Viděla jsem vraždu

7

Paní Reynoldsová představovala naprostý opak paní Drakeové. Neprojevovala svou nadřazenost a vlastně ani žádnou nepociťovala. Na sobě měla tradiční čerň, v dlani svírala mokrý kapesníček a jasně byla připravená kdykoliv se rozplynout v slzách.

„Jste opravdu velmi hodná, že přivádíte svého přítele,“ řekla Ariadně Oliverové. Poirotovi podala vlhkou ruku a pochybovačně si ho prohlédla. „A pokud by dokázal jakkoliv pomoci, byla bych mu vskutku nesmírně vděčná, ačkoliv nevím, co by se vůbec dalo ještě dělat. Nic mi ji nevrátí, chudáčka. Je to hrozné pomyšlení. Jak může někdo záměrně zabít dítě v tomhle věku! Kdyby byla aspoň vykřikla — avšak myslím, že jí rovnou vrazil hlavu pod vodu a přidržel ji tam. Tu představu prostě nesnesu, opravdu ji nesnesu.“

„Věřte, madame, nechci vás rozrušovat. Prosím, nevzpomínejte už na to. Rád bych vám jen položil několik otázek, které by mi — usnadnily najít vraha vaší dcerušky. Vy sama nikoho nepodezříváte?“

„Jak bych mohla někoho podezřívat? Nenapadlo by mě, ze by to někdo dokázal spáchat, totiž někdo z místních lidí. Žijeme v tak pěkném městečku, mezi hodnými sousedy.

Podle mne ji zabil nějaký padouch, který vlezl dovnitř některým oknem. Třeba byl pod vlivem drogy nebo kdoví čeho. Viděl světla, zábavu a vetřel se dovnitř.“

„Jste přesvědčená, že útočník byl muž?“

„Samozřejmě!“ prohlásila paní Reynoldsová pohoršené. „Tím jsem si jistá. Něco podobného by přece žena nedokázala!“

„Žena může mít také dost síly.“

„Ano, vím kam míříte. Máte na mysli dnešní atletky, ale ta by takový zločin nespáchala, určitě ne. Joyce byla ještě dítě — teprve třináct let.“

„Nehodlám vás dlouho rozčilovat, madame, nebo klást vám nepříjemné otázky. To už — pokud vím — policie dělá jinde a já nemám v úmyslu zneklidňovat vás probíráním žalostných faktů. Jde mi jen o poznámku vaší dcerky při večírku. Vy jste myslím přítomná nebyla, viďte?“

„Nikoliv. Necítila jsem se poslední dobou ve své kůži a dětské zábavy dovedou být velmi únavné. Děti jsem tam dovezla a potom jsem zase pro ně přijela. Účastnily se všechny tři mé děti, jak víte. Šestnáctiletá Ann je nejstarší a Leopoldovi je skoro jedenáct. Jaká Joycina poznámka vás zajímá?“

„Paní Oliverová, která na večírku byla, vám slova vaší dcery přesně zopakuje. Řekla myslím, že jednou viděla vraždu.“

„Joyce? Ach, něco takového nemohla tvrdit. Jakou vraždu by asi viděla?“

„Každému to připadá nepravděpodobné,“ připustil Poirot. „Mě jen zajímalo, co si myslíte vy. Mluvila s vámi někdy o něčem podobném?“

„O tom, že viděla vraždu? Joyce?“

„Nutno vzít v úvahu, že výraz ‚vražda‘ mohl být v Joycině věku použit ve smyslu ne zcela přesném. Viděla třeba, jak někoho přejelo auto, nebo jak se praly děti a jedno druhé strčilo do potoka nebo shodilo z mostu. Nešlo snad ani o nic závažného, i když s neblahým následkem.“

„Nevzpomínám si, že by se tu stalo něco, s čím Joyce mohla přijít do styku, a mně rozhodně nic neprozradila. Nejspíš pouze žertovala.“

Mluvila velmi přesvědčivě,“ vložila se do hovoru paní Oliverová. „Stále opakovala, že říká pravdu a že vraždu viděla.“

„Věřil jí někdo?“ zeptala se paní Reynoldsová.

„Nevím,“ odvětil Poirot.

„Nemyslím,“ upřesnila spisovatelka, „nebo snad ji nechtěli — hm — povzbudit tvrzením, že jejím slovům uvěřili.“

„Spíš byli ochotni se jí vysmívat a prohlašovali, že si všecko vymyslela,“ vyjádřil se Poirot méně laskavě než paní Oliverová.

„Což od nich hezké nebylo. Jako by Joyce o takových věcech lhala.“ Paní Reynoldsová zrudla a zatvářila se pohoršené.

„Rozumím. Nepřipadá vám to možné. Za pravděpodobnější byste považovala, že se dopustila omylu, viďte?“ nabídl řešení Poirot. „Třeba viděla cosi, snad nějakou nehodu, kterou chápala jako vraždu.“

„V tom případě by se o ní zmínila mně, nemyslíte?“ řekla matka dosud uraženě.

„Dalo by se předpokládat,“ přikývl detektiv. „Nikdy v minulosti nic podobného neuvedla? Mohla jste zapomenout, obzvlášť pokud nešlo o nic důležitého.“

„Kdy myslíte?“

„To právě nevíme. Čas je jeden z problémů. Před třemi týdny či třemi roky: Vyjádřila se, že tehdy byla docela malá. Nepřihodila se tady v jejím útlém dětství nějaká senzace? Nevzpomínáte si?“

„Ani ne. Totiž leccos…