Státní zástupce si dovede posvítit

Kapitola 16

Chci zastavit a zatelefonovat do redakce, Dougu,“ požádala Sylvie. „Nevadí vám to?“

„Ani trochu,“ odpověděl jí. „Zajedu do nějakého hotelu.“ Jel pomalu a mlčky, s čelem zamračeně zvrásněným. Našel parkoviště poblíž jednoho hotelu, zajel k chodníku a řekl: „Dejte se do toho, Sylvie. Mám něco, co si potřebuji promyslet.“ O deset minut později, když se vynořila z hotelu, našla ho právě tak, jak ho opustila, schouleného za volantem, s rukama hluboce zasunutýma do kapes pláště.

„Tu jsem,“ řekla. „Ne, neobtěžujte se, Dougu, mohu to udělat sama.“ Dříve než se za volantem pohnul, otevřela si dvířka, vskočila dovnitř a zavřela za sebou. „Proč ty úvahy? Máte stejné pocity jako já, Dougu, nebo…?“

„Pohrávám si s jedním nápadem,“ vysvětloval Selby, „který vypadá logicky, a přece je to jen mlhavý nápad. Neodvažuji se v něm pokračovat, dokud nebudu mít nějaké důkazy, a nevím, jak si nějaké důkazy opatřit.“

Sylvie s oceněním přejela pohledem jeho profil a pak navrhla: „No dobrá, a co kdybyste mě zasvětil do svého nápadu a já vám řekla, jak to zní nepředpojatému posluchači?“

Selby vytáhl ruce v rukavicích z kapes a poklepal konečky prstů na leštěné dřevo volantu. „Doposud jsme, Sylvie, vycházeli z předpokladu, že ten autostopař se snažil najít své vnouče nebo že hledal nějakou osobu, kterou zamýšlel zabít – motiv udávaly dopisy, co nosil u sebe.“

Když ustal, přikývla a vybídla ho: „Pokračujte, Dougu.“

„Zdá se mi,“ pokračoval Selby, „že i pro muže tak přísných názorů, se rty jako břitva a se vší neústupnou rozhodností na světě je poněkud neobvyklé hledat dceřina svůdce po uplynutí tolika let. Na druhé straně Watkins měl revolver a pravděpodobně měl v úmyslu ho na někoho použít. Co tedy když je náš motiv chybný?“

„Co tím myslíte, Dougu?“

„Prostě toto: Co když Watkins po smrti své dcery vyrazil, ne aby pomstil její čest v obecně platném smyslu slova, ale proto, aby potrestal osobu, která byla odpovědná za její smrt?“

„Domníváte se, že hledal toho nezodpovědného řidiče, který ujel?“

Selby přikývl.

„Jak jste přišel na ten nápad?“ zeptala se.

„Vzpomeňte si,“ vysvětloval Selby, „že ta žena nemohla dát příliš přesný popis vozu, ale poznala první číslici a písmeno licenčního čísla. Také měla všeobecnou představu o tom, jak vůz vypadal. Uvědomte si, že Úřad pro motorová vozidla přiděluje určitým krajům určitá licenční čísla. Každý kraj má písmeno a číslo. Například Imperiál Valley má IV, a když postupujeme na sever…“

„Ano, ano, Dougu, to všechno znám. Co dál? K čemu míříte?“

Selby pokračoval: „Vzpomínáte si, že ze svědeckých výpovědí v tomto případě vyplývá, že George Stapleton jezdil v silném sportovním bouráku s kompresorovým motorem, který byl bratru za dva tisíce, kdyby se kupoval z druhé ruky, a náhle ho prodal Cuttingsovi za sedm set padesát dolarů?“

„Nevěděla jsem to,“ pravila. „To jste mi neřekl.“

„Tak vám to říkám teď,“ řekl Selby. „Náhodou to vyšlo najevo, když jsme ty mládence vyslýchali.“

„A vy myslíte, že Stapleton…?“ Odmlčela se, jakmile si uvědomila plný dosah toho, co chtěla říci. „Nebesa, Dougu,“ pokračovala chvatně, „to je absolutně nemožné. Stapleton je divoký a lehkomyslný. Ukrajuje si příliš velký krajíc, ale koneckonců je to syn nejvlivnějšího občana ve městě.“

Selby zase zastrčil ruce hluboko do kapes. „To je právě to,“ prohlásil. „Mladý Stapleton byl vždycky s to sehnat dost protekce, aby se dostal z jakékoliv bryndy. Řítí se po dálnici ve svém sportovním bouráku rychlostí sedmdesáti osmdesáti mil za hodinu. Pokuty neplatí. Jeho otec má svůj způsob, jak si s pokutovými bloky poradit. George je zvyklý zajet si do města, vyzunknout dva tři koktajly a prohánět se v automobilu.“

„A myslíte, že mohl to děvče přejet?“

Neodpověděl jí okamžitě. Brada mu spočívala na hrudi, jak zasmušile zíral na osvětlené ciferníky na přístrojové desce. Pak pomalu přikývl. „To by vysvětlovalo spoustu věcí,“ řekl. „Ta žena byla sražena. Snažila se zjistit číslo auta, ale neuspěla. Zjistila však aspoň jeho část. Ta část stačila, aby její otec docela dobře určil kraj, kam automobil patří. Pravděpodobně mu mohla udat barvu vozu, a jak vypadal. Tak se vydal hledat řidiče, aby ho mohl pohnat před soud. Věděl, že auto vlastní někdo poblíž Madison City, a začal hlídkovat na dálnici. Vycházel přitom z předpokladu, že člověk, který vlastní takový sportovní bourák, musí mít spousty peněz, a když má spousty peněz a nádherné auto, pravděpodobně se bude hezky často zdržovat na silnici mezi Madison City a Los Angeles. Přehlédl fakt, že mladý Stapleton není ani zdaleka hlupák. Věděl, že kdyby si byl někdo všiml celého čísla, policie by mu byla bušila na dveře, dříve než by se ten večer dostal domů. Uvažoval tedy, že je docela možné, že někdo má neúplné číslo a popis auta. Věděl, že je možné, že jeho vůz může hledat někdo, kdo neví, komu vůz patří, ale ví obecně, kde se vyskytuje. Rozhodl se tedy, že to bude chytrý tah, zbavit se vozu, převést ho do jiného kraje a sám začít jezdit v jiném autě.“

„Dougu, tomu nevěřím,“ protestovala Sylvie. „To není pravděpodobné.“

„Já vím, že ne,“ přisvědčil, „ale začíná to dávat smysl. No a předpokládejme dál, že Watkins hlídal dálnici a doufal, že to auto objeví. Neobjevil ho proto, že Cuttings odvezl auto z tohoto kraje. Ale včera večer se Cuttings vrátil a Watkins auto poznal. Chvilku mu trvalo, než zjistil, kde Cuttings bydlí, ale když obešel všechny autokempy, konečně se mu to podařilo. Nezapomeňte, že když to auto včera večer na dálnici kolem něho projelo, měl příležitost zjistit celé číslo. Pak prohledával autokempy, dokud nezjistil, kde majitel auta bydlí. Watkins měl jednokolejnou, jednosměrně zaměřenou mysl. Byl přísný, bigotní a nepochybně se hlásil k zásadě oko za oko, zub za zub. V době, kdy zjistil místo, kde Cuttings bydlí, Cuttings vzal auto a odjel k Palmovému došku. Watkins se rozhodl, že bude čekat, až se Cuttings vrátí. Proto se dostal do chaty a čekal na Cuttingse.“

„Ale jak se dostal dovnitř, Dougu?“ zeptala se Sylvie.

„To se ještě…