Ženy nechtějí čekat

13)

Nechat se chytit za rychlou jízdu v té době téměř s jistotou znamenalo cestovní poukaz do místního nápravného zařízení. Zákony jsem porušoval opravdu velmi nerad, ale někdy to jinak nešlo. Jako třeba právě teď.

Ujistil jsem se, že mne nikdo nesleduje, a šlápl na plyn. Cestu jsem znal, takže jsem se nemusel zdržovat hledáním. Po nějaké době zběsilé jízdy jsem zpomalil a odbočil z hlavní silnice. Zvolna jsem sjížděl dolů. Když jsem odbočoval do Nipanuala Drive, naskytl se mi velmi nemilý pohled. Ulička byla zaplněna auty a lidmi.

Od vraždy uplynulo sotva pár hodin a už o tom vědělo široké okolí. Policisté místo činu ohradili, ale kolem se stejně tísnili lidé, fotografovali, vzrušeně hovořili a hlavně překáželi.

Samozřejmě nejvíc překáželi mně, protože kolem poštovních schránek byl dav nejhustší. Vmísil jsem se mezi postávající zvědavce a vyčkával. Lidé měli naštěstí oči jen pro Bastionův dům a mě si moc nevšímali. Když jsem měl dojem, že nadešel správný okamžik, rychle jsem otevřel schránku se jménem Abney a dychtivě hmátl dovnitř.

Prsty nahmataly kameru. Oddychl jsem si.

Vytáhl jsem kameru ven a schránku zase zavřel. Ještě chvíli jsem předstíral, že mě zajímá místo vraždy, pak jsem nasedl do auta a odjel zpátky do hotelu.

Měl jsem na všechno všehovšudy hodinu.

Otevřel jsem kameru.

Čekal jsem, že v ní najdu založený film. Ten v ní založený nebyl, ale zato tam jeden svitek volně ležel. Byly tam i stvrzenky ke dvěma bezpečnostním schránkám – jedné v San Francisku, druhé v Salt Lake City – a k nim klíče, zabalené do hedvábného papíru, aby nechřestily.

Prohlédl j sem si svitek.

Byl to exponovaný mikrofilm – vyvolaný. Vytáhl jsem kapesní lupu. Mikrofilm obsahoval fotografie dopisů. Podle mého hrubého odhadu jich tam musely být celé stovky.

Zaujal mě jeden psaný ženskou rukou. Poznal jsem Normin rukopis. Zběžně jsem ho přelétl očima a musel se červenat. Vtěsnat tolik erotiky do jediného dopisu dokázala skutečně jedině Norma. Ovšem udělat takovou hloupost a podepsat se pod něj vlastním jménem mohla také jen ona.

Na víc mi nezbyl čas. Bylo mi jasné, že mám v rukou něco velmi nebezpečného, a pečlivě jsem to uložil do kapsy.

Zastavil jsem se v obchodě s fotografickým materiálem a koupil nový film. Založil jsem ho do kamery a jel na King Street, kde parkovala naše malá špionka.

Celé auto bylo až na zapalování odemčené. Natočil jsem na kameru pohled na auto ze všech stran a pak jsem několik dlouhých minut pečlivě stíral otisky prstů. Když jsem byl hotov, vložil jsem kameru do přihrádky v palubní desce.

Potom jsem zašel do nejbližšího obchodu – shodou okolností to bylo hodinářství – a koupil tam malý budíček. Vyndal jsem ho z papírové krabičky, pečlivě do ní uložil mikrofilm a oba klíče, krabičku jsem zase zalepil a zamířil na poštu. Balíček jsem odeslal letecky na adresu detektivní kanceláře Coolová & Lam, k rukám slečny Elsie Brandové.

Seržant Hulamoki vypadal velmi schopně a ani na okamžik neodkládal vysoce profesionální výraz. Bylo mi však jasné, že kdyby byl jen z poloviny tak schopný a profesionální, jak se tvářil, držel by nás na policejním oddělení tak dlouho, dokud by jeho muži neprohledali byt Miriam Woodfordové. Jen tak ze cviku jsem prošel kolem. Před domem parkovala dvě policejní auta.

Miru ani Normu jsem nikde nezahlédl.

Nenápadně jsem se potloukal po druhé straně ulice a přitom poočku sledoval, co se bude dít. Z přítomnosti dvou policejních vozů před domem jsem usuzoval, že dívky jsou stále ještě uvnitř.

Můj úsudek byl správný. Neuběhlo ani pět minut a ve dveřích se objevily Mira a Norma v doprovodu dvou policistů. Policisté je usadili do jednoho z vozů a odvezli na oddělení.

Když zmizeli z dohledu, vykročil jsem pomalu ke dveřím bytu a zaklepal.

Asi minutu se nic nedělo. Pak se náhle dveře prudce otevřely a v nich stál muž v uniformě.

„Pojďte dál,“ vyzval mě.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Říkám vám, abyste šel dál!“ Tentokrát to byl rozkaz.

„Omlouvám se, ale opravdu dál nepůjdu. Chtěl jsem vám jenom říct, abyste to tu opravdu důkladně prohledali a na nic přitom nezapomněli.“

„Kdo jste?“

„Přítel těch dívek. Záleží mi na tom, aby byl pravý pachatel odhalen co nejdřív.“

„Tak pojďte dál. Chci si s vámi pohovořit uvnitř.“

„Ale já…“

Veškerý odpor byl marný. Policista mě zkušeným pohybem uchopil vpředu za košili, vtáhl mě dovnitř a prudkým smýknutím doslova hodil do křesla.

„Tak aby bylo jasno. Když říkám, abyste šel dál, chci, abyste šel dál, a nehodlám o tom s vámi diskutovat.“ Pak ztišil hlas a zeptal se už klidnějším tónem: „Jak se jmenujete?“

„Donald Lam. Jsem soukromý detektiv. Přijel jsem služebně v důvěrné záležitosti svého klienta. Seržant Hulamoki mne už vyslechl a propustil.“

„Tak co tady potom děláte?“

„Vždyť jsem vám už u dveří říkal, že jsem vás chtěl jenom upozornit, abyste to tu důkladně prohledali.“

„Vy nám nemáte co nařizovat. Sami víme, co je naší povinností.“

„Já vám nechtěl nic nařizovat, já se chtěl jen ujistit, že si na domovní prohlídce dáte jaksepatří záležet.“

„Proč?“

„Protože bych byl strašně nerad, kdyby sem někdo nastrčil něco, co by mohlo být použito jako důkaz proti těm dvěma dívkám, a hřešil na to, že to bude vypadat, jako že jste to při první prohlídce přehlédli.“

Policista chvíli přemýšlel.

„Kterou z těch dívek zastupujete?“

„Nenechávám si platit ani od jedné.“

„Tak proč se v tom tak angažujete?“

„Chci zjistit, kdo tu vraždu ve skutečnosti spáchal.“

„V tom případě ale musíte sám jednu z nich podezírat, jinak byste sem přece nechodil.“

Okázale jsem zívl a znuděně řekl: „Když vy budete pokračovat v domovní prohlídce a mě necháte jít, abych se mohl věnovat svý práci, bude to pro nás pro všechny prospěšnější. Mimochodem, na dopadení pachatele mi záleží už proto, aby se to policie nepokusila přišít na triko mně.“

Podíval se na mě překvapeně. „Proč by z toho měli vinit vás?“

„Aby mohli případ uzavřít.“

„Mám skoro dojem, že jste sem přišel něco nastrčit sám.“

Jako na povel jsem se vztyčil z křesla a rozpřáhl ruce.…