Případ roztěkané rudovlásky

KAPITOLA 13

Mason seděl u hlav lůžka. Della Streetová položila na stůl podnos s nádobím a zbytky od snídaně.

Evelyna Bagbyová v Dellině noční košili se na posteli pozvedla a usmála se na Perryho Masona.

„Tak jak je nám?“ zeptal se Mason.

„Za všecky prachy,“ odpověděla. „Hlavu mám sice trošku jako po flámu, ale – páni, to jsem si senzačně schrupla!“

Papoušek v kleci, návalem návštěvníků vyvedený z míry, natahoval krk, aby mu nic neušlo. Co chvíli zaskřehotal: „Chudák Laura! Chudák Laura! Chce Laura suchar? Krásná Laura! Pozor, Lauro! Óh – óh!“

Mason pravil: „Čeká vás perný den. Musíte se na to připravit.“

„Myslí si o mně, že – řeknete mi to?“

„Řeknu,“ odpověděl Mason, „ale bude to šok, držte se.“

„Co se stalo?“

„V autě na dně strže našli chlapíka, kterému už nebylo pomoci. Někdo ho střelil do pravého spánku. Přes hlavu měl povlak od polštáře s dvěma prostřiženými dírami na oči, přitažený kolem čela gumovou páskou.“

Přikývla. „Přesně tak si to pamatuju.“

Papoušek se rozesmál pronikavým, kakofonickým papouščím smíchem.

„A v povlaku byla dírka,“ pokračoval Mason. „V policejní laboratoři zjistili, že není od střely a že někdo tomu člověku natáhl povlak na hlavu, až když ho zastřelil.“

„Ale to přece – to snad – ale ta kulka do spánku by ho přece byla na místě zabila, ne?“

Mason přisvědčil.

„Pozor!“ zaskřehotal papoušek.

„Jenže když jsem ho viděla, tak řídil auto,“ protestovala Evelyna Bagbyová.

Mason řekl: „Policie je jiného názoru. A ještě něco. Mrtvolu už na policii identifikovali.“

„Kdo to byl?“

„Jmenoval se,“ řekl Mason, „– totiž aspoň pod tím jménem v Hollywoodu vystupoval – Steve Merrill. Zřejmě šlo o muže, kterého jste znala jako Stauntona Vestera Gladdena.“

Prudce se na lůžku posadila a visela očima na Masonově tváři. „Pane Masone, vy si děláte legraci!“

„To by byla trochu krutá legrace,“ řekl Mason a dodal významně. „Pro vás.“

„Tak už jsem doma,“ zvolala.

„Jak to?“

„Copak to nechápete? Já jsem přece Merrilla prokoukla, kdo vlastně je. Přišla jsem na to, že Merrill a Staunton Vester Gladden jsou jedna a ta samá osoba. Zpronevěřil mi peníze a já jsem dosáhla toho, že na něj vydali zatykač. Bůh sám ví, kolik lidí ještě vzal na hůl a kdo všechno na něj podal žalobu. Kdyby bylo vyšlo najevo, že Gladden je vlastně Merrill a naopak, býval by se mohl těšit. A tak mu nezbylo než mě umlčet. Proto mi telefonoval a nechal vzkaz, že se se mnou vyrovná. Hezky si vyčíhal, až sednu do auta, a rozjel se za mnou. Potom mě chtěl srazit ze silnice.“

„A vy jste dvakrát vystřelila,“ dodal Mason.

Přisvědčila.

„Jedna střela mu prolétla hlavou a druhá proděravěla povlak.“

„Ale jestli měl na hlavě povlak a střelila jsem ho já, tak přece ta samá střela by byla prolítla –“

„Tady jsme u toho,“ přerušil ji Mason. „Právě z toho důvodu bude policie tvrdit, že šlo o chladnokrevnou, předem naplánovanou vraždu; nejdřív že jste Merrilla zabila a teprve potom jste sebrala ten povlak, natáhla mu ho na hlavu a vybájila si tu povídačku, že se vás pokoušel přepadnout.“

Papoušek pronesl soucitně: „Chudák Laura, chudák Laura!“

„Ale proboha, pane Masone, to je přece… to je přece šílená pitomost. Vždyť tomu nikdo neuvěří.“

„Pomohlo by vám,“ řekl Mason, „kdybyste mohla vysvětlit, jak to, že Merrill měl na hlavě zrovna povlak z vaší postele.“

Papoušek prohlásil: „Pozor, pozor.“

„Dověděl jste se ještě něco, pane Masone?“

Mason odpověděl: „Merrill měl z výpůjční služby půjčenou chevroletku. Bydlel v Sternwoodově činžáku. Nájemníci odtamtud obvykle parkují na sousední prázdné parcele. Oscar Loomis měl taky chevroletku, stejný typ, jako si vypůjčil Merrill. Bydlel v témž domě. Zaparkoval si ji hned vedle té, co s ní jezdil Merrill. Za pět minut tři čtvrti na pět šel Loomis na parkoviště a zjistil, že tam jeho vůz není. Vyrozuměl policii. Za chvilku se objevil Boles, který měl v tom domě taky byt, a přivedl Loomise na myšlenku, že Merrill možná auto omylem zaměnil. Řekl mu, že viděl Merrilla před chvílí odjíždět a že s ním byla nějaká žena –“

„Boles,“ skočila mu do řeči Evelyna. „Co ten tam měl co dělat? Vždyť říkal, že bydlí v Riverside.“

„Já vím,“ řekl Mason. „Pověřil jsem detektivy, vyšetří to. Merrill podle všeho inscenoval tu loupež, aby vás mohl falešně obvinit, zmocnit se cenných šperků a zároveň oddálit svatbu. Ještě mi není jasné, jak to udělal, ale všecko nasvědčuje tomu, že se nejspíš na věci podílel Boles.

Boles prohlásil, že před krádeží těch drahokamů Merrilla neznal a že Merrill ho sám vyhledal, když se dověděl, že Boles se k tomu nachomýtl. Jako advokát se na to všecko dívám velmi skepticky. Ale ať už je to jak chce, Boles a Merrill se skamarádili. Merrill se Bolesovi se vším svěřil, vykládal mu o vás a o tom, do jaké se dostal situace, protože jste ho poznala na fotografii.

Ale Boles má alibi. Za pět minut tři čtvrti na pět byl ve společnosti Loomise. Potom za nimi přišla Ruby Inwoodová, jakési děvče, které taky bydlí v tom domě. Ve třech šli někam na večeři a zdrželi se až tak do osmi. Ta Ruby Inwoodová bude nějaká čilá dámička. Zaměstnaná není, ale má náramný byteček, krásně se strojí a oplývá ctiteli. Zrovna teď má nový vůz, který prý jí věnoval nějaký donchuán.

V Merrillově smrti asi Boles prsty mít nebude, ale pořád se nemohu ubránit dojmu…