Případ pozlaceného zlata

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Mason si dal horkou sprchu, ulehl do postele a okamžitě usnul jako špalek. Zdálo se mu, že spal teprve několik vteřin, když ho vyburcovalo dotěrné vyzvánění telefonu.

Podařilo se mu nahmatat sluchátko a mátožně zamumlal: „Haló!“

Uslyšel energický, věcný hlas Paula Drakea: „Začal tanec, Perry. Hoď sebou!“

„Co se děje?“ otázal se Mason.

„Policie zjistila, že Denham včera inkasoval cestovní šeky. Celou kupu cestovních šeků, které nesou podpis Stewarta G. Bedforda. Protože je známou osobností, policie si nejprve všechno důkladně ověřila, aby neprovedla nějakou botu.

Opatřili si Bedfordovu fotografii, kterou předložili Morrisonu Bremsovi, vedoucímu motelu Staylonger. Brems si sice není stoprocentně jist, ale na té fotce poznal muže, který včera s tou blondýnou přijel do motelu a zapsal se v knize hostí.

Policie dále…“

„Někoho zatkli?“ přerušil ho Mason.

„Ne.“

„Předvedli ho k výslechu?“

„Ještě ne. Jedou k němu do kanceláře a…“

Mason řekl: „Už pádím.“

Rychle se oblékl, pročísl si vlasy, vyběhl z bytu, sjel výtahem, nasedl do auta a ujížděl k Bedfordově kanceláři.

Přijel pozdě.

V Bedfordově kanceláři zastihl Mason seržanta Holcomba, uniformovaného policistu a detektiva v civilu.

Nějaký zavalitý muž se zlatými zuby se trpělivě držel v pozadí.

„Dobrý den,“ řekl Mason. „Co vás sem přivádí?“

„Jdete pozdě,“ ušklíbl se na něj seržant Holcomb.

„Bedforde, co se tu děje?“ otázal se Mason.

„Ti pánové se domnívají, že jsem byl v motelu s jakousi blondýnou. Také říkali něco o vydírání a vraždě, takže…“

„A slušně jsme vás požádali o otisky prstů, ale vy s námi odmítáte hovořit,“ řekl seržant Holcomb. „Masone, neporadíte svému klientovi, aby si dal vzít otisky?“

„Nutit ho nemůžete,“ vysvětloval Mason. „Jestli chcete mít jeho otisky, museli byste ho nejdřív vzít do vazby.“

„Víte dobře, že to můžeme udělat.“

„A pak vás čeká žaloba pro omezování osobní svobody,“ odvětil Mason. „Nic mi nezpůsobí takovou radost než slyšet, jak jste byl odsouzen k náhradě škody.“

Seržant Holcomb se otočil k obtloustlému muži. „Je to ten chlápek?“

„Snad kdybych ho viděl s kloboukem…“

Seržant Holcomb odkráčel k věšáku, sebral klobouk a narazil jej Bedfordovi na hlavu. „Podívejte se na něj.“

Muž si chvíli Bedforda zkoumavě prohlížel. „Teď ho poznávám,“ řekl.

Seržant Holcomb se obrátil na detektiva: „Dejte se do toho.“

Detektiv vyndal z kapsy kožené pouzdro s několika zkumavkami naplněnými prášky různých barev a štětečkem z velbloudí srsti. Potom opatrně vzal ze stolu popelník a jeho povrch poprášil.

„To nesmíte,“ řekl Mason.

„Zkuste mu v tom zabránit,“ odvětil Holcomb. „Jenom to zkuste. Neznám nikoho, komu bych raději jednu vrazil než vám. Zjišťujeme stopy a zajišťujeme je. Zkuste nám to nějak překazit.“

Holcomb se otočil k Bedfordovi: „Vybral jste dvacet tisíc dolarů v cestovních šecích. K čemu jste je potřeboval?“

„Neodpovídejte,“ poradil mu Mason, „dokud se k vám nebudou chovat s patřičnou úctou a vážností, kterou si muž ve vašem postavení zasluhuje. Neodpovídejte ani, když se vás zeptají, kolik je hodin.“

„Všechny šeky byly během necelých dvanácti hodin předloženy k výplatě,“ pokračoval seržant Holcomb. „Můžete mi to vysvětlit?“

Bedford neodpověděl.

„Třeba jste zaplatil výkupné partě vyděračů. Provedli to mazaně. Nechtěli od vás bankovky, protože ty mohly být nějak poznačené nebo jejich čísla zaznamenaná, a proto si vymysleli tenhle způsob; že za šeky si vyberou peníze sami.“

„Čímž na sebe upozorní, viďte?“ poznamenal Mason sarkasticky.

„Nemluvte hlouposti,“ řekl Holcomb. „Cestovní šeky vyinkasovali tak šikovně, že bychom nikdy nepřišli na to, že mají spojitost s Binneym Denhamem. Vůbec bychom se o tom ani nedověděli, kdyby nebyl Denham zavražděn.“

Kriminalistický technik si prohlížel lupou několik vyvolaných otisků. Pojednou vzhlédl a pohlédl na seržanta.

„Co jsi našel?“ zeptal se Holcomb.

„Dokonalý otisk malíčku. Shoduje se s otiskem malíčku, který…“

„Nic víc mu neříkej,“ přerušil ho seržant Holcomb. „Mně to stačí. Bedforde, vemte si své věci. Musím vás zadržet.“

„Z čeho je obviněn?“ zeptal se Mason.

„Je podezřelý z vraždy,“ odvětil Holcomb.

„Vyšetřovat můžete, jak dlouho chcete, anebo musíte vyslýchaného obvinit z vraždy a zatknout, ale nemůžete na něj uvalit vazbu pro pouhé podezření.“

Holcomb se zazubil. „Jen si poslužte, pane obhájce ve věcech trestních. Obstarejte si habeas corpus, ale dokud s ním nepřijdete, Bedford zůstane v našem opatrování. Vezmeme mu otisky prstů. A jestli myslíte, že na nás můžete podat žalobu pro omezování osobní svobody, aniž přihlížíte k důkazům, které zatím máme, pak jste opravdu větší ňouma, než za jakého jsem vás dosud považoval.

Bedforde, tak jdeme. Zaplatíte za taxík, anebo mám objednat antona?“

„Zaplaťte za taxík,“ odvětil Mason, „a nečiňte žádnou výpověď, leda v přítomnosti svého právního zástupce.“

„Nic proti tomu,“ pravil seržant Holcomb. „Postačí mi asi hodinka k tomu, abych si všechny potřebné důkazy opatřil. Jestli do té doby přijdete s habeas corpus, pak jste opravdu zázrak!“

Stewart G. Bedford se vztyčil v plné výši a řekl: „Pánové, hodlám učinit výpověď.“

„Zadržte!“ zvolal Mason. „Nečiňte zatím žádné prohlášení.“

Bedford si ho změřil chladným, rozhodným pohledem. „Masone,“ řekl, „jste můj právní poradce. Ale nebudete mi radit v otázkách morální odpovědnosti.“

„Říkal jsem vám, abyste mlčel!“ řekl Mason zlostně.

Seržant Holcomb dychtivě pohlédl na Bedforda.

„Jste ve své kanceláři. Přejete-li si, aby Mason odešel, my ho odsud vyvedeme.“

„To nechci,“ řekl Bedford. „Pánové, chci vám pouze oznámit, že jsem včera v motelu Staylonger opravdu byl.“

„Tohle se mi zamlouvá už víc,“ odvětil seržant a posadil se do křesla. „Pokračujte.“

„Bedforde,“ pravil Mason, „vy si snad myslíte, že jednáte správně…“

„Mládenci, vyhoďte ho z kanceláře, jestli bude vyrušovat,“ řekl seržant Holcomb. „Pokračujte, Bedforde. Ulehčíte svému svědomí, když se nám svěříte.“

„Vydíral mě chlap, který si říkal Binney Denham,“ řekl Bedf…