Případ nedbalé nymfy

7. kapitola

Della Streetová čekala na Perryho Masona v jeho pracovně.

„Tak co,“ řekla. „Jak to dopadlo?“

Mason se zašklebil: „Alder to potřeboval nějak vyložit hostům. Řekl jim, že se mu do domu vloupal neznámý zloděj, který odnesl za padesát tisíc dolarů šperků. To ještě ovšem netušil, že Dorothy Fennerová zapomněla na trávníku u výstražné tabule ručník, koupací čepici a nepromokavý pytel. Přikrášlil proto tu svou povídačku spoustou hrůzostrašných podrobností. Zatraceně ho překvapilo, když policie vystopovala majitelku ručníku podle značky prádelny a Dorothy zatkla. Přirozeně se necítil ve své kůži. A když jsem poukázal na to, že má ty šperky pojištěné a pojišťovna očekává, že přijde uplatňovat nároky na náhradu škody – ví až moc dobře, že mu tu jeho historku pojišťovna tak lehce nespolkne – no, pak to jeho první nadšení nápadně rychle opadlo.“

Della Streetová řekla: „V přijímacím pokoji máte návštěvu, šéfe. Povídal, že tu počká, dokud nezavřu. Má prý dost času.“

„Kdo to je?“

„Pan Dorley H. Alder.“ Mason tiše hvízdl.

„Řekl mi, že s vámi dnes večer musí za každou cenu mluvit.“

Mason přimhouřil oči a zamyslel se.

„Zkuste si vzpomenout, kdy sem přišel, Dello. Zajímalo by mě, jestli to bylo před tím, než George Alder zjistil, že střelil pánubohu do oken, nebo až pak.“

„Jistě předtím. Čeká tu asi tak od čtvrt na pět.“

„Popište mi ho, Dello.“

„To není těžké říct, jak vypadá, ale je kumšt uhodnout, co v něm vězí. Je mu přes šedesát, ale na ten věk vypadá znamenitě. Je pěkně oblečený, má šedivé vlasy a husté obočí. Něčím vám ten člověk imponuje… ne, to není to správné slovo. Něčím vás ovládne, ani si to neuvědomíte. Není to vlídnost, spíše nějaká samozřejmá autorita, která se projevuje v jeho chování a v tónu řeči.“

„Podíváme se na něj,“ řekl Mason. „Podle toho, co říkáte, to bude zajímavý člověk.“

„Rozhodně je to zajímavý člověk,“ odpověděla Della Streetová. „Jistě si nedá od nikoho nic diktovat a vsadila bych se, že se mu dneska stalo prvně, že musí v přijímací kanceláři delší čas čekat.“

„Dobře,“ řekl Mason. „Přiveďte ho.“

Sedl si ke stolu a přitáhl si dopisy, které mu Della Streetová připravila k podpisu. „Až vejde, budu podpisovat poštu. Víte přece, jak se to obyčejně dělá – jsme zabráni do práce.“

„Jen to všechno podepište,“ řekla Della Streetová se smíchem. „Chci ty podpisy poslat ještě večerní poštou. Přivedu ho.“

Mason podepisoval poslední dopis, když Della Streetová otevřela dveře a řekla: „Račte dál, pane Aldere.“

Mason osušil podpis, zastrčil pero do držátka a vzhlédl. Jeho zrak narazil na pevný pohled šedých očí, nad nimiž se táhlo husté obočí.

„Pan Alder?“ řekl Mason, vstal a natáhl ruku.

Alder mu potřásl rukou. Neusmíval se, ale na vteřinu mu v očích zableskl úsměv, než se do nich znovu vrátil ten bystrý, tvrdý a zkoumavý pohled.

Byl to silný, zavalitý muž a jeho klidná tvář, rozbrázděná hlubokými vráskami, působila ve spojení s bystrým pohledem dojmem neotřesitelnosti a sebevědomí.

Pohodlně se usadil do široké, měkce čalouněné klubovky a zdálo se, že ji dokonale vyplňuje.

Tato kožená klubovka patřila k nejrafinovanějším zbraním Masonova psychologického arzenálu. Čalounění bylo důkladné a měkké. Klienti, kteří si do klubovky sedali, byli spíš ochotni si pohovět a snáz rozvazovali jazyk. Anebo když šlo o naléhavější záležitosti, měli ve zvyku poposednout si až na kraj, jako kdyby měli strach, že na sebe všechno řeknou.

Podle toho, jak si kdo do klubovky sedal, vytvořil si Mason jakýsi žebříček k ohodnocení klientů. Jedni utíkali před skutečnostmi tohoto světa do bezpečné hlubiny klubovky, jiní se v ní zas neposedně vrtěli. Jen několik málo lidí dokázalo posadit se do klubovky pohodlně, takže jim padla jako ulitá. Dorley Alder k nim patřil.

„Slyšel jsem, že se mnou chcete mluvit v důležité věci,“ řekl Mason.

„Znáte náš podnik Alder a spol., pane Masone?“

„Někde už jsem to slyšel,“ odpověděl Mason stroze. „Jste aspoň zhruba informován o jeho organizaci?“

„Přišel jste za mnou kvůli tomu?“ odpověděl Mason.

„Ne tak docela,“ řekl Dorley Alder. „Nechci vás připravovat o čas a opakovat vám to, co už víte.“

„Můžete předpokládat, že nevím nic,“ řekl Mason.

Chladný pohled šedých očí ztvrdl.

„Něco takového by bylo urážkou jak vaší, tak mé vlastní inteligence, pane Masone. Zastupujete sdruženi vlastnící rozsáhlé parcely, které sousedí s některými našimi pozemky.“

Mason neodpověděl.

„A my náhodou víme,“ pokračoval Dorley Alder, „že toto sdružení se velice zajímá o uzavření smlouvy o pronájmu s naftařskou společností, která však nehodlá zahájit zkušební vrty, dokud nabude moci disponovat i přilehlými pozemky, které patří nám. Odmítli jsme sloučit náš pozemkový majetek s vaším nejen proto, abychom zabránili uzavření smlouvy, ale, otevřeně řečeno, provádíme různé zákulisní machinace, abychom vaše klienty přinutili odprodat pozemky za zlomek skutečné ceny. Tady trochu přiškrtíme peníze, jinde zas trochu zatlačíme politicky. Pomyšlení, že vy, pane Masone, vůbec nejste zpraven o skutečné činnosti naší milé společnosti, by za stávajících okolností vrhalo špatné světlo jak na vaše schopnosti jakožto advokáta, tak na mou obezřelost, jakožto vašeho protivníka.“

„Jen si poslužte,“ zazubil se Mason. „Máte slovo. Můžete servírovat občerstvení, jak je přichystáte.“

V očích Dorleyho Aldera zahrál úsměv. Jeho hlas měl stejnoměrný, téměř hypnotizující rytmus. „Předpokládám, že jste jistě nějaký průzkum provedl, pane Masone, že jste nějaké slabiny hledal a snad také našel. Je vám patrně známo, že faktické vedení naší společnosti je v rukou mého synovce George Aldera. George je poměrně mladý, pane Masone. Já mám na krku pětašedesátku. Nepochybuji, že znáte podmínky, za nichž můj bratr zůstavil akciový kapitál společnosti do svěřenství.“

„Je ve svěřenství celý akciový kapitán?“ otázal se Mason.

„Ano, celý,“ řekl Dorley.

„Dobrá,“ řekl Mason. „Pokračujte.“

„Stejný podíl má ovšem Corrina Lansingová, Georgova nevlastní sestra.“

Mason pouze přikývl. „A Corrina je nezvěs…