Případ vypůjčené brunetky

KAPITOLA XIII

Sotva se Mason po svém, návratu do kanceláře usadil ke stolu, ozval se telefon.

Drakeův hlas pozbyl své obvyklé lenivosti. „Ověřili jsme tři z těch čísel, Perry.“

„Na co jste přišli?“

„Jedno z nich patří hotelovému penzionu – poskytuje přechodné i trvalé pobyty. Tam bydlí Helena Reedleyová pod cizím jménem.“

„Kde jsi teď, Paule?“

„Volám z obchoďáku na Desáté a Washingtonově.“

„Jak daleko je to od hotelu, kde bydlí Helena Reedleyová?“

„Osm až deset bloků.“

„Počkej tam,“ pravil Mason, „hned tam budu.“ Zavěsil telefon a popadl klobouk.

„Chtěl jste, abych zavolala Harryho Gullinga?“ zeptala se Della Streetová.

„Teď ne,“ zvolal Mason přes rameno. „Zatelefonuji mu, až se vrátím.“

Když naložil Paula Drakea, odjel s ním Mason k hotelu Yucca Arms.

„Jakým jménem se zaregistrovala?“ ptal se Mason.

„Jako Genevieve Jordanová.“

„Jsi si jistý, že je to ona?“

„Celkem jo – odpovídá popisu. Máme její číslo, nemá cenu se zdržovat v recepci. Tvařme se důležitě a vyjděme nahoru. Dokážeme projít.“

Vyjeli k apartmánu 50-B a Mason zaklepal.

„Kdo je?“ Ozval se ženský hlas.

„Mason.“

„Já… myslím, že jste si spletl dveře.“

„Ale nespletl.“

„Kdo jste?“

„Perry Mason.“

„Já… Co? Já vás neznám.“

„Můžeme se bavit přes dveře, nebo mohu jít dál. Čemu dáte přednost?“

„Dělejte si, co chcete,“ odsekla. „Já vás neznám a zavolám policii, když neodejdete.“

Mason zesílil hlas a zvolal: „Když váš manžel na vás poslal detektivy a vy jste se rozhodla, že –“

Ozval se zvuk rychle odsouvané zástrčky. Dveře se rozlétly a na Masona se upřely rozhorlené oči. Řekla hořce: „Myslím, že jste nejdotěrnější člověk, kterého jsem kdy –“ Ustala, jakmile zachytila pohled Paula Drakea.

„Jen pojď dál, Paule,“ pravil Mason.

„Ano, prosím, pojďte,“ odvětila sarkasticky. „Každý přítel pana Masona je vždycky vítán, v kteroukoli denní i noční dobu! Jen pojďte, opravdu! Chcete zůstat na oběd?“

Mason a Drake vstoupili do apartmánu. Když za sebou zavíral dveře, poznamenal Mason: „Až si s námi přestanete hrát na schovávanou, paní Reedleyová, budeme na tom asi všichni lépe.“

„Vážně si to myslíte?“

Mason vlídně pokračoval: „Není žádný důvod, proč bychom nemohli být přáteli. Máte živý temperament, a zdá se, že mu často popouštíte uzdu. Ale všiml jsem si, že když zjistíte, že jste s ním nahraná, rychle přeřadíte na jinou kolej a začnete rozdávat úsměvy. Byla byste dobrou advokátkou.“

„Ach, opravdu? Ani si nedovedete představit, jak mi lichotíte. A teď k věci. Co chcete?“

„Vzájemné klamání je už za námi,“ vysvětlil Mason. „Teď jde o věcné jednání.“

„Už jste ze mne dostal všechno, co jste chtěl.“

„Dovolte, abych vám představil Paula Drakea, šéfa Drakeovy detektivní agentury. Pracuje pro mne.“

„Oukej, dobrý den, pane Drake. Jsem ráda, že vás poznávám. Slyšela jsem o vás tolik. Počínejte si jako doma. Chcete snad můj deník? A seznam všech mých přátel? A co třeba i nějaké fotografie?“

Mason nedbal jejího dokonale sarkastického tónu a pravil: „Samozřejmě, mohli bychom to zařídit jinak, kdybychom museli.“

„To je vydírání?“

„Můžete to tak chápat.“

„Nesnáším vydírání.“

„Mě nenávidíte tak jako tak,“ poznamenal Mason pobaveně, „takže se můžete pokusit alespoň o dobrý obchod. Co kdybyste teď trochu spustila?“

Zkoumala ho chvilku zamyšleným pohledem a pak se najednou usmála. „Vážím si soupeřů,“ pravila.

Mason neřekl nic.

„Já vím,“ pokračovala, „vy si myslíte, že je to zastírací manévr. Něco z těch triků, o nichž jste hovořil. Zkusit nový přístup, když vám bylo zabráněno v něčem, oč jste se pokoušel. Ale v tom to není. Já jsem se právě rozhodla, že s vámi budu hrát.“

„Začněte a nahazujte,“ řekl Mason.

„Takže, vy jste se setkal s mým manželem?“

„Ano.“

„Dovedete dobře posoudit lidské povahy?“

„Pokouším se o to.“

„Tak tedy dobře, poznal jste ho – neklidný, egocentrický, přemrštěně majetnicky žárlivý, arogantní, pyšný dynamický, energický a úspěšný.“

„Dost obsáhlá řada charakteristik,“ podotkl Mason.

„Je to složitý člověk, pane Masone. Je úspěšný v zaměstnání, protože jen málo mužů vydrží počáteční náraz a neustálý tlak, který po něm následuje. Orville nemá v sobě klid, a proto ani lidé, s nimiž přichází do styku, žádný klid nemají.“

„Umím si dobře představit, že může být obtížné být jeho manželkou.“

„Ani ne tak obtížné být jeho manželkou,“ odvětila zvolna, „jako s tím skončit.“

„Pokračujte.“

„Ten muž mě fascinoval – jeho energie, jeho neustálá chuť panovat. Nikoho takového jsem předtím nepoznala. To samo o sobě bylo pro mne špatné, protože jsem měla za to, že jsem se už setkala se všemi možnými typy a že mohu skoro každého muže zařadit během prvních patnácti minut.“

„Orville vám do katalogu nezapadl?“ tázal se Mason.

„Během prvních patnácti minut ne.“

„A teď jste si ho už zařadila?“

„Ovšem.“

„A pak jste jím už byla unavena?“

„To si ani nemyslím. Pochybuji, že jsem ho vůbec kdy měla ráda. Byla jsem prostě uchvácena jeho prudkou energií. Jako každá jiná osoba, tak i já jsem byla stržena prvním zásahem jeho osobnosti. On mě chtěl od prvního okamžiku, kdy mě spatřil, a když on něco chce, jde přes mrtvoly, nezná překážky.“

„Skončilo to tedy tím,“ poznamenal Mason, „že jste se za něj provdala. Celá tahle analýza přišla až potom.“

„Ne, to není ono – to je výklad k tomu, co následovalo.“

„Co následovalo?“

„Před nějakými šesti měsíci jsem byla skutečně a opravdově zamilovaná – ponejprv ve svém životě, myslím.“

„A co jste udělala?“

„Největší chybu, které se kdy žena dopustila.“

„Ale obvyklou,“ pravil Mason.

Netrpělivě zavrtěla hlavou. „Vy mi vůbec nerozumíte. O tom já nemluvím. Šla jsem za Orvillem a vyložila mu karty na stůl. Pověděla jsem mu, že jsem potkala někoho, koho jsem si oblíbila, a proto se s ním chci rozvést a chci to udělat přátelskou formou.“

„To byla chyba?“

„Určitě. Měla jsem k němu přijít a říci mu, že když jsem si ho brala, nebyla jsem si jistá, že s ním chci zůstat navždy. Teď že jsem poznala, že ho mám opravdu ráda a hodlám s ním zůstat až do konce života. Věděla jsem samozř…