Vražda v Mezopotámii

KAPITOLA XXII
David Emmott, otec Lavigny a objev

Carey se prudce otočil a odešel od nás dlouhými, rozhněvanými kroky. Poirot seděl, díval se za ním a potom zašeptal: „Ano — toť je mi jasné…“

Vůbec neotočil hlavu a řekl mi poněkud hlasitěji: „Vy počkejte ještě moment za tím rohem, sestro. Pro případ, že by se ohlédl. Teď je to již v pořádku. Vy máte můj kapesník? Mnohé díky. Jste roztomiloučká.“

Co vím, neřekl ani slovo o tom, že jsem je poslouchala, a jak na to přišel, že je poslouchám. Ani se po mně nepodíval. A já jsem si docela oddechla, že nic neříkal. Nezdálo se mi, že by na tom bylo něco tak špatného, ale neměla jsem zrovna velkou chuť mu něco vysvětlovat. Takže mi přišlo velice vhod, když jsem viděla, že na žádné vysvětlování nečeká.

„Myslíte, že ji nenáviděl, pane Poirote?“ zeptala jsem se.

Poirot pomalu přikývl s podivným výrazem ve tváři. Pak odpověděl:

„Tok jest — já myslím, že on ji nenáviděl.“

Čiperně vstal a vydal se k místu na vrcholu kopce, kde dělníci pracovali. Šla jsem za ním. Nejdřív jsme viděli jen samé Araby, ale posléze jsme přece jen našli pana Emmotta, který ležel na zemi a odfukoval prach z nějaké čerstvě objevené kostry.

Když nás spatřil, usmál se sice příjemně, ale ne moc vesele.

„Přišel jste k nám na exkurzi?“ zeptal se. „Za moment jsem volný.“

Posadil se, vzal nůž a začal jemně odhrabávat hlínu okolo kostí, Chvílemi práci přerušoval a používal buď měchů nebo vlastních plic. Pomyslela jsem si, že ten druhý způsob odfukování prachy je velice nehygienický.

„Takhle se nadýcháte spousty všelijakých bakterií a bacilů,“ zaprotestovala jsem.

„Bacily jsou můj denní chleba, sestro,“ řekl vážně. „Archeologovi nemohou bacily ublížit — mají před ním přirozený respekt,“

Odškrabal ještě trochu hlíny kolem stehenní kosti a pak promluvil s parťákem, který stál vedle něho, a přesně ho instruoval, jakou práci mají dělníci udělat.

„Tak,“ řekl a vstal. „To bychom měli připraveno pro Reitera, aby to po obědě vyfotografoval. Tahle kostřička u sebe měla nádherné věci.“

Ukázal nám malou misku pokrytou měděnkou, pár jehlic a spoustu zlatých a modrých korálků, které kdysi bývaly náhrdelníkem zemřelé.

Kosti a všechny ostatní předměty byly okartáčovány, očištěny nožem a ponechány v původní poloze, v níž měly být fotografovány.

„Kdo ona je zač?“ zeptal se pan Poirot.

„První tisíciletí. Nejspíš nóbl dáma. Lebka ale vypadá dost podivně — musím sehnat Mercada, aby se na ni podíval. Podle všeho neumřela přirozenou smrtí — asi zákeřná vražda nebo tak.“

„Nějaká paní Leidnerová, která žila před tak asi dvěma tisíci letmi?“ řekl pan Poirot.

„Možná,“ řekl pan Emmott.

Bill Coleman něco dělal krumpáčem na zdi.

David Emmott na něho zavolal cosi, co mi ušlo, a začal pana Poirota provádět.

Když byli s tou krátkou obhlídkou u konce, podíval se Emmott na hodinky.

„Za deset minut nám padla,“ řekl. „Vracíte se taky do baráku?“

„To mně znamenitě konvenuje,“ řekl Poirot.

Pomalu jsme se vydali po ušlapané pěšině.

„Já domnívám se, že vy jste všichni zase rádi zpětně u své práce,“ řekl Poirot.

Emmott vážně odpověděl: „Jistě, je to to nejlepší, co se dá dělat. Pro nikoho není žádná radost potloukat se po baráku a věčně o tom mluvit.“

„A pořád při tom vědět, že jeden z vás je vrah.“

Emmott neodpověděl a nedal najevo nesouhlas. Usoudila jsem z toho, že musel mít nějaké podezření hned od chvíle, kdy vyslechl sluhy v domě.

Za chvilku se klidně zeptal: „Jak pokračujete s případem, pane Poirote?“

Poirot odpověděl vážně: „Vy pomůžete mi v tom?“

„To je samozřejmé.“

Poirot se na něho spiklenecky podíval a řekl: „Hlavní osobou v případě je zde paní Leidnerová. Já chci zvědět o paní Leidnerové.“ David Emmott řekl pomalu: „Jak to myslíte — co o ní chcete vědět?“

„Já nechci seznat, odkud ona pochází a jaké bylo její jméno za svobodna. Nežádám tvar jejího obličeje a barvu očí. Já chci zvědět — o ní.“

„Myslíte, že je to pro případ důležité?“

„Já o tom jsem naprosto jistý.“

Emmott chvíli mlčel a pak řekl: „Máte možná pravdu.“

„A v tom vy mi můžete být nápomocný. Vypovězte mi, jakého druhu žena ona byla?“

„Jen jestli to dokážu. Tuhle otázku jsem si často kladl taky.“

„Vy neudělal jste si o ní úsudek?“

„Nakonec snad ano.“

„Eh bien?“

Pan Emmott byl ale hezkou chvíli zticha. Teprve pak řekl: „Co si o ní myslela sestra? O ženách se říká, že je nejrychleji prokouknou jiné ženy, a ošetřovatelka má velikou zkušenost s.nejrůznějšími typy.“

Poirot mi nedal příležitost promluvit, ani kdybych chtěla. Řekl rychle: „Já přeji zvědět, co si o ní myslel spíš muž. Vy sám.“

Emmott se trochu usmál.

„No — já myslím, že jsou všechny stejné.“ Po odmlce řekl: „Nebyla mladá, ale myslím, že to byla ta nejkrásnější žena, kterou jsem v životě potkal.“

„Toť sotva je odpověď, pane Emmotte.“

„Nemyslete si, pane Poirote. Je to skoro odpověď.“

Znova se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Je taková pohádka, kterou jsem četl jako dítě. Severská pohádka o Sněžné královně a malé Katce. Řekl bych, že paní Leidnerová byla právě taková — vždycky brala malou Katku s sebou na projížďku.“

„Ano, toť pohádka od Hanse Christiana Andersena, že? A také v ní byla holčička. Malá Gerda, jmenovala ona se tak?“

„Snad. Už si moc nevzpomínám.“

„Nemohl byste trochu pokročit, pane Emmotte?“

David Emmott zavrtěl hlavou.

„Nevím ani, jestli jsem ji dobře chápal. Nebylo lehké se v ní vyznat. Jeden den provedla nějakou ďábelskou věc a druhý den se zas chovala jako učiněný anděl. Myslím ale, že máte pravdu, když říkáte, že byla v případu hlavní osobou. Tím ona totiž vždycky chtěla být — středem všeho. A jakou pozornost vyžadovala od druhých lidí — víte, té nestačilo, když jste jí podal topinku nebo pomazánku z burských oříšků; chtěla, aby se člověk kvůli ní proměnil v šaška a podával jí o tom viditelné důkazy.“

„A když jí v tom někdo nechtěl vyhovět?“ zeptal se Poirot.

„To se pak chovala hrozně.“

Viděla jsem, jak energicky sevřel rty a jak mu vystoupla brada.

„Já předpokládám, pane Emmotte, že vy byste nechtěl vyjádřit o…