Okresní prokurátor kácí les

Kapitola 3

Když se Dora ocitla ve svém pokoji, poté, co si všichni popřáli dobrou noc a dveře byly bezpečně zavřené, přemítala o odpoledních událostech. Nemohla se ubránit pocitu, že všechno bylo jaksi předznamenáno už tím prvním pozdravem: stiskem ledové ruky, polibkem pevných, sevřených rtů.

Večeře byla pro svou formálnost utrpením. Rodina se ve snaze udělat dojem pokoušela udržovat společenskou konverzaci, která však působila velmi nuceně, neboť vycházela od lidí, mezi nimiž jinak panovaly intimní rodinné vztahy.

Bylo to asi, jako kdyby se nějaký vetchý stařík posadil před zrcadlo, klaněl se svému odrazu a čas od času se pokoušel zaujmout sám sebe vlastními poznámkami, věnuje zdvořilý zájem svým výrokům o současném dění a směje se s předstíranou spontánností vlastním strojeným vtipům.

A stále ony zkoumavé pohledy, ono nepřetržité hodnocení. Dora byla jako motýl napíchnutý na špendlíku starostlivé zvědavosti. Vybral si Horác takovou, která dokáže udržet rodinné tradice? Dívej se, dívej se, jak bere do ruky vidličku, jak jí salátovou vidličkou… „Vskutku, Doro, tolik jsme toho o vás od Horáce slyšeli… Neměla jste strach jet autem takhle sama? Ale samozřejmě, nebyla jste tak úzkostlivě vychována jako třeba Moana… Musíte říct Moaně, aby vám ukázala své rodinné cennosti. Vezměte si přece ještě trochu pečeně.“

Večeře konečně dospěla k závěru a Dora měla pocit, že paní Lennoxová přesně splnila její očekávání. Steve Lennox v sobě jistě měl možnosti, které čekaly jen na to, až se dostane pryč ze stísněného prostředí domova. Ale Moana byla pro Doru hádankou. Zelenooká blondýna, u níž by člověk čekal temperament, avšak žádný tam nebyl. Jako by byla poháněna nějakým vnitřním mechanismem natahovaným na klíček, který zaručoval přesný počet zvednutí lžíce nebo vidličky, přesný počet pohybů nožem, přesný počet zdvořilých úsměvů.

Za zamčenými dveřmi svého pokoje si Dora náhle vzpomněla na Horáce.

Dora Cliftonová nenáviděla vyumělkovanost. Milovala spontármost, přirozené reakce a originalitu. Horác byl odveden na vojnu v době, kdy byl jen o málo starší než Steve dnes, a služba v cizině, tvrdý život v armádě a vysoké nároky letectva vytrhly – nebo snad vytrhly – jeho kořeny z rodinné půdy a umožnily mu zakořenit v prostředí, kde se jeho individualita mohla prosadit.

Ale Horác přece v tomto ovzduší vyrůstal a musel z něj hodně vstřebat. Dora si teď uvědomovala, že jeho láska k rodině byla zčásti tvořena pýchou na její bezchybnou úctyhodnost. Přestože ji Horác sám varoval, že matka žije ve svém vlastním malém světě a vyžaduje, aby se každý, kdo do toho světa vstoupí, podřídil plánu jeho stvořitelky, jeho samotného to muselo v dětství hodně ovlivnit. Vyjde to všechno na povrch, až bude mít svůj vlastní domov?

Byla teplá, klidná noc, jíž prostupoval měsíční svit. Dora z jakéhosi neurčitého podnětu nebo proto, že cítila příliš mnoho obav, než aby mohla spát, zhasla světlo a posadila se k oknu.

Dívala se dolů na příjezdovou cestu, která se nacházela téměř přesně pod jejím oknem a kterou nyní blokovalo její auto.

Paní Lennoxová trvala na tom, aby tam auto zůstalo. Řekla, že večer nikdo nikam nepojede, a jen pro případ, že by bylo náhle nutné vyjet jedním z aut z garáže, Doru požádala, aby v autě nechala klíčky. Pak nebude problém autem z cesty vycouvat. Vysvětlila jí, že nechat klíčky v autě nepředstavuje žádné nebezpečí. V Madison City se auta zaparkovaná před domem nikdy nekradla. Samozřejmě, že auto zaparkované v centru by si možná někdo „vypůjčil“ na projížďku, ale zloději, kteří by kradli auta před domy jejich majitelů, ve městě nebyli. Madison City bylo naštěstí dokonale spořádané město, hezké místo pro rodiny s dětmi. Zdejší domy byly domovy, ne jen parkoviště. Tolik si přála, aby se Horác vrátil a otevřel si kancelář zde ve svém rodném městě.

Měsíc, který neměl daleko do úplňku, osvěcoval bíle omítnuté domy, které pak zářily stříbrem a vrhaly inkoustově černé stíny na pečlivě upravené trávníky. Vzduch, ač teplý, byl suchý a čistý. Noc se zdála romantická, tajemná a napjatá.

Dora sebou náhle trhla.

V přízemí domu bylo zhasnuto, ale ze stínů se neslyšně vynořila postava, jež jako by vyšla z domu, a mířila přímo k jejímu autu.

Dory Cliftonové se na okamžik zmocnila lítost. Věděla, že tam auto neměla nechávat, i když ji paní Lennoxová přesvědčovala, že nikdo ven nepojede.

Teď chce někdo vyjet a její auto mu stojí v cestě.

Dora se rozhodla, že seběhne dolů a vycouvá autem sama.

Ve chvíli, kdy vstala ze židle, se však postava dole ohlédla směrem k domu a pak pohlédla směrem k oknu Dořina pokoje.

V měsíčním svitu se tvář jevila jen jako bílý ovál, na němž nebyly vidět žádné, ani rozmazané rysy. Dora se nemohla ani pokusit odhadnout, kdo to mohl být, ale v pohybech té postavy byla jakási kradmost, která ji přinutila rozmyslet si svůj záměr seběhnout dolů a vycouvat autem do ulice.

Zjevně uspokojena zjištěním, že v Dořině pokoji se nesvítí, postava otevřela dveře auta, opatrně vklouzla za volant, odbrzdila ruční brzdu a zařadila neutrál.

Auto se díky lehkému sklonu cesty pomalu dalo do pohybu a neslyšně couvalo směrem k ulici.

Když osoba v autě sešlápla brzdu, cestu na krátký okamžik zalilo červené světlo, ale hned nato řidič brzdu zase pustil a auto tiše vklouzlo do ulice. Prudký pohyb volantem stočil auto ke straně a teprve poté se ozval startér, který probudil motor k životu. Rozsvícené reflektory vrhly před sebe dva kužely ostrého světla.

Dora, kterou prve zmátl způsob, jakým dotyčný jejím autem vycouval, se náhle zasmála a řekla si: „Nebuď hloupá a nevolej policii. Někdo se jen snaží být zdvořilý a nechce tě rušit. Prostě jen zaparkuje tvoje auto na ulici, aby mohl vyjet svým, a…“

Jenže řidič Dořino auto na ulici nezaparkoval. Namísto toho zařadil rychlost a auto se hladce rozjelo ulicí směrem k obchodní čtvrti.

Zaražená, zmatená Dora svraštila čelo a přemýšlela nad možným vysvětlením. Nakonec se usadila na židli u o…