Případ nedbalé nymfy

3. kapitola

Když Perry Mason vstoupil v pondělí ráno pět minut po deváté do kanceláře, Della Streetová vzhlédla s prstem na rtech od telefonu a řekla do mluvítka: „Ovšem, paní Brawleyová, to je samozřejmé. Počkáte okamžik u telefonu? Někdo volá na druhém aparátě.“

Della Streetová zakryla mluvítko dlaní a pohotově referovala: „Paní Brawleyová je dozorkyně z věznice v Las Alisas. Přivedli tam pro podezření z krádeže šperků jistou Dorothy Fennerovou. Požádala o právního zástupce a chce vás.“

„Ach tak,“ řekl Mason. „Tak to přece jen byla past. Věděla od začátku, kdo jsem.“

„Možná, že to nevěděla,“ odpověděla Della Streetová, která stále ještě přikrývala mluvítko dlaní. „Nechcete, abych k ní poslala Jacksona? Mohl by si s ní promluvit a vy byste se dozvěděl, jestli nejde o nějakou shodu okolností nebo –“

Mason se ušklíbl. „Díky za ten záchranný pás, Dello. Uděláme to tak.“

Della Streetová dala ruku z mluvítka a řekla: „Paní Brawleyová, nejsem oprávněna mluvit jménem pana Masona, ale řeknu vám, jak to zařídíme. Pošleme k vám našeho solicitora pana Jacksona, ten už si se slečnou Fennerovou promluví. Říkala jste, že jde o krádež šperků… Ano… Asi tak za půl hodiny… Do té doby už bude určitě na cestě… Ano… To souhlasí. Děkuji vám. Na shledanou.“

Della Streetová zavěsila a pohlédla na svého zaměstnavatele se zvednutým obočím.

Mason řekl zachmuřeně: „George S. Alder začíná utahovat šrouby. Přece jen to děvče bylo vnadidlem v pasti, kterou na mě políčil.“

„Je opravdu tak hezká, šéfe?“ Mason přisvědčil.

„Inu,“ řekla Della, „aspoň tuhletu útěchu máme. Bude však své půvaby uplatňovat zbytečně, protože Carla Jacksona bude zajímat jen právní stránka jejího případu. Bude na ni mžourat jak sova přes ty svoje silné brejle a mrkat, jako by chtěl celý případ rozkrájet na kousky, které jeho duševní zažívací trakt líp stráví.“

Mason se zasmál. „Popsala jste to výstižně, Dello. Dřív jsem si toho nevšiml, ale Jackson si patrně nedůvěřuje natolik, aby nějaké děvče prokoukl na jeden ráz.“

„Je nadšeným zastáncem judikatury založené na precedentech,“ řekla Della Streetová. „Myslím, že kdyby se dostal před skutečně novou situaci, asi by omdlel. Utíká se k těm svým právnickým foliantům, zahrabe se do nich jako krtek a nakonec se vynoří s nějakým soudním rozhodnutím, které dokonale ‚sedí‘ – a bylo přitom vyneseno před nějakými pětasedmdesáti nebo sto lety.“

„Musí se mu ale nechat,“ řekl Mason, „že to rozhodnutí vždycky najde. Je hotový postrach všech těch mladých právníků, kteří tyhle věci berou vážně. Nechte Jacksonovi volnou ruku v právnické knihovně a přinese vám celou náruč precedentů. A nejlepší na tom je, že najde takové precedenty, které se mým klientům právě hodí. Většina solicitorů má prapodivnou schopnost nacházet precedenční případy, které dotvrzují pravý opak toho, co chtějí klienti.“

Della řekla s šelmovským úsměvem: „Vždycky si vzpomenu, co jste říkal, když se Jackson ženil.“

„Co jsem říkal?“ zeptal se Mason poněkud nejisté.

„Zaslechla jsem to, když jste o tom mluvil s Paulem Drakem.“

„Vy jedna – takové hovory byste neměla poslouchat. Hlavně ne za takových okolností.“

„Já vím,“ řekla. „Právě proto jsem tak pozorně naslouchala. Vzpomínám si, že jste Paulu Drakovi říkal, že si Jackson bere vdovu, protože se bojí, aby se nedostal do situace, ve které by neměl precedent.“

Mason se zasmál: „Neměl jsem to říkat, ale patrně to tak bude. Zavolejte ho sem, Dello, a pošleme ho za Dorothy Fenerovou.“

„Řekněte mu, aby sám rozhodl, jestli…“

Mason zavrtěl hlavou. „Řeknu mu, že ji budeme obhajovat. Budu od něho chtít, aby zjistil jedinou věc: proč si Dorothy vybrala nás. To bude stačit.“

„Ale co když to nebyla past? Co když neví…“

„A zvolí si jiného advokáta,“ řekl Perry Mason. „Načež, až bude přelíčení v běhu, uvidí moji fotografii v novinách nebo mě zahlédne v soudní síni a vybreptá svému obhájci, že ten hledaný komplic jsem já. Advokát se hned rozběhne za reportéry… Jen si představte takovouhle situaci. Ne, Dello, do tohohle jsme namočeni a musíme vytrvat až do konce. Jestliže to past není, dáme Alderovi za vyučenou, a jestliže to past je, vysekáme se z toho. Zavolejte mi Jacksona.“

Della Streetová vstala od stolu, prošla dveřmi vedoucími do právnické knihovny a přes ni se dostala k Jacksonově kanceláři. Za chvíli se vrátila s Jacksonem, který šel pár kroků za ní. Mrkal a mžoural jak sůva očima ukrytýma za silnými brýlemi.

Mason řekl: „Posaďte se, Jacksone. Ve věznici v Las Alisas máme velice zajímavý případ – mladou ženu, kterou budeme zastupovat. Jmenuje se Dorothy Fennerová. Je obviněna, že se vloupala do domu George S. Aldera, kde odcizila šperky v ceně asi padesáti tisíc. Budeme ji zastupovat, to je vám jasné. Otázka palmáre nehraje hlavní roli, ale musím se dovědět, proč požádala o právní zastoupení právě mě.“

Jackson zamrkal.

„Dál chci, aby byla stanovena výše kauce za ni, a když najdete soudce ochotného vám ji stanovit, bude třeba uplatňovat, že zprávy o špercích za padesát tisíc jsou novinářské kachny a že se snadno mluví o zaokrouhlené cifře padesáti tisíc, ale že ke stanovení výše kauce musíme přesně vědět, jaké šperky byly ukradeny. Jinak bychom se museli přidržet stanoviska, že ty šperky měly pouze běžnou cenu, a žádat o stanovení kauce podle toho.“

Jackson přikývl.

„Dokážete to?“ řekl Mason. „Myslím sehnat soudce, který by trochu prozkoumal, jaké věci a v jakém rozsahu byly odcizeny dřív než stanoví výši kauce.“

„Mohu se o to pokusit,“ řekl Jackson, „ale pokud si pamatuju na právní názor zastávaný v jednom případě citovaném v č. 82 Sbírky rozhodnutí kalifornských soudů… Hned si vzpomenu… Nepopohánějte mě, prosím.“

Jackson zvedl pravou ruku a začal luskat prsty. Po třetím lusknutí řekl: „Aha, už to mám. Jde o případ Williams, uvedený v osmdesátém čísle kalifornské Sbírky, tuším na straně jedno sto osmdesát tři. Praví se tam, že výše kauce nemá být závislá na velikosti částky, o niž byla jedna strana ochuzena nebo druhá obohacena jednáním, které je předmětem obvinění. …