Třetí dívka

8

Hercule Poirot diktoval své sekretářce, slečně Lemonové. „A třebaže si velice vážím pocty, kterou jste mi prokázali, musím vám s politováním sdělit, že…“

Zazvonil telefon. Slečna Lemonová natáhla k němu ruku.

„Ano? Kdo, prosím?“ Položila ruku na mluvítko a Poirotovi řekla: „Paní Oliverová.“

„Ach… paní Oliverová,“ řekl Poirot. Netoužil zvlášť po tom být v tomto okamžiku rušen, ale vzal sluchátko od slečny Lemonové. „Alló,“ řekl, „tady Poirot.“

„Ach, monsieur Poirote, to jsem ráda, že jsem vás chytila. Už jsem vám ji našla!“

„Co prosím?“

„Našla jsem vám ji. Tu vaši dívku! Víte tu, co spáchala vraždu, nebo si myslí, že jsi spáchala. Taky o tom teď mluví, a hodně. Myslím, že je praštěná. Ale na tom teď nezáleží. Chcete přijít a chytit si ji?“

„Kde jste, chère madame?“

„Někde mezi Svatým Pavlem a Divadlem u mořské panny. V Calthorpské ulici,“ řekla paní Oliverová, když se náhle podívala ven z telefonní budky, v níž stála. „Myslíte,.že se sem můžete rychle dostat? Jsou v restauraci.“

„Jsou?“

„No ona a ten její nevhodný přítel. Je opravdu docela příjemný a zdá se, že ji má moc rád. Nedovedu si představit proč. Lidi jsou zvláštní. Nesmím se rozpovídat, protože chci zase za nimi. Stopovala jsem je, víte. Přišla jsem do restaurace a hned jsem je tam uviděla.“

„Ach tak? To bylo od vás velice chytré, madame.“

„Ale ne, nebylo. Byla to čirá náhoda. Chci říci, že jsem vešla do malé kavárny a ta dívka tam zrovna seděla.“

„Aha, tak to jste měla štěstí. Štěstí jest neméně důležité.“

„A seděla jsem hned u vedlejšího stolu, jenže ona byla ke mně obrácená zády. A v každém případě nemyslím, že by mě poznala. Změnila jsem si účes.

Zkrátka mluvili spolu, jako by byli sami na světě, a když si objednali další jídlo — pečené fazole — (já pečené fazole nesnáším, a vždycky mi to připadá tak divné, že někteří lidé je snesou) …“

„Těch fazolí teď nechte. Mluvte dál. Odešla jste od nich a šla jste telefonovat. Jest to tak?“

„Ano, protože jsem kvůli těm pečeným fazolím měla čas. Teď půjdu zpátky. Nebo se můžu procházet venku. Zkrátka, koukejte se sem rychle dostat.“

„Jak se jmenuje ta kavárna?“

„U veselého trojlístku — ale moc vesele nevypadá. Ve skutečnosti vypadá dost uboze, ale kafe tu mají docela dobré.“

„Už nic neříkejte. Jděte zpátky. Za chvíli jsem tam.“

„Výborně,“ řekla paní Oliverová a zavěsila.

***

Slečna Lemonová, pohotová jako vždycky, vyšla před ním na ulici a čekala teď u taxíku. Nekladla žádné otázky a neprojevovala žádnou zvědavost. Nevykládala Poirotovi, jak naloží se svým časem, až on bude pryč. Neměla zapotřebí mu to říkat. Vždycky věděla, co udělá, a co udělala, bylo vždycky dobré.

Poirot správně dorazil na roh Calthorpské ulice. Vystoupil, zaplatil taxíka a rozhlédl se kolem. Uviděl Veselý trojlístek, ale v blízkosti nespatřil nikoho, kdo by se nějak podobal paní Oliverové, ať byla sebelíp přestrojena. Došel na konec ulice a zpátky. Po paní Oliverové ani stopa. Buď tedy páreček, který je zajímal, opustil kavárnu a paní Oliverová se vydala na stopařskou výpravu, anebo… Aby odpověděl na to „anebo“, přistoupil ke dveřím kavárny. Zvenčí nebylo dovnitř moc dobře vidět, protože na skle byla pára, a tak strčil trochu do dveří a vešel dovnitř. Očima přejel po místnosti.

Okamžitě uviděl dívku, která ho přišla navštívit, když snídal. Seděla sama za stolkem u zdi. Kouřila cigaretu a zírala před sebe. Vypadala, že je hluboce zabrána do svých myšlenek. Ne, pomyslil si Poirot, to sotva. Na myšlenky to nevypadalo. Byla ztracena v jakémsi druhu zapomnění. Byla někde jinde.

Tiše přešel místností a sedl si na židli proti ní. Pak vzhlédla a jemu se alespoň dostalo potěšení vidět, že je poznán.

„Tak jsme se zase setkali, slečno,“ řekl přívětivě. „Vidím, že mě poznáváte.“

„Ano. Ano, poznávám vás.“

„Člověka vždy potěší, když ho pozná mladá dáma, s kterou se viděl jen jednou a velmi krátce.“

Hleděla na něho, ale nepromluvila.

„A jak jste mě poznala, smím-li se zeptat? Podle čeho?“

„Podle kníru,“ řekla Norma okamžitě. „Takový nikdo nemá.“

Tato poznámka ho potěšila a pohladil si knír s marnivou pýchou, kterou dovedl při podobné příležitosti projevit.

„Ach ano, to jest ovšem pravda. Ano, takových knírů, jako mám já, není mnoho. Pěkný, což?“

„Ano — inu ano — asi to tak bude.“

„Ach ano, vy možná nejste v tomto směru znalcem, ale mohu vám směle říci, slečno Restaricková — slečno Normo Restaricková, že ano? — že jest to velmi pěkný knír.“

Úmyslně opakoval její jméno. Dívala se zpočátku kolem sebe tak roztržitě, jako by byla v duchu bůhvíkde, že byl zvědav, zda si toho všimne. Všimla si. Vyplašilo ji to.

„Jak jste se dozvěděl mé jméno?“ řekla.

„Pravda, vy jste mému sluhovi své jméno neudala, když jste mě tenkrát ráno přišla navštívit.“

„Jak jste se je dozvěděl? Jak jste na ně přišel? Kdo vám je řekl?“

Viděl její leknutí, strach.

„Jedna přítelkyně mi je pověděla,“ řekl. „Přátelé mohou být užiteční.“

„Kdo to byl?“

„Mademoiselle, vy nechcete svěřit své malé tajemství mně, a já rovněž dávám přednost tomu, nesvěřovat svoje vám.“

„Nedovedu pochopit, jak jste se mohl dozvědět, kdo jsem.“

„Jsem Hercule Poirot,“ řekl Poirot se svou obvyklou skvělou samozřejmostí. Pak ponechal hovor na starosti jí a jen tu seděl a přívětivě se na ni usmíval.

„Já…“ začala a pak přestala. „Bych…“ Zase přestala.

„Tehdy ráno jsme se příliš daleko nedostali, jak vím,“ řekl Hercule Poirot. „Jen k tomu, že jste mi řekla, že jste možná spáchala vraždu.“

„Ach, tohle?“

„Ano, slečno, tohle.“

„Ale — já jsem to samozřejmě tak nemyslila. Nic takového jsem nemyslila. Chci říci, že to byl jen žert.“

„Vraiment? Přišla jste mi udělat návštěvu dosti časně ráno, v době snídaně. Děla jste, že jest to naléhavé. Naléhavé proto, že jste možná spáchala vraždu. To jest podle vašeho názoru žert, co?“

Číšnice, která tady postávala a dívala se na Poirota s upřenou pozorností, přišla náhle k němu a podala mu něco, co vypadalo jako papírová lodička, jakou si děti pouštějí ve vaně.

„Je to vaše?“ řekla. „Jste pan Porrit…