Státní zástupce si dovede posvítit

Erle Stanley Gardner

95 Kč

Elektronická kniha: Erle Stanley Gardner – Státní zástupce si dovede posvítit (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: gardner61 Kategorie:

Popis

E-kniha Erle Stanley Gardner: Státní zástupce si dovede posvítit

Anotace

Příběh vyšel pod dvěma názvy: Státní zástupce si dovede posvítit (1970) a Případ vraha, který nezabil (1996)
Státním zástupcem, jenž si v tomto detektivním románě dovede posvítit, je okresní státní zástupce menšího amerického města před druhou světovou válkou, který spolu s místním šerifem bojuje proti zločinnosti, kryté mnohdy machinacemi mocného průmyslníka. Tento průmyslník mu posměšně tvrdí, že při odhalování zločinu není schopen posvítit detektivům z velkých měst. Státní zástupce však při odhalování zločinu dokazuje, že si na zločince posvítit dovede.

O autorovi

Erle Stanley Gardner

[17.7.1889-11.3.1970] Erle Stanley Gardner byl americký spisovatel detektivních románů, který publikoval také pod pseudonymy A. A. Fair, Carleton Kendrake, Kyle Corning a Charles M. Green. Narodil se roku 1889 v Maldenu (Massachusetts). Původně pracoval jako právník, což mu poskytlo cenné zkušenosti a inspiraci pro jeho literární tvorbu. Od roku 1933 se začal naplno věnovat psaní detektivek a díky své neuvěřitelné...

Erle Stanley Gardner: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

The D.A. Holds a Candle

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Státní zástupce si dovede posvítit“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola 13

Paní Agnes Lockheartová projevila překvapení nad tím, že okresní státní zástupce z Madison City ji osobně navštívil, a zřejmě v úřední záležitosti. Když se přizpůsobila situaci a uvedla návštěvníky do přijímacího pokoje, usedla znepokojeně na okraj židle a pohlížela z jednoho na druhého. Byla vysoká, tmavovlasá, s vysedlými lícními kostmi, a její výrazné černé oči pozorně mžikaly za brýlemi. Selby řekl: „Půjdu rovnou k věci, paní Lockheartová. Je málo času. Máte zde dítě jménem Ruby Trentová?“

„Ano.“

„Jak dlouho je u vás?“

„Něco málo přes rok.“

„Co dělá její matka?“

Chvíli zaváhala a pak odpověděla: „Nevím přesně. Nemyslím, že by byla sekretářka. Je někde zaměstnaná. Hodně cestuje po venkově a… a vždycky posílá šeky přesně každého prvního a patnáctého.“

„Kde byla, když jste o ní naposledy slyšela?“

„V Madison City.“

„Telefonuje svému dítěti každý večer?“

„Ano, pane, telefonuje.“

„V nějaký přesný čas?“

„Ano, v osm. Hovor vždycky přijde právě kolem té doby. Nikdy se neopozdí ani nepředběhne o víc než pár minut, a myslím, že ten rozdíl je způsoben zdržením při spojování meziměstského hovoru. Vždycky jsem s dítětem poblíž telefonu. Víte, paní Trentová je… no, víte, měla nepříjemnou zkušenost v jiné škole. Její dcerka byla nemocná a paní Trentové o tom nic neřekli. Dohlížitelka to označila jako nevýznamné onemocnění. Ukázalo se, že to bylo něco mnohem vážnějšího, a paní Trentová se to dozvěděla jen díky tomu, že náhodou zatelefonovala. Přihnala se do školy a odvezla dítě do nemocnice. Bylo to slepé střevo a lékaři říkali, že o hodinu později by bylo došlo k perforaci.“

„Tak změnila školu, přivedla dítě k vám a telefonuje každý večer?“ zeptal se Selby.

„Ano.“

Selby pohlédl na hodinky: „Je sedm pětačtyřicet. Požádám vás o jednu službu, paní Lockheartová, a mimochodem, je to úřední žádost. Počkáme zde. Až v osm hodin přijde ten hovor, chci, abyste zjistila, kde paní Trentová je. Řekněte jí, že jí musíte napsat důležitý dopis… Nebo že byste s ní ráda něco prohovořila, a navrhněte, že za ní zajedete, není-li odtud příliš daleko, a že přivezete Ruby s sebou.“

Tvář paní Lockheartové ukazovala naprostý nedostatek nadšení.

„Mohl byste mi říci, o co vám vlastně jde?“ zeptala se.

Selby odpověděl: „Je mi velmi líto, ale to je vyloučeno. Avšak za daných okolností je naprosto nutné, abych si s paní Trentovou pohovořil.“

„Snad to mohu udělat,“ pronesla paní Lockheartová váhavě. „A abychom zbytečně neděsili dítě, nebylo by lepší Ruby sem přivést, abychom se s ní teď mohli seznámit?“

Paní Lockheartová přikývla. Stiskla knoflík, a když baculatá, veselá mladá žena otevřela dveře, požádala ji: „Prosím, ihned sem přiveďte Ruby Trentovou. Vezmeme si hovor s její maminkou zde.“ Mladá žena střelila zvědavým pohledem po Selbym a Sylvii Martinové a pak tiše odešla. O několik okamžiků později se vrátila se zlatovlasou holčičkou. Stačil jediný pohled na její třpytivé oči, ohrnutý nosík a růžová ústa, aby Selby poznal děvčátko, jehož fotografii viděl v hostitelčině pokoji U palmového došku. „Nazdar, slečno!“ přivítal ji a napřáhl k ní ruce.

Držela se zpátky. Sylvie jí pravila: „Žiji v Madison City, kde bydlí tvá maminka. Víš, kde to je?“

Děvče neurčitě mávlo rukou a řeklo: „Je to támhle. Znáte mou maminku?“

„Jistěže,“ přisvědčila Sylvie.

„Pojd ke mně,“ pozval ji Selby.

Chvíli ho pozorovala široce rozevřenýma modrýma očima, pak k němu přišla. „To už je lepší,“ pochválil ji Selby a posadil si ji na koleno. „O čem si s maminkou povídáte, když telefonuje?“

Dítěti se nadšením rozsvítily oči. „O mamince-zaječici a o zlém kojotovi. Maminka mi vypravuje každý večer kousíček.“

Pani Lockheartová poznamenala: „Ruby je opravdu mimořádné dítě, nikdy s ní nemáme ani trochu potíží, a má neobyčejný umělecký cit. Doufám, že bude mít příležitost se rozvinout v umělecké práci.“

„Co ti maminka naposledy vypravovala o zaječici?“ zeptala se Sylvie.

„To bylo včera večer. Zaječice šla do lesa, aby přinesla krásné zelené dobrůtky. Nesla je domů v košíku, když tu na ni vyskočil zlý kojot a začal ji honit. Zaječice utíkala a utíkala, co jí síly stačily. Cítila, jak jí dech kojota fouká do kožíšku. Byl to hrozně horký dech a páchl, jako kojotí dech páchne.“ Děvčátko mělo velké a vzrušené oči. „Domů bylo ještě dáááááááleko a chyběly už jen dva skoky a zlý kojot by byl hodnou maminku-zaječici chytil. Tu náhle maminka-zaječice uviděla díru v náspu a skočila do ní a kojot za ní nemohl.“

„A co se stalo potom?“

„Potom kojot začal hrabat a hrabat a hrabat a chtěl díru vyhrabat. A maminka-zaječice zalezla tak daleko dozadu, jak jen mohla, ale nemohla se dostat moc daleko a hlína zrovna létala kojotovi od pracek.“

„A pak?“ zeptala se Sylvie.

„Tam jsme včera skončily,“ odpovědělo děvčátko. „Maminka mi bude vyprávět kousek dál dneska večer.“

„Jak dlouho ti maminka vypravuje o dobrodružstvích zaječice?“ zeptala se Sylvie.

„Jé, dlouho, moc dlouho.“

Paní Lockheartová se zasmála a řekla: „Nechávám si od ní vždycky vyprávět ta dobrodružství, hned jak matka dohovoří. Pro dítě je to nádherné cvičení. Zbavila se úplně plachosti a přednáší velmi dramaticky.“

„To jsem si všimla,“ přitakala Sylvie. „Jsem celá napjatá, co se stane příště.“

Ruby ji vážně pozorovala: „Tatínek zaječice byl zabit, když byla ještě docela malinká zaječička, a maminka-zaječice se musela odmali…