Smrt v oblacích

7. kapitola
Pravděpodobnost a možnost

Po odchodu maitre Thibaulta si tři zbylí pánové přitáhli židle blíž ke stolu.

„Tak se do toho pustíme,“ řekl Japp a odšrouboval si uzávěr plnicího pera. „V letadle, tedy v zadním oddělení bylo jedenáct osob, přední oddělení do toho nespadá tedy jedenáct cestujících a dva stevardi - to máme třináct lidí. Jeden z dvanácti zbylých ženu zabil. Cestující byli jednak Angličané, jednak Francouzi. Francouze předám monsieur Fournierovi, Angličany si vezmu já. V Paříži bude třeba získat některé informace - to je taky vaše práce, Fourniere.“

„A nejen v Paříži,“ dodal Fournier. „V létě měla Giselle hodně obchodů ve francouzských lázních - v Deauville, Le Pinet, Wimereux. Jezdila taky do Antibes a do Nizzy a ostatních rekreačních středisek na jihu.“

„Dobrá připomínka, jeden nebo dva cestující z Promethea se zmínili o Le Pinet, jak si vzpomínám. To je taky jeden směr pátrání. Pak se musíme soustředit na samotnou vraždu - zjistit, kdo se nalézal na takovém místě, z kterého by mohl použít foukačku.“ Rozbalil velký nakreslený plán zadního oddělení letadla a položil jej na stůl. „A teď se můžeme dát do předběžné práce. Začneme tím, že si cestující probereme jednoho po druhém a určíme pravděpodobnost - a což je důležitější - možnost.“

„Především vyřadíme tady monsieur Poirota. Tím se nám počet sníží na jedenáct.“

Poirot vážně zavrtěl hlavou. „Máte příliš důvěřivou povahu, příteli,“ pravil. „Neměl byste důvěřovat nikomu - vůbec nikomu.“

„Tak vás tam tedy ponecháme, když chcete,“ klidně řekl Japp. „Pak jsou tu stevardi. Z hlediska pravděpodobnosti to podle mě nemůže být ani jeden. Není pravděpodobné, že by si vypůjčili velkou částku peněz, a oba mají dobrou pověst - jako slušní rozvážní lidé. Moc by mě překvapilo, kdyby s tím některý z nich měl co společného. Na druhé straně z hlediska možnosti je do toho zahrnout musíme. Procházeli uličkou sem a tam. Mohli zaujmout postavení, z kterého by se dalo vystřelit z foukačky - myslím ze správného úhlu - ačkoliv nevěřím, že by stevard mohl vystřelit otrávený šíp z foukačky v oddělení plném lidí a nikdo by si toho nevšiml. Vím ze zkušenosti, že lidé jsou většinou slepí jako netopýři, ale má to své meze. To samozřejmě platí o všech ostatních. Spáchat zločin tímhle způsobem by bylo šílenství. Byla tu možnost jedna ku stu, že se to povede, aniž by byl pachatel přistižen. Ten člověk, co to udělal, musel mít z pekla štěstí. Ze všech možných způsobů spáchat vraždu zrovna takhle -“

Poirot, který se sklopenýma očima klidně pokuřoval, mu vskočil do řeči:

„Vy si myslíte, že to byl nerozumný způsob, jak spáchat vraždu?“

„Samozřejmě že byl. Bylo to naprosté šílenství.“

„A přece se povedl. Všichni tři tu sedíme, probíráme to, ale kdo vraždu spáchal, nevíme. To je přece úspěch!“ „Pouhá šťastná náhoda,“ namítl Japp. „Vrah měl být nejmíň pětkrát šestkrát přistižen při činu.“

Poirot nespokojeně zavrtěl hlavou. Fournier se na něj zvědavě podíval a zeptal se:

„Co máte na mysli, monsieur Poirote?“

„Tenhle důvod, mon ami,“ odpověděl Poirot. „Případ se musí posuzovat podle výsledku, a ten byl úspěšný. To je můj důvod.“

„A přece se to zdá skoro jako zázrak,“ zamyšleně poznamenal Fournier.

„Zázrak nezázrak, je to tak,“ pravil Japp. „Máme vyjádření lékaře, máme zbraň, kdyby mi byl před týdnem někdo řekl že budu vyšetřovat případ vraždy, kdy byla zabita žena šípem otráveným hadím jedem - tak bych se mu vysmál do tváře. Je to urážka - tahle vražda je urážka.“ Těžce oddychoval.

Poirot se usmál.

„Je to možná vražda, kterou spáchal člověk se zvráceným smyslem pro humor,“ zamyšleně pronesl Fournier. „Nejdůležitější u zločinu je získat představu o psychologii vraha.“

Japp trochu pohrdavě odfrkl, když slyšel slovo psychologie. Neměl je rád a nedůvěřoval mu. „Tyhle věci rád slyší monsieur Poirot,“ podotkl.

„Ano, velmi mě zajímá, co oba říkáte,“ pravil Poirot.

„Nepochybujete, doufám, že byla zabita tímhle způsobem,“ zeptal se podezíravě Japp. „Znám tu vaši mysl plnou kliček.“

„Ne, nepochybuji, milý příteli. V tomhle směru je má mysl zcela klidná. Příčinou smrti je otrávený hrot, který jsem zvedl - to je jisté. Ale přece jen jsou v tomhle případě věci...“ Odmlčel se a rozpačitě zavrtěl hlavou.

„Tak abychom se vrátili k té naší horké kaši,“ pokračoval Japp. „Stevardy úplně škrtnout nemůžeme, ale považuji za velmi nepravděpodobné, že by s tím měl jeden nebo druhý co společného. Souhlasíte, monsieur Poirote?“

„Ach vzpomeňte si, co jsem říkal. Já - já bych v tomhle stadiu - neškrtal nikoho.“

„Tak ať je po vašem. Teď cestující. Začneme od konce oddělení, kde je kuchyňka a toalety. Sedadlo číslo šestnáct.“ Zabodl tužku do plánu. „To je ta kadeřnická slečna, Jane Greyová. Vyhrála v irské loterii - a peníze rozfofrovala v Le Pinet. To znamená, že má ráda hazard. Mohla být v peněžní tísni a vypůjčit si od staré paní - nevypadá pravděpodobně, že by si vypůjčila velký obnos, ani že by ji Giselle mohla něčím držet v šachu. Vypadá jako moc malá ryba na to, co hledáme. A myslím si, že kadeřnice nemá nejmenší možnost dostat se k hadímu jedu. Nepoužívá se ho k barvení vlasů ani do krému na obličej.“

„Vlastně to byla velká chyba použít hadí jed, hodně to zužuje směr pátrání. Jen dva lidé ze sta by o něm mohli vědět a dostat se k němu.“

„Což dokonale objasňuje aspoň jednu věc,“ řekl Poirot.

Fournier na něj vrhl rychlý tázavý pohled.

Japp však měl hlavu plnou vlastních nápadů.

„Dívám se na to takhle,“ řekl. „Vrah musí spadat do jedné z těchto skupin: buď je to člověk, který viděl kus světa a dostal se do podivných míst - člověk, který ví něco o hadech a jejich nejnebezpečnějších druzích a o zvycích domorodých kmenů, používajících jejich jed k odstranění nepřátel - to je skupina číslo jedna.“

„A druhá?“

„Vědecký směr. Bádání. S jedy používanými na šípy se dělají pokusy ve vědeckých laboratořích. Mluvil jsem o tom s Winterspoonem. Hadí jed - kobří jed, abych byl přesný - se zřejmě někdy používá v medicíně. Se značným úspěchem se používá při léče…