18 oříšků k rozlousknutí

CHRÁMEK BOHYNĚ ASTARTY

„A co nám teď povíte vy, doktore Pendere?“

Starý duchovní se laskavě usmál.

„Strávil jsem život v klidných místech,“ řekl. „Vyskytlo se tam jen málo vzrušujících událostí. Jednou jsem však přece zažil zvláštní a tragickou událost, když jsem byl ještě mladík.“

„Ale?“ řekla Joyce Lempriěrová povzbudivě.

„Nikdy jsem na ni nezapomněl,“ pokračoval duchovní. „Udělala na mě tenkrát hluboký dojem, a do dneška, když se na to jen pokusím vzpomenout, cítím znovu úzkost a děs té strašlivé chvíle, kdy jsem viděl muže, kterého zasáhla smrt zdánlivě bez jakéhokoli lidského přičinění.“

„Z vašich slov mi naskakuje husí kůže, Pendere,“ postěžoval si sir Henry.

„Mně naskočila tenkrát taky,“ odpověděl duchovní. „Od té doby jsem se nikdy nesmál lidem, kteří užívají slova atmosféra. Něco takového opravdu existuje. Některá místa jsou naplněna a prostoupena dobrými nebo špatnými vlivy jejichž sílu člověk cítí.“

„Ten dům Pod modříny je velmi nešťastný,“ poznamenala slečna Marplová. „Starý pan Smithers tam přišel o všechny peníze a musel z něho odejít, pak si ho najali Carslakeovi a Johnny Carslake tam spadl ze schodů a zlámal si nohu a paní Carslakeová musila ze zdravotních důvodů odejet do jižní Francie, a teď ho mají Burdenovi, a jak jsem slyšela, ten chudák pan Burden musel skoro hned jít na operaci.“

„Řekl bych, že lidé jsou na takové věci až příliš pověrčiví,“ pravil pan Petherick. „Ty nesmyslné zprávy, které neodpovědně kolují, poškozují pozemkový majetek.“

„Poznal jsem jednoho nebo dva ‚duchy‘ velmi statné postavy,“ poznamenal sir Henry.

„Myslím, že bychom měli nechat dr. Pendera, aby pokračoval ve svém vyprávění,“ řekl Raymond.

Joyce vstala a zhasla obě lampy, takže místnost zůstala osvětlená jen plápolajícím ohněm.

„A máme atmosféru,“ řekla. „Teď můžeme pokračovat.“

Dr. Pender se na ni usmál, zaklonil se v židli, sundal si cvikr a jemným hlasem probouzejícím vzpomínky začal svůj příběh.

„Nevím, zda někdo z vás vůbec zná Dartmoor. Dům, o němž vám vyprávím, leží na hranicích Dartmooru. Byl velmi pěkný, přestože byl kolik let na prodej, aniž se na něj našel kupec. V zimě tam snad bylo trochu smutno, ale okolí bylo nádherné a dům sám byl některými rysy architektonicky zajímavý a originální. Koupil ho člověk jménem Haydon — sir Richard Haydon. Znal jsem ho ze studentských dob, a třebaže se mi na pár let ztratil z očí, stará přátelská pouta nepovolila, a tak jsem s radostí přijal pozvání, abych přijel do Tichého háje, jak se jmenovalo jeho nové sídlo.

Společnost nebyla příliš velká. Byl tu Richard Haydon sám a jeho bratranec Elliot Haydon. Dále lady Manneringová s bledou, dosti nenápadnou dcerou jménem Violet. Kapitán Rogers a jeho žena, sportovní pár lidí zdravé barvy, kteří žili jen pro koně a lov. Byl tu také mladý dr. Symonds a slečna Diana Ashleyová. O té jsem něco věděl. Její fotografie byla velmi často v Společenské kronice a byla jednou z pověstných krásek sezóny. Její zjev byl opravdu velmi pozoruhodný. Byla vysoká, tmavovlasá, s krásnou smetanově zbarvenou pletí a přivřené tmavé, šikmo posazené oči jí dodávaly zvlášť dráždivý orientální vzhled. Měla také nádherný hlas, hluboký a jasný jako zvon.

Hned jsem viděl, že můj přítel Richard Haydon je k ní velmi přitahován, a uhodl jsem, že celá společnost byla sezvána jen kvůli ní. Jejími vlastními city jsem si tak jist nebyl. Byla rozmarná ve své přízni. Jeden den mluvila jen s Richardem a nikoho jiného si nevšimla, a další den oblažila jeho bratrance Elliota a zřejmě nebrala ani na vědomí, že existuje nějaký Richard, a pak zase věnovala ty nejčarovnější úsměvy klidnému a nenápadnému dr. Symondsovi.

Jednou dopoledne po mém příjezdu nás hostitel provedl po domě a po parku. Dům sám nebyl nijak pozoruhodný, byl to dobrý solidní dům z devonshirské žuly. Byl postaven tak, aby vzdoroval času a nepohodě. Nebyl romantický, ale byl velmi pohodlný. Z jeho oken byl široký rozhled na vřesoviště, na rozlehlé kopce s ošlehanými skalnatými vrcholky.

Na svazích nejbližších skal byly zbytky kruhových kamenných staveb, památek z dávných časů pozdní doby kamenné. Na jiném kopci byla nedávno vykopána mohyla, v níž byly nalezeny nějaké nástroje z bronzu. Mimochodem Haydon se zajímal o vykopávky a mluvil s námi o tom s velkým zanícením a nadšením. Tohle místo, vykládal nám, je prý obzvlášť bohaté na památky minulosti.

Našly se stopy po lidech z mladší doby kamenné žijících v chatrčích, po druidech, Římanech, a dokonce po prvních Féničanech.

‚Ale tohle místo je ze všech nejzajímavější,‘ řekl. ‚Znáte jeho jméno — Tichý háj. Nu, je lehké pochopit, proč to jméno.‘

Ukázal rukou před sebe. Ona část kraje byla dost holá — skály, vřes a kapradí, ale asi sto yardů od domu byl háj hustě osázený stromy.

‚To je pozůstatek velmi dávných dob,‘ řekl Haydon. ‚Stromy odumřely a byly znovu vysázeny, ale vcelku to místo zůstalo tak, jak bývalo — snad už za časů fénických usedlíků. Pojďte se podívat.‘

Všichni jsme šli za ním. Když jsme vešli do háje, přepadla mě podivná sklíčenost. Myslím, že, to bylo tím tichem. Zdálo se, že na těch stromech nehnízdí žádní ptáci. Člověk měl pocit bezútěšnosti a hrůzy. Viděl jsem, že se na mě Haydon dívá se zvláštním úsměvem.

‚Jaký máš z toho místa pocit, Pendere?‘ zeptal se mě. ‚Cítíš odpor? Nebo strach?‘

‚Nelíbí se mi,‘ řekl jsem klidně.

‚To je tvé právo. Byla to kdysi bašta dávných nepřátel tvé víry. Je to Astartin háj.‘

‚Astartin?‘

‚Ano, můžete si vybrat, jak ji chcete nazývat, Astarté, Ištar nebo Aštóret. Já dávám přednost jménu Astarté. Myslím, že v této zemi je jeden známý Astartin háj — na severu. Nemám žádný důkaz, ale věřím, že pravý Astartin háj máme tady. Tady, v hustém kruhu stromů, konaly se posvátné obřady.‘

‚Posvátné obřady,‘ zašeptala. Diana Ashleyová. Její oči hleděly snivě do dálky. ‚Ráda bych věděla, jak asi vypadaly.‘

‚Podle všeho nic slušného to nebylo,‘ řekl kapitán Rogers s hlasitým hloupým smíchem. ‚Řekl bych, že to byla pěkná divočinka.‘

Haydon mu nevěnoval pozornost.

‚Upros…