při pohledu na Poirotův šibalský úsměv zajiskřilo v očích.

„Přímočarý, čestný, snaživý policejní úředník, který koná svou povinnost tím nejlopotivějším způsobem — to je můj styl. Žádné okliky. Žádné rafinované triky. Jenom poctivá dřina a pot. Flegmatický, trochu přihlouplý policista — to je moje vizitka.“

Poirot pozvedl sklenku.

„Na naše rozdílné metody — a kéž je naše společné úsilí korunováno úspěchem.“

„Doufám, že nám plukovník Race zjistí něco důležitého o Despardovi,“ poznamenal Battle. „Má víc než dost zdrojů, které může využít.“

„A paní Oliverová?“

„To je sázka do loterie. Celkem se mi zamlouvá. Napovídá spoustu nesmyslů, ale hned tak se nevzdává. A ženy dokáží zjistit o druhých ženách věci, které se muži nikdy nedozví. Mohla by přijít na něco užitečného.“‚

Rozloučili se. Battle se vrátil do Scotland Yardu, aby vydal rozkazy ke sledování několika stop. Poirot se odebral do domu číslo 200 na Gloucester Terrace.

Doktor Roberts hosta uvítal s komicky zdviženým obočím.

„Dva detektivové zajeden den,“ podivil se. „To abych navečer očekával želízka.“ Poirot se usmál.

„Mohu vás ujistit, doktore, že má pozornost je rovným dílem rozdělena mezi všechny čtyři zúčastněné.“

„To rozhodně rád slyším. Kouříte?“

„Když dovolíte, dávám přednost vlastním.“ Poirot si pomalu zapálil jednu ze svých štíhlých ruských cigaret.

„Co pro vás tedy mohu udělat?“ zeptal se Roberts. Poirot chvíli potichu potahoval z cigarety, než položil otázku:

„Považujete se za obstojného znalce lidských povah, doktore?“

„Nevím. Asi ano. Předpokládám, že to patří k práci lékaře.“

„Přesně tak jsem uvažoval i já. Řekl jsem si: Doktor musí stále pozorovat své pacienty — jejich výraz, barvu obličeje, jak rychle dýchají, všímat si všech projevů nervozity — doktor si takových věcí všímá automaticky, téměř aniž by o tom věděl! Na doktora Robertse se mohu obrátit o pomoc.“

„Pomohu vám rád. O co přesně vám jde?“

Poirot vyjmul z úhledného malého pouzdra tři pečlivě složená bridžová skóre.

„Tady mám první tři robbery toho večera,“ vysvětloval. „Tento byl první — psaný slečnou Meredithovou. Mohl byste se na něj podívat pro osvěžení paměti a říci mi, jaký byl závazek a jak přesně probíhala hra?“

Roberts na něj zůstal udiveně zírat.

„Děláte si legraci, pane Poirote? Jak bych si to mohl pamatovat?“

„Nevzpomínáte si? Byl bych vám velmi zavázán, kdybyste se pokusil. Podívejte se na ten první robber. První hra musela být v srdcích či pikách — jinak by jedna nebo druhá strana spadla o padesát bodů.“

„Ukažte — to byla první hra. Ano, myslím, že hráli v pikách.“

„A hru potom?“

„Počítám, že někdo z nás měl pád o padesát, ale nevzpomínám si kdo, ani v čem se hrálo. Vážně, pane Poirote, nemůžete ode mě přece čekat, že si to budu pamatovat.“

„Nevzpomenete si na žádný závazek nebo hru?“

„Udělal jsem velký šlem, to si pamatuji. Kontrovaný. A také si vzpomínám, že jsem měl jeden pořádný pád — to se hrály tři bez trumfů, aspoň myslím — naprosto jsem tu hru projel. Ale to bylo později.“

„Pamatujete se, s …