Dům u kanálu

DRUHÁ KAPITOLA
To nebohé dítě bylo vaše?

Jak přišel penzion Slunné vrchy ke svému jménu, nebylo nikomu jasné. V širokém okolí nebylo nic, co by jen vzdáleně připomínalo kopce. Místo bylo ploché jako deska, což bylo jistě vhodnější pro starší obyvatele. Byla tam rozlehlá, nepříliš udržovaná zahrada. Penzion vznikl přestavbou poměrně velkého viktoriánského sídla. Budova byla dobře udržovaná. Několik vzrostlých stromů poskytovalo příjemný stín, jedna strana byla porostlá psím vínem a dvě araukárie (v originále „monkey puzzles“, latinsky „araucaria araucana“ –nahosemenný strom původem z Chile – poznámka překladatele) dodávaly místu nádech exotiky. Na slunných místech bylo několik výhodně umístěných laviček, pár proutěných křesel a zastřešená veranda, kde mohly staré dámy v klidu sedět, chráněné před západními větry.

Tommy zazvonil u hlavního vchodu. Otevřela jim poněkud panovačně vyhlížející mladá žena v nylonovém plášti. Uvedla je do malého přijímacího pokojíku a řekla poněkud udýchaně: „Půjdu to oznámit slečně Packardové. Už vás očekává a bude za minutu dole. Vydržíte chvilku, prosím? Jde totiž o starou paní Carrawayovou. Zase spolkla náprstek.“

„Jak to, prosím vás, dokázala, udělat takovou věc?“ zeptala se Pentlička udiveně.

„Udělala to pro zábavu,“ vysvětlovala mladá žena rychle. „Dělá to často.“

Když žena odešla. Pentlička se posadila a pronesla zamyšleně: „Nemyslím, že by mi polykání náprstků způsobilo nějaké velké potěšení. Asi by to se mnou pořádně zaškubalo, nemyslíš?“

Zanedlouho se otevřely dveře a s mnoha omluvami vešla slečna Packardová. Byla to vysoká žena kolem padesátky se světlými vlasy. Vyzařovala z ní odpovědnost, což u ní Tommy vždy obdivoval.

„Je mi moc líto, že jste museli čekat, pane Beresforde,“ řekla. „Jak se máte, paní Beresfordová? Jsem ráda, že jste přijela také.“

„Prý někdo něco spolkl,“ řekl Tommy.

„Marlene vám o tom řekla? Ano, stará paní Carrawayová. Stále něco polyká. Je to s nimi potíž, člověk je nemůže mít pořád na očích. U dětí to nikoho nepřekvapí, ale u staré dámy to působí spíše komicky, že? Zhoršuje se to u ní rok od roku. Nejzajímavější na tom je, že jí to patrně nezpůsobuje žádnou újmu.“

„Třeba byl její otec polykač mečů,“ hádala Pentlička.

„To je velmi zajímavá myšlenka, paní Beresfordová. Možná by to mnohé objasnilo.“ Pak pokračovala: „Říkala jsem slečně Fanshaweové, že přijedete, pane Beresforde. Nejsem si zcela jistá, že to vzala na vědomí. Občas bývá duchem nepřítomna, víte?“

„Jak se jí daří poslední dobou?“

„Obávám se, že se to poměrně rychle horší,“ řekla slečna Packardová soucitným hlasem. „Nikdy u ní nevíte, jestli chápe nebo ne. Včera večer jsem jí říkala o vašem příjezdu a ona na to odvětila, že se určitě mýlím, neboť běží semestr. Asi si myslí, že jste stále ještě na univerzitě. Ubohé stařenky, jsou často velmi zmatené, zejména co se týče času. Nicméně když jsem jí vaši návštěvu připomínala dnes ráno, prohlásila, že je to absolutně vyloučené, neboť jste po smrti. Nu což.“ pokračovala slečna Packardová povzbudivě, „myslím, že až vás spatří, tak si vzpomene.“

„Jak je na tom se zdravím? Stále stejně?“

„Myslím, že je na tom zcela přiměřeně svému věku. Upřímně řečeno, nemyslím si, že bude mezi námi dlouho. Nijak netrpí, ale srdce už nemá v moc dobré kondici. Trochu se to zhoršilo. Bude lepší, když budete připraveni na nejhorší. Může se stát, že odejde velmi náhle.“

„Přinesli jsme jí květiny,“ řekla Pentlička.

„A bonboniéru,“ dodal Tommy.

„To je od vás velice milé. Určitě z toho bude mít velkou radost. Půjdete se na ni podívat hned?“

Tommy a Pentlička vstali a následovali slečnu Packardovou ven z místnosti. Vedla je nahoru po širokém schodišti. Když kráčeli po chodbě, náhle se otevřely dveře, které právě míjeli, a z nich vyběhla pomenší žena a začala křičet pištivým hlasem: „Já chci kakao. Já chci kakao. Kde je sestra Jane? Chci kakao.“

V sousedních dveřích se objevila žena v uniformě sestřičky a uklidňovala ji: „No tak, no tak. Vždyť jste měla kakao před půl hodinou.“

„To není pravda, sestro. Žádné kakao jsem neměla. Mám žízeň.“

„Můžete si dát klidně další hrnek, když chcete.“

„Nemůžu si dát další, když jsem neměla ani první.“

Prošli kolem. Slečna Packardová krátce zaklepala na poslední dveře na chodbě, otevřela je a vešla dovnitř.

„Tak jsme tady, slečno Fanshaweová,“ řekla zvučně. „Přišel vás navštívit váš synovec, že je to od něj hezké?“

Stará paní na posteli u okna se prudce vztyčila z na–stlaných polštářů. Měla kovově šedivé vlasy, úzký vrásčitý obličej, velký orlí nos a celkově nespokojený výraz. Tommy přistoupil blíž.

„Ahoj, teto Ado, jak se máš?“

Teta Ada mu nevěnovala nejmenší pozornost, ale obrátila se rozhněvaně na slečnu Packardovou.

„Nechápu, co sledujete tím, že vodíte cizí muže do dámské ložnice,“ pravila. „To by se nehodilo, ani kdybych byla mladá. Prý můj synovec, směšné! Kdo to je? Instalatér nebo elektrikář?“

„Ale, ale, to od vás není pěkné,“ řekla slečna Packardová mírně.

„Já jsem tvůj synovec Thomas Beresford,“ řekl Tommy a podával jí balíček. „Přinesl jsem ti bonboniéru.“

„S tímhle si na mě nepřijdete,“ řekla teta Ada. „Takový jako vy znám dobře. Namluvili by člověku cokoli. Kdo je ta žena?“ Dívala se velmi znechuceně na paní Beresfordovou.

„Jsem Prudence,“ řekla paní Beresfordová. „Vaše neteř Prudence.“

„Takové směšné jméno,“ řekla teta Ada. „To mi připomíná, že prastrýc Mathew měl služebnou, která se jmenovala Comfort, a panskou, ta se jmenovala Raduj–me–se–v–Pánu. Ona byla metodistka. Ale moje prateta Fanny tomu rychle udělala přítrž. Nařídila, že se jí bude říkat Rebeka, pokud bude v jejím domě.“

„Přinesla jsem vám pár růžiček,“ řekla Pentlička. „Nesnáším kytky v ložnici. Vydýchají všechen kyslík.“

„Dám vám je do vázy,“ řekla slečna Packardová. „Nic takového nestrpím. Zapamatujte si, že mám svou vlastní hlavu.“

„Vypadáš báječně, teto,“ řekl Tommy. „V bojovné náladě, řekl bych.“

„To si bud jistý. Co sleduješ tím, že říkáš, že jsi můj synovec? Jak říkals, že se jmenuješ? Thom…