23. kapitola
Tělo mrtvé ženy, která bývala zaživa Louisou Bourgetovou, leželo na podlaze kajuty. Oba muži se nad ním skláněli.
Race se napřímil první.
„Řekl bych, že je mrtvá asi hodinu. Zavoláme k tomu Bessnera. Někdo jí probodl srdce. Hádám, že smrt nastala okamžitě. Nevypadá pěkně, že?“
„Ne.“
Poirot zavrtěl hlavou a trochu se otřásl.
Ztemnělý pokrytecký obličej ustrnul v křeči, jakoby v překvapení a vzteku, rty se odchlipovaly od zubů.
Poirot se znovu tiše shýbl a pozvedl ženinu pravou ruku. Její prsty cosi svíraly. Uvolnil to a podal Raceovi. Byl to útržek bankovky světle fialové barvy.
„Poznáváte, co to je?“
„Peníze,“ zareagoval hned Race.
„Růžek tisícifrankové bankovky, soudím.“
„Takže je jasné, co se přihodilo,“ vyvodil Race. „Něco věděla — a svou znalostí vydírala vraha. Už ráno jsme si pomyslili, že nebyla moc upřímná.“
„Jací jsme byli hlupáci – blázni!“ zvolal Poirot. „Měli jsme to hned poznat. Co to povídala? ,Co bych mohla vidět nebo slyšet? Bydlím v podpalubí. Přirozeně – kdybych nemohla spát
- kdybych vystoupila po schodech – pak bych snad mohla uvidět vraha, toho netvora, jak vchází nebo vychází z kajuty mé paní, ale tak, jak to je -' Samozřejmě, takhle se to stalo! Šla nahoru. Viděla někoho vklouznout do kajuty Linnet Doylové – nebo vyklouznout. A protože byla chamtivá, žádostivá peněz – leží tady –“
„A my dosud nevíme, kdo ji zabil,“ dopověděl Race znechuceně. Poirot zavrtěl hlavou. „Ne, ne, víme teď o mnoho víc. Víme – víme téměř všechno. Jenže to, co víme, se zdá neuvěřitelné. Ale musí to tak být. Jenže jsem to neprohlédl. Pchá! Jaký jsem byl ráno blázen! Cítil jsem – oba dva jsme cítili, že Louisa něco zatajuje, a přitom jsme si vůbec neuvědomili logický důvod – vydírání.“
„Musela okamžitě vymáhat peníze za mlčení,“ přitakal Race. „Vyhrožovala. Vrah byl nucen na požadavek přistoupit a zaplatit jí sumu ve francouzských bankovkách. Vede to někam?“
Poirot zamyšleně pokyvoval. „Nemyslím. Mnoho lidí si bere na cesty peněžní rezervu – někdy pětilibrové bankovky, někdy dolary, ale velmi často i francouzské bankovky. Vrah jí možná zaplatil vším, co měl, směsí měn. Pokračujme v naší rekonstrukci.“
„Vrah přijde do její kajuty, dává jí peníze, a pak –“
„A pak —“ pokračoval Poirot, „si je ona přepočítává. Ó ano, znám ten typ. Určitě by si peníze přepočítala, a zatímco počítá, přestane být ostražitá. Vrah udeří. Udeří úspěšně, sebere peníze a prchne – ani si nevšimne, že růžek jedné bankovky byl utržen.“
„Takže bychom mohli vraha usvědčit,“ mínil Race s pochybami.
„Sotva,“ namítl Poirot. „Prohlédne si bankovky a pravděpodobně si povšimne poškození. Je-li ovšem skrblík, nepřiměje se ke zničení tisícovky – ale velmi se obávám, že má povahu právě opačnou.“
„Jak jste k tomu dospěl?“
„Jak tento zločin, tak vražda paní Doylové vyžadovaly jisté kvality, odvahu, smělost, troufalé provedení, bleskovou akci; takové vlastnosti neladí s šetrnou, opatrnou povahou.“
Race smutně zakýval hlavou. „Raději zavolám dolů Bessnera,“ rozhodl se.
Zavalitý lékař nevyšetřoval mrtvou dlouho, pustil se do práce s mnoha „Ach“ a „Tak“.
„Není mrtvá déle než hodinu,“ oznámil pak. „Smrt nastala velmi rychle – ihned.“
„A jaké zbraně bylo podle vašeho mínění použito?“
„Ach, tak tohle je zajímavé. Něčeho velice ostrého, velice tenkého, velice jemného. Mohl bych vám takovou věc ukázat.“
Když se vrátili do jeho kajuty, otevřel svůj kufřík a vytáhl dlouhý, štíhlý chirurgický skalpel.
„Něčeho takového, příteli. Nebyl to obyčejný stolní nůž.“
„Předpokládám,“ poznamenal Race mírně, „že z vašich skalpelů žádný – ehm – nechybí, pane doktore?“
Bessner na něj zíral, potom jeho obličej zbrunátněl pobouřením.
„Co mi to tady povídáte? Myslíte si, že já, já, Carl Bessner, kterého dobře znají v celém Rakousku, já, šéf kliniky, lékař urozených pacientů – že já jsem zabil ubohou malou komornou? Ach, ale to je směšné – absurdní – co tady říkáte. Žádný z mých skalpelů nechybí, ani jeden, povídám vám. Jsou všechny tady, v pořádku, na svých místech. Můžete se sám přesvědčit. A na takovou urážku svého povolání hned tak nezapomenu!“
Doktor Bessner zavřel s klapnutím svůj kufřík, sebral jej a vydupal na palubu.
„Uf!“ zvolal Simon. „Hrozně jste toho staříka rozčílil!“
Poirot pokrčil rameny. „Je mi líto.“
„Jste na špatné stopě. Starý Bessner je jeden z nejlepších lidí, i když vystupuje tak trochu prušácky.“
Doktor Bessner se náhle znovu objevil.
„Budete tak laskaví a uvolníte mi teď mou kajutu? Musím pacientovi převázat nohu.“
Schopná a čilá slečna Bowersová vešla s ním a čekala, až ostatní odejdou.
Race a Poirot se pokorně vzdálili. Race něco zamumlal a zmizel. Poirot se vydal vlevo. Uslyšel útržky dívčího rozhovoru a trylek smíchu. Jacquelina byla s Rozálií v její kajutě.…
Tereza Malenková –
Příjemné čtení na dovolenou. Příběh plyne klidně a Poirot je sympatický. Doporučuji těm, kteří hledají nenáročnou detektivku s atmosférou.
Lydie Nováková –
Mojer oblíbená „christieovka“. Už když jsem Smrt na Nilu četla před léty, tak mě okouzlila svou exotickou atmosférou a spletitou zápletkou. Agatha Christie tu mistrně vykresluje postavy a prostředí, takže jsem měla pocit, že jsem skutečně na palubě parníku plujícího po Nilu. Detektiv Hercule Poirot je jako vždy brilantní a jeho dedukce mě fascinovaly. Příběh je plný nečekaných zvratů a napětí až do poslední stránky. Pro mě je to jedna z nejlepších detektivek, jaké jsem kdy četla.