Okresní prokurátor kácí les

Kapitola 14

„Chcete do jejího bytu?“ zeptal se Hardwick.

„Chceme,“ odpověděl Brandon, „ale nechceme, aby pak někdo dělal problémy.“

„To nechte na mně. Takže půjdeme.“

„Kdy?“

„Hned teď. Je to za rohem.“

„A co klíče?“ otázal se Selby.

„Mám od domovnice náhradní. Všechno je v cajku, stačí jen vstoupit.“

„Měla by nás tam čekat jedna přítelkyně,“ řekl Selby. „Novinářka…“

„Přátelské noviny?“

„Jo.“

„Jasně, bereme ji s sebou. U mě není problém. Mám instrukce vyjít vám ve všem vstříc. Co chcete vy, chci i já.“

Zahnuli za roh a zamířili k domovnímu vchodu. Sylvie Martinová čekala v autě před domem. Když se muži přiblížili, vrhla zkusmý pohled na Selbyho a pak cudně sklopila zrak a odvrátila hlavu. Předstírala nesmělou dívku, která během čekání na svůj doprovod na okamžik podlehla záchvěvu zvědavosti.

„To je ona?“ zeptal se Hardwick.

Selby šel k Sylviinu autu a otevřel dveře. „Je to v pořádku, Sylvie. Slečno Martinová, dovolte mi představit vám pana Berta Hardwicka z kanceláře místního šerifa.“

„Rád vás poznávám,“ řekl Hardwick. „Pan Selby říkal, že půjdete s námi. Pokud jde o nás, chlapci z Madison City jsou v tomhle případě šéfové.“

Sylvie se vděčně usmála a všichni čtyři vešli hlavním vchodem do domu. Ani se nezastavili u domovnice a vyšli nahoru dvě patra k bytu Rose Furmanové.

Hardwick vyndal náhradní klíč a otevřel dveře. Pak ustoupil ke straně.

Brandon vešel dovnitř. Za ním šel Selby, pak Sylvie a nakonec vstoupil Hardwick a zavřel za sebou dveře.

„Musím vás požádat, Sylvie,“ pravil Brandon, „abyste se ničeho nedotýkala. Pozorně všechno sledujte, ale prohledávání nechte na mně a na Selbym.“

Byt měl dva pokoje. Obývák byl zařízen jako kancelář s psacím strojem, malým sejfem a skříňkou s kancelářskými potřebami. V odpadkovém koši u nevelkého psacího stolu nebyl ani papírek. Ale psací stroj stál na stole otevřený a uvnitř byl způli popsaný papír, jako by pisatelka byla při psaní vyrušena a musela odejít za nějakou velice naléhavou záležitostí.

Hardwick, Brandon i Selby současně vyrazili ke stroji.

Text byl adresován Bartonu Mosherovi a byl nadepsán „Závěrečná zpráva“.

„Uzavřela jsem vyšetřování. Těch šest tisíc vyhraných dvacátého šestého července bylo částečně poctivých, nicméně byste raději měl propustit muže u druhého stolu s ruletou. Jedná se o toho, kterému chybí poslední článek malíčku pravé ruky.

Sledovaná musela v červenci odjet do Los Angeles. Ir té době byla bez peněz. Dohodla se s tímhle krupiérem, že u něj začne se čtvrtdolarovými sázkami a on ji nechá vyhrávat až do pěti set. Na začátek měla deset dolarů.

Nevím, jak dobře lze talíř rulety ovládat. Předpokládám, že se celkem snadno dá ovlivnit výseč, ale ne políčko, na kterém kulička skončí. Takže lze někomu výrazně zvýšit nebo snížit šanci na výhru, ale to je vše.

Váš zaměstnanec dohodu dodržel. Manipuloval hru tak, že sledovaná měla velkou naději na výhru. Prohrála asi pět dolarů ze svých deseti a potom začala vyhrávat. Občas se jí nedařilo, ale nakonec se dostala až ke smluveným pěti stům. Krupiér jí pak dal znamení, aby skončila.

Vzala svých pět set a přešla k jinému stolu, a ačkoliv nebyla s krupiérem vůbec smluvená, vyhrála neuvěřitelný balík.

U toho stolu hrál jistý Carl Remerton. Během večera prohrál asi patnáct tisíc. Krupiér nemohl udržet kontrolu nad oběma velkými hráči najednou, neboť sázeli proti sobě. Sledovaná si to moc dobře uvědomovala, a tak krupiérovi (který byl ale poctivý) nezbývalo, než si vybrat mezi velkým ziskem od Remertona při oželení až šesti tisíc, které by vyhrála sledovaná, anebo rizikem, že Remerton vyhraje ještě větší částku, které bylo nutně spojeno s jakýmkoliv pokusem sledované ve výhře zabránit. Tohoto krupiéra jste podezíral z možného spiknutí se sledovanou, neboť většinu peněz vyhrála u jeho stolu. Tle skutečnosti ale měla dohodu jen s tím tmavovlasým, modrookým od druhého stolu nalevo od dveří, s tím, kterému chybí jeden článek malíčku.

Sledovaná se s Remertonem znala, a tak pro ni bylo snadné s ním hrát. Zůstala tak dlouho jako on a pak s ním odešla, což u některých lidí vyvolalo dojem, že patří k sobě.

Druhého dne vyrazila do Los Angeles, a přestože měla v kapse takovou sumu, jela stopem a vyprávěla historku o tom, jak ji pronásleduje smůla. V Yumě ji vzal jistý Frank Grannis a dovezl ji až do Madison City. Tam čekala jen asi deset minut a jela dál až do Los Angeles. Pak se doslechla o Franku Grannisovi. Byl obviněn z toho, že srazil člověka a ujel, a ona by mu mohla poskytnout alibi. Z nějakého důvodu si však svůj příběh víceméně nechává pro sebe a nechce jet na policii v El Centru. Jedná jen prostřednictvím Grannisova právníka, který žije v Madison City.

Sledovaná se v současné době nachází v Madison City. Pokud jde o mě, byla jsem během své přítomnosti tamtéž požádána, abych převzala další případ, případ nejvyšší důležitosti, který si vyžádá můj návrat do Madison City. Píšu tuhle zprávu a čekám, až mě můj nový klient přijde vyzvednout. Doufám, že dorazíte dříve, než budu muset odjet. Kdyby mě můj nový klient vyzvedl ještě před Vaším příjezdem, nechám Trám tuto zprávu v hotelu a zavolám Vám tam. Ta věc v Madison City je velká…“

V tom místě, v polovině věty, zpráva končila.

Selby, Brandon a Hardwick se v zamyšlení skláněli nad strojem.

„Dál se nedostala,“ Hardwick promluvil jako první. „Někdo ji přišel vyzvednout. Někdo, kdo měl zatraceně naspěch. Slíbila přece, že zprávu dopíše a nechá ji Mosherovi v hotelu. Nezbyl jí na to čas. Nezbyl jí čas ani na to, aby dokončila větu. Ať ji hnalo do Madison City cokoliv, bylo to něco pekelně důležitého a naléhavého. A klient si ji žádal. Nezavolala Mosherovi do hotelu. Vůbec se mu neozvala, protože pak už byla po smrti. Musela být zavražděna velmi krátce po té, co dorazila do Madison City.“

„Nejdřív bychom se měli pokusit zjistit, jak se do Madison City dostala,“ ozval se Brandon. „To může být důležité.“

„Její auto stojí dole na parkovišti pro nájemníky. To jsme už prověřili. Vlastním autem nejela.“

„Chtělo…