Případ pozlaceného zlata

KAPITOLA PÁTÁ

Bylo po desáté hodině večer. Perry Mason, věhlasný obhájce ve věcech trestních, seděl ve své kanceláři. Osobní sekretářka Della Streetová, požívající jeho plné důvěry, obsadila křeslo na protější straně psacího stolu.

Mason se podíval na hodinky: „Počkáme do jedenácti a pak půjdeme domů.“

„Hovořil jste se sekretářkou Stewarta G. Bedforda?“

„Ano.“

„Mám za to, že jde asi o něco hodně důležitého, že?“

„Řekla, že peníze nehrají žádnou roli, že se pan Bedford musí dnes večer se mnou sejít, ale že ho nejprve musí vyhledat, aby ho mohla přivést.“

„Zní to divně.“

„Zdá se.“

„Asi před dvěma lety se oženil, že?“

„Tak nějak.“

„Znáte jeho sekretářku?“

„Třikrát čtyřikrát jsme se viděli. Je to děvče k pohledání. Loajální, rozvážná, zdrženlivá, schopná. Dello, myslím, že někdo přichází.“

Na solidní dveře vedoucí z chodby do soukromé kanceláře kdosi jemně klepal.

Della Streetová šla otevřít.

Elsa Griffinová a Stewart Bedford vkročili do kanceláře.

„Bohudíky že jste ještě tady!“ řekla Elsa Griffinová. „Pospíchali jsme, jak jsme mohli, abychom přijeli včas.“

„Co máte na srdci, Bedforde?“ optal se Mason a podal mu ruku. „Myslím, že oba znáte mou sekretářku Dellu Streetovou. Jaké máte potíže?“

„Domnívám se, že si kvůli tomu nemusíme dělat hlavu,“ pravil Bedford. Bylo na něm vidět, že se snaží o nonšalantní tón.

„Já si ale myslím opak,“ řekla Elsa Griffinová. „Podle těch cestovních šeků je vystopují.“

Mason ukázal na křesla: „A teď si sedněte a vypravujte mi všechno hezky od samého počátku.“

„Měl jsem jistou obchodní transakci s mužem, který se mi představil jako Binney Denham. Nemusí to být pravé jméno. A dneska večer toho muže zavraždili v jednom motelu.“

„Policie o tom ví?“

„Zatím ne.“

„Byl zavražděn?“

„Ano.“

„Jak to víte?“

„Viděl mrtvolu,“ ozvala se Elsa Griffinová.

„Oznámil jste to někomu?“ zeptal se Mason.

Bedford zavrtěl hlavou.

„Mysleli jsme, že si nejprve promluvíme s vámi,“ řekla Elsa Griffinová.

„O jakou obchodní záležitost šlo?“ zeptal se Mason.

„To je soukromá věc,“ vysvětloval Bedford.

„O jakou obchodní záležitost šlo?“ opakoval Mason.

„Říkám vám, že to byla soukromá věc. Teď, když je Denham po smrti, není vůbec důvodu, aby se kdokoli…“

„O jakou obchodní záležitost šlo?“ ptal se Mason.

„Vydírání,“ řekla Elsa Griffinová.

„Myslel jsem si to,“ odvětil Mason studeně. „A teď mi to tedy povězte. Nezatajujte nic. Chci slyšet všechny podrobnosti.“

„Povězte mu to,“ naléhala Elsa Griffinová, „jinak to řeknu já.“

Bedford na okamžik zaváhal, ale pak začal vypravovat všechno po pořádku. Nakonec vytáhl policejní fotografii své ženy s popisem a daktyloskopickou kartou. „Tohle mi předali,“ vysvětloval, když fotokopie podával Masonovi.

Mason prohlížel fotografii. „To je vaše žena?“

Bedford přikývl.

„Samosebou, na snímku jste ji poznal, ale nevíte, zda jsou to její otisky,“ řekl Mason. „Může jít o obratný padělek.“

„Jsou to její otisky,“ odvětil Bedford.

„Jak to víte?“

Bedford vysvětlil, jak ze stříbrného tácu sejmuli její otisky prstů.

„Musíte tu vraždu ohlásit,“ řekl Mason.

„Co se stane, kdybych to neučinil?“

„Dostanete se do vážných nesnází,“ řekl Mason. „Slečno Griffinová, jděte do nejbližší telefonní budky a zavolejte na policii. Své jméno neuvádějte. Pouze řekněte, že v pokoji číslo šestnáct v motelu Staylonger leží mrtvola.“

„Půjdu já,“ nabídl se Bedford.

Mason zavrtěl hlavou. „Bude lépe, když uslyší ženský hlas.“

„Proč?“

„Protože policie zjistí, že v tom pokoji pobývala žena.“

„Co budeme dělat dál?“ zeptal se Bedford.

Mason se podíval na hodinky a řekl: „Paula Drakea z Drakeovy detektivní kanceláře teď musím vytáhnout z postele a zapřáhnout do práce. Do telefonu si netroufám vykládat, co má vyšetřovat. Jaké je poznávací číslo toho auta?“

„Automobil pocházel z půjčovny a…“

„Chci číslo,“ opakoval Mason.

„CYX 221,“ řekla Elsa Griffinová.

Mason vytočil tajné číslo Paula Drakea, a když se ozval jeho ospalý hlas, řekl: „Paule, mám pro tebe práci, kterou si musíš vzít osobně na starost.“

„Dobrý bože!“ protestoval Drake. „Copak ty vůbec nikdy nespíš?“

„V motelu Staylonger kousek od pobřeží najde policie mrtvolu. Potřebuju se o tom případu dovědět všechno, co se jen dá zjistit.“

„Jak to myslíš, že mrtvolu najde?“

„Tvar určitý. Třetí osoba. Čas budoucí.“

„Tohle mi ještě scházelo,“ postěžoval si Drake. „Copak nemůžeš počkat, až se děj vyjádří časem minulým, abych já se mohl vyspat?“

„Každá minuta je vzácná,“ řekl Mason. „Zapiš si poznávací číslo. Auto asi bude z půjčovny. Zjisti, kde auto teď je, kdo si ho najal, a potřebuji vědět na minutu přesně, kdy byl vůz vrácen. A ještě něco. Musíš mezi svými lidmi najít někoho, kdo je opravdu mimo podezření a umí se tvářit jako naprosté neviňátko, nejlépe nějakou ženu. Ať si ten vůz pronajme okamžitě, jakmile bude v půjčovně zase k dispozici.“

„A co má udělat pak?“

„Zajede s vozem někam, kde si jej může prohlédnout můj kriminalistický znalec. On zajistí veškeré stopy jako třeba vlasy, vlákna, skvrny od krve, otisky prstů a podobně.“

„A co potom?“

„Potom,“ odpověděl Mason, „hned ráno ta žena zajde někam k lesu a tam si nakope zem pro svou zahrádku, půl tuctu kartónových krabic naplní listovkou, a cestou zpátky ať nakoupí ještě pár mrazených kýt, aby si doplnila zásoby v ledničce.“

„Jinými slovy,“ odvětil Drake, „vnitřek vozu se dokonale zaneřádí, takže zmizí všechny stopy, co v něm byly.“

„Kdepak, co tě nemá!“ odvětil Mason. „Paule, na něco takového bych se neodvážil ani pomyslet. Nebude mít co zaneřádit. Náš kriminalista všechny sto…