Schůzka se smrtí

KAPITOLA 5

Do těchto chmurných úvah najednou vnikl obyčejný, normální svět a ten kontrast působil skoro komicky. Do salónku vešel jakýsi muž středních let, spatřil Boyntonovy a zamířil k nim. Byl to zřejmě Američan docela běžného typu, dobře oblečený, dlouhou tvář měl pečlivě oholenou. Mluvil pomalu příjemným, trochu monotónním hlasem.

„Všude vás hledám,“ říkal a obřadně si potřásal rukou se všemi členy rodiny.

„Jakpak se dnes cítíte, paní Boyntonová? Nejste po té cestě příliš unavená?“

Stará žena zasípěla téměř s grácií: Děkuji, moje zdraví není nikdy dobré, to vy dobře víte.“

„Ovšemže, to je bohužel zlé, moc zlé.“

„Ale rozhodně se necítím hůř než jindy.“ Paní Boyntonová pak dodala s pomalým, úlisným úsměvem: „Naše Nadine se o mě pečlivě stará, viď Nadine?“

„Snažím se.“ Její hlas zněl bezvýrazně.

„Ano, ano, o tom jsem přesvědčen,“ řekl příchozí srdečně. „Řekněte, Lennoxi, co si myslíte o městě krále Davida?“

„Ani nevím,“ pronesl Lennox apaticky.

„Nejspíš jste trochu zklamán, že? Přiznám se, že jsem měl zpočátku taky ten dojem. Ale vy jste si toho možná ještě ani mnoho neprohlédli?“

Carol Boyntonová poznamenala:

„Moc toho nestačíme. Kvůli matce.“

„Vydržím tak nejvýš dvě hodiny denně dívat se po těch památkách,“ vysvětlovala paní Boyntonová.

Příchozí odvětil srdečně:

„Obdivuji, kolik toho dokážete, paní Boyntonová.“

Stará žena se pomalu chraplavě zasmála. Znělo to skoro vesele.

„Nepoddávám se své tělesné slabosti. Ale nemám dost elánu. Víte, když člověku ubývá duševních sil…“ Hlas jí odumřel na rtech.

Gerard viděl, jak sebou Raymond Boynton nervózně škubl.

„Byl jste už u Zdi nářků, pane Cope?“ zeptal se Raymond.

„Ano. To bylo jedno z prvních míst, které jsem si šel prohlédnout. Doufám, že budu s Jeruzalémem hotov do dvou dnů, a tak jsem si dal u Cooka sestavit podrobný plán cesty, abych udělal důkladně celou Svatou zemi, Betlém, Nazaret, Tiberias, jezero Galilejské… To bude velice zajímavé. Pak ta starověká Gerasa – tam jsou prý pozoruhodné zříceniny z dob Říma. A strašně rád bych se podíval do růžového skalního města Petry, to je myslím velice atraktivní přírodní útvar a je na štěstí také stranou obvyklých turistických cest, kde se to hemží lidmi. Ale chce to celý týden, má-li to člověk zvládnout jak se patří.“

Carol povzdechla:

„Tam bych hrozně ráda jela… Zní to tak pohádkově.“

„Myslím, že to určitě stojí za to.“ Pan Cope se odmlčel, pohlédl trochu nejistě na paní Boyntonovou a pokračoval hlasem, v němž naslouchající Francouz zřetelně slyšel zaváhání.

„Rád bych věděl, podaří-li se mi přesvědčit někoho z vás, abyste jeli se mnou. Přirozeně je mi jasné, že vy, paní Boyntonová, byste se toho neodvážila a že by někdo chtěl zůstat u vás, ale kdybyste tak říkajíc měli chuť se rozdělit…“

Zmlkl. Gerard jasně slyšel cinkání pletacích drátů paní Boyntonové. Konečně promluvila:

„Myslím, že nikdo by se nechtěl odtrhnout od ostatních. My se nejraději držíme pohromadě.“ Rozhlédla se. „Co myslíte, děti?“ V té otázce cosi zaskřípalo.

Okamžitě odpovídali

„Ne, maminko.“

„Ne, ne.“

„To víš, že nechceme.“

„Vidíte, nechtějí mě opustit. Co ty, Nadine – nic jsi neřekla,“ pronesla pak paní Boyntonová se svým podivným úsměvem.

„Děkuji, maminko. Ledaže by měl Lennox zájem.“

Paní Boyntonová zvolna otočila hlavu ke svému synovi.

„Tak co myslíš, Lennoxi, proč byste s Nadine nejeli? Zdá se, že má chuť jet.“

Trhl sebou a vzhlédl. Ne – ne, myslím, že raději zůstaneme s vámi.“

Pan Cope řekl vřele:

„Vy ale umíte držet dohromady!“ Jenže ta vřelost vyzněla falešně a poněkud nuceně.

„Straníme se společnosti,“ řekla paní Boyntonová. Mimochodem, Raymonde, kdo je ta mladá žena, která s tebou před chvílí mluvila?“

Raymond se vylekal. Zrudl a hned zas zbledl.

„Já – já nevím, jak se jmenuje. Posledně s námi jela vlakem.“

Paní Boyntonová se pokusila vstát ze své židle.

„Myslím, že s ní nebudeme mít mnoho společného,“ pronesla.

Nadine vstala a pomáhala staré paní se zvednout. Počínala si s profesionální obratností, takže to upoutalo Gerardovu pozornost.

„Je čas jít spát,“ prohlásila paní Boyntonová. „Dobrou noc, pane Cope.“

„Dobrou noc, paní Boyntonová. Dobrou noc, paní Nadine.“

Odcházeli všichni společně, v malém průvodu. Nikoho z mladých lidí nenapadlo, že by mohl zůstat. Pan Cope se za nimi díval a jeho tvář věrně odrážela smíšené pocity, s nimiž zápasilo jeho nitro.

Dr. Gerard věděl z vlastní zkušenosti, že Američané na cestách bývají družní, ne jako Britové, kteří jsou nepříjemní a podezíraví. Gerardovi se proto také bez obtíží podařilo taktně se s panem Copem seznámit. Američan se v tom okamžiku cítil osamělý a byl ochoten se spřátelit jako většina lidí jeho druhu. Navštívenka doktora Gerarda opět putovala ven a jeho jméno učinilo náležitý dojem.

„Ale pane doktore, vy jste byl přece nedávno ve Státech, že?“

„Loni na podzim. Přednášel jsem v Harvardu.“

„Ano – ano. Já vím, že vaše jméno je proslulé. Je známo, že svůj pařížský ústav vedete skvěle.“

„Probůh, přeceňujete mě, milý pane. Protestuji!“

„Ne – ne. To je šťastná náhoda, takhle se s vámi seznámit. Právě tyhle dny je v Jeruzalémě hned několik vynikajících osobností. Jste tu vy, pak lord Welldon a ten finančník Sir Gabriel Steinbaum. Potom ještě jeden stařičký archeolog z Anglie, Sir Manders Stone. A lady Westholmová, populární osobnost z anglických politických kruhů. A pak ještě slavný belgický detektiv Hercule Poirot.“

„Maličký Hercule Poirot? Opravdu?“

„Četl jsem o tom ve zdejších novinách. Psali, že právě přijel. Vypadá to, že v hotelu Solomon je teď půl světa. Je to výborný hotel, zdá se mi velice vkusně zařízený.“

Jefferson Cope se cítil spokojený a dobře se bavil. A doktor Gerard dovedl být opravdu okouzlujícím společníkem, když chtěl na někoho udělat dojem. Za malou chvilku už se oba muži usadili pohodlně u baru. Vypili po dvou sklenicích whisky se sodou. Pak se Gerard zeptal:

„Poslyšte, ti lidé, s nimiž jste se bavil, to je typická americká rodina, že?“

Jefferson Cope zamyšleně usrkl ze skleničky, …