Dům u kanálu

Kniha 1
Slunné vrchy

PRVNÍ KAPITOLA
Teta Ada

Pan a paní Beresfordovi seděli u snídaně. Byl to úplně obyčejný pár. V celé Anglii právě snídaly stovky podobných starších párů. Den byl taky zcela normální, zrovna takový, jakých je pět ze sedmi. Vypadalo to, že bude pršet, i když jisté to nebylo.

Pan Beresford míval zrzavé vlasy. Byly v nich stále ještě stopy rudé barvy, ale většinou již ustoupila něčemu mezi žlutou a šedivou, jak se to většinou stává zrzavým lidem na sklonku středního věku. Paní Beresfordová mívala vlasy černé, stočené v divokých kudrlinkách. Nyní byla černá barva sem tam protkána stříbrnými nitkami. Vcelku to vytvářelo velice elegantní dojem. Jednu dobu uvažovala paní Beresfordová o tom, že by si vlasy začala barvit, ale nakonec usoudila, že je má radši takové, jaké je příroda stvořila. Místo toho se rozhodla, že vyzkouší nový odstín rtěnky, což jí zvedne sebevědomí.

Starší manželé, kteří snídají společně. Spořádaný pár, ale není na něm nic zvláštního. To by alespoň řekl nezaujatý pozorovatel. Kdyby byl pozorovatel mladý, pak by dokonce dodal: „Ale jistě, velmi spořádaný pár, jenže k smrti nudný. Pochopitelně, jako všichni staří lidé.“

Nicméně pan a paní Beresfordovi ještě nedospěli do věku, v němž by se sami pokládali za staré. Rovněž neměli ponětí o tom, že by je, stejně jako mnoho jiných, z tohoto důvodu někdo pokládal za nudné. Byl by to samozřejmě někdo mladý, pak ovšem by si naši staříci pomysleli, že mladí vědí o životě houby. Ubohé mládí! To si dělá starosti pouze se zkouškami, se sexuálním životem, s tím, jestli si má koupit nějaké výstřední šaty nebo si udělat nějakou strašnou věc na hlavě, aby upoutalo pozornost. Názor pana a paní Beresfordových byl takový, že právě prožívají vrchol svého života. Žili spolu v lásce a vzájemné úctě a den za dnem míjel klidně, ale velice příjemně.

Pochopitelně i zde se vyskytly chvíle vybočující z běžného stereotypu jako všude jinde. Pan Beresford otevřel dopis, přelétl jeho obsah a odložil jej na hromádku po své levé ruce. Vzal další dopis, ale neotevřel ho. Držel ho v ruce, ale nedíval se na něj. Místo toho zaujatě hleděl na toustovač. Jeho paní ho chvíli pozorovala a pak pravila:

„Co se děje, Tommy?“

„Děje?“ odvětil Tommy nepřítomně. „Co by se mělo dít?“

„Na to se tě právě ptám,“ řekla paní Beresfordová.

„Nic se neděje,“ řekl pan Beresford. „Proč se ptáš?“

„O něčem jsi přemýšlel,“ řekla Pentlička ostře.

„Myslím, že jsem o ničem nepřemýšlel.“

„Ale přemýšlel. Stalo se něco?“

„Nic se nestalo. Co by se mělo stát?“ A pak dodal: „Dostal jsem účet od instalatéra.“

„Aha,“ oddechla si Pentlička. „Stálo to víc, než jsi čekal.“

„Samozřejmě,“ pravil Tommy. „To ale stojí vždycky víc, než čekám.“

„Já nepochopím, proč jsme se nevyučili instalatéry,“ řekla Pentlička. „Kdybys byl vyučený instalatér, mohla bych být tvůj společník a každý den bychom vydělávali hromadu peněz.“

„To bylo od nás velice krátkozraké, že jsme pohrdli touto možností.“

„Ten účet byl onen poslední dopis, který jsi otevřel?“

„Ne, ne. To byl jen nějaký leták.“

„Kriminalita mládeže, rasová nesnášenlivost?“

„Ne. Otevírají nějaký nový domov důchodců.“

„To zní docela rozumně,“ řekla Pentlička. „Nechápu, proč ses kvůli tomu tak vyděsil.“

„Ale na to jsem vůbec nemyslel.“

„Tak na co jsi tedy myslel?“

„Myslím, že to ve mně asi vyvolalo nějakou asociaci,“ řekl pan Beresford.

„Cože?“ řekla Pentlička. „Víš dobře, že mi to nakonec řekneš. Tak ven s tím.“

„Opravdu to nebylo nic důležitého. Já jenom myslel, že snad – tedy – myslel jsem na tetu Adu.“

„Aha,“ řekla Pentlička chápavě a hned dodala: „Ano. Teta Ada.“

Jejich oči se setkaly. Je třeba přiznat, že v posledních letech se téměř v každé rodině vyskytuje problém, který by se dal nazvat „teta Ada“. Jména jsou různá – teta Amelie, teta Susan, teta Cathy, teta Joan. Variace tohoto problému se vyskytuje ve formě babiček, přestárlých sestřenic a dokonce pratet. Prostě existují a představují v životě problém, který je třeba řešit. Něco se musí podniknout. Je nutno navštívit vhodná zařízení, kde se starají o přestárlé, a řádně se na vše vyptat. Rovněž je nutné vymámit doporučení a poznatky od doktorů, přátel a vůbec všech, kdo mají nějaké vlastní zkušenosti s tetou Adou, která „žila šťastně až do své smrti“ na „Veselých lučinách u Scarborough“ nebo u „Vavřínu v Bexhillu“.

Dříve teta Elizabeta, teta Ada a ostatní trávily čas na sklonku svého života v domech, kde prožily mnoho předešlých let. Vystačily si s pomocí starého služebnictva, jehož úslužnost někdy hraničila až s tyranií. Všichni ale byli s daným uspořádáním spokojeni. Nebo zde byl nespočet chudých příbuzných, nuzné neteře, přitroublé staropanenské sestřenice, všichni toužící po dobrém domě s dobrým jídlem třikrát denně a útulnou ložnicí. Nabídka a poptávka byly v rovnováze a všechno šlo hladce. Tyto doby jsou však pryč a dnes je situace jiná.

V dnešní době je potřeba podniknout vhodná opatření, a to nejen kvůli tetě Adě, staré dámě, které hrozí nebezpečí, že spadne ze schodů, bude-li ponechána sama doma, neboť trpí artritidou či nějakou jinou podobou revmatismu, nebo má chronickou bronchitidu, nebo nadává sousedům a fyzicky napadá podomní obchodníky.

Naneštěstí představují tety Ady mnohem větší problém než ti z opačného konce věkového rozpětí. Děti je možné poslat k příbuzným nebo do nějaké vhodné školy, kde mohou setrvat i přes prázdniny. Nebo se jim zařídí kurzy jízdy na koni nebo odjedou na tábor. Ať tak či onak, většinou příliš neprotestují proti programu, který jim vymyslíte. Něco jiného jsou však tety Ady, s těmi jsou potíže. Pentlička měla svoji zkušenost s pratetou Primrosií. Nebylo absolutně možné se jí zavděčit. Jakmile byla umístěna do nějakého domova, který zaručoval naprosté pohodlí starším dámám, ihned poslala své neteři několik dopisů plných stížností, ve kterých ústav náležitě zkritizovala. Poté rozhořčeně domov opustila, aniž někomu cokoli sdělila.

„Vyloučeno, ani minutu bych tam už nevydržela!“

Teta Primrose vystřídal…