Státní zástupce si dovede posvítit

Kapitola 8

Za deset minut poté, co Sylvie Martinova odešla z kanceláře, volala

okresního státního zástupce Inez Stapletonová. „Jak to vypadá s tím

tenisem, Dougu?“ zeptala se.

„V tomhle počasí?“ podivil se Selby.

„V golfovém klubu je krytý kurt. Zařídila jsem to.“

Selby okamžik zaváhal a pak řekl: „Je mi líto, Inez, ale povinnost volá.“

„Povinnost?“ zeptala se Inez a podařilo se jí dostat do hlasu právě tu pravou dávku skepse.

„Nevím, jestli jste o tom slyšela, ale v autokempu U závěrníku našli mrtvého muže. Jeho smrt obklopují jisté záhadné okolnosti.“ Něco v jejím hlase uvedlo Selbyho do střehu. „Pokud si vzpomínám,“ namítla, „měli jsme na beton domluvenu schůzku. Myslím, že jste se zmínil, že nic menšího než vražda vám nezabrání schůzku dodržet.“

„No,“ vysvětloval jí Selby, „musím vyšetřovat, abych zjistil, zda nebyla spáchána vražda.“

„Myslela jsem, že ten muž zemřel přirozenou smrtí.“

„On ano,“ připustil Selby, „ale koneckonců, možná že zabil muže, po kterém šel.“

„Nevím o tom nijak mnoho,“ řekla, „George povídal, že jste odvedl dva jeho kamarády do koronerovy kanceláře.“

„Kdy jste mluvila s Georgem?“ zajímal se Selby.

„Dnes ráno.“

Selbymu se zúžily oči: „Nevadilo by vám, kdybyste mi řekla, kdy dnes ráno?“

„Proč, Dougu?“

„Chci to vědět. Bylo to hned, jak George přišel domů?“

„Ano,“ přisvědčila. „George mě svým příchodem probudil. Řekla jsem mu, že si myslím, že je celkem vzato příliš pozdě na to, aby se teprve vracel domů. Bylo to asi tak kolem půl šesté.“

Selby pravil: „Podívejte se, Inez, chci se vás zeptat na jednu věc.“

„Na co?“ otázala se a Selby mohl podle tónu jejího hlasu uhádnout, že je celá ve střehu.

„Chci vědět,“ řekl jí Selby, „jestli jste šla dnes ráno krátce před šestou do města.“

„Proboha, Dougu! Proč bych měla jít do města?“

„A jestli jste šla do lékárny s celonočním provozem a telefonovala

z jejich telefonní budky?“ pokračoval Selby.

„Dougu, vy jste se musel zbláznit! Proč pro všechno na světě bych já…?“

„To není odpověď na mou otázku,“ přerušil ji.

„Nehodlám žádnou takovou otázku poctít odpovědí.“

„To zní vyhýbavě,“ řekl Selby.

Její hlas se rozhorlil: „Dougu Selby, nemyslete si, že se mnou můžete takhle státně zástupcovsky jednat! Měl jste se mnou na dnešní odpoledne smluvený tenis. Zavolala jsem, abych se vás zeptala, jestli to stále ještě platí, a vy se mnou zahájíte křížový výslech svým nejlepším právnickým způsobem. Chci jenom vědět, jestli půjdeme hrát tenis.“

Selby stál neústupně na svém: „Toto není žádná bezdůvodná otázka, Inez. Je to důležité. Chci vědět, jestli jste šla do celonoční lékárny.“

„Jděte k čertu!“ odpověděla mu. Hlas se jí rozhorlením zvýšil. „Asi budu muset nastoupit místo v nějakých novinách,“ dodala sarkasticky, když vás budu chtít vůbec vidět!“ A zároveň Selby uslyšel, jak třísklo sluchátko.

Zavěsil, znovu si naplnil dýmku a začal přecházet po kanceláři. Krátce před šestou jej volala nějaká mladá žena, která se snažila změnit hlas. Ta mladá žena mu řekla, že se vražda skutečně stala. Zřejmě tedy Emil Watkins nalezl svou oběť, dřív než přišel do chaty. Nebo snad mužův program pomsty vyžadoval zavraždění víc než jedné osoby?

Tato mladá žena věděla, že by Selby poznal její hlas, kdyby ho slyšel. Proto ho změnila. Takže to musí byt někdo, koho Selby zná. A navíc věděla, že tehdy byl v koronerově kanceláři, protože ho tam volala. Jistě se zdá absurdní pomyšlení, že by Stapleton svěřil něco své sestře a že by ona opustila dům a spěchala do automatu, aby mu zavolala. A přece tu byla jakási možnost. Něco v tónu jejího hlasu. Něco v…

Zaslechl na chodbě charakteristický krok Rexe Brandona a klepání jeho kloubů na dveře. Selby otevřel. Šerif vešel, dopadl na židli a zeptal se: „Snažíte se rozřešit problém, Dougu?“

Selby přikývl.

„Trochu jsem si zapátral,“ řekl Brandon. „Vemte si například čísla na revolveru. Revolver byl ukraden před dvěma měsíci nějakému muži v San Diegu. Ohlásil krádež policii. Policie vyšetřovala. Spolu s revolverem byl v domě ukraden slušný počet jiných věcí, takže to vypadalo na normální vloupání. Samozřejmě, tenhle Watkins nemusel být zloděj. Zloděj mohl revolver někde zastavit a Watkins jej mohl koupit kdykoliv v posledních dvou měsících.“

„Ještě něco?“ zeptal se Selby.

„Přešetřoval jsem si ty dvě dívky. Dělal jsem to takovým způsobem, že z toho nebudou mít žádnou špatnou reklamu. Zřejmě je s nimi všecko v pořádku, jedna z nich je sekretářka ve Stavební a úvěrové, druhá je sekretářkou lékaře.“

„Řekl bych, že Monette Lambertová je sekretářkou lékaře,“ mínil

Selby. „Jak jste na to přišel?“

„Z toho, jak si dovede udržet chladnou hlavu. Nenadálé naléhavé případy ji zřejmě ani v nejmenším nevyvádějí z míry.“

„No, hádáte správně,“ potvrdil Brandon. „Děvčata mají velmi dobrou pověst. S mládenci je také všechno v pořádku, jen jsou občas trochu divocí. No a teď přijde něco, co jsem udělal z vlastního uvážení,“ pokračoval Brandon poněkud ostýchavě. „Nevím, jestli jsem udělal dobře nebo ne.“

„Co to je?“ zeptal se Selby.

„Uvažoval jsem o té ženě, která vám telefonovala z celonoční lékárny,“ řekl Brandon.

Selby pozoroval výraz na šerifově tváři a okamžitě zostražitěl. „A co dál?“ zeptal se.

„No, podívejte se na to z téhle stránky,“ řekl Brandon. „Říkal jste, že dívka, která vám volala, evidentně měnila hlas, pravděpodobně tak, že si dala něco do úst. To znamená, že se obávala, že její hlas poznáte. To znamená, že jste ji někde předtím slyšel. No a pak, věděla, že jste v koronerově kanceláři. Nebylo mnoho lidi, co to věděli.“

Selby cítil, jak se ho zmocňuje podivná zlá předtucha. „Pokračujte, Rexi,“ vyzval šerifa. „Co jste udělal?“

„No,“ pokračoval Brandon, „mohla to být buď jedna ze dvou sekretářek, které bydlely v chatě, nebo to mohla být hostitelka z restaurace u dálnice. Tyto tři ženy věděly, že jdete do koronerovy kanceláře. Nemohu si představit, že by to věděl ještě někdo jiný.“

Selby pocítil nevysvětlitelný příliv úlevy. „Pokračujte, Rexi. Co jste udělal?“

„No,“ řekl Brandon, …