Kapitola 6
Sylvie Martinova proběhla chodbou a rozčileně zabušila na dveře Selbyho soukromé kanceláře. Odjistil západku a otevřel dveře.
„Ach Dougu, odpusť mi to,“ hlesla. „Ale opravdu se nemůžu zdržovat a jít přes předkancelář. Sice hrozně pospíchám, ale slib mi… slib mi, že neřekneš ne.“
Pohlédl na jiskřičky vzrušení v jejich rezavě hnědých očích. „Neřeknu ne, ale možná ti řeknu, že to, co chceš, je nemožné,“ prohlásil.
Maličko se ušklíbla. „Poslyš, Dougu, šerif volal Grandallovi a řekl mu, že chce něco zjistit o paní Burkeové. Crandall na to, že o ní moc neví kromě toho, že se jmenuje Thelma a předtím už byla jednou vdaná – ach Dougu, jsem tak rozčilená, že skoro ani nemůžu mluvit. Říkal, že už jméno jejího prvního manžela kdysi zaslechl, ale nemohl si je vybavit. Prý měl ranč někde v Arizoně, a když se ho šerif zeptal, jestli se náhodou nejmenoval Lacey, Crandall přisvědčil, že nejspíš ano.“
Selby našpulil rty. „To je sice chytré, Sylvie, ale je docela možné, že se Crandall mýlí. Nezapomínej, že si to jméno sám nevybavil.“
„Já vím, Dougu, já vím. Ale cítím v kostech, že se nemýlí. Tak hele, Dougu, ty tam zajedeš. Budeš muset. A když mi dáš šanci, já pojedu s tebou.“
„Kdy?“ zeptal se.
„Teď hned. Jakmile budeme moct. Mohli bychom si pronajmout letadlo a zvládnout to za tři a půl nebo čtyři hodiny.“
„No, já nevím,“ namítl Selby. „Myslím, že se daňovým poplatníkům nijak zvlášť nebude líbit představa, že si pronajímám letadla. Po pravdě řečeno mi jeden z vlivných daňových poplatníků právě naznačil, že bych měl celou tu záležitost nechat plavat.“
„Kdo, Dougu? Benell?“
„Ano.“
„Ten nádiva! Co je mu do toho?“
„Platí daně.“
„Kecy. O něco mu jde.“
Selby se usmál. „Zdá se, že jeho banka získala osm tisíc dolarů jako splátku na dluh, kde dolar neměl ani zdaleka hodnotu sta centů – takže bych myslel, že nechce, aby se do toho moc šťouralo.“
„To není ono, Dougu. Tohle bude něco většího. Víš to sám, a já to taky vím. Je docela možné, že ten dřevařský podnik jim už dluh splatil. Benell je úlisný pokrytec a nepohnul by prstem, aby ti pomohl.“
„Arizonské úřady sebou hodí,“ řekl Selby. „Laceyho nám milerádi vyslechnou.“
„Ale Dougu, tohle přece nemůžeš nechat na arizonské policii. Nemají tušení, o co tady běží, a jestli Lacey něco ví, snadno je obalamutí. Jednoduše tam musíš jet sám. A musíš jednat rychle. Něco je tu v nepořádku, jenže lidi zatloukají, zakrývají stopy a maří tvé úsilí zjistit, o co vůbec jde. Kdyby na věc přišlo, vím, že můj zaměstnavatel bude ochoten uhradit část nákladů.“
„No uvidíme,“ řekl Selby.
Podala mu fotografii, ještě mírně vlhkou. „Tady jsou kopie otisků toho mrtvého chlápka,“ řekla. „Terry udělal tu fotku i s klasifikací ještě předtím, než jsi ho odvolal do Las Alidas. Teď už je zpátky a telegrafoval federálnímu úřadu, ať se mrknou, jestli tam tyhle otisky mají.“
„Díky,“ řekl.
„Slib mi, Dougu, že pojedeš do Tucsonu – a mě vezmeš s sebou.“
„No dobrá,“ řekl. „Budu nad tím přemýšlet.“
„Tak jo,“ souhlasila. …
Erle Stanley Gardner
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.