5
Bylo za pět minut dvanáct, když jsem dorazil do kanceláře. Cedule na dveřích hlásala, že místo nabízené inzerátem je již obsazeno a na pohovor s dalšími zájemci se nereflektuje. Přesto se sem ještě trousili žadatelé. Dva z nich zrovna četli ceduli na dveřích, když jsem se blížil. Potom se otočili a minuli mě tím vytrvalým, mechanickým krokem vojáků ustupujících ze ztracené bitvy.
Elsie Brandová zřejmě už dopsala. Levá horní zásuvka jejího psacího stolu byla povytažená. Když jsem vstoupil, rychle ji zasunula.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Copak si nemůžete o polední přestávce číst?“
Prohlédla si mě zkoumavě, jak to myslím. Potom pomalu povytáhla zásuvku a ponořila se zas do četby. Zahlédl jsem filmový magazín.
„Co kdybyste zavolala naši zaměstnavatelku a ohlásila jí, že agent číslo třináct se nalézá v přijímací kanceláři a dychtí podat zprávu?“
Vzhlédla od časopisu: „Paní Coolová je na obědě.“
„Kdy se vrátí?“
„V poledne.“
Naklonil jsem se přes psací stůl: „V tom případě mám pět minut volných. Máte chuť se se mnou bavit – nebo dáte přednost časopisu?“
„A máte nějaký hodnotný předmět rozhovoru?“
Střetl jsem se s jejíma očima: „Ne!“
Na chvilinku v nich bliklo světélko humoru. „Nemám totiž ráda hodnotné rozhovory,“ přiznala se. „Nečetla jsem Očistec ani Sever proti Jihu, ani jiné hodnotné knihy. A nejen to, dokonce to nemám v úmyslu. Tak tedy – o čem jste se chtěl bavit?“
„Pro začátek bych navrhoval menší rozhovor o paní Coolové. Kdy chodí na oběd?“
„V jedenáct.“
„A vrací se ve dvanáct? A vy zas máte pauzu od dvanácti do jedné, že?“
„Ano.“
Uvědomil jsem si, že je poněkud starší, než jsem zpočátku odhadoval. Hádal jsem jí tak něco mezí pětadvaceti a třiceti. Teď jsem ale viděl, že je jí dobrých pětatřicet. Pečovala o svou tvář a postavu, avšak na krku se jí už rýsovalo něco víc než náznak vrásek a také mírný podbradek svědčil o tom, že žila déle, než soudil můj první pohled.
„Dole na mě čeká Alma Hunterová. A zaparkovala u chodníku. Kdyby se měla paní Coolová zdržet, tak bych jí to měl říct.“
„Paní Coolová se vrátí včas. V krajním případě se opozdí o dvě tři minuty. To je věc, kterou byste o ní měl vědět: je totiž toho názoru, že každý má nárok v klidu se najíst, a proto vás určitě nenechá čekat v polední pauze.“
„Zdá se, že paní Coolová je charakter.“
„To tedy je,“ prohlásila Elsie Brandová.
„Jak se vůbec dostala k detektivní branži?“
„Manžel jí zemřel.“
„Prosím vás,“ plácl jsem nejapně, „jsou snad ještě jiné způsoby, jak se může ženská živit.“
„Například?“
„Například by si mohla otevřít salón se župany,“ navrhl jsem. „Jak dlouho už jste u ní?“
„Od otevření kanceláře.“
„To je…?“
„Tři roky.“
„Vy jste ji znala, ještě když žil její muž?“
„Byla jsem jeho sekretářkou,“ řekla Elsie Brandová. „Berta mi to místo dohodila. Ona…“
Elsie Brandová zmlkla, protože na chodbě se ozvaly kroky. Potom se zatmělo v mléčném skle dveří a Berta Coolová majestátně vplula do místnosti. „To je v pořádku, Elsie,“ řekla, „už můžete jít.…
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.