Případ vypůjčené brunetky

KAPITOLA VII

Když byli zpět v Drakeově voze, poznamenal detektiv: „Sakra, Perry, ty ses ale činil.“

„Moc daleko jsme se nedostali,“ namítl trochu zklamaně Mason.

„Že jsme nepokročili dost daleko?“ ozval se Drake. „Zjistil jsi všechno, co se dalo. On potvrdil tvou domněnku, proč byla najata herečka s kaštanovými vlasy a všechno kolem toho.“

„Je toho však mnohem víc, co bych se chtěl dozvědět. Všiml sis jeho bytu, Paule?“

„Co je s ním?“

„Zřejmě si ho sám vybavil nábytkem.“

„Určitě. Takový nábytek nenajdeš v zařízených bytech, ani v těch přepychových.“

„Celkový dojem byl velice – velice harmonický, nemyslíš, Paule?“

„Je to zatraceně přepychový kout, Perry.“

„Ne,“ odporoval Mason. „Správný výraz pro něj není ‚přepychový‘ – ale ‚parádní‘. Pěkné benátské rolety, krásné drapérie a polštářování, cenné a dobře umístěné obrazy, hezké orientální koberce a množství vynikajících kusů nábytku – a to všechno v přesně trefeném barevném souladu.“

„Co z toho usuzuješ?“ tázal se Drake. „Má ten byt společného s věcí, o níž se my bavíme? Je to honosný byt, asi ho přijde na pět šest stovek měsíčně bez nábytku. Tak co?“

„Viděls, co je Reedley zač – chlap plný energie a neklidu. Ten ho žene od jedné věci k druhé, stále vpřed. Je v něm nějaký vnitřní konflikt, touha po moci a nedostatek citu. Je jako sopka, která vře tekutou lávou – nemůžeš říct, kdy vybuchne.“

„To jo, v tom s tebou souhlasím.“

„Co mi teď dochází,“ poznamenal Mason, „je tohle: člověk s takovým temperamentem by nikdy nezařídil byt nábytkem tak vkusně, jak je tenhle.“

„To je fakt!“

„Teď už mi dáš za pravdu, ne? Je v tom ženská ruka. A další věc – všiml sis jeho telefonického hovoru?“

„Co je s ním?“

„Byl dost záhadný.“

„Byl to hovor s Interstate,“ pravil Drake. „Sdělovali mu nějaké informace a on zůstal strohý, protože s nimi nechtěl diskutovat, když jsme tam byli my.“

„Z čeho soudíš, že to byl Interstate?“

„Použil výraz ‚informace‘, nemyslíš?“

„Přesně tak,“ souhlasil Mason. „Teď se vraťme k tomu, co předcházelo. Než telefon zazvonil, co dělal?“

„Seděl a mluvil s námi.“

„Ne, neseděl. Vstal a přešel k oknu. Trochu přecházel sem a tam, neklidně chodil kolem a pak se k oknu vrátil. A vzpomeneš si, co udělal potom?“

„Vrátil se zpět a – ne, než se vrátil, natočil benátskou roletu tak, aby viděl ven.“

„Nebo aby někdo jiný mohl koukat dovnitř.“

„No… ovšem,“ připustil Drake.

„Aby kdosi jiný mohl nahlédnout do jeho bytu, spatřit nás a pak zatelefonovat a říct: ‚Máš tam pár chlapíků. Co chtějí?‘ A on mohl odpovědět: ‚Informace.‘“

Drake tiše hvízdl.

„Samozřejmě,“ pokračoval Mason, „teď si možná vymýšlím. Ale je to logická dedukce. Je tady Reedley, zřejmě člověk se značnými prostředky a s neklidným činorodým temperamentem, který ho nutí přecházet od jednoho ke druhému a který ho přirozeně žene od jedné ženy k druhé. S přibývajícím věkem budou sice u něj změny méně časté, ale takový člověk nikdy zlatou svatbu neoslaví.“

„A ty myslíš, že v tom činžáku je někdo, kdo –“

„Určitě. Ten chlapík není žádný hlupák, Paule. Jeho žena ho nechala sledovat soukromými detektivy. Slídila po něm celé měsíce. On to ví. Měla stále v merku jeho návštěvníky – ty, o nichž věděla. Ale co když se stýká se ženou v sousedním bytě? Anebo když si usadí ženu, s níž to táhne, do sousedního bytu?“

„Ksakru, Perry, to zní opravdu logicky. Vypadá to sice jako příliš mnoho závěrů z jedné či dvou stop, ale když si to promyslíš, je to jediné řešení, které odpovídá skutečnosti.“

„Já to ještě nepovažuji za konečné řešení,“ opáčil Mason. „Beru to jako problém, na němž můžeme pracovat. Zkus zjistit, kdo má sousední byt a jak dlouho tam bydlí. Sežeň plán celého poschodí. Nemusí jít o sousední byt: Může to být i některý přes dvůr. Ale tou osobou musí být někdo, kdo se může dívat přes okno, když Reedley odsune napravo benátskou roletu.“

„Hned se do toho pustím, Perry. Ještě něco?“

„Ať tví lidé sledují Reedleye. Nemyslím si, že z toho moc získáme, ale chtěl bych o něm vědět trochu víc.“

„Kdo je vlastně v tomhle případě tvým klientem, Perry?“

Mason se zazubil. „Ať se propadnu, jestli to vím. Asi Eva Martellová. Rád bych získal trochu víc informací, abych ji v případě nutnosti mohl hájit. Ale skutečnost je zřejmě taková, že jsem zčásti svým vlastním klientem.

Jsem v jistém smyslu zvědavý, co se děje. Je to celé takové zamotané a mě záhady přitahují. Chtěl bych se dozvědět trochu víc o Reedleyovi – dokonce i o osobě, která uplatnila svůj vybraný vkus při zařizování jeho bytu.“

„Prima, začnu na tom pracovat. Vracíme se do tvé kanceláře?“

„Jasně. Della čeká.“

Drake zajel na parkoviště u jejich kanceláří a Mason vystoupil.

„Půjdeš ke mně?“ zeptal se Mason.

„Ne, pokud mě nebudeš potřebovat, Perry. Mám ještě pár věcí, které musím prohlédnout.“

„Dobře. Jen do toho.“

„Vzkážeš mi, když budeš něco chtít?“

„Určitě.“

„Ještě nějaké instrukce?“

„Pracuj, jak jsme se domluvili. Zjisti o té vraždě co možná nejvíc. Pošli nějaké lidi, aby prozkoumali uspořádání toho činžovního domu a sleduj Reedleye.“

„A co s agenty z Interstate Investigators?“

„Na ty zapomeň. Můžeš z nich své lidi odvolat a poslat je na Reedleye.“

„Dobře, Perry. Jak tě mám informovat?“

„Jako obvykle. Bude-li něco opravdu důležitého, vyhledej mě bez ohledu na to, kde jsem.“

„Dobře.“

Mason prošel chodbou a odemkl dveře své soukromé kanceláře. Della Streetová vzhlédla a pak si položila prst na rty na znamení ticha.

Mason povytáhl obočí. Ukázala palcem na přijímací kancelář.

Mason tiše přešel, posadil se blízko ní a pološeptem se zeptal: „O co jde?“

„Je tam Eva Martellová a Adéla Wintersová.“

„Děje se něco nového?“

„Nevím. Přišly asi před pěti minutami a zatím jsem jim řekla jenom tolik, že nevím, jestli se ještě večer vrátíte, nebo ne. Napadlo mě, že je tady usadím a napřed zjistím, jestli je budete chtít vidět.“

„Tak se na ně mrkneme,“ pravil Mason.

„Teď?“

„Hm. Zaveďte je sem. Řekněte jim, že jsem už zpátky.“

Della Streetová vyšla a za okamžik se vrátila s Evou Martellovou a Adélou Wint…