Muž v mlze

[2]

Horace Bindler se vrátil do Londýna, aniž se mu podařilo rozmnožit sbírku fotografií o další kuriozity, a Raymond West napsal slečně Grenshawové dopis, v němž jí oznámil, že zná jistou paní Louisů Oxleyovou, která má všechny předpoklady k tomu, aby se práce spojené se zpracováním deníků mohla ujmout. Po několika málo dnech dostal odpověď, napsanou staromódním pavoučím písmem, ve které mu slečna Greenshawová sdělovala, že nabídku paní Oxleyové vítá s největší radostí, a oznamovala, kdy by ji paní Oxleyová mohla navštívit, aby se o celé věci domluvily napevno.

Lou se k ní v určený den dostavila, dohodla se s ní na velice výhodných podmínkách a hned příští den se pustila do práce.

„Jsem vám strašně vděčná,“ řekla Raymondovi. „Vyhovuje mi to po všech stránkách, přesně něco takového jsem potřebovala. Mohu odvést děti do školy, pak jít do Greenshawovy Kratochvíle a na zpáteční cestě si zas děti vyzvednout. Vždyťje to fantastické, jako kdybych si to naplánovala! Rozhodně nesmím tu starou paní zklamat.“

Hned první den, když se večer vrátila, podrobně doma vylíčila, jaké to u slečny Greenshawové bylo a co tam dělala.

„Tu hospodyni jsem sotva zahlédla,“ řekla. „V půl dvanácté přinesla do knihovny kávu a sušenky, pořád jen tak špulila pusu a pohekávala, dohromady na mě vlastně ani nepromluvila. Mám dojem, že je jí hrozně proti srsti, že mě slečna Greenshawová na tu práci přijala.“ Za okamžik Lou pokračovala: „Zdá se, že ona a ten zahradník Alfred se nenávidí k smrti. Ten mladík je z vesnice odněkud odtamtud a pořádný lenoch, to je mu vidět na očích, a hospodyně se s ním vůbec nechce bavit a on s ní. Slečna Greenshawová k tomu dost velkopansky řekla: ‚Hádky mezi zahradníkem a služebnictvem tu bývaly na denním pořádku odjakživa. Ještě když byl naživu dědeček. V zahradě tehdy pracovali tři zahradníci a jeden chlapec a v domě jsme mívali osm služek, ale nějaké ty třenice bývaly pořád.‘“

Den nato se Lou vrátila s dalšími novinkami.

„Tak si představte,“ řekla, „že mě dneska ráno slečna Greenshawová požádala, abych zatelefonovala jejímu synovci.“

„Ona má synovce?“

„Má. Je to herec a je u nějaké společnosti, která letos během letní lázeňské sezóny hostuje v Boreham on Sea. Zatelefonovala jsem mu do divadla a nechala mu tam vzkaz, že ho slečna Greenshawová prosí, jestli by k ní zítra nemohl přijít na oběd. A přitom je to dost velká legrace. Představte si, že slečna nechce, aby o tom hospodyně věděla. Řekla bych, že paní Cresswellová provedla něco, co proti ní slečnu Greenshawovou popudilo.“

„Další pokračování tohoto napínavého seriálu zítra,“ zabručel Raymond.

„Zeje to jako nějaký napínavý seriál? Usmíření se synovcem, krev přece jen není voda atakdále — napíše se nová poslední vůle a ta stará se zničí.“

„Ty se na to tváříš hrozně vážně, tetičko Jane.“

„Opravdu, drahoušku? Slyšela jsi ještě něco dalšího o tom policajtovi?“

Lou vypadala překvapeně. „O žádném policajtovi nic nevím.“

„Ta její poznámka musela něco znamenat, drahoušku,“ řekla slečna Marplová.

Příští den přišla Lou do práce v dobré a veselé náladě. Prošla dokořán otevřeným hlavním vchodem — všechny dveře i okna v domě byly neustále otevřené. Slečna Greenshawová zřejmě strachem z lupičů netrpěla a nejspíš zcela oprávněně, poněvadž velká část věcí v domě vážila několik tun, byla prakticky neprodejná, a proto bezcenná.

Na cestě před domem Lou minula Alfreda. V okamžiku, kdy ho spatřila, opíral se o strom a kouřil cigaretu, ale jakmile ji uviděl, chopil se koštěte a přičinlivě se pustil do zametání listí. Pomyslela si: líný jen což, ale jinak docela hezký mládenec. Rysy jeho tváře jí někoho připomněly. Když procházela halou ke schodišti vedoucímu do knihovny, hodila okem po velkém obrazu Nathaniela Greenshawa, stojícím na krbové římse, který portrétovaného zachycoval na vrcholu viktoriánského blahobytu, důstojně usazeného ve velké klubovce, s rukama složenýma na zlatém řetízku od hodinek, zdobícím objemné bříško. Když však sklouzla pohledem z bříška na tvář s výraznými čelistmi, na hustá obočí a bujný černý knír — napadlo ji pojednou, že Nathaniel Greenshaw musel být zamlada velmi hezký muž. Vypadal vlastně tak trochu jako Alfred…

Vešla do knihovny, zavřela za sebou dveře, sňala kryt z psacího stroje a z postranní zásuvky psacího stolu vytáhla deníky. Otevřeným oknem letmo zahlédla slečnu Greenshawovou v hnědofialových kartounových šatech s větvičkovým vzorem, jak se hrbí nad skalkou a horlivě pleje býlí. Poslední dva dny pršelo a plevel všude vyrážel přímo před očima.

Lou, která se narodila ve městě, si pomyslela, že kdyby někdy měla nějakou zahrádku, rozhodně by se v ní obešla bez skalky, kterou je třeba plít ručně. A pak se pustila do práce.

Když o půl dvanácté přinesla paní Cresswellová do knihovny podnos s kávou, bylo na ní jasně vidět, že je v neobyčejně mizerné náladě. Třískla podnosem o stůl a podrážděně se rozhlédla kolem sebe.

„K obědu máme hosta — a já doma nic nemám! Ráda bych věděla, co se jako čeká, že budu dělat? A Alfred se samozřejmě někam zdejchnul, nikde ho nemůžu sehnat.“

„Zametal cestičku, když jsem sem přišla,“ přispěla jí Lou informací.

„To je mu podobné. Vždycky si najde nějakou ulejvárnu.“

Paní Cresswellová rázně vyšla z pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Lou se ušklíbla. Začala být zvědavá, jaký asi ten synovec bude.

Dopila kávu a znova se zabrala do práce. Četba ji tak zaujala, že čas rychle ubíhal. Jakmile si Nathaniel Greenshaw začal vést deník, dopřál si vzácnou rozkoš být upřímný. Když Lou proškrtávala pasáž zálibně líčící půvaby a vnad…