Sloni mají paměť

20/ VYŠETŘOVACÍ SOUD

Ještě jednou stál Hercule Poirot na útesech a prohlížel si skály pod sebou a moře, jež se o ně tříštilo. Na místě, kde teď stál, se kdysi našla těla muže a ženy. A tady, tři týdny předtím, šla jedna náměsíčná žena ve spaní a došla si pro smrt.

Proč se to všechno stalo? To bývala otázka vrchního inspektora Garrowaye.

Proč? Co bylo příčinou všeho?

Nejdřív nehoda — a pak tři týdny později dvojí sebevražda. Staré hříchy, které zanechaly dlouhé stíny. Začátek, který léta nato vedl k tragickému konci.

Dnes se tady sejdou lidé. Hoch a děvče, kteří hledají pravdu. Dva lidé, kteří tu pravdu znají.

Hercule Poirot se odvrátil od moře a vracel se zpět po úzké pěšince, která vedla k domu, kdysi nazvanému Nad útesy.

Nebylo to daleko. Viděl auta zaparkovaná u zdi. Viděl obrysy domu, rýsující se proti nebi. Dům byl očividně neobývaný a nutně potřeboval nově omítnout. Viselo na něm oznámení realitní kanceláře hlásající, že tato „příhodná nemovitost“ je na prodej. U vchodu byla slova Nad útesy přetřena a nahrazoval je název Dům na pahorkatinách. Vykročil, aby se pozdravil s dvěma lidmi, kteří mu šli naproti. Jeden byl Desmond Burton-Cox, druhá byla Célie Ravenscroftová.

„Mám povolení realitní kanceláře,“ řekl Desmond, „v němž se uvádí, že si chceme prohlédnout dům. Dali mi i klíče pro případ, že bychom chtěli dovnitř. V posledních pěti letech dům už dvakrát změnil majitele. Ale teď tam není nic k vidění, viďte?“

„Nemyslím,“ řekla Célie. „Koneckonců už patřil spoustě lidí. Nějakým lidem jménem Archer, kteří ho koupili první, a pak nějací Fallowfieldovi, myslím. Říkali, že to tady bylo příliš osamělé. A teď ti poslední to už taky prodávají. Možná v něm straší.“

„Vážně věříš, že v některých domech straší?“ řekl Desmond. „No přirozeně to nemyslím doopravdy,“ řekla Célie, „ale mohlo by to tak být, ne? Po tom, co všechno se tady udalo, jaké místo to tady je a tak…“

„Já si to nemyslím,“ řekl Poirot. „Sídlily tady hoře i smrt, ale byla tady také láska.“

Po cestě se blížilo taxi.

„To by mohla být paní Oliverová,“ řekla Célie. „Povídala, že přijede vlakem a že si sem z nádraží vezme taxík.“

Z taxíku vystoupily dvě ženy. Jedna byla paní Oliverová a s ní byla vysoká, elegantně oblečená žena. Poirot věděl, že přijede, a proto nebyl překvapen. Pozoroval Célii a čekal, co udělá.

„Ó!“ rozběhla se k nim Célie.

Když se zastavila u příchozí, tvář jí jen svítila.

„Zélie,“ řekla, „to je přece Zélie. No vážně, je to Zélie! Tos mne potěšila. Nevěděla jsem, že přijedeš.“

„Monsieur Hercule Poirot mne požádal, abych přijela.“

„Rozumím,“ řekla Célie. „Ano, ano. Aspoň si myslím, že rozumím. Ale já — já jsem přece ne —“ zarazila se. Obrátila se a podívala se na hezkého mladíka po svém boku. „Desmonde, tos byl ty — byls to ty?“

„Ano. Napsal jsem mademoiselle Meauhouratové — Zélii, mohu-li jí pořád tak říkat.“

„Můžete mi pořád tak říkat, oba,“ řekla Zélie. „Nebyla jsem si jista, zda chci přijet, nebyla jsem přesvědčena, zda je moudré, že přijedu. Pořád to ještě nevím, ale doufám, že ano.“

„Chci vědět,“ řekla Célie. „My oba chceme vědět. Desmond si myslel, že bys nám mohla leccos říct.“

„Navštívil mne monsieur Poirot,“ řekla Zélie. „Přemluvil mne, abych dnes přijela.“

Célie se zavěsila do paní Oliverové.

„Chtěla jsem, abyste přišla taky, vždyť vy jste to všechno vlastně navlékla, viďte? Vy jste pro to získala monsieur Poirota a vy sama jste také mnoho vypátrala, že?“

„To všechno mi řekli lidé,“ řekla paní Oliverová, „lidé, o nichž jsem si myslela, že by si mohli něco pamatovat. A někteří z nich si opravdu pamatovali. Někteří si to pamatovali správně a někteří zas špatně. To poněkud mátlo. Monsieur Poirot tvrdí, že to ve skutečnosti nevadí.“

„Ne,“ řekl Poirot, „je stejně důležité znát povídačky jako ověřené údaje. Protože i z těch prvních se přece jen nějaká fakta dovíte, byť i ne tak docela správně, a i kdyby neobsahovala vysvětlení, které by podle vašeho mínění měla mít.

Z údajů, co jste pro mne, madame, nashromáždila, od lidí, které jste nazvala slony —“ Slabě se usmál.

„Slony?“ řekla mademoiselle Zélie.

„Tak je nazvala,“ řekl Poirot.

„Sloni mají paměť,“ vysvětlovala paní Oliverová. „To byla moje výchozí myšlenka. A lidé si taky dovedou zapamatovat věci, které se udaly před dlouhou dobou, jako sloni. Samozřejmě ne všichni lidé, ale obyčejně si pamatují aspoň něco. A spousta lidí si opravdu pamatovala. Mnoho věcí, co jsem slyšela, jsem pak řekla monsieur Poirotovi a on — on udělal jakousi — kdyby byl lékařem, tak bych to asi nazvala diagnózou.“

„Udělal jsem seznam,“ řekl Poirot. „Seznam věcí, které jako by prstem ukazovaly na pravdu a jak se to vlastně všechno před těmi mnoha léty udalo. Přečtu vám ty rozmanité položky, abych viděl, zda i vy, jichž se to všech nějak týká, zda i vy ucítíte, že mají nějaký význam. Možná jejich smysl nepoznáte a možná ho pochopíte jasně.“

„Je to nutné vědět,“ řekla Célie. „Byla to sebevražda, nebo to byla vražda? Zabil někdo — nějaká třetí osoba — oba, mého otce i matku, zastřelil je z nějakého důvodu, který neznáme, z nějakého skrytého motivu? Vždycky si budu myslet, že tam bylo něco takového. Je to těžké, ale —“

„Myslím, že zůstaneme tady,“ řekl Poirot. „Nepůjdeme zatím dovnitř, do domu. Bydleli v něm mezitím jiní lidé a má už odlišnou atmosféru. Potom snad půjdeme dovnitř, budeme-li si to ještě přát, až skončíme tady ten vyšetřovací soud.“

„Je to vyšetřovací soud, viďte?“ řekl Desmond.

„Ano. Vyšetřovací soud nad věcmi, které se udaly kdysi dávno.“

Popošel k několika železným sedátkům, která stála u domu pod ochranou velké magnólie. Poirot vyndal z tenké aktovky, kterou si nesl, list popsaného papíru. Řekl Célii:

„Cítíte, že to tak musí být? Definitivní rozhodnutí. Sebevražda nebo vražda.“

„Jedno z toho musí být pravda,“ řekla Célie.

„A já vám povím, že pravdou je obojí, a ještě víc. Podle toho, co si myslím, máme zde nejenom vraždu a k tomu ještě sebevraždu, ale máme tady také něco, co nakrásně můžeme nazvat popravou, a máme tu také t…