Jedna vteřina do knokautu

KAPITOLA 3

Přišel jsem domů asi tak o půlnoci, zalezl do postele a právě jsem chtěl zhasnout; vtom zazvonil telefon.

Zvedl jsem ho, řekl „haló“ a hlas Berthy Coolové mi zahučel do ucha jako náraz větru do hromady suchého listí. „Donalde,“ vykřikla, „přijď sem!“

„A kam?“ zeptal jsem se.

„Do apartmá Deana Crocketta Druhého.“

„Co se děje?“

„K čertu! Nedohaduj se se mnou!“ vykřikla zas. „Přijď sem. A pohni kostrou. Dělej.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „hned tam budu.“

Zavěsil jsem, vstal, oblékl se a zajel tam.

Díky tomu, co mi řekla Bertha, a informacím v novinách jsem měl představu, jak to tam vypadá. Přístup byl z dvacátého poschodí nájemního domu. Do Crockettova luxusního apartmá na vrcholu budovy bylo nutno použít zvláštní výtah; nastupovalo se do něho v jakémsi odděleném vestibulu, do něhož ústila chodba ve dvacátém poschodí.

Když Crockett pořádal nějaký večírek, i při jiných zvláštních příležitostech byl tento vestibul otevřen a u výtahu byla obsluha. Jinak byl výtah zařízen na automatický provoz. Když chtěl Crocketta někdo navštívit, musel mu zatelefonovat z recepce. Chtěl-li Crockett návštěvníka přijmout, musel někoho poslat výtahem, aby mu odemkl dveře vestibulu a počkal na něho ve dvacátém poschodí. Pokud neměl zájem se s návštěvníkem setkat, nemohl se příchozí nahoru dostat, ledaže měl klíč, kterým by dveře vestibulu otevřel. Ve vestibulu pak bylo zařízení v podobě panelu, který se automaticky zasunul do zdi a odkryl tlačítko, jehož zmáčknutím bylo možno přivolat do dvacátého poschodí výtah. Kdo to tam znal, věděl, že je tam ještě jiný podobný panel, za kterým je telefon pro přímé spojení s Crockettovým apartmá.

Dveře umožňující přístup do vestibulu z chodby ve dvacátém poschodí vypadaly naprosto stejně jako dveře kteréhokoli apartmá. Byly označeny číslem 20S.

Když jsem vyjel do dvacátého poschodí, byly dveře vestibulu otevřené a u výtahu byla obsluha. Ukázal jsem tomu člověkovi průkazku, to ho však neuspokojilo. „Počkejte zde,“ řekl a před nosem mi dveře výtahu zavřel. Vyjel zas nahoru a zřejmě si u Crocketta ověřoval co a jak. Když se vrátil, omlouval se: „Promiňte, ale řídil jsem se jen pokyny. Všechno je v pořádku. Vezmu vás nahoru, pane Lame.“

Nastoupil jsem do výtahu a nechal se vyvézt.

Dveře se odsunuly a octl jsem se v salónku zařízeném orientálními koberečky, křišťálovým lustrem, řádkou křesel a prostornými skříněmi, které se otevřením dveří mohly upravit jako individuální šatny.

U jedné z nich stála slečna v sukni, která jí odhalovala kolena. Vypadala dost přepadle. Vzala si ode mě klobouk a plášť a obdařila mě nuceným úsměvem..

Otevřely se dveře a chvatným krokem z nich vyšel Melvin Otis Olney. Měl na sobě smokink a v obličeji výraz člověka, který utrpěl hrozný neúspěch.

„Pojďte prosím dál,“ řekl.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Prosím vás, pojďte.“

Šel jsem za ním do pokoje, který byl zařízen s ohledem na pohodlí, ale měl zřetelný orientální nádech.

Bylo tam přítomno několik lidí, kteří stáli pohromadě a mluvili jeden přes druhého.

Uprostřed stál vysoký muž, ve kterém jsem poznal Deana Crocketta Druhého. Vídal jsem ho totiž na snímcích, které zdobily různé ilustrované týdeníky, sportovní a lovecké časopisy i společenské rubriky v novinách.

Bertha Coolová zřejmě uvítala příležitost se ze skupiny diskutujících vzdálit. Zamířila ke mně, sevřela mi paži a zaryla mi do ní prsty jako tonoucí do záchranného pásu, který ho dělí od třicetimetrové hloubky. Vrstva jejího líčidla nebyla dost silná, aby zakryla nachové skvrny na její pleti. Na čele se jí drobně perlil pot a zřejmě s ní lomcoval vztek.

„Parchant jeden!“ řekla.

„Kdo? Já?“ zeptal jsem se.

„On,“ Bertha na to.

„To je něco jiného. Co se stalo?“

„Pojď sem, povím ti to.“

„Paní Coolová!“ zvolal Crockett a bylo to, jako když práskne bičem.

„Hned jsem u vás,“ řekla Bertha. „Mám zde svého společníka a potřebuji se s ním poradit.“

„Vezměte ho sem taky. Chci se s ním hned seznámit.“

Bertha zaváhala, pak se mnou zamířila ke Crockettovi.

Dean Crockett Druhý byl takříkajíc stoprocentní chlap z povolání.

Měřil 185 centimetrů a měl přirozená široká ramena, ještě zvýrazněná vycpávkami, aby se opticky zmenšil pas. Vypadal jako živý trojúhelník.

Při pohledu na něho jsem si vybavil poznámku jednoho z jeho krejčích, který si údajně postěžoval: „K sakru, ten chlap nepotřebuje krejčího, ale zahradního architekta.“

Crockett se ke mně sklonil a podal mi opálenou ruku.

Opalování pro něho bylo součástí pracovního programu. Nespoléhal na slunečné počasí; když bylo oblačno, měl k dispozici křemíkové lampy. Měl pokožku stále do bronzova, a když přišel do nějaké restaurace, všichni jen koukali. O to mu také šlo.

„Tak vy jste společník Berthy Coolové,“ řekl.

Stiskl mi ruku, až mi v ní křupaly prsty.

„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl jsem.

„Řeknu vám, tohle je úplný blázinec,“ prohlásil.

„Co se stalo?“

„Někdo ukradl toho druhého nefritového buddhu a mou pygmejskou foukačku, a to přímo pod nastraženým nosem vaší společnice. Bůh sám ví, co dalšího se ještě ztratilo.

Nevím, jakou u vás máte s těmihle podfuky zkušenost, ale ti zloději použili nejstarší trik, jaký se při něčem takovém praktikuje. Někdo ukázal obsluze výtahu svou pozvánku, vyjel nahoru a pak poslal tutéž pozvánku dolů nezvanému návštěvníkovi. Ten ji použil podruhé a prošel kolem paní Coolové dovnitř. Vaše společnice zřejmě opomněla zaškrtnout v seznamu hostí každého příchozího. Budu muset udělat inventuru, abych zjistil, co mi chybí; zatím vím jen to, že se ztratila ta foukačka a druhý nefritový buddha. Je to ten druhý z páru – prvního mi někdo ukradl minule.

Panebože, já se snad budu muset dát na rozdávání bezcenných atrakcí, jako jsou konfety… Minule se mě to tak nedotklo, jenže teď platím za střežení a celou tou publicitou v tisku se vystavuji riziku. Netroufám si teď informovat policii a nestojím o to, aby se to rozmazávalo v novinách. Vypadal bych trapně po tom, co jsem udělal k zastrašení případných nezvaných hostí tím, že jsem si najal vaš…