Zlatá brána otevřená

Kapitola šestá

Následující den dráždil paní Hubbardovou každou maličkostí. Probudila se s obrovským pocitem úlevy. Výčitky a pochybnosti, vyvolané událostmi minulých týdnů, byly pryč. Za všechno je zodpovědná bláznivá dívka, která se chovala potrhlým moderním způsobem (který ovšem paní Hubbardová naprosto neschvalovala). A ode dneška konečně zavládne pořádek.

V této příjemné jistotě sešla dolů na snídani a vzápětí o svůj klid opět přišla. Studenti si totiž zrovna to ráno usmysleli, že budou obzvláště protivní — každý po svém.

Chandra Lal, který se právě dozvěděl o zničení Elizabethiných poznámek, vzrušeně řečnil. „To je útlak,“ drmolil, „úmyslný útlak porobených národů z kolonií. Pohrdání a předsudky, předsudky vůči barevným. Toto je zcela zjevný příklad.“

„Pane Chandro,“ zarazila ho paní Hubbardová ostře. „Na to se vás nikdo neptal. Neví se, kdo to udělal a proč.“

„Ale paní Hubbardová, myslela jsem, že Celia za vámi osobně přišla a podala svědectví,“ podivila se Jean Tomlinsonová. „Říkala jsem si, že se zachovala opravdu statečně. Musíme na ni být hodní.“

„Hlavně, že zrovna ty jsi takový svatoušek, Jean,“ odsekla rozzlobeně Valerie Hobhousová.

„To od tebe tedy není pěkné.“

„Podala svědectví,“ řekl Nigel a otřásl se. „Jak hluboce nechutný výraz.“

„Nechápu proč. Svědci Jehovovi ho používají a —“

„Pro Boha živého, to musíme mít vážně Svědky Jehovovy u snídaně?“

„Co to má všechno znamenat, mamá? Říkáte, že ty věci kradla Celia? A proto teď nepřišla dolů na snídani?“

„Já nerozumím, prosím,“ řekl pan Akibombo.

Nikdo mu nic nevysvětlil. Každý se příliš soustředil jen na to své.

„Chudák holka,“ pokračoval Len Bateson. „To byla úplně bez peněz?“

„Víte, ve skutečnosti mne to neudivilo,“ odpověděla pomalu Sally. „Vždycky jsem měla takový pocit…“

„Vy říkáte, že ten inkoust mi na poznámky vylila Celia?“ Elizabeth Johnstonová se tvářila nevěřícně. „To mě velice překvapuje a nějak tomu pořád nemohu uvěřit.“

„Celia inkoust na tvé poznámky nevylila,“ řekla paní Hubbardová. „A doufám, že už se o tom konečně přestanete dohadovat. Chtěla jsem vám všechno vysvětlit později v klidu, ale —“

„Jean ale včera večer poslouchala za dveřmi,“ podotkla Valerie.

„Neposlouchala. Jen tak náhodou jsem šla kolem —“

„No tak, Bess,“ pronesl Nigel. „Však ty dobře víš, kdo rozlil ten inkoust. Já, všeobecně známý zlý Nigel, se svým malým zeleným kalamářem, já jsem to udělal.“

„Nebyl to on. Zase si na něco hraje. Prosím tě, Nigele, jak můžeš být tak pitomý?“

„Já jsem jen ušlechtilý a snažím se chránit tebe, Pat. Kdo si včera půjčoval můj inkoust? Ty, přece.“

„Já nerozumím, prosím,“ opakoval pan Akibombo.

„Ani se o to nesnaž,“ řekla mu Sally. „Vůbec bych se do toho nepletla, být na tvém místě.“

Chandra Lal vstal.

„Ptal jsi se na Mau Mau? Ptal jsi se, proč Egypt nechce Suezský průplav?“

„Kčertu!“ vykřikl rozzlobeně Nigel a praštil šálkem o talířek. „Napřed jehovisti a teď politika! Při snídani! Já jdu pryč.“

Zprudka zasunul židli pod stůl a rázně opustil jídelnu.

„Fouká tam studený vítr. Vezmi si kabát,“ volala Patricie a běžela za ním.

„Ko-ko-ko-dák,“ komentovala to nelítostně Valerie. „Do kvočny jí chybí už jen peří a křídla.“

Mladé Francouzce Geneviève, která neuměla anglicky natolik, aby byla schopná sledovat rychlé slovní výměny svých anglických kolegů, všechno šeptem do ucha vysvětloval René. Geneviève náhle přešla do rychlé francouzštiny a její hlas se změnil v křik.

„Comment donc? Cest cette petite qui m’a volé mon compact? Ah, par exemple! J’irai à la police. Je ne supporterai pas une pareille…“

Colin McNabb se už nějakou chvíli pokoušel ostatním cosi sdělit, ale jeho povýšeně znějící bas se utopil ve směsici pronikavějších hlasů. Zanechal svého zdvořilého snažení a uhodil pěstí do stolu, až všichni leknutím ztichli. Sklenice s marmeládou se skutálela na zem a rozbila se.

„Mohli byste chvíli držet všichni hubu a poslechnout si, co vám chci říct? Ještě nikdy jsem se nesetkal s takovou hloupostí a záští! Copak nikdo z vás nikdy neslyšel nic o psychologii? Říkám vám, že tu holku nemůžete z ničeho obviňovat! Prožila si několik pěkně drsných citových krizí a je nutné se k ní chovat s největším možným pochopením a ohleduplností — jinak může být poznamenaná na celý život. Varuji vás. Znovu to opakuji — potřebuje největší možnou ohleduplnost.“

„Nicméně,“ ozvala se Jean jasným, kultivovaným hlasem, „ačkoliv s tebou naprosto souhlasím, že k ní musíme být milí, přece jen bychom neměli takové věci přehlížet, ne? Krádeže, myslím.“

„Krádeže,“ zvolal Colin. „To žádné krádeže nebyly. Ach jo, je mi z vás nanic — ze všech.“

„Je to zajímavý případ, že Coline?“ zeptala se Valerie a zašklebila se na něj.

„Jestli se zajímáš o to, jak pracuje lidský mozek, tak ano.“

„Mně sice nic nevzala,“ začala Jean, „ale přesto si myslím —“

„Ne, tobě nic nevzala,“ řekl Colin a zamračeně se k ní obrátil. „Kdybys alespoň matně tušila, co to znamená, asi by tě to moc nepotěšilo.“

„Opravdu, vůbec nechápu —“

„Tak už přestaň, Jean,“ přerušil ji Len Bateson. „Nechte už toho žvanění a výčitek. Přijdeme všichni pozdě.“

„Řekni Celii, ať se sebere,“ utrousil Len přes rameno, když s Jean odcházel.

„Rád bych podal oficiální stížnost,“ oznámil Chandra Lal. „Bórový prášek, který já nezbytně nutně potřebuji na své oči zanícené od studia, mi byl odcizen.“

„A vy také přijdete pozdě, pane Chandro,“ odbyla ho příkře paní Hubbardová.

„Můj profesor také často nebývá dochvilný,“ poznamenal temně Chandra Lal, ale přesto zamířil ke dveřím. „A také je popudlivý a nerozumný, když mu kladu mnoho otázek zkoumavého charakteru.“

„Mais il faut que’elle me le rende, ce compact,“ řekla Geneviève.

„Musíte mluvit anglicky, Geneviève — nikdy se nenaučíte pořádně anglicky, když budete skákat do francouzštiny pokaždé, když vás něco rozruší. A ještě jste mi nezaplatila za nedělní oběd, na který jste tu tento týden byla.“

„Promiňte, nemám teď u sebe peněženku. Večer — Viens, René, nous serons en retard.“

„Prosím,“ ozval se opět pan Akibombo…