Případ vraha, který nezabil

XIII

Paní Agnes Lockheartovou překvapilo, že ji okresní státní zástupce osobně poctil svou – zřejmě úřední – návštěvou. Rychle se však přizpůsobila situaci a uvedla návštěvníky do přijímacího pokoje, kde pak seděla na samém okraji křesla jako na trní a dívala se z jednoho na druhého – vysoká bruneta s vystouplými lícními kostmi a pronikavýma černýma, obrýlenýma očima.

Selby řekl: „Půjdu rovnou k věci, paní Lockheartová. Máme málo času. Máte tady dítě jménem Ruby Trentová?“

„Ano.“

„Jak je tu dlouho?“

„Něco přes rok.“

„Co dělá její matka?“

Chvíli váhala a pak řekla: „To přesně nevím. Neřekla bych, že pracuje někde v kanceláři. Spíš někde v obchodě. Dost cestuje a… posílá školné pravidelně a přesně každého prvního a patnáctého.“

„Kde byla, když jste s ní mluvila naposled?“

„V Madison City.“

„Své dítě volá každý večer?“

„Ano, pane, téměř bez výjimky.“

„Ve smluvenou dobu?“

„Ano, v osm. V tu dobu volává pravidelně, někdy o pár minut dříve, někdy později, ale to záleží na tom, jak brzy dostane dálkové spojení. Já denně tou dobou čekám u telefonu i s dítětem. Víte, paní Trentová je… totiž, ona měla nepříjemnou zkušenost s minulou školou. Její dceruška tam onemocněla a oni paní Trentové nic neřekli. Tamní vedoucí to diagnostikovala jako menší nachlazení a pak se ukázalo, že šlo o dosti závažnou chorobu a nebýt toho, že tam paní Trentová náhodou zavolala, nikdy by se byla o tom nedověděla. Okamžitě jela do školy a převezla dítě do nemocnice. Byl to zánět slepého střeva a lékaři řekli, že stačilo o hodinu přijet později a střevo by bylo prasklo.“

„Takže ona změnila školu, přivedla dítě k vám a každý večer volá?“

„Ano.“

Selby se podíval na hodinky: „Tři čtvrti na osm. O něco vás teď požádám, paní Lockheartová, a aby bylo jasno, je to úřední žádost. Počkáme si tady na ten telefon. A od vás bych potřeboval, abyste, až budete s paní Trentovou mluvit, zjistila, kde právě teď je. Řekněte jí, že jí chcete poslat důležitý dopis… nebo že se s ní chcete o něčem poradit, a navrhněte jí, že byste za ní, když není odtud příliš daleko, přijela a vzala Ruby s sebou…“

Tvář paní Trentové nejevila ani stopu nadšení: „Mohl byste mi laskavě povědět, oč tu běží?“

Selby řekl: „To bohužel, nepřichází v úvahu. Řeknu vám jen, že vzhledem k jistým okolnostem je naprosto nezbytné, abych s paní Trentovou mluvil.“

Po chvíli řekla paní Lockheartová váhavě: „To bych snad mohla udělat.“

„A abychom děvčátko zbytečně nepolekali, bylo by dobře, kdybyste je sem dala přivést, abychom se seznámili.“

Paní Lockheartová stiskla knoflík zvonku, a když vzápětí vešlo mladé, kypré a usměvavé děvče, řekla mu: „Přiveďte Ruby Trentovou, ale hned, prosím. Až zavolá její matka, vezmeme si telefon tady.“

Děvče se na Selbyho a Sylvii zvědavě podívalo a pak beze slova odešlo. Za okamžik se vrátilo se zlatovlasým děvčátkem. Selby jediným pohledem na její jiskrné oči, mírně zdvižený nosík a rty jako růžové poupátko poznal dítě z fotografie na Madgině prádelníku.

„Dobrý večer, mladá dámo,“ pozdravil a napřáhl ruce.

Ale holčička se zarazila. Sylvie jí řekla: „Bydlím v Madison City, kde je taky tvá maminka. Víš, kde to je?“

Holčička ukázala prstem do vzduchu a řekla: „Někde tam. Vy maminku znáte?“

„Ovšemže znám,“ řekla Sylvie.

„Pojď ke mně,“ zval ji Selby.

Pozorovala ho chvilku svýma modrýma očima a pak šla k němu. „Tak je to správné,“ řekl jí Selby a posadil si ji na kolena. „O čem si s maminkou povídáš, když tak spolu telefonujete?“

Oči dítěte horečně zajiskřily. „O zaječí mamince a ošklivém kojotovi. Maminka mi každý večer vypráví kousek.“

Paní Lockheartová řekla: „Je to neobyčejně nadané dítě. Doufám, že bude v budoucnu mít možnost vyvíjet například své výtvarné vlohy. A nikdy ani trochu nezlobí.“

„Co ti maminka vyprávěla o zaječici naposled?“ zeptala se Sylvie.

„To bylo včera. Zaječice šla do lesa, aby sehnala takové ty dobré zelené věci k jídlu. Pak je nesla v košíku domů, když najednou vyskočil z křoví ošklivý kojot a začal ji honit. Zaječice běžela a běžela, co jí stačil dech. Cítila už, jak jí kojotův dech fouká do kožíšku. Byl to horký dech a páchnul.“ Oči malé Ruby jen hořely. „Bylo to ještě moc daleko od domova a stačily už jen dva skoky a kojot by tu hodnou zaječí maminku popadnul. Ale vtom zaječí maminka uviděla v mechu jamku a do té jamky skočila a kojot tam za ní nemohl.“

„Co se stalo pak?“

„Pak ten kojot začal hrabat a hrabat a hrabat, aby se dostal do jamky. A zaječí maminka se protlačila co nejdál, ale moc daleko to nešlo, a kojot pořád hrabal, až jí lítala hlína do očí.“

„A pak?“ ptala se Sylvie.

„Až sem jsme se včera dostaly,“ řekla holčička. „Dneska mi to maminka poví dál.“

„Jak dlouho ti už maminka vypráví o té zaječici?“

„Už moc, moc dlouho.“

Paní Lockheartová se zasmála a řekla: „Vždycky když maminka skončí, musí Ruby o těch zaječích dobrodružstvích vyprávět mně. Je to velice dobrý výchovný prostředek. Zbavila se vší rozpačitosti a její přednes je plný fantazie a dramatičnosti.“

„To je pravda,“ řekla Sylvie. „Jsem jako na jehlách, jak to dopadne.“

Ruby na…