Některá negližé cosi tají

Kapitola 9

Když jsme dovečeřeli, Lois odstrčila prázdný pohár po zmrzlině a přes stůl na mě upřela zrak.

„Vy mě trápíte, Donalde.“

„Já že vás trápím? Čím, prosím vás?“

„Budíte ve mně dojem, že si pořád necháváte něco pro sebe.“

„Možná je to profesionální rezervovanost.“

„Snad, ale možná je to něco jiného. Řekněte mi, Donalde, máte vždycky v rukávě nějaký trumf?“

„Ne, to nemám.“

„Chováte se tak.“

„Musím se tak chovat.“

Podívala se mi zpříma do očí a zeptala se: „Co si myslíte o mně, Donalde?“

„Proč?“

„Protože to chci vědět.“

„Jste hezká.“

„Říkáte to jen tak, anebo vám to jde od srdce?“

„Opravdu to říkám z přesvědčení, Lois.“

„Vy, Donalde, máte rozsáhlé styky. Setkáváte se s mnoha lidmi. Co si myslíte o děvčatech mého druhu?“

„Už jsem vám to řekl.“

„To není pravda. Pověděl jste mi, co soudíte o mně, ale já chci slyšet váš názor na dívky jako jsem já.“

„V jakém smyslu?“ zajímal jsem se.

„Nač chodit kolem horké kaše? Já chci žít svůj vlastní život, a ne sedět na nějakém izolovaném ostrově a dívat se, jak plyne čas a já stále stárnu. Život utíká, ať si to uvědomujete nebo ne. Jen ho nenávratně utrácíte.

Už jsem vám o sobě řekla, jaká jsem. Ráda dělám, co se mi zachce. Jsem ráda veselá. Miluju společnost. Mám ráda atraktivní muže. Chci navazovat známosti, prožívat vzrušení a změny. Představa, že bych se měla usadit k velkému dřezu stále plnému špinavého nádobí, je mi úžasně protivná.“

„Odpovídá váš život právě teď vašemu přání?“

„Ano, do jisté míry.“

„Jinak řečeno – nejste zamilovaná.“

„Z čeho tak soudíte?“

„Kdybyste byla zamilovaná, chtěla byste být s určitým jediným člověkem. V životě byste nechtěla žádného jiného. Chtěla byste ho obskakovat, pracovat pro něj, vařit pro něj i šít a smířila byste se i s tím dřezem věčně plným špinavého nádobí.“

„Vy si to opravdu myslíte?“

„Ano,“ odpověděl jsem, „ostatně se to tak obvykle říká.“

Zasmála se.

„Teď si žijete podle svého gusta,“ pokračoval jsem. „Proč si tedy děláte starosti?“

„Protože myslím na budoucnost.“

„Co s ní má být?“

„Trápí mě nejistota. To – víte, Donalde – co se mnou bude, až začnu ztrácet svůj půvab, když trochu přiberu na váze, zhorší se mi postava a přestanu být žádoucí pro muže?“

„Mužští budou o vás stát tak dlouho, dokud zůstanete žádoucí.“

„Tohle je zase jedna z vašich zatracených záhadných poznámek, Donalde.“

„Jak si představujete jistotu?“ zeptal jsem se jí.

„To nedokážu definovat.“

„Je to manželství?“

„To si nemyslím. Někdy mi to vrtá hlavou… Manželství neznamená skutečnou jistotu. Ženská se za někoho provdá, obětuje nejlepší léta života mytí nádobí, spravování a šití, zkazí si postavu – a pak přijde nějaká blonďatá kočka a první, co manžel řekne své ženě, je to, že chce být volnýl Co si pak má ta ženská počít?“

„Jen pokračujte,“ pobídl jsem ji, když se odmlčela. „Ulevte si!“

„Hrozně mě trápí, co jsem udělala, Donalde. Pokouším se na to nemyslet.“

„Tak tedy hovořme o sexu,“ navrhl jsem jí.

Pohlédla na mě a zasmála se: „Vy ale dokážete l…