Případ pobouřených pozůstalých

6. kapitola

Muž stojící mezi dveřmi se viditelně cítil celý nesvůj, i když měl v sobě určitou odhodlanost, napovídající, že bude sice postupovat obezřetně, nikdy však neustoupí ani o píď.

Tři muži za ním zaujali postoj naznačující, že jsou zde, aby svého šerifa podpořili, avšak beze zbytku se podřizují jeho iniciativě.

„Jste pan Mason,“ řekl muž, „Perry Mason, ten slavný právník? Jsem Bert Elmore, šerif tohohle okresu. Nepředpokládám, že o mně něco víte, já toho o vás ale slyšel spoustu.“

Perry Mason si s ním stiskl ruku. „Už si nebudeme cizí, až se příště potkáme, šerife. Těší mě, že vás poznávám. Co pro vás mohu udělat?“

„Rádi bychom šli dál.“

„Je mi líto,“ odpověděl Mason, „jsem zrovna zaneprázdněn.“

„No,“ řekl šerif, „mám za to, že jste zaneprázdněnej akorát tou záležitostí, kvůli který vás chci navštívit.“

Mason povytáhl obočí.

„Vevnitř je paní Adrianová, nemám pravdu?“

Mason přikývl.

„Chceme jí položit pár otázek.“

„Měli jsme s paní Adrianovou konzultaci a rád bych poradu bez přerušování dokončil. Přesto však,“ řekl Mason líbezně, když viděl, jak se šerifovi v obličeji usazuje zarytý výraz, „budu jedině rád, když půjdete dál a budete se vyptávat. Ovšem za předpokladu, šerife, že uznám řekněme za nezbytné dokončit poradu se svou klientkou během vašeho výslechu. Račte dál… A tito pánové?“

„To jsou mí zástupci,“ řekl šerif.

„Pojďte dál,“ zval je Mason srdečně. „Místo k sezení už si vaši lidé tuším najdou sami.“

Čtyři muži vkráčeli do domu.

Šerif, hromotlucký chlapík k padesátce, smekl velké černé sombrero a řekl: „Dobré ráno, paní Adrianová.“

„Dobré ráno, šerife.“

Přitáhl si židli a posadil se. Tři zástupci zůstali stát v řadě u stěny nedaleko vchodu.

„Neposadíte se, pánové?“ zval je Mason.

„To je dobrý,“ ozval se jeden z nich, očividně jako na jehlách, „zrovna tak dobře postojíme.“

Šerif jim nevěnoval pozornost, ale ulpíval pohledem na paní Adrianové.

„Musím vám položit pár otázek, paní Adrianová, a dělám to moc nerad. Mám za to, že to víte.“

Přikývla, ústa sevřená do čárky.

„Byli jsme zrovna u vás doma,“ řekl šerif, „a mluvili jsme s Carlottou, vaší dcerou. Říkala, že u vás byl Sam Burris a řekl vám, co se včera v noci stalo.“

Paní Adrianová opět přikývla.

„To nebylo zapotřebí,“ podotkl šerif.

„A co je na tom?“ zeptala se.

„Chtěli jsme… No, chtěli jsme s várna mluvit jako první.“

„Proč by mi proboha nemohl Sam Burris jako soused přijít říct, co se přihodilo?“

„No, už se stalo. Nebudem se o tom dohadovat. Chtěl jsem se vás zeptat na slečnu Carlottu.“

„No prosím.“

„Řekla nám,“ pokračoval šerif, „že jste tady. Nejdřív jako by nám o tom nechtěla povědět. Máte nějaký důvod, proč jste si nepřála, abysme se dověděli, že jste tady?“

„Jistěže ne.“

„Chovala se tak ňák podivně.“

Paní Adrianová se usmála. „Nepochybně vzhledem k tomu, že se dostala do dost zvláštního a obtížného postavení. Víte, včera večer s Arthurem Cushingem večeřela.“

„To je mi známo,“ odtušil šerif. „To jsme si prošetřili. Večeřela u něho a služka sklidila se stolu a odešla domů krátce po desátý. Když odcházela, Arthur Cushing se s vaší dcerou koukal v obýváku na filmy.“

Paní Adrianová znovu přikývla. „A teďka, v kolik dorazila vaše dcera domů?“

„Já… přesně to nevím. Někdy kolem jedenácté.“ Šerif pozvolna přikývl. Šedýma, zamyšlenýma očima ji bedlivě pozoroval.

„V kolik, šerife, k vraždě došlo?“ zeptal se Mason. Šerif otázku přešel bez povšimnutí. Nespouštěl pohled z paní Adrianové.

„Když vaše dcera přišla domů od toho odstavenýho auta, šla ještě ven?“

„Ne, samozřejmě že ne.“

„Vy jste ven nešla?“

„Šla jsem sem.“

„Jinak jste z domu neodešla?“

„Ne, pravda že ne.“

„Nešla jste do Cushingovy chaty?“

„Jistěže ne.“

„Ani vaše dcera?“

„Ovšem, dcera ano. Na večeři a…“

„Mám na mysli, jestli se nevrátila do Cushingovy chaty po příchodu domů.“

„Ne, nevracela se tam.“

„Víte to určitě?“

„Bezpečně. Spaly jsme v jedné posteli – a já mám lehké spaní. Proč by se tam pro všecko na světě měla chtít vracet?“

„Co já vím. Ptám se vás.“

„A já vám odpověděla.“

„Když tam vaše dcera byla,“ pokračoval šerif, „měla s Arthurem Cushingem dost vážnej malér.“

„Přijde na to, co tím máte na mysli. Moje dcera je hezká. Arthur Cushing se nevyznamenával tím, že by se v jistých věcech krotil.“

„Jedná se mi o to, jestli po něm nehodila zrcadlem.“

„Jestli nehodila zrcadlem po Arthuru Cushingovi?“ zvolala paní Adrianová.

„Přesně tak.“

„Proboha, to ne. Jenom mu dala políček a šla pryč.“

„Nehodil zrcadlem on po ní?“

„Jistěže ne. Byl dotěrný, jinak nic.“

„Když jsme se dostali na místo a prohlídli to tam,“ řekl šerif, „zjistili jsme, že někdo evidentně Hazel zrcadlem. Zřejmě narazilo do parapetu a roztříštilo se. Okno se rozbilo. Na dvoře a na podlaze v místnosti ležely střepy.“

Paní Adrianová nic neříkala.

„Vy byste o tom něco nevěděla?“

„Nic.“

„Ani z toho, co vám řekla Carlotta?“

„Samozřejmě že ne. Carlotta nehází věcmi. Carlotta by se i za nejnepříjemnějších okolností chovala jako dáma. Říkám vám, dala mu políček a jela domů.“

„A píchla?“

„To souhlasí,“ řekla paní Adrianová. „Snad abych vám to teď rovnou všecko dopověděla.“

„Okamžik,“ vložil se Mason zdvořile do hovoru. „Domnívám se, že šerif nám chce něco říct o tom píchnutí.“

„Teďka zrovna ne,“ odvětil šerif. „Rád bych si vyposlechnul celou verzi paní Adrianový.“

„Myslím, že nemístně využíváte situace,“ podotkl Mason. „Proč neřeknete paní Adrianové přesně, o co vám běží?“

„Jde mi o to dobrat se faktů,“ šerif se beze spěchu obrátil k Perrymu Masonovi.

„Zcela správně,“ řekl Mason, „je ale naprosto zřejmé, že existují určité skutečnosti, o nichž vy víte, paní Adrianová však nikoliv.“

„Což je taky úplně na místě,“ na to šerif. „Jsme tady od toho. Pár věcí kolem toho zabití víme a paní Adrianová by o těchto skutečnostech přirozeně neměla vědět nic.“

Ve způsobu, jakým hovořil, byla určitá samolibost, což Masona přimělo, aby na paní Adrianovou vrhl varovný pohled.

„Nemám co zatajovat,“ odvětila dílem k právníkovi, dílem k šerifovi. „To,…