Kapsa plná žita

KAPITOLA TŘETÍ

Neele odstrčil telefon a pronikavě se podíval na slečnu Griffithovou.

„Tak oni o něho měli v poslední době starost,“ řekl. „Chtěli, aby šel k doktorovi. To jste mi neřekla.“

„Nepomyslela jsem na to,“ řekla slečna Griffithová a dodala: „Nikdy mi nepřipadal opravdu nemocný –“

„Nemocný ne – ale jaký tedy?“

„No – prostě divný. Jiný než jindy. Choval se zvláštně.“

„Něco mu dělalo starosti?“

„Ne – starosti ne. Starosti jsme měli my.“

Inspektor Neele trpělivě čekal.

„Víte, nevím, jak vám to mám říct,“ prohlásila Slečna Griffithová. „Byl náladový, rozumíte. Někdy býval celý takový rozjařený, upřímně řečeno, párkrát jsem si dokonce myslela, že něco pil… Chvástal se a vykládal naprosto fantastické historky, o kterých s jistotou vím, že nemohly být pravdivé. Za tu dobu, co tu jsem, nepamatuji, že by se někdy před někým o svých záležitostech moc šířil – nikdy nic o sobě nevykládal, rozumíte. V poslední době však byl úplně jiný, ohromně sdílný a doslova… no… rozhazoval peníze plnýma rukama. Což tedy byl pravý opak toho, jak se choval obvykle. Například – když měl poslíček z kanceláře jít na pohřeb své babičky, pan Fortescue si ho zavolal, dal mu pětilibrovou bankovku a řekl mu, aby ji vsadil na druhého favorita, a pak úplně řičel smíchy. Dělal – no prostě – věci, které mu nebyly podobné. To je vše, co vám mohu říct.“

„Neměla jste dojem, že snad tím něco sleduje?“

„To bych ani neřekla. Vypadalo to, jako by se těšil na nějakou radostnou nebo vzrušující událost.“

„Nemohlo jít o nějakou výhodnou obchodní transakci?“

Slečna Griffithová přisvědčila s mnohem větší jistotou.

„Ano – ano, to by spíš odpovídalo. Jako by ho najednou všední záležitosti přestaly zajímat. Byl jako v extázi. A přišlo ho sem kvůli obchodu navštívit pár lidí, co vypadali moc divně. Lidi, kteří tu nikdy dřív nebyli. Panu Percivalovi to dělalo hrozné starosti.“

„Dělalo mu to starosti? Vážně?“

„Ano. Víte, pán Percival se vždycky těšil neobyčejné důvěře svého otce. Otec na něho spoléhal. V poslední době však –“

„V poslední době spolu tak dobře nevycházeli?“

„Pan Fortescue totiž dělal spoustu věcí, které pan Percival nepokládal za moudré. Pan Percival je vždycky velice opatrný a obezřelý. Pojednou však otec přestal na jeho rady dbát, a to pana Percivala dočista vyvedlo z míry.“

„A vážně se kvůli tomu všemu pohádali?“

Inspektor Neele pořád sondoval půdu.

„O žádné hádce nic nevím… Samozřejmě, teď si uvědomuji, že pan Fortescue musel být hrozně rozrušený – když tak řval.“

„On řval? A co řekl?“

„Vyšel zrovna do kanceláře mezi písařky –“

„Takže jste to všechny slyšely?“

„No ano.“

„A co – nadával Percivalovi – urážel ho – Spílal mu…? Co vlastně řekl, že Percival provedl?“

„To spíš bylo, že vůbec nic nedělá… Křičel na něho, že je pitomý tlučhuba, ušlápnutý úředníček. Řekl inu, že nemá dost široký rozhled, že nemá představu, co je to velkorysé obchodní podnikání. Řekl doslova: ‚Postarám se, aby se Lance vrátil domů. Je desetkrát lepší než ty – a uměl se dobře oženit. Lance měl kuráž, i když jednou riskoval, že ho budou žalovat –‘ Ale proboha, tohle jsem vám neměla říkat!“ Slečna Griffithová, která se dala unést – jako před ní tolik jiných – zkušenými dotazy inspektora Neela, pojednou zrozpačitěla.

„S tím si nedělejte starosti,“ řekl inspektor Neele konejšivě. „Co bylo, to bylo.“

„Máte pravdu, to už je hrozně dávno. Pan Lance byl tehdy mladý, trochu moc bujný a pořádně si ani neuvědomoval, co dělá.“

Inspektor Neele slyšel tenhle názor už dřív a nesouhlasil s ním. Přešel ale k dalším otázkám.

„Povězte mi něco víc o zdejších zaměstnankyních a zaměstnancích.“

Slečna Griffithová se spěšně snažila napravit svou indiskrétnost a vychrlila spoustu informaci o nejrůznějších osobách zaměstnaných u firmy. Inspektor Neele jí poděkoval a pak řekl, že by rád ještě jednou mluvil se slečnou Grosvenorovou.

Detektiv Waite si ořezával tužku. Zadumaně poznamenal, že teda tahle kancelář je sakra nóbl kutloch. Oči mu uznale klouzaly po obrovských křeslech, velikém psacím stole a nepřímém osvětlení.

„A taky všichni ti lidi maj takový nóbl jména,“ řekl. „Grosvenorová – to má přece něco společnýho s nějakým vévodou, ne? A Fortescue – to je jméno, který taky zní náramně vznešeně.…