Abyste neumřel smíchy

KAPITOLA 16

Seržant Sellers trval na tom, abychom zastavili v San Bernardinu.

„Je na to předpis,“ řekl. „Potřebujeme šerifa. Nevíš, jestli to nepatří do okresu Riverside?“

„Do okresu San Bernardino,“ řekl jsem.

„Jo, tak to potřebujeme šerifova náměstka. Předpis se musí dodržovat.“

Zastavil a začal vystupovat po schodišti soudní budovy, náhle se otočil a vrátil se k vozu. „Hele, pinďo,“ řekl, „jestli je to nějaká volovina –“

„Krucinál!“ řekl jsem, „Záruku na své tipy ti dát nemohu. Prostě ti dávám tip, to je vše.“

Vytáhl z kapsy nový doutník, vložil ho do úst a začal ho žvýkat, přičemž se na mě rozladěně díval. Beze slova se zase obrátil a začal vystupovat po schodech k soudní budově. Vrátil se se šerifovým náměstkem. Nenamáhal se nás představit a posadil ho dopředu vedle sebe. Já s Wandou Warrenovou jsme si sedli dozadu.

Vrhla na mě pohled, usmála se a přisedla si blíž ke mně.

Odkázal jsem ji hlavou nepřesvědčivě do patřičných mezí.

„Sedím tu tak sama samotinká, bručoune jeden,“ řekla.

Sellers se k nám obrátil a zazubil se.

Když z chování spolucestujících usoudila, že jim připadá roztomilá a přítulná, přiblížila mi rty k uchu a zašeptala: „Donalde, mohl bys zařídit, aby se nikde neuvádělo mé jméno?“

Pokrčil jsem rameny. Naklonila se ještě blíž a vydechla: „Pokus se.“ Lehce se dotkla rty mého čela a zase zapadla do opačného kouta. „Kristepane!“ řekla, „v životě jsem neviděla takovou partu studených psích čumáků!“

Projížděli jsme Banningem. „Říkej mi, kudy máme jet, abychom se dostali k tomu domu.“

Ukazoval jsem mu směr a zanedlouho jsme byli na místě.

„Který soused slyšel tu hádku?“

Ukázal jsem na sousední dům.

Sellers se obrátil k šerifovu náměstkovi a tázavě zvedl obočí.

Náměstek přikývl.

„Lame,“ řekl Sellers, „zůstaň s tím děvčetem tady. A poslyš, nepřeji si žádné hlouposti. Až se vrátím, bude to děvče zde a nikam se mezitím nevzdálí. Jasné?“

Přikývl jsem.

Oba poldové vystoupili a zamířili k domu.

„Donalde, ti dva by mi mohli způsobit peklo. Trochu pochybné publicity v novinách, trochu –“

„Udělám, co bude v mých silách. Ale slíbit to nemohu.“

„Donalde, potřebuji si zaskočit k tomu benzínovému čerpadlu na toaletu.“

Ušklíbl jsem se.

„Nemůžeš mi v to bránit.“

„Nechtěj to zkoušet,“ řekl jsem. „Raději si o to řekni Sellersovi a on tě na chvilku pustí.“

„Myslíš, že pustí?“

„Pokud nám budeš říkat pravdu.“

Chvíli nad tím rozmýšlela.

„No tak,“ řekl jsem. „Dejme tomu, že mi nejdřív něco povíš o Yvonné Clymerové.“

„Je jedna z nás,“ řekla.

„Jedna z modelek?“

Přikývla.

„Tam se s ní seznámil Wells?“

„Ne, znal ji už předtím. Opatřil jí tam zaměstnání.“

„A jak to s nimi bylo dál?“

„Po čase začali žít spolu. Ale oddáni nebyli.“

„A pak?“

„Pak se myslím začali hádat. Dokud byla jen modelkou, vycházeli spolu dobře, ale když se ze sebe pokusila udělat paní domu, přestalo to klapat.“

„Kdepak je teď?“

Wanda rychle odvrátila oči.

„Tak kde je?“ opakoval jsem otázku.

„Ráda bych to věděla.“

„Kde si tedy myslíš, že je?…