Čas přílivu

2. kapitola

Frances Cloadová hleděla zamyšleně přes jídelní stůl na svého muže. Bylo jí osmačtyřicet. Patřila k oněm ženám hubeným jako lunt, jimž sluší tvídový kostým. Dosti vyzývavou krásu jejího obličeje, krom trochu nedbale nanesené rtěnky nenalíčeného, už značně nahlodal zub času.

Třiašedesátiletý Jeremy Cloade měl řídké šedé vlasy a hubenou, nevýraznou tvář. Toho večera byla ještě nevýraznější než obvykle.

Ke zjištění této skutečnosti postačilo jeho ženě jediné letmé šlehnutí oka.

Patnáctiletá služebná obcházela stůl a podávala mísy se zrakem vyděšeně upřeným na paní domu. Když se Frances zamračila, děvče div něco neupustilo, kdežto pod pochvalným pohledem se celé rozzářilo.

Ve Warmsley Vale všichni závistivě sledovali, že pokud někdo sežene služebnictvo, tak je to Frances Cloadová. Neuplácela je vysokou mzdou a požadovala dobrou práci, avšak její upřímná pochvala za snaživost i nakažlivá energie a elán měnily domácí dřinu v cosi tvůrčího a individuálního. Za celý život si tak navykla dávat se obsluhovat, že to bezděčně považovala za samozřejmost, a dobrou kuchařku nebo pořádnou panskou hodnotila stejně jako úspěšného klavíristu.

Frances byla jedinou dcerou lorda Edwarda Trentona, který nedaleko Warmsley Heathu trénoval své koně. Ti, kdo lorda Edwarda znali, usoudili, že ho bankrot nakonec zachránil před mnohem horšími konci. Šeptalo se o koních, jež v nečekaných okamžicích nápadně zpomalili krok, jiné zvěsti vyprávěly o vyšetřování členů dozorčí komise jezdeckého klubu. Lord Edward však vždy vyvázl pouze s trochu pošramocenou reputací a s věřiteli dosáhl takového vyrovnání, že si mohl dopřát nesmírně pohodlný život na jihu Francie. A za tuto nepředvídanou milost musel děkovat prozíravosti a mimořádné obratnosti svého právního zástupce Jeremyho Cloada. Ten učinil daleko víc, než obvykle právník pro klienta dělává, dokonce z vlastních peněz za něj složil kauci. Dal jasně najevo, že k Frances Trentonové chová hluboký obdiv a v pravý čas, když byly otcovy záležitosti uspokojivě vyřešeny, se dívka stala paní Cloadovou. Nikdo nikdy nezvěděl, co o tom všem soudila ona. Dalo se říci jen tolik, že sama své povinnosti obdivuhodně plnila. Jeremymu byla schopnou a loajální manželkou, synovi pečlivou matkou, mužovy zájmy podporovala v každém směru a ani jednou nenaznačila, že snad ke svazku došlo z jiného důvodu než z jejího vlastního podnětu.

Rodina Cloadových ji oplátkou přijímala s velkou úctou a obdivem. Všichni na ni byli hrdí, podřizovali se jejímu názoru – leč důvěrně se s ní nikdy nesblížili.

Žádný z nich také nevěděl, jak se na své manželství dívá Jeremy, poněvadž nikdo se jakživ nedověděl, co si Jeremy Cloade myslí nebo co cítí. Lidé mu přezdívali „suchar“, avšak jako manžel i jako právník měl pověst výbornou. Firma Cloade, Brunskill a Cloade o nějaký pochybný proces nikdy ani nezavadila. Neplatili sice zrovna za skvělé obhájce, zato za velmi solidní. Kancelář vzkvétala a Jeremy se s Frances usadil v krásném georgiánském domě těsně u náměstí, vzadu měl velkou, starou, zdí obehnanou zahradu s hrušněmi, obsypanými na jaře mořem bílých květů.

Když manželé po večeři vstali od stolu, odebrali se do pokoje s výhledem do zahrady za domem. Kávu jim tam přinesla patnáctiletá Edna, dýchajíc rozčileně ústy, jako by trpěla zánětem nosní mandle.

Frances nalila trochu silné, horké tekutiny do šálku. „Je výborná, Edno,“ pochválila děvče úsečně.

Edna radostí zrudla, avšak přesto se při odchodu z místnosti podivovala nad tím, co někomu chutná. Podle jejího názoru měla káva mít od spousty mléka krémové zbarvení a být hodně sladká.

V pokoji s vyhlídkou do zahrady pili Cloadovi kávu černou a neslazenou. Během večeře těkali v hovoru od známých, s nimiž se potkali, k Lynninu návratu a k vývoji zemědělství v budoucnosti, avšak sotva osaměli, mlčeli.

Frances se opřela v lenošce a pozorovala manžela. Vůbec její pohled nepostřehl. Pravou rukou si hladil horní ret charakteristickým pohybem, který prozrazoval jeho vnitřní zmatek. Nevídala jej u Jeremyho příliš často – třeba když jejich syn Antony ještě jako malý vážně stonal, nebo jednou při čekání na návrat poroty, která odešla k poradě o rozsudku, potom při vypuknutí války, zatímco vyčkával, až se z rozhlasu ozvou neodvolatelná slova, a v předvečer Antonyho odjezdu k nalodění po dovolené.

Než promluvila, trochu přemýšlela. Jejich manželství bylo šťastné, ale vždy bez důvěrnosti v pravém slova smyslu. Respektovala Jeremyho přání nechat si leccos pro sebe stejně, jako je uznával on v jejím případě. Žádný z nich se nezhroutil ani tehdy, když jim přišel telegram oznamující Antonyho smrt při výkonu služby.

Jeremy tehdy rozevřel blanket a vzhlédl k ní.

Řekla jen: „Je to – “

Přikývl, pak se pokřižoval a do natažené ruky jí telegram podal.

Chvíli oba stáli mlčky, než Jeremy pravil: „Kéž bych ti mohl pomoct, má drahá.“

„Pro tebe je to stejně těžké jako pro mě,“ odpověděla mu vyrovnaným hlasem a bez jediné slzy, jen s pocitem strašlivé prázdnoty a bolesti.

Poklepal ji po rameni. „Ano,“ přisvědčil. „Ano – “ Potom zamířil ke dveřím, kráčel poněkud vratce a strnule zároveň. Najednou z něj byl starý muž. „K tomu není co dodat – vůbec nic...“ podotkl při chůzi.

Byla mu vděčná, z hloubi duše vděčná, že ji tak dobře pochopil, a ozval se v ní zoufalý soucit s ním, když se jí znenadání před očima změnil ve starce. Po ztrátě syna jaksi ztvrdla, ztratila svou obvyklou laskavost. Stala se zdatnější, energičtější a lidé se někdy jejího nemilosrdně střízlivého rozumu až trochu děsili.

A teď si Jeremy Cloade zase zamyšleně a nerozhodně ukazováčkem hladil horní ret.

„Stalo se něco?“ oslovila ho rázně přes pokoj.

Trhl sebou, div mu kávový šálek nevypadl z ruky. Vzpamatoval se, hrníček pečlivě odložil na podnos a pak se na manželku podíval.

„Co máš na mysli, Frances?“

„Ptám se, jestli se něco nestalo.“

„Co by se mělo stát?“

„Zbytečně bych hádala. Raději mi to řekni sám.“ Mluvila věcně, nevzrušeně.

„O nic nejde,“ odvětil nepřesvědčivě.

Neodpověděla, …