Případ roztěkané rudovlásky

KAPITOLA 2

Přesně pět minut po půl druhé zavřel Mason dveře právnické knihovny, usadil Franka Neelyho do židle, postavil se před něho a prohlásil: „Teď budete Harry Boles a já budu dělat vás. Začnu s vámi křížový výslech. Odpovídejte na moje otázky, pokud to půjde, zrovna tak, jak Boles odpovídal vám.“

Neely přikývl. Zřejmě už získal trochu víc sebedůvěry.

„A až se vrátíte do jednací síně,“ pokračoval Mason, „musíte mít pořád na zřeteli pár maličkostí. Především je třeba stůj co stůj udržet zájem poroty. To se vám ovšem nepodaří, když se budete hrabat v lejstrech. Jakmile se po každé otázce na svědka zarazíte a začnete se prohrabovat v papírech, bude to zaručeně vypadat, že nevíte, co vlastně chcete, a že vás svědek převezl. Musíte ho bombardovat otázkami. Spustit na něj bubnovou palbu. Za nic na světě se nesmíte zarazit. Prostě se do něho musíte bez ustání strefovat. Rozumíte mi?“

Neely truchlivě přisvědčil. „Takhle rychle si přece člověk otázky vymýšlet nemůže – aspoň já to nesvedu. Boles prohlásil, že ji viděl, jak vyndává kufřík z auta a něco z kufříku bere. Nezbývá mi než se ho ptát, jestli to ví určitě, že ji viděl, a – zkrátka a dobře, tak to jde pořád dokolečka a po každé jeho odpovědi se porota proti mé klientce ještě víc zatvrdí. Ale já prostě nemohu na žádnou jinou otázku přijít. Nač se ho mám ještě ptát?“

Mason se zasmál. „Uvidíme,“ řekl. „A ještě něco, otázky, na které už odpověděl, mu nesmíte v žádném případě dávat ve stejném pořádku jako předtím.“

„Ale to přece musím,“ protestoval Neely. „Vypověděl, že ji viděl. Identifikoval ji, a tak se ho musím pořád ptát –“

„Dobře, dobře,“ vpadl mu do řeči Mason, „ale neptejte se ho v tom pořádku, v jakém už svědčil. Jděte na něho z jiného konce.“

„Já vám bohužel nerozumím.“

„Snad se mi podaří ukázat vám, jak si to představuji,“ řekl Mason. „Tak a teď jste Boles. Budete mi odpovídat stejně, jako Boles odpovídal vám. Když nebudete vědět, co říct, tak si něco vymyslete, aby to obžalované podle vašeho názoru co nejvíc přitížilo. Svedete to?“

„To nebude problém,“ řekl Neely. „Celé dopoledne jsem inkasoval odpovědi. Bude mi potěšením vás nějakou počastovat.“

„Výborně,“ řekl Mason. „Tak se do toho pustíme. Jste připraven?“

Neely přisvědčil.

„Poslyšte,“ spustil Mason a namířil na mladého advokáta ukazovák, „vy jste vypověděl, že jste obžalovanou viděl, jak vytahuje kufřík zezadu z vozu, staví ho na zem, sklání se nad ním a otvírá ho?“

„Tak jest,“ odpověděl Neely a dodal mstivě: „A obžalovaná to byla zaručeně. Viděl jsem ji při tom!“

„Když jsem vás vyzval, abyste porotě ukázal, jak se předklonila,“ řekl Mason, „jak jste nám to tady předvedl. Sehnul jste se a kolena jste nepokrčil.“

„Ano. Sehnula se zrovna tak.“

„Že vám padla do očí zrovna v té chvíli, to byla náhoda, ne?“

„Jak to myslíte?“

„Prostě nějaká žena brala z vozu zaparkovaného před motelem kufřík. Na tom přece není nic divného. To se stává každý večer, jak je rok dlouhý.“

„Ano, to máte pravdu.“

„Tak vám tedy nepadla do očí zrovna v tu chvíli, co?“

Neely triumfoval. Zašklebil se. „Ale ano, padla. Vždyť jsem vám řekl, že jsem si všiml jejích nohou, jak byla předkloněná.“

„Viděl jste je?“

„Ano.“

„Proto jste se na ni podíval?“

„No jistě.“

„Hezké nohy?“

„Velmi hezké.“

„Když se sklonila, tak jste je viděl?“

„Ano. Sukně se jí nadzvedly a – zkrátka, koukal jsem, no.“

„Zahlédl jste nohy dost vysoko, abyste se díval dál?“

„Až tak ke kolenům.“

„A říkáte, že vyndala něco z kufříku?“

„Ano.“

„Cos tím dělala?“

„Nastrkala to do kapes.“

„Měla kapsu na šatech,“ zeptal se Mason, „anebo si to zastrčila do postranní kapsy toho pláště?“

„Strčila to do postranních kapes pláště, který je doličným předmětem C obžaloby a visí tamhle na tabuli.“

„Dobře,“ řekl Mason. „To tedy musela mít plášť na sobě a věci, které vytáhla z kufříku, ať už to bylo, co bylo, si dala do kapes, ne?“

„Přesně tak, do obou kapes. Potom kufřík zavřela a šoupla ho zas do vozu.“

„Dobrá,“ řekl Mason, „ten plášť je poměrně široký. Požádám obžalovanou, aby předstoupila a oblékla si ho. Dále ji požádám, aby se otočila zády k porotě a předklonila se, tak jak prý stála, když ji spatřil svědek Boles, a uvidíme, nakolik se asi mohl kochat pohledem na její nohy.“

Neely na Masona úžasem vykulil oči. „Propánajána,“ uniklo mu, „tohle mě ve snu nenapadlo!“

„Bolese taky ne,“ řekl Mason. „Dělejte ještě chvilku Bolese a já se vás optám na něco jiného. Tvrdíte, že jste obžalovanou viděl v té chvíli. Kdy jste ji viděl podruhé?“

„Viděl jsem ji při rekognoskaci na předváděčce na policejní stanici v Coroně.“

„Na to jsem se vás neptal,“ řekl Mason a zašermoval mladému muži prstem před obličejem. „Ptal jsem se, kdy jste ji viděl podruhé. Chci vědět, při jaké nejbližší příležitosti jste tady obžal…