Dům na úskalí

PÁTÁ KAPITOLA
Manželé Croftovi

Večer se v hotelu tančilo. Nick Buckleyová tam večeřela s přáteli a vesele na nás zamávala.

Byla oblečená do rozevlátého šarlatového šifonu, kterým až zametala zem. Vynikalo v něm její bílé hrdlo a ramena a malá, nebojácná tmavá hlava.

„Půvabný mladý ďáblík,“ poznamenal jsem.

„Pravý protiklad své přítelkyně, že?“

Frederica Riceová byla v bílém. Tančila s vláčnou unavenou grácií, která se tolik lišila od živosti Nick, že víc to už ani nešlo.

„Je velmi krásná,“ poznamenal náhle Poirot.

„Kdo — naše Nick?“

„Ne, ta druhá. Je zlá? Je dobrá? Je jen nešťastná? To se nedá říct. Je záhadná. Možná není nic z toho. Ale řeknu vám jedno, příteli, ona je allumeuse.“

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se zvědavě.

S úsměvem potřásl hlavou.

„Dříve nebo později to pocítíte. Pamatujte na má slova.“

K mému překvapení se po chvilce zvedl. Nick tančila s Georgem Challengerem. Frederica a Lazarus právě dotančili a posadili se ke svému stolu. Pak Lazarus vstal a odešel. Paní Riceová byla sama. Poirot vyrazil přímo k jejímu stolu. Následoval jsem ho.

Jeho metody byly přímé a věcné.

„Dovolíte?“ Položil ruku na opěradlo židle a pak se na ni posadil. „Rád bych si s vámi chviličku pohovořil, dokud vaše přítelkyně tančí.“

„Ano?“ Řekla to chladně a bez zájmu.

„Madame, nevím, zda vám to vaše přítelkyně řekla, nebo ne. Pokud ne, řeknu vám to já. Dnes se někdo pokusil připravit ji o život.“

Její velké šedé oči se rozevřely překvapením a hrůzou. I zornice, nepřirozeně rozšířené zornice, se ještě zvětšily.

„Jak to myslíte?“

„Na mademoiselle Buckleyovou v hotelové zahradě někdo střílel.“

Náhle se usmála — byl to laskavý, soucitný, nevěřícný úsměv.

„To vám řekla Nick?“

„Ne, madame, to jsem náhodou viděl na vlastní oči. Tady je kulka.“

Ukázal ji Frederice a ona se maličko odtáhla.

„Ale to — ale to —“

„To znamená, že to není představivost mademoiselle Nick, chápejte. Můžu to dosvědčit. A jsou tu i další věci. Několik velmi podivných nehod, které se staly v posledních dnech. Patrně jste slyšela — ne, možná že ne. Přijela jste teprve včera, že?“

„Ano, včera.“

„Předtím jste byla na návštěvě u přátel, je to tak? V Tavistocku.“

„Ano.“

„Mimochodem, madame, smím znát jméno těch přátel, u kterých jste byla?“

Pozvedla obočí.

„A je tu nějaký důvod, proč.bych vám to měla říkat?“ zeptala se chladně.

Poirot byl okamžitě ztělesněním nevinného překvapení.

„Tisíckrát se omlouvám; madame. Byl jsem krajně maladroit. Ale protože já sám mám také známé v Tavistocku, napadlo mě, jestli jste se tam s nimi třeba nepotkala — Buchananovi se jmenují ti moji přátelé.“

Paní Riceová zavrtěla hlavou.

„Nevzpomínám si na ně. Myslím, že jsem se s nimi nesetkala.“ Mluvila teď celkem srdečně. „Ale nemluvme o nudných lidech. Povězte mi o Nick. Kdo na ni střílel? A proč?“

„Nevím kdo — zatím,“ odpověděl Poirot. „Ale zjistím to. Ano, zjistím to. Víte, já jsem detektiv. Jmenuji se Hercule Poirot.“

„To je velmi slavné jméno.“

„Madame je laskavá.“

Řekla pomalu:

„Co chcete, abych udělala?“

Myslím, že tou větou nás oba překvapila. Tohle jsme skutečně nečekali.

„Požádám vás, madame, abyste dávala na svou přítelkyni pozor.“

„Budu.“

„To je všechno.“

Vstal, krátce se uklonil a vrátili jsme se k našemu vlastnímu stolu.

„Poirote,“ řekl jsem, „neukazujete karty až příliš otevřeně?“

„Mon ami, co jiného mohu dělat? Možná to není právě rafinovaný postup, ale zvyšuje bezpečnost. Nemohu nic riskovat. V každém případě jedna věc z toho vyplynula jasně.“

„A jaká?“

„Paní Riceová nebyla v Tavistocku. Kde tedy byla? Ale to já zjistím. Před Herculem Poirotem se informace utajit nedají. Vidíte — krásný Lazarus se vrátil. Už mu to říká. Dívá se sem na nás. Je chytrý, tenhle mladík. Všimněte si tvaru jeho hlavy. Kéž bych věděl —“

„Co?“ pobídl jsem ho, když nedořekl.

„To, co budu vědět v pondělí,“ odpověděl neurčitě.

Podíval jsem se na něj, ale už neřekl nic. Jen si povzdechl.

„Už nejste zvědavý, příteli. Za starých časů —“

„Jsou některá potěšení,“ odsekl jsem chladně, „bez kterých je lépe se obejít.“

„Například —?“

„Například potěšení neodpovídat na otázky.“

„Ah c’est malin.“

„Přesně tak.“

„No dobře, dobře,“ zamumlal Poirot. „Silný mlčenlivý muž, tak milovaný edwardiánskými romanopisci.“

V očích mu zablýskalo jako kdysi.

Krátce nato prošla kolem našeho stolu Nick. Odpoutala se od svého partnera a snesla se k nám jako barevný pták.

„Tančím na prahu smrti,“ řekla zlehka.

„Je to nový pocit, mademoiselle?“

„Ano. Docela zábavný.“

Zamávala a už byla zase pryč.

„Kéž by to byla neřekla,“ podotkl jsem zvolna. „Tančím na prahu smrti. Nelíbí se mi to.“

„Já vím. Je to příliš blízko pravdě. Má odvahu, ta maličká. Ano, má odvahu. Ale bohužel právě v téhle chvíli není odvaha to, co potřebuje nejvíc. Opatrnost, ne odvaha — voilà ce qu‘’il nous faut!“

Následující den byla neděle. Seděli jsme na terase před hotelem a bylo asi půl dvanácté, když se Poirot náhle zvedl.

„Pojďte, příteli. Zkusíme malý experiment. Přesvědčil jsem se, že pan Lazarus a madame odjeli autem a mademoiselle jela s nimi. Je čistý vzduch.“

„K čemu čistý?“

„Uvidíte.“

Sešli jsme dolů po schodech a po úzkém pruhu trávníku k moři. Právě se tudy vracela skupinka z koupání. Minuli nás se smíchem a veselým hovorem.

Když zmizeli, došel Poirot k místu, kde stála malá, nenápadná a poněkud zrezavělá branka s napůl setřeným nápisem: „Dům na úskalí. Soukromý pozemek.“

Nikdo nebyl v dohledu. Tiše jsme prošli dovnitř.

Za další minutku jsme už stáli na trávníku před domem. Nikdo nikde nebyl. Poirot došel k okraji útesu a podíval se dolů. Pak vykročil k samotnému domu. Francouzská okna vedoucí na verandu byla otevřená a my jsme vešli přímo do salonu. Poirot tam neztrácel čas. Otevřel dveře a vkročil do haly. Odtamtud vyšel po schodech — já jsem mu byl v patách. Zamířil přímo do ložnice Nick — sedl si na kraj postele a s veselou jiskřičkou v očích na mě kývl.

„Vidíte, příteli, jak je to snadné. Nikdo nás neviděl přicházet. Nikdo nás neuvidí odejít. …